Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
K zamyšlení: Osobnosti kontrarevoluce - Charles Maurras
Popisek: Osobnost kontrarevoluce | Autor: Ondřej Höppner

K zamyšlení: Osobnosti kontrarevoluce - Charles Maurras

19. 4. 2013

Tisk článku

Jacek Bartyzel Dnes si připomínáme 145. výročí narození hlavního představitele francouzského vlasteneckého hnutí Action française Charlese Maurrase. Narodil se 20. dubna1868 v Martigues a zemřel 16. listopadu1952 v Tours.

Maurras byl francouzským politickým myslitelem, novinářem, spisovatelem a literárním kritikem. Je považován za zakladatele integrálního nacionalismu. K tomuto výročí přinášíme stať polského politologa  Jacka Bartyzela.

Nacionalismus Charlese Maurrase

Jak je všeobecně známo, Maurrasova politická doktrína je pozitivně sama o sobě definována ne jako roajalistická, nýbrž jako nacionalistická, přičemž roajalismus je „pouze“ jejím logickým vyústěním a završením, což se také odráží v doplnění slova nacionalismus adjektivem „integrální“.

pp

Maurras milníkem v dějinách kontrarevoluce

Šlo zajisté o novum v dějinách kontrarevoluční a monarchistické myšlenky, zvláště proto, že nacionalismus byl svými stoupenci i odpůrci zprvu spojován spíše s revolučním táborem,  přinejmenším s romanticky zabarveným liberalismem.[1]

Pro kontrarevoluční státníky, jakým byl například kancléř Metternich, byl nacionalismus synonymem liberálně-revolučního zla rozkládajícího tradiční řád.  

Před a po

Již z tohoto pohledu se musí osobnost Charlese Maurrase jevit jako přelomová v dějinách Kontrarevoluce, která se díky tomu dělí na dvě fáze: předmaurrasovskou antinacionalistickou a pomaurrasovskou nacionalistickou.

 Na druhou stranu, i tato intelektuální „reforma“ kontrarevulece postupovala ve dvou směrech: „nacionalisací“ monarchismu, jakož i „roajalisací“ nacionalismu.

Výše zmíněné skutečnosti si vyžadují podrobnější rozbor povahy maurrasovského nacionalismu.

Manifest Francouzské akce

Základní pravidla jeho nacionalistické doktríny byla stanovena již v čtyřbodovém manifestu Action Française z 15. listopadu 1899:

1. Nejdůležitější potřebou jedince je život ve společnosti: vše co společnost ohrožuje, obsahuje v sobě nebezpečí pro existenci individua.

2. Ze všech společenských forem, které jsou vlastní lidskému druhu, je pouze národnost jediná celistvá, nejtrvalejší a nejbohatší. Od dob, kdy zaniklo starožitné společenství známé ve Středověku pod názvem Křesťanstvo (Chrétienté), kteréžto bylo pokračováním římského světa, se národnost stala fundamentální a absolutní podmínkou lidstva.

Nacionalismus není jen pocitem; je to zcela racionální a konkrétní závazek.

Mezinárodní vztahy v oblasti politiky, morálky a intelektu jsou navazovány skrze národy. Jestliže tedy národy stanoví nejdůležitější, nejvyšší a nejsubtilnější druh hospodářské a duchovní spolupráce ve světě, pak se musí rovněž domlouvat a bránit před nebezpečím, které by mohlo mít za následek úpadek civilizace. Nacionalismus tudíž není pouhým pocitem; je to zcela racionální a konkrétní závazek.

Přirozené společenské vrstvy se musí spojit kolem společného národního jmenovatele.

3. Mezi Francouzi, občany státu zjevně zrazovaného okupujícími a trhajícími jej frakcemi, mají  být všechny problémy dneška, všechny politické otázky řešeny vzhledem k národu. Přirozené společenské vrstvy se musí spojit kolem společného národního jmenovatele. Bez ohledu na politické, náboženské a hospodářské zájmy se musí s veškerou silou a hloubkou řídit jejich francouzskou „vírou“.

4. Povinností Francouzů, kteří si tyto skutečnosti uvědomují, je jejich dnešní veřejné zformulování, aby se tím ozřejmily tyto pravdy zaslepeným a lehkomyslným spoluobčanům.[2]

Z výše citovaných vět vyplývá několik důležitých závěrů, pokud jde o podání nacionalismu v Action Française. Zaprvé je evidentní, že společensko-kulturní fenomén národa zde není nějakým „odvěkým“ principiem bytí, ale jevem historickým, který nastal v určité fázi dějin lidstva, a to jako nutný důsledek rozkladu plnější existenční formy společnosti, kterou byla středověká křesťansko-římská civilizace.

Náš patriotismus   není těsným nacionalismem, nýbrž evropským a planetárním cítěním zaměřeným na dobro všech národů.

Již tento předpoklad impregnuje v základech maurrasovský nacionalismus proti partikularismu a „rouhání“ etnosu, přičemž jej uvádí v soulad s universalismem takové civilisace, jež se nebojí národnostních růzností ve svém okolí a nesnaží se „bránit“ jednotu nivelizací těchto odlišností.

 pp

Naším národním jménem je  „Francouzství“,  naším jménem civilisačním „Latinství“.

„Náš patriotismus“ – vysvětloval Maurras ve svém dopise Svatému Otci Piu X. – „není duchem strany; není to těsný nacionalismus, nýbrž evropský a planetární cit vzhledem k dobru všech národů.[3] Ba co víc, jestliže našim národním jménem je  „Francouzství“, pak naším civilisačním jménem je „Latinství“ /Latinité/. Intelektuálně, morálně, v jisté rovině je vlast společenstvím všech latinských duší, všech národů římských, a v širším slova smyslu, přesto stejně oprávněným a nutným, všech katolických srdcí. (…)

Duch francouzského národa vděčí za svou existenci katolickému universalismu.

Francouzský národ bezpochyby a nepřetržitě zachovává řád a rozvíjí francouzského ducha; ale onen duch vděčí za svou existenci katolickému universalismu. Katolicismu vznešenému,, obecnému, neměnnému.[4] Vše, co není římsko-katolické, je cizí, „barbarské“ – jako například germánství, které pevnou obručí spojuje saského pohana Arminia s tvůrcem protestantismu Lutherem.[5]“

Ne náhodou se Maurras vysmíval (šovinistickému, a původem protestantskému) nacionalismu, který nenávidí „papeženství“, protože v papežích spatřuje „Italy“.[6]

Národnost se  neprotiví universalismu, právě naopak, je jedinou cestou záchrany římsko-katolického odkazu.

Pro někoho, kdo si pod pojmem nacionalismus představuje doktrínu „xenofóbní uzavřenosti“ a „nenávisti  ke všemu cizímu“, musí znít překvapivě (nebo nepohodlně) neustálá Maurrasova chvála na „kosmopolitní“ římský mír (Pax Romana) a na „Křesťanskou republiku“ v dobách středověku, která jde ještě dál tvrzením, že středověká Christianitas byla nejlepšími „Spojenými evropskými státy“:  

„Kdysi v západní Evropě bývala Křesťanská republika, která vytvořila svého druhu dočasnou jednotu. (jednota byla spíše ale jen morální a náboženská, nikoli státní.) Tato jednota byla Lutherem zničena. Od tohoto rozštěpení se národ stal jediným společenským okruhem, ve kterém může člověk afirmovat své člověčenství.[7]“

Národy jsou pokračováním universální civilisace

Poslední věta poukazuje na další neméně důležitou skutečnost, že jinak řečeno: právě národy jsou „dalším pokračováním“ universální civilizace, která by bez nich zanikla, stejně tak jako její předchůdkyně. Kdo tedy chce vytvářet jednotu a zároveň přehlížet národní různorodost, „uniknout“ před latinismem, ten je falešným či naivním a lehkomyslným universalistou, neboť podřezává jediné živé a kvetoucí větve latinského kmene, jenž by bez nich již dávno ztrouchnivěl.

Národ není metafyzickým absolutnem ani „bohem“, zaujímá ovšem přední místo v hierarchii politických idejí.

V konsekvenci ontologického a historického prvenství universalismu není národ, v podání maurrasovské doktríny, metafyzickým absolutnem ani „bohem“, nanejvýše – jak říkali ve starověku – „krásnou bohyní“ (déesse).

Na primát národa  je nutné dívat se nikoli „shora“ nýbrž „zdola“.

Národ ovšem v očích nacionalisty zaujímá přední místo, avšak ne v obecném uspořádání dober, nýbrž pouze v hierarchii politických idejí. Je tomu tak, protože je ze všech dočasných skutečností „nejmocnějším“, to znamená nejlépe zakořeněný v realitě. Na primát národa je nutné se dívat ne „shora“ nýbrž „zdola“. Jde o to, že národ je nepartikulární existencí  vystupující nad přirozené skupiny (společenské vrstvy), nad kterými však současně rozprostírá svůj „ochranný deštník“ proti skupinám umělým a ve své podstatně protinárodním; tj. stranám.

(pozn. EUportal.cz:  Národ má kromě své praktické funkce však i svůj transcendentní rozměr. Zmatení jazyků a vznik národů má v Božím plánu jistě svůj účel. Každý jedinec bude totiž při Posledním soudu souzen jak jako individuum, tak jako příslušník svého národa. Existuje i společenství  národních svatých se svým národem, např. sv. Václav, kteří jsou přímluvci svého národa u Boha a nepřestávají být příslušníky svého národa ani v nebi. Proto myšlenka Edmunda Burka, že národ je společenstvím mrtvých, žijících i nenarozených, má i svůj transcendentní a nadpozemský rozměr.)

Národ jako společenský pořádek

Z  tohoto pohledu je nacionalismus synonymem organického a společenského pořádku, jakož i národní solidarity; jeho předmět, tedy národ, skutečností „reakční“, ve které se protínají všechny intersubjektivní a meziskupinové vazby.

To znamená, že „organicky“ chápaný národ nemůže být výtvorem něčí vůle – což zneplatňuje demokratický voluntarismus:  „Žádný z historických výtvorů není tak umělý, jako národnost.“ [8]

Národ je dílem dějin, a tím Přírody, neboť dějiny jsou historií lidského druhu, který je vybaven stálou a neměnnou přirozeností, přirozeností společenskou: Vlast je společností přirozenou, nebo – což je v podstatě totéž – historickou.[9]

Maurrasovský nacionalismus protikladem šovinismu a jakobínství

Všechny výše zmíněné skutečnosti: primát římsko-křesťanského universalismu, hierarchické ordo v životě národní společnosti, dějinnost a přirozenost národa, staví maurrasovský nacionalismus do ostrého protikladu k šovinistickému, bezbožnému a demokratickému nacionalismu jakobínů. Maurras zavedl pro tento lži-nacionalismus důležitý a trefný termín: „nacionalitarismus“, což je průnikem slov: „nacionalismus“ a „totalitarismus“.

Zlo „lidových“ vlád není původu nacionalistického, nýbrž výsledkem národům vnucené ideje rovnosti.

Podstatou jím odmítané nacionalitaristické ideje je nivelizace, spočívající ve snaze unifikace národa a národů všeobecně, přičemž způsobem pro dosažení prvního cíle je revoluce uvnitř státu, pro dosažení druhého zase revoluční válka. Více než stoletá zkušenost s obojím však ukazuje, že státní tvor zrozený jakobínskou nacionalitaristickou ideou vzal na sebe nakonec „demoplutokratickou“ podobu, proto je nanejvýš nutné postavit proti falešnému nacionalismu nacionalismus opravdový, který dokáže, že zlo „lidových“ vlád není původu nacionalistického, nýbrž výsledkem národům vnucené  ideje rovnosti.[10]

Opravdový proti falešnému

Důležité svědectví o distancování se Ch. Maurrase od „náboženství  Vlasti“, jež vyznávali „patrioti roku II“ z tábora Marseillaisy, přináší Henri Massis. Na zakládajícím sjezdu Studentů francouzské akce měl  Maurras pronést: „Kult vlasti je úctou k náboženství země otců; kult národa je úctou k náboženství jejich krve. Ale „národ“ není slovem revolučním. „K chvále národa“ – takto pojmenoval svůj projev na inauguračním zasedání Francouzské akademie Bossuet. Slovo „patriotismus“ se lépe hodí k Dérouledeovi, protože se zasazuje o získání země. Oproti tomu slovo „nacionalismus“ vyhovuje Barresovi a mně, neboť my se zavazujeme bránit lid, jeho díla, jeho umění, každého jím vytvořeného a nepřáteli ohroženého dobra.[11]“

Za starou Francii

Patriotismus obohacený nacionalismem by se měl stavět za obnovení historické Francie, čili „federace republik“ seskupených kolem „krále-federátora“, a snažit se co nejrychleji zbavit právního abstraktivismu a byrokracie, tak drahé všem demokratům. Teprve tehdy v celé své kráse rozkvetou a naleznou své substanciální naplnění regionalistické ideje Mistralovy i ideje provensálského félibrige,[12] alsasko-lotrinského východu Barresova, bretoňské renesance LeGofficovy a ostatních historických provincií staré Francie.[13]

Vlast - pojem konkrétní

Pojem vlasti je tedy v maurrasovském pojímání naplněn konkrétnem, osobní a dějinnou realitou, což jasně stojí v protikladu k, od tradic odtrženému, „patriotismu“ jakobínů: Vlast to jsou pole, ploty, věže a domy; to jsou oltáře a hroby; to jsou živí lidé, otcové, matky a bratři, děti, jež si hrají v zahradách, zemědělci, kteří sejí pšenici, zahradníci, kteří pěstují růže, prodavači, řemeslníci, dělníci, vojáci; nic na světě není více konkrétní.[14] Již samo toto krásné rozlišení poukazující na bohatství národního života vylučuje ponuré jakobínské rovnostářství, které zarytě ničí veškeré nerovnosti a „anomálie“.

Vlast je svazkem rodin, svazkem vzniklým v dějinách a prostoru, jeho princip odmítá zásadu rovnosti jednotlivců, ale zakládá opravdové, hluboké bratrství, bratrství uznané zákony, utvrzené obyčeji...

Národ není seskupením „stejných“ jedinců, proto může nabídnout něco daleko cennějšího než „rovnost“, může nabídnout opravdové bratrství – takové, jež existuje v rodině: Vlast je svazkem rodin, svazek vzniklý v dějinách a prostoru, jeho princip odmítá zásadu rovnosti jednotlivců, ale zakládá opravdové, hluboké bratrství, bratrství uznané zákony, utvrzené obyčeji...[15] Tento svazek rovněž zakládá na přirozený řád sebeidentifikace člověka, který v případě Maurrase vypadá následovně: Jsem z Martigues a jsem Provensálcem. Jsem Francouzem. Jsem Římanem, jsem člověkem.[16]

Postoj vůči fašismu a nacismu

Stejné příčiny, které nutí rozlišovat tradicionalistický nacionalismus od jakobínského „nacionalitarismu“, jsou rovněž důvodem, proč je nezbytná distinkce mezi prvním a fašismem či jinými národně-revolučními směry, zejména nacismem. S tím souhlasí i poctiví demoliberální historici; například E. Weber použil při srovnávání těchto směrů velmi trefnou formulaci, že před fascinací totalitarismem zachránil Francouzskou Akci „akademický purismus“.[17]

Vztah maurrasovské doktríny k fašismu podléhal mnoha fluktuacím.

Když je řeč o vztahu maurrasovské doktríny k fašismu (-ům), pak je zapotřebí brát zřetel k jeho historickému vývoji. Bude zřejmé, že tento vztah podléhal mnoha fluktuacím, a to v závislosti na tom, zda byla zdůrazňována „pravicová“ nebo „levicová“ „prométheovská“ povaha fašismu (-ů). Tyto relace je rovněž nutné nahlížet ve vztahu ke každému fašismu zvlášť – v tomto případě zejména k:

a) fašismu italskému; b) rodilému (francouzskému) fašismu  a  c) německému nacionálnímu socialismu.

Zájem Francie a hodnoty latinské civilisace

Během dvaceti let trvání fašistického režimu v Itálii bylo možné si na stránkách „L`Action Française“ přečíst mnoho výpovědí na toto téma, a to od nadšených až po kritické, ale vždy z pohledu francouzského nacionalismu, vnímajícího sebe sama jako myšlenku „starší“ a plnější. Při hodnocení hrály hlavní roli převážně dvě kriteria: zájem Francie a schopnost (nebo neschopnost) fašismu uvědomovat si hodnoty latinské civilisace. Druhým, například, byla motivovaná nejdalekosáhlejší proitalská iniciativa, která vyústila do podoby, H. Massisem vypracovaného, Manifestu francouzských intelektuálů na obranu Západu a míru v Evropě podporujícího intervenci Itálie v Habeši, jež byla brána jako střet v kategoriích civilizace: latinismu s barbarstvím, „Okcidentu“ s „Orientem“.[18]

Latinský blok

Ve 30. letech vznikala idea politického „latinského bloku“, tj. románských katolických států s autoritativním zřízením, týkala se samozřejmě také fašistické Itálie, přestože zárukou její tradicionalistické podoby mohly být v očích maurrasovců teprve jim ideově bližší: Salazarovo Portugalsko a Francovo Španělsko.

Francouzští nacionalisté si od počátku uvědomovali rozdíly, které je dělí od fašistů, zejména fašistický centralismus a etatismus, dvě nejnegativnější vlastnosti spojené s dědictvím Revoluce a Republiky.

K její realizaci by však muselo dojít až po likvidaci zednářského režimu ve Francii. Vláda Mussoliniho a jeho „černých košilí“ získala uznání Action Française za potlačení anarchie a zažehnání hrozby komunistického převratu, za likvidaci stranicko-parlamentního systému při zachování monarchie a uzavření dohody s Vatikánem, jež ukončila anomální válku státu s Církví. Od počátku si však francouzští nacionalisté uvědomovali rozdíly, které je dělí od fašistů, zejména fašistický centralismus a etatismus, dvě nejnegativnější vlastnosti spojené s dědictvím Revoluce a Republiky.

Čím více sílila totalizace italského systému, tím více k němu slábly sympatie maurrasovců a vychladly docela, když se Mussolini v zahraničně politických otázkách postavil  na německou stranu.

„Lakmusovým papírkem“ vztahu maurrasovců k Mussoliniho režimu byla neochvějně otázka monarchie: Fašismus může být pouze sluhou monarchie, jeho role skončí upevněním dědičného trůnu.[19] Bezpochyby byly Francouzské akci bližší italští nacionalisté-monarchisté v čele s Enrico Corradinim a Luigim Federzonim, se kterými udržovali živé kontakty; čím více sílila totalizace italského systému, tím více k němu slábly sympatie maurrasovců [20] a vychladly docela, když se Mussolini v zahraničně politických otázkách postavil jasně na německou stranu.

Francouzská akce kontra Třetí říše

Jednoznačně negativní byl vztah Action Française k hitlerovskému režimu, přičemž se zde proplétaly důvody ideologické s geopolitickými:  jedním z rysů doktríny francouzského nacionalismu byla přeci „odvždy“ antiněmeckost. Už na přelomu dubna a května 1930 otiskla „L`Action Française“ tři obsáhlé články varující před nebezpečím, které hrozí, získá-li moc v Německu nacistická strana, vyplnění tohoto varování považoval  Maurras za důsledek pacifisticko-dohodové politiky ministra A. Brianda. V komentáři k převzetí kancléřského úřadu Hitlerem nazval Léon Daudet vůdce národních socialistů bez okolků „šéfem bandy“ a varoval, že ten „za nepřítomnosti korunního prince, se svým bojovným či přímo válečným programem, v čele sedmdesátimiliónového národa toužícího po pomstě, není neškodný, jak by si všichni přáli“.[21]

V hitlerovské ideologii vyvolávaly největší odpor nacionalistů její biologicko-rasistické závěry, vyplývající ze „společenského darwinismu“.

Redaktor„Je suispartout“ Pierre Gaxotte spolupracující s Akcí  bil rovněž na poplach: Třetí říše je nebezpečím pro Francii: musíme být silní, předvídaví, ozbrojení.[22] Francouzské fašisty, jakými  byl například Marcel Bucard, demaskoval deník Akce jako německé „agenty-provokatéry“, a když René Jolivet navrhoval na stránkách „Savez-vous“ (v čísle věnovaném Hitlerovi) francouzsko-německo-italské spojenectví, Maurras ostře odpověděl: Stop! Francie je na to příliš slabá a neodolala by dominanci takových spojenců.[23]

Rasistická předsevzetí jsou zajisté čistým šílenstvím a slepou uličkou“

V hitlerovské ideologii vyvolávaly největší odpor nacionalistů její biologicko-rasistické závěry, vyplývající ze „společenského darwinismu“. Komentuje norimberské zákony Maurras napsal: „Rasistická předsevzetí jsou zajisté čistým šílenstvím a slepou uličkou“ [24] a ještě před nástupem Hitlera k moci rozpoznal národně-socialistický projekt jako „tyranské zřízení“, které exaltuje náboženským a metafyzickým způsobem „abstraktní vůli národa“, což připomíná jakobínský stát a stojí v naprostém rozporu proti životodárnému realismu francouzského nacionalismu.[25]

Vyspělá civilizace  nemůže akceptovat rasismus a etatismus.Věnujíc se hodnotám více aristokratickým nemůže hledat oporu v primitivních náboženstvích, jejichž duchovní nuzota nemá sobě rovných co do škodlivosti a jalovosti.

 Francouzská akce nemůže přijmout ani fašistickou ani nacistickou koncepci

Nejpronikavější kritiku fašistického pseudonacionalistického rasismu má na svědomí maurrasovec mladého pokolení – Thierry Maulinuer (1909 – 1985). Naznačil, že Francouzská akce nemůže přijmout ani fašistickou ani nacistickou koncepci, protože první znamená „zbožštění“ státu a druhá rasy. Jedno i druhé je francouzskému nacionalismu cizí: Rasismus a etatismus mohou vyhovovat pouze mrzáckým společnostem. Společnost, ve které civilizace dosáhla nevídaného vrcholu vyspělosti, se nemůže s takovýmito pojmy spokojit; věnujíc se hodnotám více aristokratickým nemůže hledat oporu v primitivních náboženstvích, jejichž duchovní nuzota nemá sobě rovných co do škodlivosti a jalovosti.

Proti etatismu a rasismu staví nacionalismus jako jediný možný způsob záchrany skutečných hodnot, neboť je jediným společným základem schopným udržovat v rovnováze tajemství a abstrakci.[26]

pp

Pro fašisty zklamání

Zvláště aristokratismus, odpor k apologii revolučního teroru[27] a odmítnutí „primitivních náboženství“ rasismu a etatismu, byly důvodem zklamání těch francouzských fašistů (P. Drieu La Rochelle, R. Brasillach, L. Rebatet), kteří začínali jako členové Ligy AF a později s ní přerušili kontakty, aby mohli přejít k „přímé akci“ (nebo spíše povídání o ní).

My věříme v revoluci  Ducha!

Tou měrou, jakou budou mladí francouzští fašisté bleskově evolučně přecházet od nacionalismu k fašistickému „internacionalismu“ a socialismu, budou mladí maurrasovci schopni připouštět útoky na mýty, kterým jejich vrstevníci a dávní kamarádi začali podléhat: Fabregues na „materialistickou mystiku“ nacismu, Jean LeMarchand na „krajní xenofóbii“ maloměšťanstva, Maulnier na rasistický antisemitismus a excitaci revoluční frazeologií. Na otázku, zda věří v revoluci ve Francii, Maulnier odpověděl: Ale ano, věříme, ovšem ne v revoluci hlučnou, ukřičenou, destruktivní. My věříme v... revoluci  Ducha![28]

Tradice – bohatství francouzského života

Proti romantickému fašistickému „zápalu“ staví Maulnier a jiní Maurrasovi les fideles racionální trvání na doktríně (Doktrína je naší politickou pravdou...), s požadavkem, aby francouzská mládež především zachovávala tradice, to znamená opět odkrývala bohatství francouzského života v jeho intelektuálních, morálních a duchovních hodnotách.[29]

Válka a mír

V cyklu článků pojmenovaném Francie, válka a mír (La France, la guerre et la paix) zveřejněném v roce 1942, jehož bezprostředním cílem bylo zdůraznit rozdíly mezi přístupem zastánců Pétaina a „kolaborujících ultras“, Maulnier prosazoval, že záchrana Francie vyžaduje odmítnout importované ideologické mýty fašismu a národního socialismu, rasismus a antisemitismus. Francie potřebuje vlastní skutečnou národní revoluci, a národní revoluce vedená podle zahraničních receptů si sama sobě protiřečí.[30]

Fašismus, zplozený demokracií, zůstává i nadále demokratický v tom ohledu, že nabízí náhražku svobody participací individua na kolektivní suverenitě, až k úplnému zániku osobnosti, která se rozplyne v totalitním státě.

Ještě před válkou si  Maulnier povšiml, že fašismus je logickým vyústěním demokratických principů a suverenity mas. Idea, podle které je vláda legitimizována davem lidí, ospravedlňuje veškeré represivní prostředky a celkově podřizuje jednotlivce kolektivismu. Fašismus, zplozený demokracií, zůstává i nadále demokratický v tom ohledu, že nabízí náhražku svobody participací individua na kolektivní suverenitě, až k úplnému zániku osobnosti, která se rozplyne v totalitním státě.

Fašismus nastoluje místo pořádku teror, místo disciplíny násilí, místo hierarchie revoluci.

Na rozdíl od nacionalismu, fašismus pouze předstírá možnost vítězství nad demoliberální anarchií, neboť místo pořádku nastoluje teror, místo disciplíny násilí, místo hierarchie revoluci. Skutečný pořádek a opravdová hierarchie nemohou nikdy vzniknout kolem charismatického „vůdce“, ale jen kolem krále a aristokracie na základě tradičních hodnot.[31]

Maurrasovský nacionalismus metodou

Francouzskému nacionalismu nehrozilo „nacionalitární“ pokřivení, neboť nebyl (a nikdy být nechtěl) ideologií neb „světským náboženstvím“; byl „pouze“ metodou – metodou, podle níž si opravdový občan uspořádá své city, své zájmy a své názory na dobro Vlasti.

Maurrasovy ideje mají své ohnisko v myšlence státu, jeho celistvosti  a síly.

„Nacionalista ví, že vlast je konečným důvodem jeho bytí a existence spoluobčanů. (...) A opačně: veškeré politické otázky, které nejsou řešeny z pohledu základních zájmů vlasti, jsou v jeho očích problémy nedostatečně řešenými. Nacionalismus proto vyžaduje, aby všechny pojednávané otázky byly vztahovány vůči společnému zájmu národa.“ [32]

Stát je ručitelem pořádku a hierarchie, bez něho se národ nemůže přirozeně vyvíjet.

Avšak nejvýraznějším faktorem, jež odlišuje maurrasovský nacionalismus od „postrevolučních“ liberálních a romantických nacionalismů devatenáctého století, je jeho „státní“ charakter. V tomto ohledu je Maurras právoplatným dědicem kontrarevoluční tradice hraběte de Maistre. Jeho ideje mají také své ohnisko v myšlence státu, jeho celistvosti, jeho síly a hrozících mu – zvláště ze strany různých ideologií – nebezpečenství. Právě stát je ručitelem pořádku a hierarchie, bez něho se národ nemůže přirozeně vyvíjet, to vyžaduje, aby se ve vedení státu koncentrovala jediná suverénní vůle.

Jestli mezi sebou začnou bojovat různé historické tradice, podlehne společné dobro (stát) destrukci.

V tomto smyslu maurrasův „státní“ nacionalismus znamenal překročení pozůstatků demokraticko-revolučního chápání národa v Barresově nacionalismu, který připouštěl – zahaluje do metafory „plody různých sezón“ – koexistenci různých politických tradicí: roajalistické, republikánské a césaristické. Maurras daleko realističtěji vnímal, že, jestliže se individuální vůle skryté za těmito tradicemi počnou objektivizovat, čili fakticky mezi sebou bojovat, podlehne společné dobro (stát) destrukci.

Maurras v sobě nemá nic z „národního-demokrata“

Proto se nacionalismus prosazovaný Maurrasem musí nadobro rozloučit s demokraticko-liberální teorií „suverenity národa“: Národ je cílem státu a předmětem jeho zájmu, ale není, a být nemůže, jeho vládcem. Je nutné, aby stát byl na národu nezávislý, protože stát je jeho tvůrcem, který jej chrání a zajišťuje mu přežití – často proti sobě samému.[33]

Maurras v sobě nemá nic z „národního-demokrata“ a jeho nacionalismus je skrz na skrz antidemokratický, neboť národ je podle něj vytvářen státem, jež jej předchází, a ne naopak. Toliko díky státu,  a jeho od přirozenosti „vertikální“ organizace, nehrozí národu, aby se přeměnil na beztvarou a neuspořádanou masu. Stát vnáší do lidských záležitostí řád, rozděluje funkce, vytváří národní jednotu, ve které vznikají  homogenické a zároveň rozlišné, co do pozice a funkce, skupiny, jež, podřízené společenství, vytvářejí národ.[34]

Různost a státní organizace základem  

„Každá z těchto skupin má svojí výjimečnou a neopakovatelnou roli, každá je tudíž krásná, šlechetná a činná; veškeré tyto funkce podřizují jednotlivce i skupiny jejich poslání; výsledkem je pořádek, který je přínosem dobra a života pro národ, jakož i skutečný pokrok, který má svůj základ v nerovnosti. (...) Organizace státu rozvíjí kvalitu a umenšuje kvantitu.“ [35] „Teoréma“ opravdového nacionalismu zní tedy následovně: Zárukou národa je stát organický, hierarchický a vedený na národu nezávislou vládou.

 1] Obecně se to týká všech romanticko-liberálních (a „národněosvobozeneckých“) hnutí v Evropě, ale nejzářnějším příkladem této symbiózy s velice exaltovaným nacionalismem je italský „neoguelfismus“ doby Risorgimenta.

[2] „La Revue d`Action Française“ 15. XI 1899

[3] Dopis připojený k L`Action Française et la Religion catholique (1913), v La Démocratie religieuse, Paříž 1921 str. 530

[4] Ch. Maurras, La Politique religieuse (1912), v La Démocratie religieuse, Paříž 1921 str. 340

[5] Ch. Maurras, La Politique religieuse (1912), v La Démocratie religieuse, Paříž 1921 str. 341-342

[6] Ch. Maurras, La Politique religieuse (1912), v La Démocratie religieuse, Paříž 1921 str. 340

[7] „Aspects de la France“ 26. IX 1952

[8] Ch. Maurras, Votre bel aujour`hui (v:) Ouvres capitales. Paříž 1973, str. 238

[9] Ch. Maurras, La Patrie (v:) Ouvres capitales. Paříž 1973, str. 238

[10] Ch. Maurras, Votre bel aujour`hui (v:) Ouvres capitales. Paříž 1973, str. 238

[11] Viz H. Massis, Maurras et notre temps. T. I. Paříž 1951, str. 121 (Jiný polemický pohled na „nacionalitaristickou“ myšlenku prezentoval Maurasův žák Thierry Maulnier, který proti demokratickému a jakobínskému nacionalismu stavěl nacionalismus individuální a empirický, zohledňující korporativně-stavovské uspořádání společnosti. Viz Inquiétude des partis, „CourrierRoyal“ 16 XI 1935).

[12] tj. okcitánského jazyka (staroprovenálského)

[13] Viz Ch. Maurras, Petit manuel de l`Enquetesur la Monarchie. Paříž 1928, str. 127.

[14] Ch. Maurras, Votre bel aujour`hui (v:) Ouvres capitales. Paříž 1973, str. 62

[15] Ch. Maurras, La Patrie (v:) Ouvres capitales. Paříž 1973, str. 264

[16] Citát z: M. de Roux, Charles Maurras et lenationalisme de l`ˇAction Française. Paříž 1928, str. 218.

[17] Viz E. Weber, L`Action Française (traduit de l`anglais de Michel Chrestien). Paříž 1985(2), str. 578

[18] Mezi více než 850 signatáři byli (mimo členů Ligy AF) například: kardinál Baudrillart, Maurice Maeterlinck, Henri de Régnier, Camille Mauclair, Henri Ghéon, Henry Bordeaux, Abel Bonnard, René Benjamin, Marcel Aymé, Pierre Drieu La Rochelle, Robert Brasillach, Henri Béraud, Horace de Carbuccia, André Suares, Maurice Denis a Gabriel Marcel.

[19] Citát z : J.Plumyene, R. Lasierra, Les fascismes français 1923-1963. Příž 1963, str. 16.

[20] I to bylo jistě důvodem odchodu z Akce její nejvíce profašistického ideologa, syndikalisty George Valoise, jehož později samostatná činnost nacionalistům odhalila radikální levicový potenciál fašistické doktríny.

[21] Citát z: J. Eisler, Od monarchizmu do faszizmu. Koncepcjepolityczno-społeczneprawicyfrancuskiej 1918-1940. Varšava 1987.

[22] „Je suispartout“ 18. III 1933

[23] „Savez-vous“ 5. IV 1936; „L`ActionFrançaise“ 6. IV 1936.

[24] „L`Action Française“ 15. VII 1936 („Certifikát“ antirasismu vystavil Maurrasovi také Jacques Maritain viz Une opinionsur Charles Maurras et ledevoir des catholiques. Paříž 1926, str. 69, M. de Roux přímo tvrdí, že Maurras považoval tvůrce rasistické teorie A. de Gobineaua za svého ideologického a osobního nepřítele).

[25] „L`Action Française“ 27. IX 1933

[26] „L`Action Française“ 30. III 1933

[27] Jeden příklad za všechny – Známý kunsthistorik Maurice Blanchot, který přešel od doktríny Action Française k fašismu a později ke komunismu, považoval terorismus za metodu „veřejné záchrany“: „Nejsme ti, kdož se snaží vyhnout revoluci, ani pokrytci hlásajícími pokojnou nebo duchovní revoluci. (...) Revoluce je nezbytná.“ (citát z: E. Weber, L`Action Française (traduit de l`anglais de Michel Chrestien). Paříž 1985(2), str. 561

[28] E. Weber, L`Action Française (traduit de l`anglais de Michel Chrestien). Paříž 1985(2), str. 562

[29] E. Weber, L`Action Française (traduit de l`anglais de Michel Chrestien). Paříž 1985(2), str. 562

[30] E. Weber, L`Action Française (traduit de l`anglais de Michel Chrestien). Paříž 1985(2), str. 563

[31] E. Weber, L`Action Française (traduit de l`anglais de Michel Chrestien). Paříž 1985(2), str. 564

[32] Ch. Maurras, Mesidées politiques. Paříž 1937, str. 277.

[33] Viz M.-M. Martin, Histoire de l`Unité française, str. 387, citát z: J. Ploncard, Doctrines dunationalisme. Paříž 1978 /2/ str. 76.

[34] Ch. Maurras, Votre bel aujour`hui (v:) Ouvres capitales. Paříž 1973, str. 290

[35] Ch. Maurras, Mesidées politiques. Paříž 1937, str. 290. Zveřejnil BSM o 5/10/2010

Dielňa svätého Jozefa

pp

 


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Rodina má být vyhubena: Jsme povoláni k mučednictví? Viděli jsme mnoho zla. Potřebujeme vzdor proti kolonám smrti. Za co se vyplatí zemřít? Zůstaňme věrni evropskému křesťanskému dědictví!

Rodina má být vyhubena: Jsme povoláni k mučednictví? Viděli jsme mnoho zla. Potřebujeme...

Satan se nevzdává: Bergoglio dostal pět let na zničení Církve. Byl papež zvolen mafiánskými intrikami? Varování od těch, kdo ho znali z Argentiny. Brány pekelné Církev nepřemohou, ale spása mnohých je ohrožena

Satan se nevzdává: Bergoglio dostal pět let na zničení Církve. Byl papež zvolen mafiánskými...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

Vraždící cirkus: Další úspěšné číslo krvavého seriálu o báječných migrantech. Dvanáct malých černoušků. Boom psychiatrů? Nařídí Brusel zátarasy? Zakáže auta a nože? Přichází čas boje

Vraždící cirkus: Další úspěšné číslo krvavého seriálu o báječných migrantech. Dvanáct...

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky