Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Ďábel není pohádka: Nejznámější exorcista současnosti vypráví, do jakých problémů se mohou lidé snadno dostat. Cesta tam a zase zpátky v každodenní realitě. S démony si nezahrávejme

Ďábel není pohádka: Nejznámější exorcista současnosti vypráví, do jakých problémů se mohou lidé snadno dostat. Cesta tam a zase zpátky v každodenní realitě. S démony si nezahrávejme

17. 1. 2016

Tisk článku

Redakce Protiproud přináší několik vzpomínek Gabriele Amortha, nejvýznamnějšího žijícího exorcisty, a připomíná, že posedlost je reálnou hrozbou, nikoli jen námětem hororových filmů

Exorcismus - vymýtání ďábla. Procedura stále potřebná a využívaná, zahalená rouškou tajemna. Nebýt popkultury, především kinematografie, neměl by dnes běžný člověk o existenci exorcistů v moderní době ani ponětí. Hororové filmy totiž udělaly z fenoménu posedlosti ďáblem cosi velmi vzrušujícího - a současně banálního až k nepravděpodobnosti. To se ostatně týká i satana samotného. A v tom právě spočívá to největší nebezpečí (a často pravděpodobně i záměr) producentů této mystifikace.

Jaký potom div, že pro většinu dnešních lidí (mnohé katolíky nevyjímaje), je exorcismus něčím archaickým, překonaným, téměř mýtickým. Mnohé případy posedlosti proto bývají diagnostikovány jako "pouhé" duševní onemocnění. Jenže "moderní léčba" v těchto případech zcela selhává, nanejvýš pouze tlumí některé z vnějších příznaků.

Skutečná posedlost se přitom může projevovat různým způsobem, různou pravidelností či intenzitou. Vnější projevy nemusejí být zdaleka tak extrémní, jak si je lidé představují na základě béčkových filmů či komiksů. Jaká je tedy realita?

Slavný exorcista Gabriele Amorth se za svůj dlouhý život setkal se stovkami případů posedlosti. Na některé z nich vzpomíná ve svých textech. 

Několik vzpomínek exorcisty

Přinesli mi několikaměsíční dítě. Rodiče si neuměli vysvětlit některé jeho neobvyklé reakce. Pláč, který působil, jakoby pocházel z jiného světa. Nenormální křik na svůj věk. Lékaři ho vyšetřili, nic nenašli. A tak rodičům řekli:

„Počkejte, až vyroste. Postupně se vše vyřeší."

Z jejich pohledu to je pravda. Dítě nemá takové problémy, které by se musely řešit léky. Spíše naopak, nejednou se stane, že pokud dítěti podají nějaký uklidňující lék, reaguje opačně. Je velmi podrážděné. Léky mu nepomáhají, mají opačný, nežádoucí efekt.

Uběhlo několik dní a otec, který je praktikujícím katolíkem, si všiml něčeho neobvyklého. Sotva vkročí s dítětem do kostela, dítě začne zoufale plakat. Zčervená v obličeji a všude mu naběhnou žíly. Připomíná nezvládnutelný oheň. A tak v otci vzniklo podezření, že jde o cosi, co není lidské, co je třeba vyhnat. A proto přišel za mnou.

Nikdy ke mně nepřivedli takové malé dítě. Mám pochybnosti, ale dobře vím, že exorcismus nikdy neublíží. Tak mi to mnohokrát opakoval páter Candido. Buď má pozitivní účinek, nebo žádný.

A tak si dám na sebe štolu, do ruky vezmu knihu exorcismů, svatý olej, svěcenou vodu a začínám exorcismus. Stačí pouze několik slov a dítě začíná plakat a silně křičet. Přestože má jen několik měsíců, zdá se, že je schopno vytrhnout se z otcova náručí.

Otec ho musí položit na zem. V rychlosti končím exorcismus a rodičům říkám, že exorcismus musíme zopakovat vícekrát, a to nejméně tři až čtyřikrát týdně.

Takovým způsobem to trvá několik měsíců.

Gabriele Amorth

Ďábel nikdy nic neříká. Jediným viditelným znamením, kterým se projevuje, je strašný křik dítěte během celého trvání exorcismu. Když skončím, ztichne. Pláč dítěte během obřadu drásá srdce rodičů.

Zdá se, že pro jejich syna není žádné útěchy. Prosím je, aby se hodně modlili, postili se a denně přicházeli na mši svatou. Uposlechli mé rady, a tak se po několika měsících stalo to, co jsem v takovém krátkém čase nikdy nečekal.

Rodiče přišli s dítětem opět. Začal jsem s exorcismem, ale dítě je klidné a nepláče. Usmívá se. Pomodlím se celý obřad, pokropím ho svěcenou vodou, pomažu posvěceným olejem. Je to neuvěřitelné: po několika měsících je dítě osvobozeno. Na vlastní kůži jsem se naučil, jaké strašné bývá posednutí dětí. Agresivní, divoké. Zároveň jsem pochopil, jaké jsou děti bezbranné a křehké.

Jak tyto děti rostou, objevuje se jasný příznak, který svědčí o jejich posedlosti: je to zákeřnost. Zákeřnost, která se vymyká rozumu a zejména věku. Je to způsob jednání zla, touha ničit. Zároveň to vypadá, jakoby vše bylo projevem osobnosti, jakoby tu šlo o výbušnost, kterou dokazují vlastní sílu všemu a všem.

Existuje mnoho případů dětí i dospívajících, u kterých byla tato zákeřnost jasným znakem posedlosti. O některých psaly noviny, do televizních pořadů byli pozváni kriminologové a psychiatři, aby se pokusili vysvětlit takovou hroznou krutost. Na exorcistu se zapomnělo. Pokud by ho někdo zavolal, objasnil by tyto případy během několika minut. Řekl by: "Jde o posednutí ďáblem."

Čtěte ZDE: Dušičkový týden končí. Svatořečení Václava Havla. Kdo se dnes za něj ještě pomodlí? Pozvánka do místa, kde o existenci očistce přestanete pochybovat. Neodbytná tchýně. Memento mori!

Dětští vrazi

James Bulger se narodil v Liverpoolu 16. března 1990. V roce 1993, kdy měl pouze tři roky, ho unesli a zavraždili dva desetiletí chlapci, Jon Venables a Robert Thompson. K únosu došlo v obchodním centru New Strand v Botole v Anglii, kde byl tehdy James se svou matkou Denise.

Jon a Robert byli také v centru. Potloukali se po něm a pozorovali děti, které pobíhaly nedaleko vstupu do jednoho z obchodů. Najednou dostali nápad: "Co kdybychom nějaké dítě unesli?"

Nejprve se pokusili přilákat dvouleté dítě, které si hrálo se svou sestřičkou, ale matka to uviděla a oba odehnala.

James byl v obchodním centru spolu s matkou. Ta ho na chviličku nechala samotného před dveřmi obchodu. Když se vrátila, zjistila, že malý zmizel. James zatím kráčel sám až před samotnou budovu, kde ho chytili oba chlapci. Přišli k němu, chvíli s ním rozmlouvali, aby si získali jeho důvěru a pak ho vyvedli ven z nádvoří. Celou scénu zachytily bezpečnostní kamery. Jon a Robert vedli chlapce skoro čtyři kilometry. Dítě začalo plakat a volat mámu. Ale oni ho táhli dál. Nedaleko kanálu Robert ze žertu navrhl:

"Co se stane, hodíme-li ho do kanálu?"

Pak ho jeden zvedl za nohy a nechal spadnout. Způsobil mu tím hlubokou ránu na čele. Oba věděli, že tentokrát zašli příliš daleko.

A tak se skryli se za nedaleký plot a přihlíželi se. Ale u chlapce se nikdo nezastavil. Vyšli tedy ze svého úkrytu a malého vzali.

Namířili si to do města. Ránu na Jamesova čele zakryl Jon kapucí své vesty. Když přišli na křižovatku, chlapec se jim vytrhl z rukou a utíkal doprostřed cesty volajíc mámu. Robert ho doběhl a táhl ho pryč. Mnozí motocyklisté si všimli dítěte, které se zpěčovalo a nechtělo jít. Ale nikomu nenapadlo sesednout z motorky a zjistit, co se vlastně děje. Jon chytil Jamese za nohy a Robert za krk. Nesli ho tak až na trávník před jednu restauraci. Zde k nim přišla nějaká žena, která si všimla Jamesovy rány. Zeptala se jich, co se stalo.

"Nevíme. Našli jsme ho pod kopcem," odpověděli Jon a Robert a tvářili se, že chlapce neznají. Žena upozornila nejbližší policisty. Ti se však dali opačným směrem. Křičela, aby se zastavili, ale marně.

Všichni tři šli dál a jejich cesta vedla až do County Road. Po cestě se zastavili v různých obchodech.

Pak přišli před železniční stanici Walton & Anfield na Walton Lane. Byla to malá, už nepoužívaná stanice. Vrátili se kolem cesty zpět, pak zašli do uličky, ale hned z ní vyšli. Policejní stanici měli po pravé straně a Robertův dům po levé. Rozhodli se vrátit k železnici, aby se vyhnuli policejní stanici.

Tuto trojici během jejich dlouhé cesty vidělo třicet osm lidí. Nikdo je však nezastavil. Zatímco kráčeli směrem k železnici, Jon z chlapce strhl kapuci a hodil ho mezi stromy. Jeden z chlapců vzal modrou barvu, kterou koupili ráno v obchodě, a natřel jí Jamesovi tvář. Pak do něj začali házet cihly a kameny.

Bili ho železnou tyčí. Jeden z nich ho začal kopat.

Thompson kopl malého Jamese do tváře s takovou silou, že v ní zůstal otisk jeho boty. Stáhli mu kalhoty a jeden z chlapců mu kroutil genitáliemi. Do chlapcových úst nacpali tužkové baterky, které koupil před několika hodinami. James měl zlomeniny na různých částech těla. Ještě živého ho nechali na kolejích, hlavu mu zakryli kameny a doufali, že když ho přejde vlak, jeho smrt bude vypadat jako náhoda. Po chvíli opravdu vlak přeřízl tělo malého na dvě poloviny. Pitva později prokázala, že James byl mrtvý už předtím, než ho vlak přejel.

V následujících měsících absolvovali oba chlapci hodně testů. Ty ukázaly, že Thompson, syn alkoholika, byl otcem opakovaně znásilněn. Stejně i jeho mladší bratr. Venables byl syn rozvedených rodičů, kteří oba měli v minulosti patologické deprese. Měl staršího bratra a mladší sestru, oba měli problémy s chováním. Proto se mu ve škole vysmívali a neustále byl předmětem šikany. Venables poznal Thompsona ve škole poté, co oba propadli. Společně chodívali za školu. Hnáni silou, pro kterou není vysvětlení, unesli malého Jamese a zavraždili ho, jakoby pili sklenici vody.

Jak je možné, že udělali takový hrozný čin? Bohužel, logicky to není možné vysvětlit. Můžeme zkoumat jejich minulost a těžké dětství. Ale ať chceme nebo ne, ani to uspokojivě neobjasňuje tak velkou krutost a zákeřnost.

A v tomto případě jde o ďáblovu zákeřnost.

Takový delikt nelze vysvětlit jinak, jen jako řízení ďábla. Byl to právě on, kdo se nějakým způsobem dokázal zmocnit těchto dvou chlapců a přivést je krok za krokem k nenormální a strašlivé zkaženosti, vraždě malého neviňátka. Takovou zákeřnost nelze vysvětlit. Je však velmi důležité všimnout si násilí otců vůči dětem, což je i Thompsonův případ. Násilí otců na synech je jedním z přednostních kanálů, kterými satan vstupuje do světa.

To, že Thompson byl opakovaně znásilněn svým otcem, není zanedbatelným detailem. Chlapci jsou často posedlí démonem, pokud byly v minulosti znásilněni vlastním otcem. Otcovo násilí je velmi účinným kanálem, kterým přichází démon. Vina otců zasahuje děti pro zlo mimořádného charakteru. Ne všichni, kteří byli znásilnění svými otci, jsou později i posedlí. Ale mnozí ano. Otcové předávají synům duchovní dědictví, které matky nemají. Pokud otec často žehná vlastního syna, jeho požehnání mají pozitivní účinek, mnohem pozitivnější, než když žehná matka. Proto pokud otec znásilní svého syna, efekt může být devastující.

Čtěte ZDE: Otázka hříchu: Ze zla se stala společenská prestiž. Ani zkáza planety či jaderná válka není horší. Ďábelské zmatení pojmů a logická nevyhnutelnost pekla. Tajemství neposkvrněného početí

Nešťastná Marinella 

Marinella měla osmnáct let, když ke mně přišla poprvé.

"Proč si myslíš, že jsi posedlá?" ptám se jí.

"Otče," říká mi," už od dětství nedokážu vstoupit do kostela. Nedokážu vejít na svatá místa. Snažím se tam vstoupit, ale nějaká síla mi v tom brání."

"Odkdy tím trpíš?"

"Přibližně od mých sedmi let."

"Stalo se něco, když jsi měla sedm let?"

"Ano... Trochu se stydím ... "

"Přede mnou se nemusíš stydět. Řekni mi všechno."

"Otec mě znásilnil..."

"Kolikrát tě znásilnil?"

"Mnohokrát. Nyní je už mrtvý. Ale nic se nezměnilo. Můj život je plný neštěstí. Chci prosit Boha o pomoc, ale nedokážu to. Nedokážu se modlit a nevím, kdo by mi mohl pomoci."

To znamená, že posednutí, pokud o něj jde, trvá už jedenáct let. Tedy velmi dlouhou dobu. Rozhodnu se proto neprovést exorcismus ihned. Jsem doma sám a nemám u sebe žádné asistenty. Obávám se možné agresivní reakce. Dohodneme se tedy na setkání za týden.

Marinella přišla přesně za sedm dní. Mám u sebe deset osob. Devět laiků a mladého kněze, který mě poprosil, aby mohl být občas přítomen při exorcismu.

Dívka si lehne na lůžko a nechávám ji spoutat. Dám si na sebe štolu, do ruky vezmu svěcenou vodu a svatý olej. Začnu s latinskými modlitbami.

Marinella reaguje okamžitě. Hází sebou, ale pásy, kterými je připoutána, zatím drží. Mladý kněz vedle mě sleduje celou scénu s obavami. Pak ve chvíli lítosti nad dívkou udělá něco, co raději nikdy neměl dělat. Přistoupí k Marinelle, dotkne se jejího ramene a řekne: "Odvahu, brzy to skončí."

Marinella se obrátí, pronikne ho očima zmije a řekne mu:

„A ty jsi kdo, malá panna?"

"Jsem ..."

"Mlč!" Zasáhl jsem. Požádal jsem mladého kněze, aby ustoupil. Ale škoda, už bylo pozdě. Ďábel dívá na mladého kněze a vychrlí na něj:

"Malá panna, co tu děláš? Neměla bys být o této hodině v posteli a spinkat? Aach, promiň. Ty, když jsou všichni v posteli, nikdy nejdeš spinkat. Ty v noci nespíš. Ty masturbuješ před televizorem. Baví tě marnit čas o samotě, ne? Oh, ano, je to pravda. Co děláš? Neodpovídáš? Bídná panna, odhalená tady přede všemi!"

A hlučný smích pohřbí i to, co z mého společníka zůstalo.

Ale teď na něj nemám čas. Musím pokračovat v exorcismu. Ďábel odrovnal mladého kněze a já vím, že prozatím s ním nic víc činit nehodlá. Vedle něj totiž stojím já. Můj exorcismus je pro démona strašným trestem. A s tímto trestem se teď musí konfrontovat.

"Mlč, ďáble!" křičím. "Mlč! Odpověz mi jménem Krista: Kdo jsi, že se opovažuješ obtěžovat tuto dívku? Kdo jsi?"

Marinella sebou hází a z úst jí tečou sliny. Najednou se začne velmi silně třást a z úst jí zazní dlouhé vytí.

"Mlč ty, kněz! Neodpovím ti!" křičí. "Nikdy ti neodpovím!"

"Ve jménu Krista, odpověz mi! Kdo jsi? Řekni mi, kdo jsi!"

Z hrdla Marinelle vychází ponurý hlas: Jsem noční můra Marinelly. Jsem její démon a její potěšení. Jsem ďábel a příčinou toho, že jsem ji posedl, je její otec. Bude mnou posedlá navždy."

"Ne, nezůstaneš navždy u nikoho. Kristus vítězí. Kristus zvítězil. Kristus tě porazí!"

Pokračuji v exorcismu. Zdá se, že latinské modlitby mají účinek. Marinella reaguje na moje slova během tří hodin velmi agresivně.

Pak ukončím exorcismus. Marinella se nepamatuje na nic, co se před chvílí událo. Požádal jsem ji, aby mi vyprávěla něco o otci. Odpověděla:

"Byl to násilník a já jsem byla jeho hračkou. Musela jsem splnit jeho požadavky. Jinak mě bil až do krve a stejně i mou matku. To vše jsem trpěla dlouhé roky, dokud nezemřel. Ale víte, co vám řeknu?''

"Co?"

"Řeknu vám, že ho nedokážu nenávidět. Byl to můj otec. Byl to můj otec ... "

Marinella se pustí do pláče. Utěšil jsem ji a dohodl jsem se s ní na dalším setkání za týden. Poprosil jsem ji, aby se vyzpovídala a každý den se snažila přiblížit co nejvíce k nějakému kostelu. Říkám jí:

"I když nedokážeš vejít do kostela, zkus stát před ním venku alespoň pět minut v tichosti. Uvidíš, že pokud to budeš dělat každý den, po několika měsících dokážeš do kostela i vejít."

Rozloučím se s ní, ale vím, že mě čeká ještě jedna úloha; promluvit si s mladým knězem.

Čeká na mě před místností, kde proběhl exorcismus. Hledí do země. Je zlomený a zároveň vystrašený.

Říkám mu: "Vidíš, co se stane, když si příliš troufáš? Nejprve je třeba mít s démony jistou zkušenost. Ale především musíš vést svatý život. Jinak tě ďábel odhalí a před všemi poníží."

"Otče, je mi to líto."

"Bude to pro tebe ponaučením."

"Otče ..."

"Prosím."

"Musím vás o něco poprosit."

"Ano, prosím."

"Můžete mě vyzpovídat?"

Čtěte ZDE: Ďábelský útok na naše nejbližší je realita: Předobraz rodiny a národa také. Nejvznešenější zřízení na Zemi diktuje povinnost naplňovat přirozený Řád. Zrada evropských vlád tváří v tvář šelmě z Blízkého východu

Vraždící Erika 

21. února 2001 v Novi Ligure v Itálii Erika de Nardo, která tehdy měla sedmnáct let, se svým přítelem Maurem Favara - "Omarem", také sedmnáctiletým, ubodala k smrti kuchyňským nožem svou matku Susan Cassinio - „Susy "a jedenáctiletého bratra Gianluca.

Hrůza a dynamika tohoto činu člověka až mrazí.

Susy se spolu se synem vrátila domů kolem půl osmé večer. Zazvonila u dveří. Otevřela její dcera Erika. Společně šli do kuchyně a tam se mezi matkou a dcerou začala hádka o zlých školních výsledcích dívky.

Tehdy se to spustilo: první bodnutí. Po něm si dívka natáhla rukavice. Qmar, který byl ukrytý v koupelně v přízemí a rukavice už měl na rukou, přiběhl k Erice, aby jí pomohl. Společně zaútočili na Susy zezadu. Jeden z nich jí zacpal ústa rukou a druhý zasazoval rány nožem. Pak se přidal i druhý. Žena se snažila utéct, ale narazila do kuchyňského stolu, který se pod silou nárazu rozlomil na dvě části. Oba bodali nožem, dokud Susy nebyla mrtvá.

Gianluca rychle přiběhl z prvního patra a zděšen viděl celou scénu matčiny vraždy. Oba si ho hned všimli a okamžitě zasadili ránu i jemu. Nejprve v přízemí, pak v prvním patře vilky. Tady, v Eričině pokoji, byl Gianluca zavražděn padesáti sedmi bodnutími nožem.

Erika a Omar se pak vrátili na přízemí. Společně plánovali, jak zavraždit i otce, který měl přijít. Ještě předtím však byli prozrazeni.

Ani v tomto případě není co dodat.

Může být na světě ještě větší ohavnost? Větší nenávist? Větší hněv? Zdá se, že je těžké si to i jen představit. Je to nelidská ohavnost. Je to ohavnost ďáblova. Podobná té, která zasáhla dívku z Cassina, naštěstí jen na jeden den.

Laura měla v červenci 1988 čtrnáct let. V jeden večer ji kamarádka ze školy pozvala na krátkou procházku.

"Kam půjdeme?" ptá se Laura.

"Podívat se na něco, co jsi ještě nikdy neviděla," odpoví přítelkyně.

Vyšly z města a zamířily do nedalekého lesa. Po chvíli přišly k horské samotě a vstoupily do domu. Deset osob zahalených kápěmi se účastní spiritistických seancí. Vzývají duchy, aby s nimi komunikovali. Pak obětují ďáblu nějaké zvíře, které krátce předtím chytili. Laura má strach, ale neodváží se utéct. Přítelkyně ji drží za ruku a přinutí ji zůstat. Trvá to asi hodinu. Poté, co se všechno skončilo, se obě přítelkyně vrátily do města. Podle Laury šlo o hloupou hru, ale neškodnou. Rozloučila se s kamarádkou a šla domů.

Když přišla domů, rodiče ještě nespali. Pozdravili ji, ale Laura jim odpověděla vulgárními nadávkami. Je to neobvyklé, protože Laura nikdy nenadávala, ani se nechovala agresivně. V ten večer se k ní však vůbec nedá přiblížit. Pokud se jí ptají na důvod nadávek a vulgárních slov, které opakovaně vycházejí z jejích úst, okamžitě útočí. Plive, kouše a křičí. Je to kdosi úplně jiný. Vypadá jako posedlá.

Otec je praktikujícím katolíkem. Slyšel mluvit o páteru Candidovi, exorcistovi od Svatých schodů, mém učiteli. Dlouho nepřemýšlí a uprostřed noci vezme dceru autem do Říma. Ke Svatým schodům přijel nad ránem. Zastavil auto a čekal, až bratři o šesté otevřou bránu.

"Potřebuji mluvit s P. Candidem," říká prvnímu bratrovi, jehož uvidí.

"Proč?"

"Musím mu ukázat mou dceru,“ ukazuje na dívku vedle sebe, která nevrle hází nenávistné pohledy na řeholníka.

"Páter Candido je indisponován. Musíte se obrátit na jeho nástupce. Jmenuje se páter Gabriele Amorth a toto je jeho adresa."

Oba hned nastoupili do auta a přijeli ke mně. Počkali, až jsem se vzbudil. Pak mě zavolali.

V to ráno jsem měl před sebou dva velmi tvrdé exorcismy. Proto jsem nechal otce s dcerou čekat na vrátnici, pokud jsem neskončil.

O dvanácté mi připomněli, že mám s nimi dohodnuto setkání. Byl jsem velmi unavený, ale souhlasil jsem. Myslel jsem si:

Dám jim nějaké rychlé požehnání a pak končím.

"Dobrý den. Jak se jmenuje tato dívka?" ptám se.

Odpovídá mi otec a ve vzduchu panuje napětí. Oba jsou velmi unavení. Ale ihned chápu, že jde o něco více než jen o obyčejnou únavu. Začínám požehnání. Hned jsem potrestán za neopatrnost. Stojím příliš blízko Laury, která skočí a kousne mě do zápěstí. Cítím, jak mi její zuby vnikají do masa.

Vykřikl jsem a ustoupil. Pochopil jsem, že jde o vážný případ. Začal jsem se soustředit a modlím se pozorněji. Stačí deset minut a Laura jakoby splaskla. Zdá se, že je zničená nějakou nelidskou námahou.

"Jak ti je, Lauro?"

"Dobře,“ odpovídá.

"Lauro, teď jsi svobodná, jdi."

Laura vstala a vyšla na dvůr. Hned běhá a hraje si s míčem.

Jak je možné, že byla osvobozena v tak krátkém čase? Je to zásluha jejího otce. Přesněji, jeho rychlé reakce. Pokud je posednutí odhaleno dostatečně brzo, nestihne se zakořenit. Ďábel se pokoušel Lauru dostat. Vešel do ní během spiritistické seance. Během několika hodin se však nedokázal zakořenit tak, jak chtěl. Proto její osvobození bylo jednodušší.

Děti jsou nevinné. Rodiče je však často nedostatečně chrání. A to i proto, že rodiče často žijí tak, jakoby život neměl smysl. Ďábel všechno ničí a snaží se postavit jedny proti druhým. Pokud se mu podaří postavit proti sobě matku a otce, pokud dokáže rozdělit rodinu, dosáhne svého velkého cíle. Ďábel ví, že pokud se rodiče rozvedou, způsobí rozdělení a bolest všem blízkým, počínaje dětmi.

Exorcista

Gabriele Amorth (narozen 1. května 1925, Modena) je italský kněz a dozajista nejznámější žijící exorcista.

Vystudoval práva a je členem Společnosti svatého Pavla. Je také členem Mezinárodní papežské mariánské akademie a zakladatelem Mezinárodní asociace exorcistů. V současné době vykonává službu exorcisty v římské diecézi.

Vydání jeho knih o exorcismu bylo významným milníkem jak pro literární historii, tak pro vnímání exorcismu veřejností, šlo totiž o první literární díla věnující se exorcismu hlouběji určená pro veřejnost vůbec. Z jeho knihy "Poslední exorcista" pochází také tento text (zdroj; kráceno). 


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Svatý Ivan: poustevník a pokořitel démonů. Kde se nachází srdce Čech? Fascinující příběh úsvitu našich národních dějin. Četba v knize stvoření, věčná inspirace i tip na výlet pod majestátnou skálu

Svatý Ivan: poustevník a pokořitel démonů. Kde se nachází srdce Čech? Fascinující příběh...

Výkřik na duchovní poušti: Oživme ducha křížových výprav! Evropa přežila díky víře předků. Zrada duchovních autorit a kapitulantský dialog s ďáblem. Vzplanou ještě naše srdce?

Výkřik na duchovní poušti: Oživme ducha křížových výprav! Evropa přežila díky víře předků....

REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky