Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Ďábelský útok na naše nejbližší je realita: Předobraz rodiny a národa také. Nejvznešenější zřízení na Zemi diktuje povinnost naplňovat přirozený Řád. Zrada evropských vlád tváří v tvář šelmě z Blízkého východu

Ďábelský útok na naše nejbližší je realita: Předobraz rodiny a národa také. Nejvznešenější zřízení na Zemi diktuje povinnost naplňovat přirozený Řád. Zrada evropských vlád tváří v tvář šelmě z Blízkého východu

10. 1. 2016

Tisk článku

Ivan Poledník připomíná svátek Svaté Rodiny jako předobrazu naší vlastní, národní, kulturní i duchovní rodiny a připomíná, že je naší povinností rodinu bránit proti všemu, co na ni dnes útočí

V neděli 10. ledna slavíme dle tradičního kalendáře Svátek Svaté Rodiny. Jedná se o jeden z nejvýznamnějších svátků v roce, jehož význam a potřebnost připomínat jsou v dnešní době obzvlášť naléhavé.

Rodina bývala nazývána chrámem či svatostánkem, protože na zemi není nic tak posvátného a vznešeného, k čemu by se dal institut rodiny přirovnat. Rodina byla ustanovena Bohem. Je zařízením příliš vznešeným a potřebným, než aby měla čistě lidský základ, aby stála na prostředcích, které člověk tvoří, ničí a mění dle libosti.

Rodina je základní a nenahraditelnou buňkou společnosti, pramenem života, jenž spolu s tisíci a milióny dalších přítoků živí řeku tvořící lidskou společnost. Dokonce i ateisté občas ještě opakují, že rodina je základ státu. Toto dílo v současné době musí čelit čím dál silnějším a intenzivnějším útokům. Drtivá většina rodin je z toho důvodu ideálu v dnešní době na hony vzdálena, pokud nejsou přímo v troskách.

Pojetí rodiny

V tom nejužším, základním a nezpochybnitelném pojetí je tedy rodina svazkem mezi mužem a ženou, v němž se rodí potomstvo. V širším pojetí je pak rodinou i příbuzenstvo, celý rod i s jeho bezprostředně navazujícími větvemi. V nejširším pojetí je rodinou celé společenství sdílející společné kořeny a jazyk, rodinou je tak i celý národ.

Vztah užší rodiny a rodiny národa je přirozeným způsobem propojen. Rodina mluví jazykem národa, sdílí s ostatními svoje předky a svoji kulturu čímž ji uchovává a posiluje. Zdravá rodina miluje svůj národ, zdravý národ miluje své rodiny. Svatá Rodina je pak předobrazem pro celý rod, celou společnost a celý národ.

Je zřejmé, že ve chvíli, kdy není zdravá ani rodina ani národ, hodnota obojího dále upadá, vede k zániku a trosky někdejší rodiny se tak stávají snadnou kořistí pro šelmy číhající venku.

Svatá Rodina je také předobrazem všech křesťanských národů. Všude, kde jsou křesťané, žije část naší rodiny. V tomto smyslu, tedy napříč národy, proto hovoříme o duchovní rodině. Láska k duchovní rodině je tak v souladu s láskou k vlastní rodině či k rodině národa. Svoji rodinu máme za povinnost bránit. A být ostražití vůči všem, kdo se ji snaží poškodit a ve výsledku zničit. 

Čtěte ZDE: 20. století: revoluce, teror a války. Poté přijde Antikrist - vzdělaný, moudrý, šlechetný, jednotící. Vidíme jich desítky okolo sebe. Geniální ruský prorok promlouvá k naší době

Čtěte ZDE: Otázka hříchu: Ze zla se stala společenská prestiž. Ani zkáza planety či jaderná válka není horší. Ďábelské zmatení pojmů a logická nevyhnutelnost pekla. Tajemství neposkvrněného početí

Priorita rodiny

Jednou z priorit pro každou rodinu je její bezpečí. To zajišťuje především otec rodiny, v pojetí národní rodiny pak státní útvar reprezentovaný v lepším případě panovníkem, v horším případě volenou vládou. Tak, jako je otec povinen věnovat pozornost především potřebám svých nejbližších, tak i stát musí v první řadě dbát o totéž. Hlava Svaté Rodiny, Svatý Josef, také stál na stráži před jeskyní, protože měl starost o své nejbližší. Ačkoli věděl, že na jeho rodinu dohlíží sám Stvořitel. To vidíme od začátku do konce života Svaté Rodiny.

Rodina je vždy ve společenských vztazích na prvním místě. O blaho ostatních je také žádoucí usilovat, ale přeci jen až ve druhém sledu. Jestliže chováme k entitám vně naší rodiny přirozenou nedůvěru a opatrnost, nejedná se o nenávist, nýbrž o lásku k vlastní rodině. Nemusí to nutně znamenat, že jsme přesvědčeni o špatnosti všech v okolí, nejedná se o negativní vztah k lidem či světu (či xenofobii, rasismus a tak podobně). Motivací je starost o blízké, nikoli averze k ostatním. Primárně chceme láskyplně pečovat o své nejbližší a být opatrní na základě vlastní zkušenosti: v úzké, široké, národní či duchovní rodině.

Právě tento postoj je v dnešní z velké části duchovně vykořeněné, pervertované a rodině nepřátelské společnosti vnímán a interpretován zcela chybně. Zcela oprávněná, tisícerou zkušeností i pevnou argumentací podepřená starost o blízké je vydávána za extrémismus, nálepkovaná dávno vyprázdněnými, málokým pochopenými, avšak o to nadužívanějšími pojmy: vedle výše uvedených je to dnes například fašismus, nacismus nebo islamofobie. Jakýkoliv projev přirozené opatrnosti, starostlivosti a péče o rodinu je dnešními kulturními revolucionáři a jimi ovlivněnými davy, rozličnými humanisty a intelektuály, označován za zločinný a patologický.

Útok na rodinu

Na všech frontách probíhá útok proti všem pojetím rodiny. Na úrovni užší rodiny jsou nejtěžšími zbraněmi liberálních sil homosexualismus, genderismus či indoktrinace dětí. Na úrovni širší (národní) rodiny je to pak multikulturalismus či ideologie tzv. politické korektnosti. Ďáblův prapor se navíc umí co chvíli přeskupit a nasadit své síly tu na jedné, tu na druhé frontě. Důležité je vědět, že se stále jedná o jednoho stejného nepřítele.

V pohanských společnostech a mnoha dodnes existujících kulturách bylo přirozené ohlídat si vlastní rodinu a k ostatním se chovat v nejlepším případě lhostejně. Křesťanství rozvinulo a prohloubilo lásku k nejbližším a současně přišlo s principem neškodit ostatním a v rámci možností o ně pečovat, přistupovat láskyplně a trpělivě. To, co se děje v dnešní Evropě, je extrémně nepřirozená poloha vůči oběma předchozím: perzekvovat vlastní rodinu, pomocí dezinterpretovaných křesťanských principů a pod nejrůznějšími záminkami otevírat bránu vlastního domu všem vetřelcům a nepřátelům, přičemž o nekalých úmyslech nemalé části z nich není nejmenších pochyb. Takovéto selhání autority vůči vlastní rodině je neomluvitelným a nenapravitelným zločinem rovnajícím se pokusu o vraždu vlastních dětí.

Čtěte ZDE: Biskupská synoda proti rodině. Mlčení o hříchu. Synoda jako „jazyková událost“. Opravdu je František tak pokorný? Rozkol na obzoru. Milosrdenství, z něhož mrazí.

Čtěte ZDE: Chvála tradiční výchovy: Velkovýroba hysterických nedospělců mocenské mašinérii vyhovuje. Říci dítěti NE je projevem lásky. Svět zaplavený nedospělci směřuje do chaosu

Podobně těžkou zkouškou jako naše užší i národní rodiny prochází i naše duchovní rodina. To je do značné míry zákonité, neboť kdyby duchovní autorita již dříve nevyklidila pozice, které je povinna hlídat, byla by současná evropská společnost daleko vitálnější a dalo by se oprávněně mluvit i o "evropské rodině". Nikoli o její současné karikatuře, držící pohromadě na základě úplně jiných zájmů, usilující o vlastní duchovní i fyzickou genocidu. Většina dnešní církevní hierarchie pod kormidlem papeže Františka zcela nepokrytě bojuje na straně sil snažících se zničit všechny stupně rodiny, o nichž je pojednáno výše.

Co dělat pro rodinu

Jsme povinni naplňovat přirozený řád, tedy i přijímat rodinu tak, jak ji Bůh stvořil. Nestavět si rodinu jinou, ve zvrácené hierarchii hodnot. Přijímat zodpovědnost za rodinu a nerezignovat na ni z pohodlnosti či pod vlivem lákadel, která nás od rodiny odcizují. Neodtahovat se od členů vlastní rodiny s alibistickým odvoláváním se na jejich špatné vlastnosti. Rozšiřovat rodinu, chránit ji, bojovat za ni. Naplňovat a respektovat v tomto boji její přirozenou hierarchickou strukturu, podobně jako činila Svatá Rodina. To vše platí jak o rodině vlastní, tak i národní, kulturní, duchovní…

Nerezignovat, nezahořknout a už vůbec se nemstít vlastní rodině za její selhávání. Vždy s ní soucítit. Kristus si také nepochvaluje, že přijde Boží trest na nevěrný Jeruzalém, nýbrž nad ním pláče.


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Chaos v kosmu: poletí Čína a Rusko společně na Mars? Stane se z oběžné dráhy “korporátní stát”? Ohrožení supersopkou i kosmickým smetím. Černé díry v našich hlavách. Klíčová otázka o vesmíru, životě a vůbec

Chaos v kosmu: poletí Čína a Rusko společně na Mars? Stane se z oběžné dráhy “korporátní...

Tolerance: lhostejnost ke zlu, omylu a hříchu? Strach z poctivého myšlení a láska k novotám jsou naší pastí. Stavme na cihlách, ne na slámě! Mons. Fulton Sheen naléhavě promlouvá k nám a naší době

Tolerance: lhostejnost ke zlu, omylu a hříchu? Strach z poctivého myšlení a láska k novotám...

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky