Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Velký pátek: Byl Ježíš neúspěšný? Pýcha či předsudek? Hřích jako tabu moderní doby. Kněží zády k oltáři. Kdo nepochopí kříž, neporozumí ani sobě

Velký pátek: Byl Ježíš neúspěšný? Pýcha či předsudek? Hřích jako tabu moderní doby. Kněží zády k oltáři. Kdo nepochopí kříž, neporozumí ani sobě

3. 4. 2015

Tisk článku

Michal Semín se spolu s P. Reginaldem Dacíkem zamýšlí nad tím, co dnes mnoho lidí mylně pokládá za zbytečnou fascinaci utrpením, a vysvětluje, proč ztráta smyslu pro oběť nevede ke štěstí

Je Velký pátek a náš duchovní zrak míří ke kříži, na němž trpěl a zemřel Ježíš Kristus. Pro mnoho lidí za všech generací byl Ježíš slovníkem dnešní mládeže „looser“. Tolik Židů do něj vkládalo naděje, že vyvolený národ zbaví římských okupantů, a takhle to nakonec dopadlo. To že je nějaký král? Či dokonce Boží Syn, jak o sobě prohlašoval?

PP

Smrt na kříži však žádným projevem údajné Ježíšovy slabosti nebyla, a už vůbec neznamenala nezdar jeho mise. Je tomu přesně naopak, jak si mnozí připomeneme o Velké noci ze soboty na neděli. A v této radostné připomínce setrváme i po celý zbytek církevního roku.

Tabu zábavního průmyslu

Z evangelií víme, že Kristus trpěl a zemřel nikoli proto, že se mu situace vymkla z rukou, ale proto, aby nás touto svou obětí vykoupil z hříchu. Mohl nás vykoupit i jinými prostředky, než tímto nevýslovným utrpením? Proč zvolil právě tuto cestu a ne jinou, méně bolestnou?

Aniž bychom se chtěli dobývat do všech zákoutí tohoto tajemství, alespoň jednu odpověď na tuto otázku si snad dovolit můžeme - Kristus chtěl, abychom si při pohledu na to, co pro nás vytrpěl, uvědomili velikost a závažnost zla hříchu. A byly to právě naše hříchy, které Ježíše na kříž dovedly.

Kristus nás na kříži všechny přitáhl k sobě, učinil údy svého mystického těla a s ním máme přístup k Otci skrze jeho krev. Smrtí Kristovou bylo lidstvo v hrozných bolestech znovuzrozeno.

Každá naše lež, nevěra, pomluva či krádež, naše pýcha, závisti, nenávisti vůči Bohu i bližním přispěly k Ježíšově utrpení. Jsou jedněmi z trnů římskými biřici zhotovené koruny, jsou hřeby, jimiž byl Kristus přibíjen na dřevo kříže. Nelze proto proniknout do tajemství Velkého pátku bez vědomí naší vlastní hříšnosti.

Jenže hřích je dnes společenské tabu. Proto mnohé z toho, co patří do zpovědnice, dnes zpravidla neuspokojivě řeší psychoanalytici. Mlčení o hříchu je výsledkem široce rozšířeného mravního relativismu, kterému nepodléhá jen zábavním průmyslem dezorientovaný prostý lid, ale i nemalá část „elit“. Vždyť posmívání se odkazům na objektivně platný a tedy i všeobecně závazný mravní řád patří k intelektuální výbavě soudobých rádobyvzdělanců, shlížejících spatra na údajné předsudky a církevní autoritou vnucované pocity viny.

Všichni stojíme na Kalvárii

Kristova velkopáteční oběť na Kalvárii není jen reálnou historickou událostí, ale něčím trvale přítomným. Účastníme-li se mše svaté, nacházíme se nikoli na bohoslužebném představení jednoho herce, jakkoli se o to mnozí mediálně známí kněží rouhavě snaží, ale na úpatí Golgoty. Tuto skutečnost si dnes neuvědomují ani mnozí katolíci a některým to ani nelze mít za zlé.

Jak mají poznat, že mše svatá není „spolčo“ s bohoslužebnou hostinou, ale smírná Kristova oběť, když jim liturgická „reforma“ po Druhém vatikánském koncilu do středu kultu staví namísto Boha člověka? Jak mají při kytarové či rockové mši poznat, že nejsou u táboráku či na diskotéce, ale na Kalvárii? Nahrazení kamenných oltářů dřevěnými stoly, orientace kněze směrem k lidu (a zády k oltáři), vypuštění řady obětních modliteb a mnoho dalších liturgických změn přispěly k tomu, že mnoho prostých věřících, ale i kněží a biskupů, včetně toho současného římského, smýšlí o mši svaté spíše v protestantském, než katolickém duchu.

Být uvědomělým „single“ je cestou do pekel

Jistě to celé souvisí i s tím, že dnes se klade důraz na něco zcela jiného, než je smysl pro oběť. Diktátem doby je si užít, dokud je čas. Výmluvně se tento postoj projevuje v neochotě mnoha mladých lidí vstoupit do manželství a založit rodinu. Nechtějí si vytvářet žádné trvalé závazky, jež by jim znemožňovaly volné nakládání s časem či kariérní rozlet. Intimní vztahy, jež navazují, jsou určeny jen k vlastnímu uspokojení. Navzdory množství sexuálních zkušeností tito lidé ani netuší, že ve skutečnosti nemilují nikoho jiného, než sami sebe.

Poselství Velkého pátku však může oslovit jen ty, kdo umějí přinést nějakou tu oběť i pro někoho jiného, než jen pro sebe.

Viděl všechny hříchy světa, minulé, přítomné i budoucí, viděl, jak nesmírnému počtu duší bude jeho prolitá krev bez užitku, viděl nevděk všech, kdo pohrdnou jeho krví, viděl zvláště zatvrzelost vyvoleného národa, z něhož vyšel, a to drásalo jeho jemnou a citlivou duši.

Právě pro ně může být inspirací velkopáteční rozjímání velkého dominikánského teologa P. Reginalda M. Dacíka O. P. z revue Na hlubinu:

Muž bolesti

Postní doba nám představuje Krista jako Muže bolesti. Už neděle Septuagesima odstranila z liturgie chvalozpěv Aleluja, oděla kněze u oltáře fialovou barvou smutku a chtěla nás takto vzdáleně připravit na dobu pláče s trpícím Kristem. Popeleční středa nás uvádí dokonale v dobu postní. Smutné tóny liturgických zpěvů, zvláště mešních, vyzývají Církev k slzám nad utrpením jejího Miláčka. Smuteční pochod je zahájen, který půjde po celou dobu postní, až se skončí na Veliký pátek na Kalvarii, kde dokoná Nejsvětější za hříšníky na potupném dřevě.

Zraky všech jsou upřeny na Krista, a to na Krista trpícího, jenž je středem všeho myšlení Církve. Jeho kříž září všem zdáli a mluví ke každé duši, která jest ochotna naslouchat jeho slovům. A praví nám mnoho… Vypravuje nám předně o velikosti hříchu lidského, který musel přijít smazat sám Bůh. Člověk urazil Boha, že jedl ze zapovězeného stromu, a proto Kristus chce viset rozpjatýma rukama na stromě kříže, aby ukázal všem končinám země, že vina je odpuštěna. „Hřích proti Bohu spáchaný," praví svatý Tomáš (III. 1. 2. ad 2.), „má jistou nekonečnost z nekonečnosti božské velebnosti: tím je totiž urážka větší, čím větší je ten, jehož urážíme."

PP koláž

Čtěte ZDE: Velký pátek: Největší zlom v dějinách světa. Kristovo utrpení a smrt na Kříži se týká všech: dobrých i zlých. Zatmění na Golgotě jako znamení i pro dnešní dobu?

Šťastná vina

Doba postní uvažuje o této nekonečné urážce, jaké se dostalo a dostává Bohu hříchem, a očekává onu chvíli, kdy uslyší slova jásající Církve: Šťastná vina, která si zasloužila míti takového a tak velikého vykupitele! Tajemství hříchu nikdy nepochopíme. Je příliš hluboké. Lucifera svrhl ve věčná muka, Adama vyhnal z ráje a s ním celé jeho potomstvo zbavil přátelství s Bohem a k jeho smazání, k opětnému získání toho, co člověk hříchem ztratil, přichází sám Bůh, trpí za hříchem stižené lidstvo a umírá… To jsou slova kříže o velikosti hříchu.

Kříž doby postní nám vypravuje dále o nekonečné lásce Vykupitelově, Muže bolesti. Sv. Tomáš praví, že větší byla láska Krista trpícího, než zloba jeho mučitelů (III. 68. 2. ad 2.). A můžeme říci, že větší byla láska Krista Vykupitele, než hříchy všeho lidstva. Jediná kapka krve by byla stačila Boží spravedlnosti, ale nestačila Boží lásce. Bůh chtěl mnoho krve, chtěl všechnu krev svého Syna, aby zadostučinění bylo dokonalé, nadbytečné. Kříž je souhrnem všech bolestí, pokoření, potup a trampot, které bylo Kristu snášeti od jeslí až na Kalvárii, od okamžiku vtělení až do okamžiku, kdy zvolá: Dokonáno jest. Kříž vyjadřuje jedním slovem vše to, co praví o Muži bolesti prorok Isaiáš: „Podoby neměl ani krásy, abychom naň patřili, neměl vzhledu, abychom se kochali v něm. Povržen byl a nejposlednějším z lidí, mužem bolesti, zkušeným v utrpení, před jakým lidé tvář si zastírají, tupen byl, že jsme si ho nevážili."

A to vše jen z lásky k nám. „Obětoval se, protože sám chtěl," praví prorok, a vypravuje dále, jako by viděl Krista před sebou: „Bolesti naše vzal na sebe, ano, co my jsme měli trpěti, on snášel… raněn byl pro hříchy naše, roztlučen byl pro nepravosti naše, tresty pro naši spásu na něho dolehly a jeho jizvami jsme uzdraveni."

Miluje nás do krajnosti

To vše jen z lásky k nám. Svatý Pavel praví v listě k Efeským: „Kristus miloval Církev a vydal sebe sama za ni, aby ji posvětil… aby sám sobě představil Církev jako slavnou, jako takovou, která nemá poskvrny ani vrásky.“ (5. 25.) Aby jeho Církev byla slavnou, stává se on, její původce, nejpohrdanějším z lidí. Aby Církev byla neposkvrněnou, je on, Muž bolesti, potřísněn krví. Aby jeho Církev neměla vrásky, aby se skvěla krásou, podoby neměl ani krásy, trpí bolesti nejkrutější, trpí od svého zrození až do dne smrti, trpí za celou Církev a za každý její úd zvláště, trpí jako Hlava budoucího mystického těla. Když miloval své, miloval je až do krajnosti. Více už nemohl, třebaže byl všemohoucí. Větší lásky nemůže míti nikdo než ten, kdo dá svůj život za přítele. Dal jej. A dal jej takovým způsobem, který prozrazuje nekonečnou lásku.

Třebaže Kristus i v největších bolestech nepřestal býti spojen se svým nebeským Otcem a odtud oplývala vyšší část jeho duše nesmírnou blažeností, jaká plyne z patření na Boha, trpěl zároveň největší bolesti jak tělesné, tak duševní. Viděl všechny hříchy světa, minulé, přítomné i budoucí, viděl, jak nesmírnému počtu duší bude jeho prolitá krev bez užitku, viděl nevděk všech, kdo pohrdnou jeho krví, viděl zvláště zatvrzelost vyvoleného národa, z něhož vyšel, a to drásalo jeho jemnou a citlivou duši. A podobně i tělesná bolest byla vystupňována jak způsobem mučení, tak jemností jeho tělesného ústrojí, jež bylo dílem Ducha svatého. A proto čím byl Kristus více schopen požívat radosti, tím více mohl také trpět. A toho se mu dostalo v míře vrchovaté.

Skrze kříž, k Bohu blíž

A konečně mluví k nám kříž v době postní o obnově, jakou přinesl Kristus světu. Člověk se stal hříchem nepřítelem Božím. Byl zapuzen Bohem. Dovedl zhřešit, ale nedovedl napravit vinu. Jeho konečné zadostučinění nemohlo usmířit nekonečný hněv Boží. Kristus na kříži vrátil člověkovi, co ztratil Adam v ráji: milost posvěcující byla vrácena člověku a takto mu umožněn návrat do domu otcovského, vráceno právo na dědictví království nebeského. „Byli jsme smířeni s Bohem smrtí jeho Syna,“ praví svatý Pavel.

Kristus nás na kříži všechny přitáhl k sobě, učinil údy svého mystického těla a s ním máme přístup k Otci skrze jeho krev. Smrtí Kristovou bylo lidstvo v hrozných bolestech znovuzrozeno. Jest opět dítkem Božím. Ale nesmíme zde zapomenout, co poznamenává sv. Augustin, že Kristus nás vykoupil bez nás, ale ne-spasí nás bez nás. Dává nám plody svého vykoupení, ale chce, abychom jich náležitě užívali. Chce, abychom sami žili z kříže. Chce, abychom sami čerpali z jeho ran. Chce, abychom se sami napájeli jeho krví.

Postní doba, představující nám Krista trpícího, má nás k tomu, abychom vážně uvažovali o tom, co přivedlo Krista na kříž. Varuje nás, abychom ho již nekřižovali svými hříchy, a volá nás k pokání, aby jeho krev nebyla pro nás nadarmo. Ať je člověk ve stavu těžkých hříchů, nebo je na výšinách svatosti, v každém případě potřebuje, aby poklekl pod kříž a učil se od Krista. Není lepší školy nad školu kříže. Hříšníka přiměje, aby povstal, dokonalého poučí, aby nepadl. V každém vzbudí hrůzu před hříchem, naučí cestě pokání, pokory, lásky, trpělivosti. Kříž byl vždy v Církvi nejlepší školou a vychoval za devatenáct století nesčetné množství svatých. Jestliže dnešní doba, neumějící se ponořit v rozjímání kříže, od něho utíká, je to jen na její škodu. Kdo nepochopí Krista na kříži, nemůže mluvit o znalosti Boha.

Trnitá cesta očišťuje

Jestliže se dnes vracíme ke zbožnosti křesťanského starověku a středověku, pak se musíme vrátit i k většímu chápání kříže. Středověk nám musí být i zde vzorem. Ta láska k Muži bolesti, která hárala v duši svatého Bernarda, Susona, Hildegardy a nesčetného počtu jiných, která je vedla až k šílenství kříže, musí se vrátit i do dvacátého století a zachvátit svým žárem mnoho duší.

Postní doba je zasvěcena Muži bolesti. Církev nás volá k pokání a k pohledu na rány Spasitelovy, jež mu způsobil hřích. Řídí se tu zásadou, vyslovenou svatým Augustinem: Skrze Krista člověka ke Kristu Bohu. Poznáním jeho člověčenství máme pronikati k jeho skrytému božství. Kristus trpící nás má naučit trpět, pohled na jeho rány nás má očistit, abychom byli schopni vystoupiti výše, k nazírání na jeho božství. Každou sladkou chvíli spočinutí na Srdci Božím musí předcházeti mnoho chvil bolestných; i Kristus musel trpět, aby vešel do slávy. Cesta k Bohu je trnitá, je to cesta ve šlépějích Muže bolesti. Čím dále na ní pokročíme za Kristem, tím více se přiblížíme k Bohu. A to nejen po smrti, nýbrž již zde na zemi. Toť význam bolesti, která očišťuje.

PP


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Osvobodili jsme se od dobra: Schyluje se k rozhodujícímu střetu mezi syny Božími a syny Zlého. Ne všechny divy a zázraky jsou od Boha. Vraťme se k Panně Marii, choďme se jí poklonit. Zasvěcený měsíc osudového roku

Osvobodili jsme se od dobra: Schyluje se k rozhodujícímu střetu mezi syny Božími a syny...

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé: praví následníci Mohameda. Propaganda a iluze o pokoji. Mír s muslimy? Krátkodobá válečná strategie!

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé:...

REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky