Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Podivný papež jménem František: Proč ho tolik milují, obdivují a popularizují právě ateistická média? Podaří se jeho

Podivný papež jménem František: Proč ho tolik milují, obdivují a popularizují právě ateistická média? Podaří se jeho "revolučním soudruhům" svést věřící na scestí? Naděje v Kristu: Brány pekelné Církev nepřemohou

3. 1. 2016

Tisk článku

Ivan Poledník konstatuje řadu hrozivých charakteristik dosavadního Františkova pontifikátu a dochází k závěru, že nikoli náhodou uprostřed hluboké krize západní civilizace čelíme jednomu z nejhorších ohrožení katolické církve v jejích dějinách

Začátek občanského roku 2016 je - jako každoročně - dle katolické tradice plný významných svátků. Prvního ledna jsme slavili svátek Obřezání Páně, třetího ledna je svátek Nejsvětějšího Jména Ježíšova, šestého ledna slavíme Zjevení Páně, neboli svátek Tří králů.

Právě v těchto dnech prožíváme jakýsi osobní "restart". Vrháme se do nového roku, do všech povinností, plni mnoha očekávání, ale i obav. Máme vize, které bychom chtěli během roku naplnit a za dvanáct měsíců, které utečou jako voda, se mohli ohlédnout za tím nejvýznamnějším, co tento rok přinesl. A tak stále dokola.

Ještě více trnitou, než je naše cesta občanská, rodinná či profesní, je stezka duchovní. Narážíme zde nejen na své slabosti, ale čím dál častěji též na okolnosti vnější, které mají snahu erodovat naši duchovní integritu. Máme sklony propadat strachu a beznaději, racionalizovat si nejrůznější prohřešky, zalíbit se světu, podlehnout vlastní pohodlnosti a mnohdy svoji duchovní cestu zcela opustit.

Současná krize Církve nebude trvat věčně. Brány pekelné ji nepřemohou. Pokusy o její likvidaci však mohou přinést ještě mnoho dramatických momentů

Těmto sklonům bylo vždy možné vzdorovat především díky tomu, že jsme zde měli autoritu, která nám po dva tisíce let přinášela a garantovala správný výklad Božího slova, všech principů a zákonitostí potřebných na cestě k nejvyššímu cíli. Letos s největší pravděpodobností budeme již třetím rokem svědky nebývale strmého pádu této autority. Naše duchovní cesta proto bude opět o něco obtížnější.

Epocha rozkladu

Půl století od II. vatikánského koncilu, který se ukázal být největší pohromou v moderních dějinách Církve, obývá Petrův stolec osobnost, která jako by si předsevzala tuto zkázu dokonat. Uvědomuje si to čím dál více katolíků (včetně mnoha biskupů a kardinálů). Dokonce i těch, kteří ještě donedávna takzvané otevírání se světu v Církvi obhajovali a podporovali, čímž objektivně napomáhali navodit situaci, v níž mohlo ke zvolení současného papeže vůbec dojít.

Ježíš Kristus slíbil apoštolu Petrovi, později prvnímu papeži v dějinách, že brány pekelné Církev nepřemohou. Přestože máme tuto jistotu, neznamená to, že nemůže dojít k odpadnutí jednotlivců i celých národů od víry či zbývajících křesťanstvím reprezentovaných hodnot. V minulosti k podobným situacím z Božího dopuštění několikrát došlo, a to za přispění právě takových revolucionářů, jakým je dnes František a jeho několik předchůdců.

Ve chvíli, kdy je střet civilizací čím dál nevyhnutelnější, je papež podbízející se hodnotově upadajícímu světu a usilovně podkopávající hodnotové pilíře dvoutisíciletého boje o spásu duší, těžkou zkouškou pro celé křesťanstvo. Aniž by si to tento svět v plnosti uvědomoval. Vystřízlivění a kocovina žel přicházejí vždy až po alkoholickém rauši.

Čtěte ZDE: Papežovy ambice hraničí s blouzněním. Nabubřelá prázdnota. Vše katolické bylo vykázáno. František biskupům: Neměňte hříšníky. Kristus apoštolům: Brány pekelné církev nepřemohou

Lidový papež?

Není pochyb, že profánní popularita u duchovní autority byla, je a bude vždy varovným signálem. Její velkolepost je vždy úměrná míře odpadnutí od tradice, autentického učení a pevných zásad. V poslední době byl tento princip dobře rozpoznatelný na příkladu tzv. mediálních kněží. Miláček médií František tuto popularitu ještě trumfnul, a co víc - v globálním rozměru. Média jsou převážně ateistická, takže vítají a podporují vše, co může Církvi uškodit. Není proto divu, že i naši "mediální", ve skutečnosti napůl či zcela odpadlí kněží, dnes začínají ignorovat místní církevní autority (jejichž "eroze" je přeci jen pomalejší) a odvolávají se přímo na papeže Františka - a napodobují ho. 

V situaci, kdy je více než kdy jindy zapotřebí hlásat neměnné učení o Božím slově, František, miláček ateistických médií, dává spontánní rozhovory novinářům, v nichž záměrně mnohoznačným a rozbředlým způsobem prezentuje své vlastní představy o Církvi, Bibli a křesťanství.

Urážky a bagatelizace

Tyto představy jsou dosti přesně vykreslené v jeho osobním manifestu - Evangelii Gaudium. Dokument obsahuje množství šokujících výroků, mezi nimiž je i Františkův "sen, že změní všechno, aby církevní zvyky, obřady, způsoby, kalendář, jazyk a struktura byly vhodně zaměřené na dnešní evangelizaci a ne na zachování samotné Církve".

František bagatelizuje apoštolské a církevní tradice a ponižuje věřící, kteří je brání a zachovávají. Zesměšňuje a uráží obránce tradice, označuje je za fundamentalisty, pelagiány, triumfalisty, gnostiky, nostalgiky, povrchní křesťany, tlupu vyvolených, nafoukance, moralistické hnidopichy, uniformisty, pyšné a zpupné, intelektuální aristokraty, křesťanské netopýry a podobně. O Církvi, která vybudovala a přetransformovala celé civilizace, živila bezpočet světců, řeholních řádů, kněžských povolání a charitativních institucí hovoří jako o souboru struktur, pravidel a návyků, které lidi okrádají o duchovní potravu.

Papež nepochopitelným způsobem ponižuje zbožného ministranta

O otevřených nepřátelích víry či sexuálních deviantech, kteří se mimochodem právě vlivem té světem tolik vyžadované liberalizace po II. vatikánském koncilu infiltrovali do katolické hierarchie, neřekne křivého slova. Legitimizuje sexuální devianty a jejich propagátory povyšuje do funkcí ve svém bezprostředním okolí. Rehabilituje tzv. teology osvobození a preláty, kteří kryli sexuální zločiny kněží.

V dějinách papežství je naprosto bezprecedentní Františkovo pohrdání obránci doktríny a liturgické správnosti. V souvislosti s integrálními katolíky hovoří o "katolicismu minulosti". Haní "údajnou nezávadnost a nauky a disciplíny" jako "narcistické autoritativní elitářství".

Čtěte ZDE: Rýn se opět vlévá do Tibery. Církevní bezvěrci manipulují s biskupskou synodou. Vynoří se nad Vatikánem duha? Církevní rozkol v přímém přenosu. Bombardujme nebesa

Útoky a perzekuce

Kromě slovních útoků František zavelel k otevřené perzekuci řeholních řádů, které usilovaly o obnovu zbožnosti a liturgické tradice uprostřed současné duchovní dekadence a úpadku. Naopak rehabilitoval Konferenci ženských řeholnic podporujících potraty, eutanasii a homosexuální "manželství".

Předsedal a řídil "Synodu o rodině", která frontálně zaútočila na katolické učení o rodině, manželství a sexualitě. Toto naprosto skandální úsilí papeže Františka a jeho vzorů i nohsledů nevede k ničemu menšímu než k likvidaci dvoutisícileté svátostné disciplíny založené na slovech Ježíše Krista (Lk 14:18). Příprava i celý průběh synody byly navíc velmi podlým způsobem manipulované.

Hovoří o tom, že Církev je "posedlá" potraty, homosexuálním manželstvími a antikoncepcí, přičemž tato smrtelná zla ohrožují samotné přežití naší civilizace uprostřed toho, co Jan Pavel II. nazval "kulturou smrti" a "tichou apostazí". Neustále se vyjadřuje k různým politickým problémům, neřekne však ani slovo, když katolické Irsko legalizuje "homosexuální manželství" nebo když Nejvyšší soud v USA zavede tuto věc ve všech 50 státech.

Protestanti a plankton

Ve chvíli, kdy se západní svět řítí do propasti a muslimové masakrují křesťany na Blízkém východě, v Africe a dokonce už i v Evropě, se František raději věnuje pověře o klimatických změnách způsobených člověkem. Nebezpečím, které údajně hrozí planktonu, přisuzuje větší závažnost než potratovému průmyslu a antikoncepci. Celý nekřesťanský svět za to "revolucionáře Františka" pochopitelně oslavuje.

Soustavně odmítá doktrinální rozdíly mezi katolíky a protestanty, dopouští se v této souvislosti mnoha nepravdivých výroků a popírá učení všech svých předchůdců. Šlape tím také po památce všech misionářů, apologetů a mučedníků víry. Definované dogma a ontologickou realitu transsubstanciace nazývá "vysvětlením a interpretací". Sám si před oltářem či při liturgii neklekne (údajně ze zdravotních důvodů), u protestantů mu to však problém nečiní, tam je zřejmě zdráv.

Čtěte ZDE: Významný vatikanista: Zničující populismus papeže Františka. Bohatí a utopení. Nejen Evropě hrozí kolaps. Afričtí biskupové: “Ožebračujete Afriku. Zůstaňte doma!” Bergogliova Říše divů

Otázky bez odpovědi

Přes úctu a respekt, jichž si úřad papeže žádá, jsou stále více slyšet spekulace o Františkově katastrofálně nedostatečném vzdělání a mizerné formaci, o jeho skutečných motivech či dokonce o jeho poslušnosti úplně jiným autoritám než je ta nejvyšší, Božská. Tváří v tvář jeho výrokům typu "sama Církev je v pokušení držet tvrdou linii, v pokušení zdůrazňovat morální zákony, kterými však mnoho lidí vylučuje" (tedy nabádání k ignoranci morálky skrze falešné milosrdenství) se podobným otázkám nelze vyhnout.

Co si máme myslet o papeži, který tvrdí, že Církev, kterou založil Kristus, aby neomylně vyučovala víru a mravy, "upadla do pokušení" držet v oblasti morálky jakousi "tvrdou linii"?

Mezi jeho nejšílenější výplody se řadí postsynodální apoštolská exhortace, která by na základě úsudku jednotlivých biskupů či biskupských konferencí umožnila povolit veřejným cizoložníkům přístup ke svaté eucharistii. To by neznamenalo nic jiného než hromadnou svatokrádež, praktické zničení jednoty Církve a faktické zrušení doktríny o smrtelném hříchu a požadavku stavu milosti pro svátostný život. Tedy konec morální nauky Církve a také konec jejího nároku na neomylné Magisterium. To by v dějinách Církve byla téměř apokalyptická událost.

Do nového roku bez kompasu?

V březnu  uplynou tři roky od chvíle, kdy na Petrův stolec usedl František. Papež, který svůj pontifikát zasvětil programu doktrinální a disciplinární lhostejnosti a hanobení obránců hodnot, které naši civilizaci proti podobným hrozbám, jimž dnes čelíme, v minulosti pomohly ubránit. Bičováni bouřkou Františkových kontroverzí stále víc a více věřících cítí, že loď Církve ztrácí svůj neomylný kompas.

O to usilovněji se musíme snažit tento kompas najít uvnitř nás samých a v duchovně stále ještě konzistentních společenstvích. Prostřednictvím modlitby, studia a především pevné vůle, ale bez pýchy a přesvědčení o vlastní neomylnosti.

Současná krize Církve nebude trvat věčně. Brány pekelné ji nepřemohou. Pokusy o její likvidaci však mohou přinést ještě mnoho dramatických momentů. Ostatně již v příštím roce nás čeká sté výročí fatimského zjevení. Tak buďme připraveni. Máme k tomu celý tento "předposlední" rok.


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Neposkvrněné srdce Panny Marie: Vítězství moudrosti a čistoty je neodvratné. Moc nad ďáblem a jeho kohortami. Proč nás ovládá vášeň a tyranie? Kontrarevoluce pod vedením Královny Nebes a Země

Neposkvrněné srdce Panny Marie: Vítězství moudrosti a čistoty je neodvratné. Moc nad ďáblem...

Nanebevzetí Panny Marie: Jaké to je, když přijde tělo i duše do nebeské slávy? Tanec slunce a radost přírody. Mysleme na Poslední soud. Pozemská korunovace královny je pouze slabým odleskem

Nanebevzetí Panny Marie: Jaké to je, když přijde tělo i duše do nebeské slávy? Tanec slunce...

REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky