Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Otázka nejen na neděli: Jak má Církev doopravdy vyjít z „Halíkova ghetta“? Lze žít jako katolík mezi pohany? A co z toho může mít  dnešní „český pohan“?

Otázka nejen na neděli: Jak má Církev doopravdy vyjít z „Halíkova ghetta“? Lze žít jako katolík mezi pohany? A co z toho může mít dnešní „český pohan“?

24. 8. 2014

Tisk článku

Michal Kretschmer uvažuje nad současným stavem katolické církve i nad tím, jak katolík nejlépe prospěje své spáse i svým bližním

Následující text zdaleka není zajímavý jen pro ty z našich čtenářů, kteří příslušejí ke katolické církvi. Také pro „nevěřícího“ je totiž zajímavou sondou do lidské duše, která mu může pomoci pochopit několik zásadních otázek, jež mediální a politický mainstream zásadně ignoruje, nebo hrubě zkresluje. Například Proč je katolická církev, pokud je věrná svým tradicím, pojímána zejména „pokrokáři“ typu Tomáše Halíka jako „ghetto“? Nebo Proč apoštolové kázali žít mezi pohany? Či Může být život v kontaktu s katolickým věřícím prospěšný i pro nevěřícího?

pp

Otevřít se světu?

Máme jako katolíci být otevření vůči světu či se uzavřít? K této otázce můžeme zformulovat ještě tyto (a další) podotázky: Máme vytvářet nějaké uzavřené komunity či žít sami bez styku nebo jen minimálním stykem s pohanským světem kolem nás? Máme sice žít ve světě mezi nevěřícími, ale styk s nimi omezit jen na nutnou péči o materiální dobra (zaměstnání, nakupování, využívání veřejné dopravy apod.)? To znamená tedy nemít přátele mezi pohany a nekatolíky, chránit děti od styku s nevěřícími dětmi, nezúčastňovat se většiny „kulturních“ akcí, nečíst světské knihy atd.

Bludaře, jehož jsi jednou nebo dvakrát napomenul, se varuj!

Máme se přizpůsobit vyjadřování lidí tohoto světa, u kterých dochází v mnoha případech k posunu významu slov? Máme hlásat víru „dnešním jazykem“? Máme se podobně oddělovat od „katolických modernistů“ (což je ovšem oxymóron, protimluv) či lidí zasažených pokoncilní mentalitou církve? Domnívám se, že na tyto a podobné otázky není jednoznačná odpověď platná pro každého katolíka, byť by si každý měl položit tyto otázky s ohledem na svou vlastní situací. Naznačuji některé přístupy; lze o nich jistě diskutovat.

pp

Čtěte ZDE: Nebát se lidských řečí

Katolické ghetto

Načrtnuté alternativy uvažují otevřenost nebo uzavřenost na úrovni fyzického kontaktu i na úrovni mentálního kontaktu s různými skupinami lidí. Tu uvažovanou uzavřenost nazývají pak někteří pejorativně „katolické ghetto“, aby tak zesměšňovali stoupence takového pojetí života a zabránili racionální debatě o problému. Tak i Tomáš Halík píše, že církev „má vyjít z ghetta; zejména z mentality ghetta“. Varuje „před návratem restaurační tendence, snahou obnovit ‚spolkový katolicismus‘ doby před rokem 1948, uzavřít se do "ghetta“.

Církev má tradici poustevnického života i života řeholnic v klausuře. Podobně v 13. století bekyně žily společně v jakémsi částečném odloučení od světa. Tyto tendence se vyskytují i dnes mezi nekatolíky. To se ale vždy týkalo jen malé části křesťanů. Sv. Pavel přímo nevybízí k takové oddělenosti od světa, ale upozorňuje: „Nemylte se, vždyť špatné společnosti kazí dobré mravy´“ (1 Kor 15,33). Jinde (2 Kor 6,14-17) pak píše: „Nespolčujte se s nevěřícími! Neboť co mají společného spravedlnost s nepravostí? Nebo co mají společného světlo s tmou? A jaká shoda mezi Kristem a Belialem? Nebo jaké dělení mezi věřícím a nevěřícím? A jak lze srovnati chrám Boží s modlami? Vždyť vy jste přece chrámem Boha živého, jak řekl Bůh: "Budu přebývati a choditi mezi nimi, a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. Proto vyjděte z jejich středu a oddělte se, praví Pán, a (ničeho) nečistého se nedotýkejte!’“

pp

                                                             sv. Pavel

Zachovati si neposkvrněnost tímto světem

Timoteje Pán vybízí, aby se stranil lidí, kteří špatně žijí, ale tváří se jako zbožní (2 Tim 3,1-5). Také vybízí křesťany, aby neměli nic společného s těmi, kdo je svádějí prázdnými slovy (Ef 5,6-7). Sv. Jakub nás nabádá, že máme „zachovati si neposkvrněnost tímto světem.“ (Jak 1,27). Sv. Pavel přikazuje: „Planých světských řečí se varuj!“ (2 Tim 2,16). Sv. Petr požaduje: „Veďte dobrý život mezi pohany“ (1 Petr 2,12) a říká: „Mně ukázal Bůh, abych žádného člověka nenazýval poskvrněným nebo nečistým“ (Skut 10,28). Tedy uvažuje o životě křesťanů v pohanském prostředí, ale současně upozorňuje, že se jim nemáme vyhýbat jenom pro něco vnějšího; tedy, že nejsou obřezáni, jak v jeho době byli Židé.

Písmo svaté varuje: „Kdo se dotýká smůly, zmaže se od ní; a kdo obcuje se zpupným, zvykne si zpupnosti“ (Sir 13,1). Blízká přátelství s nevěřícími a nekatolíky jsou mnohdy nebezpečím pro křesťanský život a málokdy přínosem. Čím je kdo méně utvrzený ve víře, tím více by se měl vyvyrovat takových styků; obvykle je však třeba se stýkat s příbuznými, byť nevěřícími, ledaže by pravidelně aktivně brojili proti katolické víře. To platí zejména pro děti, které, pokud je to možné, je třeba chránit vlivu pohanské školy a nevěřících kamarádů.

Dokonce i většina „katolických škol“ nevede děti k pravé víře, zbožnosti a dobrým mravům. „Kulturní“ pořady a různé „zábavy“ jsou velmi často prázdné hlubší myšlenky, pokud nejsou vysloveně škodlivé a zvrhlé. Tím netvrdím, že je třeba se pouze věnovat „zbožným“ věcem a tomu, co je třeba k obživě a uspořádání svého pozemského života. Převážná většina lidí potřebuje nějaký odpočinek, uvolnění snahového napětí, četbu nezávadné literatury či poslech krásné hudby.

pp

Čtěte ZDE: Oslavy na Velehradě: Příležitost zamyslet se nad vážnými tématy. Co je modloslužba?

Bludařů se varuj

Naproti tomu v 1 Kor 5,9-11 čtěme: „Napsal jsem vám v tom listě, abyste se nestýkali se smilníky, ne však abyste se vůbec nestýkali se smilníky tohoto světa, nebo s lakomci a lupiči nebo s modláři, sice byste musili s tohoto světa odejíti. Nyní však vám píši, abyste se nestýkali s tím, kdo se nazývá sice bratrem, ale je smilník nebo lakomec nebo modloslužebník nebo nactiutrhač nebo opilec nebo lupič; s takovými ani nejezte!“ A pokračuje ve verši 13 – „Vyobcujte toho nešlechetníka ze svého prostředí!“. Zde jasně říká, že křesťanu je dovoleno žít ve světě.

Ten nemáme milovat (1 Jan 2,15) ani nemáme být „ze světa“ (Jan 15,19; 17,14-16; 1 Jan 4,5). V této souvislosti sv. Jan píše: „Všechno pozemské – tělesná žádostivost, žádost očí a pýcha světa – není z Otce, nýbrž ze světa“ (1 Jan 2,16) a „Oni jsou ze světa; proto mluví o světě a svět je poslouchá“ (1 Jan 4,5). Mají se však varovat špatně žijících křesťanů, kteří nedbají na napomínání.

Otevření se „knížeti tohoto světa“

Více je třeba oddělit se od světa mentálně než fysicky. Jan Pavel II. v encyklice Dominem et vivificantem píše (bod 26): „Koncil se dokořán otevřel současnému světu“. Cituje pak z Gaudium et spes (bod 1): „Proto také toto společenství (tj. Kristových učedníků) cítí, že je opravdu těsně spjato s lidstvem a jeho dějinami.“ Církev není však lidské dílo a tak je spjata se světskými dějinami jen akcidentálně, že totiž buď využívá přízně doby, nebo se musí potýkat s různými formami odporu a pronásledování. Toto „otevření světu“ znamená totiž také otevření se „knížeti tohoto světa“ (Jan 12,31). V důsledku toho i Jan Pavel II. píše, že je nutné ověřovat a posilovat spasitelné plody Ducha a pozorně je rozlišovat od všeho, co může pocházet od zlého ducha. To je jedním s neblahých důsledků Druhého vatikánského koncilu.

Důležité je uchovat si své pojmy a svůj jazyk, neboť dnes se manipulace děje právě skrze postupnou změnu významů. Nenechejme si ukrást slova[iv]; držme se staré, osvědčené a přesné terminologie. Na potřebu držet se scholastické terminologie upozorňuje i Pius XII. ve své encyklice Humani generis[v].

pp

                                                         Papež Pius XII.

Instrumentum laboris k následujícímu mimořádnému letošnímu synodu biskupů k problematice rodiny v kontextu evangelisace konstatuje (v kap. III) všeobecné neporozumění konceptu přirozeného zákona, který byl tradičně pojednáván v učebnicích dogmatiky a morální theologie. Toto nepochopení vyplývá z odmítání existence přirozenosti jako metafysického pojmu.

Církevní dokumenty od Druhého vatikánského koncilu se z velké míry vyznačují jazykem odlišným od dokumentů starších. Často jsou formulovány s ohledem na údajné „pastorační“ potřeby a tím mizí jejich přesnost, jsou dvojznačné a tím se stávají náchylné k heretickému výkladu. Mnohým věřícím chybí porozumění pojmům, které se vyskytují v bohoslužebných textech a v nauce církve, např. podstata, přepodstatnění, milost, víra, osoba, pravda, láska, nebo je chápou nesprávně.

Problém jazyka

Na problém jazyka při hlásání víry upozorňuje i apoštolská exhortace Evangelii gaudium papeže Františka (body 41. 105, 158). Dospívá však k závěru přizpůsobit se dnešnímu jazyku; cituje z encykliky Jana Pavla II. Ut unum sint (bod 19): „Obnova vyjadřovacích forem je pro předávání neměnného významu evangelijního poselství dnešnímu člověku nezbytná.“ Odvolává se na promluvu Jana XXIII. při zahájení Druhého vatikánského koncilu, ve které řekl: „V pokladu křesťanské víry je jednou věcí podstata… a druhou způsob formulace jejího vyjádření“. Má za to, že je třeba učit se s mládeží „mluvit jejich jazykem, kterému rozumějí“. Rovněž kázání má být v jazyce, „kterému adresáti rozumějí, aby se nemluvilo naprázdno“.

Ale celá problematika jazyka je složitější. Není problém, je-li nějaké zastaralé slovo nahrazeno slovem, které má stejný význam. Ale mnohdy nově užívaná slova nemají přesně stejný význam a co je ještě horší, používají se stará slova s pozměněným významem, takže věta, která byla pravdivá, se v novém chápání v ní obsažených slov stává nepravdivou. Je tedy třeba spíše nejprve ozřejmovat původní význam slov; často je třeba, aby se zabránilo jejich nesprávnému chápání, je definovat. Naše myšlení je příliš spjato s jazykem a máme-li se vrátit k pravdě, je zapotřebí se vrátit k dřívějšímu významu slov. Na tuto racionalitu vyjadřování pokoncilní katolická církev převážně resignuje.

Ježíš přikazuje apoštolům: „Jděte tedy, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého! A učte je zachovávati všecko, co jsem vám přikázal!“ (Mat 28,19-20). Avšak tam, kde nebudou přijati, se nemají zdržovat příliš dlouho (Luk 9,5; podobně Luk 10,1-11). Katolická církev jako celek se tedy nemůže s ohledem na své božské poslání fysicky separovat od nevěřícího světa. Je povinna hlásat svěřenou Kristovu nauku „vhod, nebo nevhod“ (2 Tim 4,2). Ne ovšem každý katolík má předpoklady k tomuto hlásání a je k němu povolán.

Veďte dobrý život mezi pohany

Ohledně kontaktu s jinými lidmi je třeba předně vycházet ze zásady, že nesmíme ohrožovat svou spásu vydáváním se do blízké příležitosti k hříchu. Co jí je, je však různé u jednotlivých lidí. Druhou zásadou je, že ve styku s jinými lidmi máme se podílet na zajištění svých skutečných potřeb, na činnostech sloužících blahu společnosti a především na šíření víry slovem i životem. Sv. Petr předpokládá, že křesťané nežijí isolovaně od pohanů, když píše: „Veďte dobrý život mezi pohany, aby to, pro co vás nyní jako zločince pomlouvají, pozorovali z vašich dobrých skutků a velebili Boha“ (1 Petr 2,12).

Způsob života typický pro velkou většinu křesťanů ve 2. století podává List Diognétovi (kap. V a VI): „Křesťané se neliší od ostatních lidí ani původem, ani řečí, ani způsobem života. Nemají vlastní města, nemluví zvláštní řečí, nežijí odlišným způ­sobem.…Bydlí, jak každému bylo souzeno, v městech helénských i barbarských. V odívání a jídle se přizpůsobují domá­cím zvykům. Co se týče života, dávají neuvěřitelný příklad vzorného života. Mají vlastní vlast, avšak žijí jako cizinci. Cizina je jim vlastí a vlast cizinou. Žení se jako ostatní, rodí děti, avšak narozené děti neodhazují.....Mají tělo, nežijí však podle přání těla. Žijí na zemi, bydlí však v nebi.

Poslouchají dané zákony, způsobem svého života však nad zákony vítězí... Prostě řečeno: Jako je duše v těle, tak jsou křesťané ve světě. Duše je rozptýlena ve všech údech těla a křesťané ve všech městech světa. Duše dlí v těle, avšak není z těla. Křesťané bydlí ve světě a nejsou ze světa.“ Nedlouho potom však někteří křesťané začínají žít jako poustevníci či vedou společný život v mnišských komunitách.

Co se týče formálních bludařů, tj. těch, kteří vědí, že se odchylují od závazné nauky církve, je lépe se jim po případném napomenutí vyhnout. Sv. Pavel píše: „Bludaře, jehož jsi jednou nebo dvakrát napomenul, se varuj!“ (Tit 3,10). Jiná je však situace těch, kdo se považují za katolíky, nejsou si vědomi žádné herese, ale jsou nakaženi bludy nebo netradičními názory a postoji. Tito patří do katolické církve a není správné se od nich separovat, ledaže by to bylo pro někoho nebezpečím pro víru. Spíše je třeba je poučovat.

pp


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé: praví následníci Mohameda. Propaganda a iluze o pokoji. Mír s muslimy? Krátkodobá válečná strategie!

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé:...

Kniha již brzy zakázaná: Hrdinství a rytířství kazí mládež! Nahlédnutí pod polštář malého bojovníka. Kde vzal český lev dva ocasy? Dozvuky našich slavných vítězství

Kniha již brzy zakázaná: Hrdinství a rytířství kazí mládež! Nahlédnutí pod polštář malého...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

Otázky po prvním kole: Kdo znal výsledky ještě, než volby skončily? Je Le Penová součástí podvodu &quote;bažin&quote;? Jakou komedii pro publikum sehrají v kole druhém? Napětí poroste dál. Hra o život jde do finále

Otázky po prvním kole: Kdo znal výsledky ještě, než volby skončily? Je Le Penová součástí...

REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky