Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Den odpočinku jako připomínka věčnosti: Příležitost k nalezení útočiště. Klid uprostřed zmítání. Kdo neodporuje duchu světa, pluje s proudem. Kam vrhneme svoji kotvu?

Den odpočinku jako připomínka věčnosti: Příležitost k nalezení útočiště. Klid uprostřed zmítání. Kdo neodporuje duchu světa, pluje s proudem. Kam vrhneme svoji kotvu?

17. 7. 2015

Tisk článku

Metoděj Habáň O.P. vysvětluje, jaký je smysl neděle, jež v podání takzvané moderní společnosti degenerovala v den „nedělání“, a přitom má potenciál nás skrze Boží klid posunout nekonečně dále na naší životní cestě

Vyvolenému národu byla dána sobota jako den odpočinku, den plný tajemství. Bůh stvořiv vesmír z ničeho a stanoviv řád světa, posvětil sedmý den jako den odpočinku, v němž se ustane od jakékoliv práce.

Obraz věčného života

Bůh sám odpočinku nepotřeboval a neustává nikdy svou všemohoucností udržovat běh světa, neboť bez jeho soudržné moci vše by se rozpadlo v nic. Posvětil-li tedy Bůh sedmý den, je v tom tajemné dílo moudrosti Boží, které je obrazem věčného života.

pp

 

Bůh stanovil, že po dlouhé době, v níž bude trvat světový řád, přijde poslední den, den věčnosti, v němž nastane věčný odpočinek po nepokoji a zmítání světa. Mysteriosní sobota odpočinku je člověku obrazem věčného klidu. Lidský život dostává své vysvětlení. Vyvolenému národu kyne věčný „sabbatismus" odpočinku bez konce a mezí. Všechen pohyb, každá změna podle věčného záměru Božího má skončiti ve věčném míru.

Křesťan svou velikost hledá v Bohu

Pro křesťana však na zemi odpočinku není. „Povstaňte a běžte, neboť nemáte zde odpočinku," praví sv. prorok. Zahloubejme se nad touto životní záhadou. Uvnitř v duši nachází každý svou vlastní zkušenost, která není dědictvím starých a zašlých dob. Není třeba velké řečnické výmluvnosti, abychom poznali nestálost lidských věcí. Uprostřed zmítání jen ten může býti šťastný, kdo nalézá útočiště. Bez jistého místa útočiště jsme příliš vystaveni náhodě a prchá klid.

Sv. Tomáš (II. – II., qu. XIX., a. 12.) podává křesťanu návod, jak je možné uspořádat svůj život, aby nebyl slepě zmítán, aby se uklidnil. Tím, že se člověk poddá Bohu, ustává od snahy povýšit se a spoléhat se na sebe, nebo na cokoliv jiného, hledá svou velikost v Bohu. Z toho se varuje všeho, co odporuje dokonalé poddanosti Bohu, jak se praví v žalmu 19: Jedni spoléhají na své vozy, jiní na své koně, my však voláme ve jménu našeho Pána.

Pýcha jako zdroj nepokoje

Člověk se zbavuje dvojí věci, která jím zmítá, tím, že klade celou svou naději v Boha. Předně své pýchy, neboť poznává nemohoucnost chtít se vyvyšovati v sobě. Snaha být si příčinou svého povýšení je zdrojem velkého nepokoje, jak dosvědčuje zkušenost. Velikost a vznešenost Boží přivádí nás k jinému poznání a k povýšení na dítky Boží milostí posvěcující. V Pánu je největší chlouba podle slov sv. Apoštola: Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu!

PP koláž

Čtěte ZDE: Kontrarevoluce se musí obrátit k tradicím

Pravá chudoba je v odloučenosti od majetku a poct     

Druhou věcí, znepokojující lidské nitro, je snaha po statcích nebo poctách. Duch Boží, napravující naše přirozené snahy, obrací je jinam. Syn Boží praví: blahoslavení chudí. Duše vedena Duchem svatým poznává tuto pravdu jako základnější, jako čistší a bezpečnější než je přirozená snaha po statcích a poctách.

Chudoba uskutečněná srdcem a duchem, tj. odloučenost od majetku a poct, působí duši blahoslavenou a řadí ji do počtu těch, kteří chovají království nebeské jako vzácnou perlu. Duch Boží odporuje duchu světa. Co svět vyhledává a chválí, to křesťan zamítá jako nepravé a nejisté zboží. Necítí-li duše prudkosti nesprávného pohybu, v němž víří svět, pak je to známkou, že je nesena proudem. Nemá stálosti, je zmítána. Kolik zmítaných duší pluje řečištěm svého neklidného života.

Závislost na Bohu nás činí plně svobodnými

I ty vznešené lidské schopnosti, rozum, vůle, ba celá duše, které jsou svobodné a nezávislé, i ty jsme zapletli do pout světa a jeho věcí. Tím se celý člověk ocitá ve hře náhody. Hrají s ním druhé příčiny, které jsou nejisté, které nepřinášejí vždy toužebného výsledku. Zatím co První Příčina řídí neomylně a jistě běh věcí i duší k poslednímu cíli, a kdy její řízení působí uklidnění mysli, ducha i vůle. Závislost na Bohu činí duši velkou a mocnou, zabezpečuje její neodvislost od všeho nižšího. V Bohu je věčný klid, který značí nejvyšší stupeň života.

Kotva křesťanské naděje

"Ó pokoji, drahý předměte mého srdce!" praví Bossuet; „Ježíši, jenž jsi mým pokojem, který mne stavíš do pokoje s Bohem a se mnou samým, ba s celým světem, který uklidňuješ nebe i zemi, kdy k tomu přijdu, ó Ježíši, kdy k tomu dospěji, že důvěrou v odpuštění svých hříchů, že pokojným svědomím, sladkou důvěrou ve tvou přízeň a celým upokojením a přimknutím k tvým věčným ustanovením naleznu ten Mír ve všech příhodách životních, jenž je v Tobě, který vychází z Tebe, jímž jsi Ty sám."

Vrhněme kotvu na hladině svého života; je to kotva pevná, kotva svaté křesťanské naděje, abychom si zjednali jistotu o věčnosti — securitas de aeternitate.

 

Převzato z Revue na hlubinu, 1934.

pp


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Osvobodili jsme se od dobra: Schyluje se k rozhodujícímu střetu mezi syny Božími a syny Zlého. Ne všechny divy a zázraky jsou od Boha. Vraťme se k Panně Marii, choďme se jí poklonit. Zasvěcený měsíc osudového roku

Osvobodili jsme se od dobra: Schyluje se k rozhodujícímu střetu mezi syny Božími a syny...

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé: praví následníci Mohameda. Propaganda a iluze o pokoji. Mír s muslimy? Krátkodobá válečná strategie!

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé:...

REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky