Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Konečně: kněz-nekněz Tomáš Halík sám sebe „udal“. Jeho „doznání“ si všimlo již i Rádio Vatikán. A Petr Hájek o tom mluvil ve slovenském rádiu Svobodný vysílač

Konečně: kněz-nekněz Tomáš Halík sám sebe „udal“. Jeho „doznání“ si všimlo již i Rádio Vatikán. A Petr Hájek o tom mluvil ve slovenském rádiu Svobodný vysílač

2. 7. 2014

Redakce Protiproud upozorňuje na „nedopatření“, kterým pyšná havlistická hvězda krásou nechtěného veřejně odhalila svou metodu „spolupráce se zlým“

Petr Hájek poskytl obsáhlý rozhovor nezávislému slovenskému rádiu Slobodný vysielač Banská Bystrica. Témata byla různorodá, a přece se týkala vlastně stále téhož: Západní civilizace balancující na hraně sebezničení a projevů tohoto neradostného stavu v Česku a na Slovensku.

Záznam rozhovoru jemožno si poslechnout zde.

Doznání „černého kněze“

V diskusi zaznělo, že jedním z podstatných průvodních znaků úpadku je destrukce duchovních základů Západu. To souvisí se snahou zničit křesťanské kořeny společnosti, zvláště pak katolickou církev. Nebylo proto možné vyhnout se ani takovým „velikánům“ Páté kolony v české církvi, jako je „mediální kněz“ Tomáš Halík.

Petr Hájek se kromě jiného zmínil nejen o velmi podivném a nikdy jasně neprokázaném údajném „tajném“ vysvěcení tohoto předního havlisty, ale také o jeho posledním „výkonu“, kdy přiznal, že jeho víra je jiná než katolická. V časopise Respekt totiž kromě řady jiných vyslovil pan Halík i tuto „černou perlu“:

Nevěřím v Boha jakožto „nadpřirozenou bytost“ za kulisami přírody a dějin, nýbrž věřím křesťansky v trojjediného Boha. V Boha, který je nevýslovnou hlubinnou dimenzí skutečnosti a pramenem bytí (kterého Ježíš nazývá metaforicky „otec“). V Boha, jehož sebepředstavujícím Slovem je lidství Ježíše z Nazaretu („Syna“). V Boha, který „je nám bližší než naše vlastní srdce“, je „já našeho já“ (Ducha).
Věřím v jednotu a vzájemnou komplementaritu těchto tří náboženských zkušeností: s Bohem, který je radikálním tajemstvím, „zcela jiným“, v Boha, který vstupuje do lidských dějin skrze Ježíšův příběh a Boha, který překračuje všechny hranice a „vane, kam sám chce“.

(Tomáš Halík pro Respekt, 12.5. 2014.) 

O co jde?

Z hlediska nezasvěcené veřejnosti jde samozřejmě o nic neříkající „prkotinu“. Ve skutečnosti však je to dokonalý příklad záměrné „nenápadné“ eroze vlastního srdce křesťanské víry. Dokonalý příklad usilovné letité práce Tomáše Halíka, za niž nedávno dostal Templetonovovu cenu dotovanou několika desítkami miliónů korun z „fondů“ Nového světového řádu (NWO). Dokonalý příklad důvodů, pro něž je takovým miláčkem hlavních médií, havlistické České televize na místě prvním.

Ježíš používá v evangeliích metaforický jazyk, ale nikoli výhradně. Sám totiž výslovně rozlišuje podobenství od jeho výkladu (Mt 13). Nikde však nenaznačil, že nazývá Boha svým Otcem metaforicky. Naopak.

Když čteme citovaný text z Respektu, mohou si mnozí myslet, že je to právě naopak. Že se v něm podivný kněz vyznává ze své hluboké víry. A to je také dokonalý příklad. Příklad jeho zrádné „lepkavé“ metody, na niž jako na mucholapku přitahuje „nevinné ovečky“, aby – jakmile usednou – je vedl ke zkáze. Není totiž nejmenších pochyb, že bludy – jako je ten citovaný a ještě daleko horší – vyučuje i studenty a nové mladé adepty křesťanství.

Zlodějská maska víry

A přesně totéž činí také ve svých „civilních“ politických kampaních, které jsou ve skutečnosti hlavní náplní jeho veřejného působení. Za vývěsní štít katolicismu se pouze ukrývá, používá ho jako zloděj masku. Ať už je či není vysvěceným knězem, ideovým jádrem jeho ničitelské mise v církvi je právě politický havlismus.

Vraťme se však k našemu příkladu. Výroku Tomáše Halíka  v Respektu, „hlavním tiskovém orgánu“ militantního havlismu, si tentokrát povšimli dokonce ve Vatikánu. Článek, který se objevil v české sekci Rádia Vatikán, osvětluje daleko lépe podstatu celého „problému Halík“.

PP koláž

Čtěte ZDE: Tomáš Halík: Ateista v kněžském rouchu a „Tempeltonův milionář“. Proč čeští biskupové dále podporují „agenta – učitele“ protikatolické nauky na půdě Církve?

Milan Glaser: Nazývá Ježíš Boha Otcem metaforicky?

Kladná odpověď na tuto otázku se objevila na stránkách týdeníku Respekt (20/2014), byť ještě dříve než by ji kdo položil, a to v rámci nedávné diskuse o novém ateismu. Nastoluje problém, který umožňuje leccos si vyjasnit.

„Podkladem metafory,“ jak stojí na stránkách Ústavu jazyka českého, „je označení věci oklikou přes slovo, které běžně označuje věc něčím podobnou.“

Ježíš používá v evangeliích metaforický jazyk, ale nikoli výhradně. Sám totiž výslovně rozlišuje podobenství od jeho výkladu (Mt 13). Nikde však nenaznačil, že nazývá Boha svým Otcem metaforicky. Naopak.

Jak být metaforicky ukřižován

Ježíš byl ukřižován za údajné rouhání kvůli svým výrokům o Bohu Otci právě proto, že byly pochopeny ve vlastním a nikoli přeneseném smyslu. Ježíš nemohl nazývat Boha Otcem metaforicky, neboť je - co do božství - jedné podstaty s Otcem, jak praví křesťanské Vyznání víry. Jde tu bezpochyby o nesnadnou problematiku jazyka víry, kterou se v souvislosti se jménem Otec poměrně podrobně zaobírá Katechismus katolické církve (č.239), který shrnuje svoje vysvětlení velice lapidárně: „Nikdo není otcem tak jako Bůh“. A sám Ježíš v evangeliu dokonce říká: „Nikomu na zemi nedávejte jméno otec, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi“ (Mt 23,9). 

Pokud by totiž Bůh, který poslal na svět Ježíše, byl Otcem metaforicky, pak by také Ježíš byl Synem Božím metaforicky. Přijmout takovéto tvrzení, by ovšem znamenalo nevstoupit na cestu víry a zříci se porozumění víry, které nabízí Ježíš. Ten by pak mohl být stejně metaforicky počat z Panny Marie, metaforicky se narodit v Betlémě, metaforicky zemřít na Golgotě, metaforicky vstát z mrtvých, metaforicky vstoupit na nebe a metaforicky žít v církvi. V této souvislosti, byť druhotně, ale tím spíše by pak muselo také o křesťanech platit, že jsou Božími dětmi jenom metaforicky. Nicméně apoštol Jan praví, že „se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale skutečně jimi jsme“ (1 Jan 3,1). 

Tvrzení, že Ježíš nazývá Boha svým Otcem metaforicky, je zkrátka s křesťanskou vírou neslučitelné. Sofistikovaně totiž popírá božství Otce i Syna. Může být ovšem vysloveno nedopatřením způsobeným neznalostí daného bodu věrouky a z druhé strany jej také netřeba vymlouvat někomu, kdo křesťanskou víru nevyznává a má jistě právo říkat si, co chce. Lze však o tomto výroku diskutovat.

Bůh je Otcem doslovně

Katechismus poukazuje na určitý dějinný vývoj, pokud jde o užití slova otec ve vztahu k Bohu. Podotýká, že „mnohá náboženství vzývají Boha jako Otce, ale Izrael nazývá Boha Otcem, protože je stvořitelem světa (Dt 32,6)“. Dále pak říká, že „mnohem více je Bůh Otcem, protože s Izraelem svým »prvorozeným synem« (Ex 4,22), uzavřel smlouvu a dal mu Zákon“ (KKC, 238). Avšak „Ježíš zjevil, že Bůh je „Otec“, způsobem neslýchaným: není jím jen proto, že je stvořitelem; on je od věčnosti Otcem ve vztahu ke svému jednorozenému Synu, který pak je Synem jen ve vztahu k svému Otci: »Nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit« (Mt 11,27)“ (KKC, 240).

PP koláž

Čtěte ZDE: Základní dilema filosofů i historiků: Byl Kristus opravdu vzkříšen? V chrámě Božího Hrobu se každý rok dějí „nevysvětlitelné“ záhady

Problém, zda je Bůh Ježíšem označován jako Otec metaforicky či nikoliv, má tady svoje jádro. A tím je víra v Boží vtělení. Boží Syn se stal člověkem, aniž by ztratil své božství. Proto sebepředstavujícím slovem Boha není jenom lidství Ježíše z Nazaretu, jak se naopak tvrdí v týdeníku Respekt. Ježíš z Nazaretu má dvojí přirozenost - božskou i lidskou. Je Božím Slovem, které se spojilo s lidskou přirozeností neoddělitelně.

Tajemství, poznatelné jen vírou

Duch svatý jakožto Bůh, i když je nám blíže než my sami sobě, přesahuje naše srdce i naše já, a „ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí“ (1 Jan 3,20).

Křesťan nevěří v jednotu a vzájemnou komplementaritu tří náboženských zkušeností, jak se lze opět dočíst v týdeníku Respekt, nýbrž v Otce i Syna i Ducha svatého, a jak praví opět Katechismus katolické církve: „Tajemství Nejsvětější Trojice je ústřední tajemství víry a křesťanského života. Jen Bůh sám je může dát poznat tím, že se zjevuje jako Otec a Syn a Duch svatý“ (KKC, 261). Katechismus pak v souvislosti s lidskou zkušeností na jiném místě velice přiléhavě uvádí, že „milost uniká naší zkušenosti, protože patří do nadpřirozeného řádu, a lze ji poznat pouze vírou“ (KKC, 2005).

Bůh tedy opravdu je radikálním tajemstvím, nikoli však navěky nepoznatelným. Vstupuje totiž do dějin skrze skutečnou událost Ježíšova života, smrti a zmrtvýchvstání, nikoli pouhým jímavým příběhem čili působivou fabulací. A „až on se ukáže, budeme jej vidět tak, jak je“ (1 Jan 3,2).

Zdroj.

PP


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé: praví následníci Mohameda. Propaganda a iluze o pokoji. Mír s muslimy? Krátkodobá válečná strategie!

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé:...

Kniha již brzy zakázaná: Hrdinství a rytířství kazí mládež! Nahlédnutí pod polštář malého bojovníka. Kde vzal český lev dva ocasy? Dozvuky našich slavných vítězství

Kniha již brzy zakázaná: Hrdinství a rytířství kazí mládež! Nahlédnutí pod polštář malého...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

Otázky po prvním kole: Kdo znal výsledky ještě, než volby skončily? Je Le Penová součástí podvodu &quote;bažin&quote;? Jakou komedii pro publikum sehrají v kole druhém? Napětí poroste dál. Hra o život jde do finále

Otázky po prvním kole: Kdo znal výsledky ještě, než volby skončily? Je Le Penová součástí...

REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky