Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Dušičkový týden končí. Svatořečení Václava Havla. Kdo se dnes za něj ještě pomodlí? Pozvánka do místa, kde o existenci očistce přestanete pochybovat. Neodbytná tchýně. Memento mori!

Dušičkový týden končí. Svatořečení Václava Havla. Kdo se dnes za něj ještě pomodlí? Pozvánka do místa, kde o existenci očistce přestanete pochybovat. Neodbytná tchýně. Memento mori!

8. 11. 2015

Tisk článku

Michal Semín Michal Semín se u příležitosti závěru dušičkového týdne zamýšlí nad tím, jak dnešní době uniká smysl smrti - a tedy i našich životů – a připojuje pozvánku do muzea s „exponáty“, jež nejsou z tohoto světa

Dnes se o očistci téměř nehovoří. K naší velké škodě, neboť většina z nás, pokud neskončíme tam, kde platí zákon věčného odloučení od Boha, se očistci nevyhne.

O existenci místa, v němž duše zesnulých po nějaký čas pykají za své dostatečně nelitované či ne zcela odčiněné hříchy, svědčí i právě končící dušičkový týden. Navštěvovali jsme v něm hroby našich blízkých, přinášeli k nim květiny a zapalovali svíčky. Mnozí z nás přitom jen nevzpomínali, ale za duše svých drahých zesnulých se i pomodlili. Proč? Ony snad něco takového potřebují?

Trpět a čekat

Pokud by nebe a peklo byly jedinými dvěma posmrtnými destinacemi, byla by modlitba za zesnulé zbytečná. Nebešťané ji k dosažení blaženosti nepotřebují a duším, jež si svými činy zvolily věčné zavržení, jsou také k ničemu. Naše modlitby mohou pomoci jen těm, kteří se po své smrti potřebují zbavit posledních překážek před tím, než jim bude umožněno vejít do nebeské slávy. Tedy našim bližním v očistci.

Čtěte ZDE: Halloween: odporný americký import? Nechte nám náš klid na dušičky. Podzimní procházka se vzpomínkou na zemřelé. Duchovní úpadek a popkultura. Leccos je trochu jinak

Pobyt na takovém místě není nijak příjemný. Srdce člověka je sice naplněno radostí z jistoty, že nemine cíl, pro nějž byl stvořen, přesto je očistec místem, kde duše trpí. A mnohdy ještě silněji, než tomu bylo před smrtí. Pomyslné kyvadlo hodin v očistci stále tiká: trpět, čekat, trpět, čekat. Jednotvárnost, jež by uspala, kdyby duše mohla spát a kdyby jí bolesti spánek dovolily, píše profesor Spirago v knížce „Utrpení a radosti očistce“. Bez možnosti zkrátit si tento čas svými vlastními skutky. Vpravdě církev trpící.

Namísto rekviem nebožtíkovo svatořečení?

Povědomí o očistci a potřebě pomáhat trpícím duším, čekajících na své vysvobození, se však zvolna vytrácí i v křesťanském prostředí. Pomineme-li to, že protestanti v očistec nevěří vůbec, je i mezi katolíky stále rozšířenější přesvědčení, že pokud někdo nebyl opravdu mimořádný lump, tak půjde po smrti rovnou do nebe. Stačí se zúčastnit některé ze zádušních mší v progresivních farnostech, zvláště pak na Západě, aby bylo jasné, o čem je řeč. Žádné černé ornáty, jak velí rozum, cit i tradice, nýbrž roucha v barvě bílé, symbolizující čistotu a spásu. V kněžských kázáních a projevech smutečních hostů pak slyšíme o tom, jak je již drahý zesnulý v Boží náruči a tak mu vůbec nic nechybí. Ostatně něco podobného platí pro loučení se s Josefem Luxem či Václavem Havlem – vzpomínáte? Uvědomí si v tu chvíli někdo, jak velká křivda se v ten okamžik nebožtíkovi děje? Jak mají účastníci takto pojatých bohoslužeb pochopit, že je třeba se za duše zemřelých vytrvale modlit? Proč by to také dělali, když se tyto obřady podobají více odlehčenému svatořečení než bázeň Boží vzbuzujícímu Rekviem?

Piccolo Museo del Purgatorio

Popíračům a pochybovačům ohledně existence očistce a jeho muk by tak jistě prospělo – a samozřejmě nejen jim – pokud by při některém z příštích výletů do Věčného města zašli do kostela Sacro Cuore del Suffragio, nacházejícího se pouhých deset minut od svatopetrského chrámu. Nalezli by v něm to, co nespatří na žádném jiném místě světa: Očistcové „muzeum“.

Zkuste si to představit. Usínáte ve své posteli, když tu se zjeví někdo z vašich zemřelých příbuzných či známých a žádá vás, abyste za zkrácení jeho očistcového utrpení dali sloužit mši svatou. A abyste si byli zcela jisti tím, že netrpíte halucinacemi, či že toho vína, co jste před ulehnutím vypili, nebyly tři deci, ale tři litry, tak po sobě „na památku“ zanechá trvalé znamení. A právě ta jsou v římském očistcovém muzeu k vidění.

Kostel Nejsvětějšího Srdce v Římě

Mise faráře Joueta

Jak tato unikátní sbírka vznikla? Celý příběh začíná vznikem Řádu Nejsvětějšího Srdce v roce 1854. Hlavním posláním jeho členů byla modlitba a přinášení obětí, včetně mší svatých, za duše v očistci. Poté, co byla jejich římská kaple, zasvěcená Panně Marii Růžencové, v roce 1897 výrazně poničena požárem, spatřil farář Victor Jouet na jedné ze spálených zdí obraz trpící tváře. Po jeho prozkoumání dospěl k závěru, že se jedná o „artefakt“, zanechaný duší z očistce. Z pověření tehdejšího papeže Pia X. se vydal na cestu po Evropě, aby získal důkazy o tom, že duše, trpící v očistci, tu a tam navštěvují tento svět a prosí dosud žijící o pomoc. A uspěl.

Rozžhavená ruka kreslí kříž

Jedním z „exponátů“ muzea je odštěpek z desky psacího stolu, patřící ctihodné abatyši Isabelle z kláštera sv. Františka v Todi. Tu 1. listopadu 1731 navštívil zesnulý opat benediktinského kláštera P. Panzini. Na důkaz, že přichází z očistce a že v něm trpí, položil svou levou „hořící“ ruku na desku stolu a rozžhaveným ukazováčkem do něj vypálil kříž. Druhou rukou se dotkl rukávu na jejím hábitu a spálil ji paži tak, že krvácela. Její zpovědník ani na okamžik nepochyboval o věrohodnosti jejího svědectví a pravosti zjevení.

Nástěnná deska s očistcovými artefakty

Blíženská láska na pomezí dvou světů

K nahlédnutí je zde kniha „Následování Krista“ s otiskem ruky Margherity Demmerlé po návštěvě tchýně, jež zemřela před třiceti lety během porodu dítěte. Požádala ji, aby vykonala pouť do svatyně Panny Marie z Marientalu a vyžádala zde dvě mše svaté v její prospěch. Margherita ji požádala o poskytnutí znamení, že se jí to jen nezdá. Duše pohnula Margheritinou rukou a položila ji na právě rozečtenou stránku otevřené knihy. Když z ní svou ruku sňala, zůstal na ní fotografický otisk dlaně. Tchýně ji navštívila i po vykonané pouti a obětovaných mších, aby jí poděkovala za pomoc a radostně jí sdělila, že byla z očistce vysvobozena.

Ruka Margherity Demmerlé

Viditelných důkazů o přímých kontaktech mezi údy církve trpící a církve bojující je v tomto jen velmi málo známém očistcovém muzeu celá řada. Nejsou tu proto, aby nás děsily – naopak. Mají nás povzbudit v úsilí o dokonalejší duchovní život a vzbudit v nás touhu po účinné pomoci těm, kteří si sami pomoci nedovedou.

Vždyť jednou možná budeme potřebovat takovou pomoc i my.

 

MODLITBA SVATÉ GERTRUDY ZA DUŠE V OČISTCI

Ve jménu Otce, i Syna i Ducha Svatého. Amen. Věčný Otče, obětuji Ti Nejdražší Krev Ježíše Krista, ve spojení se všemi mšemi slouženými tento den po celém světě, za všechny svaté duše v Očistci, za všechny hříšníky ve Tvé katolické církvi, všechny lidi v mé vlasti a v mé vlastní rodině. Amen.


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Zemřel kardinál Vlk: Duše nastoupila svoji konečnou cestu. Náš čas se každým dnem krátí. Jak to vypadá v očistci? Existuje řešení pro všechny. Nikdo se nevyhne Soudu

Zemřel kardinál Vlk: Duše nastoupila svoji konečnou cestu. Náš čas se každým dnem krátí....

Soumrak Františkovy éry: Planetární kaplan obamismu kolabuje. Kým a proč byl &quote;sestřelen&quote; Benedikt XVI.? Trosky Církve se brání, revoluce se zadrhla. Na optimismus je brzy: Když nevyhraje, alespoň zanechá spoušť

Soumrak Františkovy éry: Planetární kaplan obamismu kolabuje. Kým a proč byl "sestřelen"...

REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky