Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Den pokročil, noc se přiblížila: Je papež František „falešným prorokem“ z Apokalypsy? V den Bergogliova zvolení Svobodní zednáři jásali. Dnes už skuteční katolíci vědí proč

Den pokročil, noc se přiblížila: Je papež František „falešným prorokem“ z Apokalypsy? V den Bergogliova zvolení Svobodní zednáři jásali. Dnes už skuteční katolíci vědí proč

21. 9. 2014

Tisk článku

Redakce Protiproud přináší úvahu o jedovatých plodech II. Vatikánského koncilu, které současná hlava katolické církve uvádí do života způsobem, jenž je pro Boží věc zničující

Zvláštní Bergogliův „mluvčí“, ateista Eugenio Scalfari, vystoupil jako interpret další „katecheze“ svého přítele papeže. Na přetřes přišel i kněžský celibát. Tentokrát to už stařičký zasloužilý kardinál a historik církve Walter Brandmüller nevydržel a poslal pilnému novináři dlouhé psaní o tom, jak se to ve skutečnosti s kněžským celibátem v církvi má. Nezmýlil si však adresáta?

Člověk místo Boha

Veřejnosti stojící mimo církev to musí působit zábavu. Sledovat, jak se hlava církve vymkla Vatikánu z ruky a projevuje nápadnou náklonnost a důvěru právě k nevěřícím a „progresivistům“, aby právě u nich hledala a nacházela největší pochopení a současně nejhorlivější nejvděčnější interprety. Právě jim vylévá své srdce a jeho hlásání touto zvláštní cestou mají ve světě větší ohlas než jeho oficiální perly. Šokovaný vatikánský mluvčí často neví, co si počít, zkouší papežova slova všemožně dementovat a zamlouvat, ale papež sám takové korektury záměrně ignoruje, nemá k tomu pražádné další poznámky ani komentáře.

PP

Jenom slepý může nevidět, že se římský biskup vydal na svou vlastní pěst na zcela jiné cesty, než po jakých kráčeli jeho předchůdci. Bratři se zástěrou mohou být spokojeni, že se nemýlili, když od samého začátku věděli docela přesně, o čem mluví. Již v den Bergogliova zvolení zajásali: „Pod jeho vedením bude v církvi všechno jinak.“

Takhle přece nemluví člověk hluboké víry. Zní to spíše jako pokus držet krok s Marxovým revolučním manifestem. Tomu také odpovídají po uplynulé polovině století faktické výsledky velkého sněmu: Odpovědí na liturgickou reformu je hluboký úpadek kultu a vyprazdňující se kostely. Odpovědí na otevřenost a vstřícnost ke všem vyznáním a náboženstvím je nebývalé nepřátelství vůči křesťanství a dosud nejdivočejší pronásledování křesťanů.

Ateistovi Scalfarimu se na stará kolena splnil velký sen: Stal se i se svým listem významnou hlásnou troubou, která na sklonku své kariéry může inspirovat a stimulovat samu hlavu církve, aby otevřeně zjevovala onu novou víru, ve které si konečně s papežem tak dobře rozumí, protože tato nová víra konečně na místo Boha dosadila člověka: A nový papež vyznává poslušně svou důvěru v člověka, v hodnotu jeho svědomí, v uznání jeho lidského horizontu, i pokud není osvícen vírou.

Kořen zla

Ve skutečnosti se tak naplňuje to, k čemu nepřátelé církve inspirovali promotory II. Vatikánského koncilu při jeho přípravě i při jeho interpretaci a co bylo zatím cudně zahaleno rouškou umělé „kontinuity“ a „pravověrnosti“. Musel přijít papež z jiného světa, aby hned při nástupu ohlásil, že nastala doba rázného nástupu a změny a že se bude realizovat sama podstata (pro církev zničujících) modernistických koncilních projektů.

Více by však měla Bergoglia pálit skutečnost, jak se např. německá i rakouská biskupská konference už nevím po kolikáté hrozí tradičního úbytku věřících. Manažer, který by takto rok co rok jen s politováním konstatoval, že jeho podnik propadá stále více do „progresivní regrese“, musel by se dávno poroučet. Co je to za pastýře, kteří vlastně jen přihlížejí, jak se jim již půl století ročně ztrácí ze stáda statisíce ovcí, za jejichž věčný život jsou navíc před Bohem bezprostředně odpovědní? Co je to za církev, která již půl století není ochotna provést nepokrytou sebekritickou diagnózu svého malomocenství?

To by si ovšem musela také přiznat, kde je její kořen: že nástupem k této paralýze byl její zbožňovaný II. Vatikánský koncil, který se ovšem vymkl vedení Ducha Svatého, protože hned na jeho prvním zasedání se jeho řízení zmocnili heretici a zasvěcenci masonerie, (těch od té doby v řadách prelátů a hodnostářů dále přibylo). Může sice kolem tohoto faktu chodit dále jako kolem horké kaše, ale nakonec se tomuto přiznání tak jako tak nevyhne. Čím později, tím hůře.

PP koláž

Čtěte ZDE: Proč je papež František ateistickými médii a zednáři v Církvi tak milován? Upřímně chce dokončit zkázu Petrova stolce. Zde je šest klíčových bodů Bergogliovy revoluce

Jedovaté plody špatného stromu

Co jiného však bylo možno očekávat od neuváženě a opovážlivě svolaného sněmu, jehož vůdčí silou se stali maskovaní nepřátelé církve a vedoucím duchem, inspirátorem a redaktorem prohnaný a současně mimořádně protežovaný heretik a zamilovaný jezuita Karl Rahner? Myslí si snad někdo, že tento vůdce měl na mysli věci Boží?

Přečtěme si několik jeho vlastních výmluvných vět vyňatých z vítězoslavného úvodu ke koncilním dokumentům:

Výslovná tématika koncilu, totiž církev sama, je druhořadou záležitostí. Tématikou koncilu jsou palčivé otázky o důstojnosti člověka, o jeho základních právech a o jeho svobodě.

Tento koncil měl odvahu vydat pokyny charizmatické povahy, které se nemohou odvodit ze zásad a všeobecných směrnic, ale odpovídají konkrétním imperativem na konkrétní situaci, a tak se dovolávají odpovědné svobody lidí v církvi.

Výsledkem trvale omílané „nové evangelizace“ je neuvěřitelná neznalost základních náboženských pravd, která se projevuje markantně nejen u věřících, ale i u pastýřů. Místo světla dobrých skutků a svatosti vidíme, jak se stupňující se demoralizací a dalekosáhlou nekázní uvnitř církve vyplývají na povrch neuvěřitelná a do nebe volající pohoršení.

V pastorální konstituci o církvi v dnešním světě je mnoho návrhů, přání a podmínek pro uspořádání humánního společenského života. Nedají se odvodit z neměnných zásad křesťanství, ale pramení z ducha evangelia, proto se nesmí odmítat nebo zlehčovat jako nezávazné mínění.

Koncil je koncilem na počátku nové doby. Je to začátek začátku, který musí uskutečnit pokoncilní církev. Je to doba sjednocování světa industrializace, urbanizace, racionálního zvědečtění lidského života. Je to doba ateismu rozšířeného po celém světě. Koncil se mohl jen pokusit probudit vědomí úkolu a vytvořit doktrinální a instituční předpoklady, aby církev mohla obstát. Rozhodující je duch a život. Duch svobody a bratrství, to je to, co potřebujeme dostat od Boha a co je také naším úkolem.

Není třeba pokračovat. Takhle přece nemluví člověk hluboké víry. Zní to spíše jako pokus držet krok s Marxovým revolučním manifestem. Tomu také odpovídají po uplynulé polovině století faktické výsledky velkého sněmu: Odpovědí na liturgickou reformu je hluboký úpadek kultu a vyprazdňující se kostely. Odpovědí na otevřenost a vstřícnost ke všem vyznáním a náboženstvím je nebývalé nepřátelství vůči křesťanství a dosud nejdivočejší pronásledování křesťanů.

PP koláž

Čtěte ZDE: Exorcista: "Ďábel je schopen zničit kultury i celé národy. Současný chaos ve světě je jeho dílo. Nejsme svobodní pro svobodu, nýbrž proto, abychom milovali.“

Proberme se z dřímoty

Odpovědí na hlásanou „důstojnost svědomí a toleranci“, „autonomii pozemských skutečností“ a „vztah křesťanů k pravé náboženské svobodě“ je naprostý debakl lidské morálky, zvláště v oblasti pohlavního života, manželství a rodiny. Podle pana Rahnera však koncil pochopil křesťanské manželství a očistil je od mnoha jednostranností, což prý má pro další vývoj a křesťanský a církevní život určitě velký význam. (Právě jsme toho svědky.)

Odpovědí na novou ekumenickou vstřícnost a spolupráci jsou prohlubující se nesmiřitelné rozdíly v zásadních věroučných i morálních otázkách a principech odloučených církví a vznik nesčíslného množství nových denominací.

Výsledkem trvale omílané „nové evangelizace“ je neuvěřitelná neznalost základních náboženských pravd, která se projevuje markantně nejen u věřících, ale i u pastýřů. Místo světla dobrých skutků a svatosti vidíme, jak se stupňující se demoralizací a dalekosáhlou nekázní uvnitř církve vyplývají na povrch neuvěřitelná a do nebe volající pohoršení.

Ovšem nejzávažnějším a nejjedovatějším plodem, kterým se poslední koncil vyznamenal, je ostentativní přátelství a spolupráce církevních předáků se zapřisáhlými nepřáteli Ježíše Krista a jeho církve, potutelnými a cílevědomými inspirátory a projektanty její nastávající záhuby. To, co bylo rafinovaně zatajeno z Fatimského proroctví, viděla už o sto let dříve blahoslavená Kateřina Emmerichová jako velký rozvrat církve.

Je čas se probrat z dřímoty, protože den pokročil a noc se přiblížila. Vaše lampy ať hoří. Blahoslavení, které Pán najde, jak bdí! Proč sami od sebe nerozeznáváte, co je správné?

Zdroj.

PP


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Osvobodili jsme se od dobra: Schyluje se k rozhodujícímu střetu mezi syny Božími a syny Zlého. Ne všechny divy a zázraky jsou od Boha. Vraťme se k Panně Marii, choďme se jí poklonit. Zasvěcený měsíc osudového roku

Osvobodili jsme se od dobra: Schyluje se k rozhodujícímu střetu mezi syny Božími a syny...

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé: praví následníci Mohameda. Propaganda a iluze o pokoji. Mír s muslimy? Krátkodobá válečná strategie!

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé:...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

Otázky po prvním kole: Kdo znal výsledky ještě, než volby skončily? Je Le Penová součástí podvodu &quote;bažin&quote;? Jakou komedii pro publikum sehrají v kole druhém? Napětí poroste dál. Hra o život jde do finále

Otázky po prvním kole: Kdo znal výsledky ještě, než volby skončily? Je Le Penová součástí...

REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky