Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
20. století: revoluce, teror a války. Poté přijde Antikrist - vzdělaný, moudrý, šlechetný, jednotící. Vidíme jich desítky okolo sebe. Geniální ruský prorok promlouvá k naší době

20. století: revoluce, teror a války. Poté přijde Antikrist - vzdělaný, moudrý, šlechetný, jednotící. Vidíme jich desítky okolo sebe. Geniální ruský prorok promlouvá k naší době

27. 9. 2015

Tisk článku

Ivan Poledník připomíná vizonáře Vladimíra Sergejeviče Solovjova a jeho čím dál reálnější předpovědi nedávno minulého i současného dění.

Polozapomenutý génius Vladimír Sergejevič Solovjov zemřel na prahu 20. století - v roce 1900. Spolu s R. H. Bensonem byl nejlepším a nejpronikavějším prorokem budoucích událostí našeho světa. Svá díla tvořil v době velkého optimismu, v době, kterou pokrokové kruhy nazývaly "belle epoque". Umělecké elity věštily Evropě skvělou budoucnost ve jménu náboženství pokroku a solidarity zbavených transcendentálních prvků. Všichni očekávali éru prosperity, míru spravedlnosti a bezpečnosti. Victor Hugo tehdy prohlásil: "Toto století bylo velkolepé, to nové, přicházející, bude šťastné".

Zásadní díla

Solovjov se však nenechal strhnout tímto třeštěním. Naopak prorocky předpověděl radu katastrof, ke kterým poté došlo - i těch, které právě přicházejí. Již v roce 1882 ve svém Druhém pojednání o Dostojevském předpověděl brutalitu kolektivistických tyranií, které po několika desítkách let nastoupily v Rusku, Německu a jinde.

PP

Ve svých závěrečných pracech Tři rozhovory: O válce, pokroku a konci dějin a Legenda o Antikristu nastínil 20. století jako epochu velkých válek, občanských nepokojů a revolucí. To vše mělo připravit cestu pro zmizení "starých struktur jednotlivých národů" a "pozůstatků monarchických institucí". Tím měla být otevřena cesta ke vzniku Spojených států Evropských či Evropské unie, jako závěrečného stadia lidské civilizace.

Vize Anktikrista

Přesnost, s jakou Solovjov tento vývoj předpověděl, je podivuhodná. Ještě více ohromující je jeho vize Antikrista. Tato postava se v jeho pojetí liší od prvoplánově ďábelských popkulturních vykreslení této postavy. Solovjovův Antikrist je filantrop, pacifista, ochránce práv zvířat. Je moudrý, výmluvný, mistr dialogu. Není z principu proti Kristovu učení - naopak jej oceňuje.

Již nebojuje za Pravdu, raději vede dialog. Víra je zde degradována na humanitární a kulturní iniciativu, namísto šíření evangelia jde o setkávání s ostatními náboženstvími, Církev Boží se mění na sociálně-charitativní organizaci. Téma vykoupení skrze Kristovu oběť je zcela vytěsněno.

Prorok

Solovjov geniálně pochopil 20. století ještě dříve, než začalo. Naopak 20. století nepochopilo Solovjova. Jeho Antikrist se zhmotňuje v celé řadě postav, které jsou následovány fascinovanými davy, lhostejno, zda v Církvi, mimo církev, v politice či intelektuálně-uměleckých kruzích. Postavy věrně se podobající Antikristu vídáme denně v médiích. Svět, který Solovjov předpověděl, je naší realitou.

Evropa v XXI. století vytvoří svaz více méně demokratických států - Evropské spojené státy

Solovjov byl vášnivým obráncem lidské svobody, měl však alergii na filantropy. Byl apoštolem míru, avšak protivníkem slepého pacifismu. Byl propagátorem křesťanské jednoty, protivníkem ústupkářství a erozivních kompromisů. Byl milovníkem přírody, přesto měl velmi daleko k dnešnímu fanatickému ekoaktivismu. Byl přítelem Pravdy a nepřítelem ideologie. Konvertoval ke katolictví a doufal v návrat východních křesťanů do lůna Církve.

V pohnuté chvíli našich dějin chceme připomenout alespoň pár vět z jeho posledního textu, jímž předznamenal naši epochu:

Z Legendy o Antikristu

"Evropa v XXI. století vytvoří svaz více méně demokratických států - Evropské spojené státy. Úspěchy vnější kultury, zdržené poněkud mongolským vpádem a zápasem za osvobození, dostavují se zrychleným tempem. Předměty vnitřního vědomí - otázky o životě a smrti, o konečném osudu světa a člověka, zkomplikované a zamotané množstvím nových fysiologických a psychologických bádání a objevů, zůstávají však jako před tím nerozluštěnými. Jen jeden důležitý, záporný výsledek je patrný: rozhodný pád teoretického mechanismu. Představou o vesmíru jako o systému tančících atomů a o životě jako o výsledku mechanického nahromadění nejnepatrnějších změn - takovou představou nebéře za vděk již ni jediný myslící rozum. Lidstvo přerostlo navždy tento stupeň filosofie v plénkách.

Jasně však vyplývá, že vyrostlo i nad dětskou způsobilost naivní, nekontrolované víry. Takovým pojmům, jako je Bůh, jenž učinil svět z ničeho, atd., přestávají učiti již na prvním stupni. Dospělo se k jisté všeobecné, povýšené úrovni představ o takových věcech, pod niž nemůže sestoupiti žádný dogmatismus. A zůstává-li ohromná většina myslících lidí vůbec bez víry, tedy nemnozí věřící stávají se nezbytně také myslícími, plníce slovo apoštolovo: buďte maličcí podle srdcí, ne však podle rozumu.

PP koláž

Čtěte ZDE: Blíží se konec věků? Ruský filosof Solovjov před sto lety předpověděl Evropskou unii a tvrdil: Antikrist bude prezidentem EU. Tragédie dneška: Svoboda bez obsahu

Příchod Antikrista

Byl toho času mezi nečetnými věřícími spiritualisty jistý pozoruhodný člověk - mnozí nazývali jej nadčlověkem - jenž byl stejně vzdálen dětství rozumu i srdce. Byl ještě mlád, ale dík své vysoké geniálnosti proslavil se do třicátého třetího roku svého života jako veliký myslitel, spisovatel a společenský činitel. Vědom si veliké síly ducha v sobě, byl vždy přesvědčeným spiritualistou, a jasný rozum vždy mu ukazoval skutečnost toho, več třeba věřit: v dobro, Boha, Mesiáše.

Vždyť podobně chápal svůj vztah ke Kristu například Mohamed...

V toto všechno věřil, ale miloval jenom sebe. Věřil v Boha, ale v hloubi duše mimovolně dával přednost před Bohem sobě. Věřil v dobro, ale vševidoucí oko Věčného vědělo, že tento člověk se skloní před zlou silou, jen co si ho podmaní ne falešnými city a nízkými vášněmi, dokonce ani ne nesmírným svodem moci, ale pouze bezbřehou samolibostí. Ostatně tato samolibost nebyla ani podvědomým instinktem, ani nerozumným nárokem. Kromě výjimečné geniality, krásy a ušlechtilosti, také nejvyšší projevy zdrženlivosti, nezištnosti a dobročinnosti jako by dostatečně omlouvaly ohromnou samolibost velkého spiritualisty, askety a filantropa.

A máme ho snad obviňovat za to, že v Božích darech, kterými byl hojně obdařený, spatřil osobité znaky vyšší mimořádné přízně a pokládal se za druhého po Bohu, za svého druhu jediného Božího syna? Tedy: pokládal se za toho, čím byl ve skutečnosti Kristus. Ale toto vědomí své vyšší hodnoty se v něm prakticky nevyhranilo v mravní povinnost k Bohu a ke světu, ale jako jeho právo a privilegium před ostatními, a především před Kristem. K Ježíši původně necítil nepřátelství. Uznával jeho mesiášský význam a důstojnost, ale viděl v něm pouze svého největšího předchůdce - Kristův mravní čin a jeho absolutní jedinečnost zůstaly kvůli jeho zachmuřené samolibosti nepochopené.

Uvažoval takto: „Kristus přišel přede mnou, já jsem druhý: ale vždyť to, co je v časovém pořadí později, je v podstatě dříve. Přicházím jako poslední, na konci dějin, právě proto, že jsem dokonalý, konečný spasitel. Kristus je mým předchůdcem, Jeho posláním bylo ohlásit a připravit můj příchod." A takto bude přemýšlet velký člověk 21. století a bude na sebe vztahovat všechno, co je v evangeliích řečeno o druhém příchodu, a tento příchod si nebude vykládat jako návrat stejného Krista, ale jako nahrazení předcházejícího Krista definitivním, tj. jím samým.

Přicházející člověk v tomto stádiu přemýšlení ještě nepředstavuje nic charakteristického a originálního. Vždyť podobně chápal svůj vztah ke Kristu například Mohamed, statečný člověk, kterého nemůžeme obvinit z žádného zlého úmyslu.

Čeká a živí svou jedinečnost vědomím svých nadlidských ctností a schopností - vždyť je to, jak už bylo řečeno, člověk bezúhonné mravnosti a neobyčejné geniality.

Pochybnosti

Jeho samolibé upřednostňování sebe před Kristem bude omlouvat ještě taková úvaha: „Kristus hlásal a ve svém životě uplatňoval mravní dobro, byl napravovatelem lidstva, já jsem však povolán být dobrodincem tohoto zčásti napraveného, zčásti nenapravitelného lidstva. Dám všem lidem podle jejich potřeb, Kristus jako moralista rozděloval lidi na dobré a zlé, já je spojím statky, které potřebují stejně tak dobří jako zlí. Budu skutečným představitelem toho Boha, který dovoluje slunci svítit dobrým i zlým, déšť posílá spravedlivým i nespravedlivým. Kristus přinesl meč, já přinesu mír. On hrozil zemi strašným posledním soudem. Ale vždyť posledním soudcem budu já, a můj soud nebude pouze soudem spravedlnosti, ale také soudem milosti. V mém soudu bude i spravedlnost, ne však spravedlnost odplácející, ale spravedlnost třídící. Všechny roztřídím a každému dám podle jeho potřeb!"

A v tomto krásném rozpoložení očekává nějaký jasný boží pokyn na dílo nového spasení lidstva, nějaké zjevné a ohromující svědectví, že on je starší syn, milovaný prvorozenec Boží. Čeká a živí svou jedinečnost vědomím svých nadlidských ctností a schopností - vždyť je to, jak už bylo řečeno, člověk bezúhonné mravnosti a neobyčejné geniality.

Takto čeká pyšný spravedlivý na vyšší pověření, aby začal se spásou lidstva - a dočkat se nemůže. Už mu bylo třicet let, uplynou ještě další tři roky. A tu mu hlavou začne probleskovat a pronikat až do morku kostí jako v horečnaté zimnici myšlenka: „A co když?

A co když ne já, ale ten... Galilejský,,. Co když není mým předchůdcem, ale pravým, prvním a posledním? Jenomže v takovém případě musí být živ... Kde je? Co když přijde za mnou, teď, sem... Co mu řeknu? Vždyť se před ním budu muset sklonit jako poslední hloupý křesťan a budu jako nějaký ruský sedlák nesmyslně huhlat: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou hříšným, anebo se jako polská žena rozložím na zemi do podoby kříže? Já, jasný génius, nadčlověk. Ne, nikdy!" A tu se namísto někdejší rozumové a střízlivé úcty k Bohu a Kristu rodí a roste v jeho srdci nejprve jakási hrůza, potom palčivá a celou jeho bytost tížící a svírající závist a nakonec zuřivá, dusící nenávist. „Já, já, já, ne On! Není už mezi živými, není a nebude! Nevstal z mrtvých, nevstal, nevstal! Shnil, shnil v hrobě, shnil jako poslední..."

Setkání s ďáblem

A s pěnou na rtech se pustí ze zahrady po skalnatém chodníku do pusté černé noci... Zuřivost ho přešla a nahradilo ji jako ty skály, jako ta mračna, jako ta noc těžké zoufalství. Zastavil se nad prudkou strží a hluboko dole zaslechl zmatené zurčení říčky, valící se po kamenech. Nesnesitelný stesk mu sevřel srdce. Najednou se v něm něco pohnulo: „Co kdybych ho přivolal a zeptal se ho, co mám dělat?"

V šeru se mu zjevila pokorná a smutná postava! „Lituje mne... Ne, nikdy! Nevstal z mrtvých, nevstal!" A skočil ze strže dolů. Ale cosi pružného - jakoby vodní sloup - ho zachytilo ve vzduchu, pocítil otřes jako od elektrického proudu a jakási síla ho vymrštila zpátky. Na okamžik ztratil vědomí a ocitl se na kolenou několik kroků od strže. Před ním se objevil obrys jakési matným světlem fosforeskující postavy a její oči nesnesitelně ostrým bleskem pronikaly jeho duší...

Vidí tyto dvě pronikavé oči a slyší, ať už ve svém nitru anebo zvenku, jakýsi zvláštní hlas, přidušený a zároveň zřetelný, kovový a úplně bezduchý, jako by zněl ze zvukového záznamu. A ten hlas k němu promlouvá: „Synu můj milovaný, k tobě chovám všechno své zalíbení. Proč ses mne nedomáhal? Proč jsi uctíval toho odporného a jeho otce? Já jsem tvůj bůh a otec. A ten bídník, ukřižovaný, je mně i tobě cizí. Nemám jiného syna než tebe. Ty jsi jediný, jednorozený, mně rovný. Miluji tě a nic od tebe nežádám. Jsi i tak krásný, veliký, mocný. Pracuj na svém díle ve jménu svém, ne mém. Nechovám k tobě závist. Miluji tě. Nic od tebe nepotřebuji.

...s nadpřirozenou rychlostí a lehkostí píše svůj znamenitý spis nadepsaný: „Otevřená cesta k univerzálnímu míru a blahobytu".

Ten, kterého jsi pokládal za Boha, žádal od svého Syna poslušnost, a to poslušnost bezmeznou - až po smrt na kříži, ale on mu na kříži nepomohl. Nic od tebe nežádám a pomohu ti. Kvůli tobě samému, tvé vlastní důstojnosti a převaze, i z mé čisté nezištné lásky k tobě - pomohu ti. Přijmi mého ducha. Jako tě kdysi můj duch zplodil v kráse, teď tě zplodí v síle." A při těch slovech se ústa neznámého nadčlověka mimovolně pootevřela, pronikavé oči se přiblížily těsně k jeho tváři a on pocítil, jak do něj vniká ostrý ledový proud a naplňuje celou jeho bytost. A zároveň pocítil neobyčejnou sílu, čilost, lehkost a nadšení. Náhle světélkující postava a dvě oči zmizely, nadčlověka cosi vzneslo nad zem a najednou ho přeneslo do jeho zahrady, ke dveřím domu.

Zrození "humanistického" diktátora

Druhého dne nejenom hosté velikého člověka, ale také jeho sluhové byli překvapeni zvláštním, jakýmsi oduševnělým výrazem. Ale byli by bývali ještě více překvapeni, kdyby viděli, jak ve své pracovně s nadpřirozenou rychlostí a lehkostí píše svůj znamenitý spis nadepsaný: „Otevřená cesta k univerzálnímu míru a blahobytu".

Někdejší knihy a veřejná vystoupení nadčlověka narazily na přísné kritiky, přestože je většinou vyslovovali lidé mimořádně nábožensky založení, a proto bez autority - vždyť mluvím o době Antikristova příchodu - a jenom málokdo je poslouchal, když poukazovali na to, že ve všem, co psal a říkal „člověk budoucnosti", jde o úplně mimořádnou, do krajnosti vybičovanou samolibost a pochybovačnost, ale také o nedostatek skutečné prostoty, přímosti a srdečnosti.

Ale novým spisem přiláká k sobě i pár svých někdejších kritiků a protivníků. Tato kniha, napsaná po příhodě ve strži, odhalí jeho dříve nevídanou sílu génia. Bude to cosi všeobsahující, co zmírňuje všechna protiřečení. Zde se bude spojovat ušlechtilá úcta ke starodávným tradicím a symbolům s rozsáhlým a smělým radikalismem sociálně-politických požadavků a rezolucí, neomezená svoboda myšlení s hlubokým chápáním všeho mystického, naprostý individualismus s vroucí oddaností všeobecnému blahu, nejvznešenější idealismus řídících principů s úplnou vyhraněností a životností praktických rozhodnutí.

A všechno to bude pospojováno a spjato s takovým geniálním uměním, že každý jednostranný myslitel a činitel snadno dokáže vidět a vnímat celek pouze ze svého osobního hlediska bez toho, že by musel cokoli obětovat pravdě, že by se kvůli ní musel povznést nad vlastní já a prakticky upustit od své jednostrannosti.


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé: praví následníci Mohameda. Propaganda a iluze o pokoji. Mír s muslimy? Krátkodobá válečná strategie!

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé:...

Kniha již brzy zakázaná: Hrdinství a rytířství kazí mládež! Nahlédnutí pod polštář malého bojovníka. Kde vzal český lev dva ocasy? Dozvuky našich slavných vítězství

Kniha již brzy zakázaná: Hrdinství a rytířství kazí mládež! Nahlédnutí pod polštář malého...

REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky