Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Otázka svobody svědomí: Může být mnoho pravd, které si vzájemně odporují? Církev to odmítla. Liberální „bojovníci za svobodu“ za to vykoupali katolíky v krvi

Otázka svobody svědomí: Může být mnoho pravd, které si vzájemně odporují? Církev to odmítla. Liberální „bojovníci za svobodu“ za to vykoupali katolíky v krvi

1. 6. 2014

Tisk článku

Radomír Malý na otřesných historických příkladech ukazuje, jak vášniví demokraté a obhájci „lidských práv“ vždy zacházeli s těmi, kdo odmítali přijmout „pravdy“ zničujícího liberalismu

Církev v 19. století odmítala lidská práva a svobodu. Tak je možno se dočíst v řadě publikací. „Důkazem“ je encyklika papeže Řehoře XVI. „Mirari vos“ z r. 1832, kde stojí slova, z nichž leckterému dnešnímu demokratovi naskakuje husí kůže: „Je nemyslitelné, že by bylo možné přijmout perverzní zásadu, jako by každému náleželo udělit svobodu svědomí.“

pp

Jenže vášniví kritikové zmíněné encykliky zapomínají na jedno slovíčko: „každému...“ Z logiky věci vyplývá, že Řehoř XVI. neodmítá svobodu svědomí v principu, zvláště pak pro náboženské menšiny v katolických zemích. Kdyby tomu tak bylo, tak by se v Církevním státě té doby netěšili náboženské svobodě židé a valdenští a papež by také nezůstal lhostejný k faktu, že v katolických monarchiích Rakouska, Bavorska, Belgie aj. měli protestanté náboženskou volnost garantovanou zákonem. Řehoř XVI. nikterak nezpochybňoval, že protestanté nebo židé mají mít v katolických zemích legalizovanou svobodu svědomí, jemu šlo pouze o to, že ji nelze udělit bez výjimky komukoliv, jak hlásal tehdejší liberalismus.

Svoboda svědomí v pojetí liberálů

Takový názor vycházel z osvícenského subjektivistického stanoviska, že neexistuje objektivní pravda, a proto prý je nutno tolerovat absolutně všechny ideje na stejné úrovni. Svoboda svědomí v pojetí liberálů tak stavěla katolickou víru do téže roviny s jinými vyznáními a filozofickými směry, které jí kategoricky odporovaly, a to Řehoř XVI. nemohl  připustit. Podle katolické nauky je pravda pouze jedna, ta zjevená, Kristova. Co jí odporuje, je objektivně blud, což ale neznamená, že jeho vyznavači by měli být k pravdě přinuceni násilím. Je třeba přiznat, že v tomto katolíci v minulosti často chybovali.

Velká francouzská revoluce zdaleka nebyla jediným případem, kdy bojovníci za „svobodu svědomí“ připravili katolíkům, zejména kněžím a řeholníkům, krvavou lázeň. V 19. stol. dochází k řadě takových událostí

Toto však nebyl případ Řehoře XVI. nebo jeho nástupce blahoslaveného Pia IX. Když vznikla r. 1830 samostatná Belgie a její ústava garantovala všechny nám dnes známé demokratické svobody včetně volnosti vyznání, nenamítal Řehoř XVI. vůbec nic proti tomu, aby belgičtí biskupové se k těmto hodnotám vyjádřili kladně. Papežům šlo pouze o to, aby se nezastíral rozdíl mezi pravdou a bludem a také aby svoboda nebyla zneužita.

Špatné zkušenosti v tomto směru nabízela Velká francouzská revoluce, která zahájila svoji éru slavnostním apelem na svobodu svědomí – a skončila jako jedna z nejkrutějších hrůzovlád historie. Proklamace bezbřehé svobody a tolerance se snadno mohou zvrátit v teror proti tzv. „netolerantním“, kam lze bez potíží zařadit všechny, kdo hlásají tzv. korespondenční teorii pravdy, tj. že pravda může být pouze jedna a ne mnoho „pravd“, které si navzájem odporují. Tak učí i Katolická církev.

pp

Čtěte ZDE: Přinesla vláda „osvícenců“ zlidštění společnosti? Francouzská, bolševická a současná „europeistická“ revoluce a pekelné síly v pozadí ve věčném boji o svět

Velká francouzská revoluce zdaleka nebyla jediným případem, kdy bojovníci za „svobodu svědomí“ připravili katolíkům, zejména kněžím a řeholníkům, krvavou lázeň. V 19. stol. dochází k řadě takových událostí. Papež blahoslavený Pius IX. se s tím setkal v samotném Římě. Právě on hned po svém nástupu r. 1846 dal církevnímu státu svobodu slova, tisku a shromažďování. Italští liberálové, volající po sjednocení země, jej za to chtěli prohlásit panovníkem jednotné Itálie.

Když Pius IX. odmítl, s tím, že je na prvém místě hlavou Kristovy Církve a nikoli světským vladařem, stal se okamžitě nepřítelem číslo jedna. Advokát Giuseppe Mazzini vyvolal r. 1848 proti němu povstání, vyhlásil tzv. Římskou republiku a po vzoru francouzských jakobínů začal věznit a popravovat duchovenstvo.

Mazziniho zednářská diktatura

Předseda vlády Církevního státu hrabě de Rossi byl zavražděn, Pius IX. si zachránil holý život útěkem do města Gaety v Neapolském království v kočáru bavorského vyslance, přestrojen za obyčejného klerika. Mazziniho tyranie trvala jeden rok a padly jí za oběť tisíce lidí, na prvém místě duchovní osoby. To všechno ve jménu „svobody, tolerance a demokracie“.

Čtěte ZDE: Jsou současné události v Sýrii výsledkem plánu Iluminátů z 19. století? Války a revoluce dosud probíhaly přesně podle jejich tajných dokumentů.

Když se papež po Mazziniho pádu vrátil zpět do Říma, Evropa užasla nad mírností, s jakou se „vypořádal“ s republikány. Všechny uvězněné v počtu několika tisíc během krátké doby propustil na svobodu a umožnil jim vrátit se ke svému původnímu povolání. Osobám, které se dopustily ve službách Mazziniho kriminálních deliktů a byly za to řádně odsouzeny k smrti nebo dlouholetému vězení, udělil Pius IX. v naprosté většině případů milost, odmítl ji pouze  asi u 10 masových vrahů. Francouzský císař Napoleon III. prohlásil tuto papežovu humánnost za „šílenství“.

pp                                                         Giuseppe Mazzini

Přitom právě Pius IX. vydal r. 1864 tzv. „Syllabus“, soupis 80 největších bludů své doby, mezi něž řadí i formulaci, že papež by se měl smířit „s pokrokem, liberalismem a moderní civilizací“, za což je i dnešními liberály neustále odsuzován. Srovnání s Mazziniho vládou přitom jednoznačně potvrzuje, že „nedemokratický“ Pius IX. prokázal v praxi vysokou míru tolerance a humanismu, zatímco „demokratický“ Mazzini pravý opak.

Protikatolické pogromy ve Španělsku a Latinské americe

Protikatolická agresivita byla vlastní i liberálům ve Španělsku a Portugalsku, kde se neustále střídaly časy klidu pro Církev (např. vláda španělské Isabely II.) s obdobím pronásledování. R. 1909 liberálové spolu se socialisty zorganizovali v Barceloně pogrom proti katolíkům a více než sto jich upálili na  náměstí bez jakéhokoliv důvodu. Záminkou byla poprava u lidu oblíbeného španělského socialisty Ferrera. Papež sv. Pius X. se tenkrát obrátil na španělskou vládu s prosbou o milost, ta však jí nedbala.

Proticírkevní kruhy si to vysvětlily tak, že papežova žádost byla jen „naoko“, ve skutečnosti naopak prý právě on tajně nabádal k popravě, což měla být pomsta za Ferrerovo útočné protikatolické vystupování. Ferrerova smrt vyhnala lidi do ulic, vytvářely se revoluční výbory a organizovaly teroristické akce proti kněžím, řeholníkům a aktivním laikům, opět ve jménu „demokracie a svobody“.

Různým formám perzekuce se Církev nevyhnula ani v Latinské Americe, kde se do čela národně osvobozeneckého boje postavili bohatí potomci španělských přistěhovalců, tzv. kreolové, smýšlející liberálně a nepřátelsky proti Církvi. Většina jich byla  v zednářských lóžích, které získaly v nově vzniklých státech rozhodující vliv. V Mexiku, Kolumbii aj. docházelo v 19. stol. i ke krvavému pronásledování. Obětí zednářské nenávisti se stal také ušlechtilý prezident republiky Ekvador Gabriel García Moreno, praktikující katolík, zastřelený r. 1875 na schodech katedrály hlavního města Quito, když z ní vycházel po mši. Jeho „vina“ spočívala v tom, že usiloval o shodu zákonů země s katolickou morálkou.

pp

                                                   Gabriel García Moreno

Kulturní boj za Bismarcka

Když I. vatikánský koncil r. 1870 odsouhlasil dogma o papežské neomylnosti, vyhlásily o pár let později demokratická Francie a parlamentní císařské Německo tzv. „kulturní boj“ proti Katolické církvi, jež prý se stala svojí vírou v papežskou neomylnost „nekulturní“. Úřady zrušily řadu klášterů, stovky kněží se octli ve vězení a mnozí další byli postiženi zákazem kázání, katolické školy a tisk byly z velké části zrušeny. V čele této kampaně, zastavené až koncem 80. let 19. stol., stáli ve Francii premiér Léon Gambetta a v Německu „železný kancléř“ Otto von Bismarck.

To jsou jen některé nejkřiklavější případy pronásledování katolíků v 19. stol. těmi, kteří měli plná ústa tolerance a svobody. Proto se nelze divit papežům Řehoři XVI., blahoslavenému Piovi IX. a Lvu XIII. (encykliky „Libertas“ a „Immortale Dei“), když tyto „ideály“ odmítali s tím, že pokud nestojí na pevných základech jediné pravdy, která je v Bohu, jsou mylné a mohou se snadno a rychle stát ideovým základem absolutní netolerance a krvavé diktatury.

Immaculata

pp


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé: praví následníci Mohameda. Propaganda a iluze o pokoji. Mír s muslimy? Krátkodobá válečná strategie!

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé:...

Kniha již brzy zakázaná: Hrdinství a rytířství kazí mládež! Nahlédnutí pod polštář malého bojovníka. Kde vzal český lev dva ocasy? Dozvuky našich slavných vítězství

Kniha již brzy zakázaná: Hrdinství a rytířství kazí mládež! Nahlédnutí pod polštář malého...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

Otázky po prvním kole: Kdo znal výsledky ještě, než volby skončily? Je Le Penová součástí podvodu &quote;bažin&quote;? Jakou komedii pro publikum sehrají v kole druhém? Napětí poroste dál. Hra o život jde do finále

Otázky po prvním kole: Kdo znal výsledky ještě, než volby skončily? Je Le Penová součástí...

REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky