Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Politická ekumena na Kubě: setkání po tisíci letech. Centrum pravoslaví se přesouvá do Moskvy. Pokatoličtí schizmatici našeho papeže? Rusko učí západ morálce. Hodil František východní katolíky přes palubu?

Politická ekumena na Kubě: setkání po tisíci letech. Centrum pravoslaví se přesouvá do Moskvy. Pokatoličtí schizmatici našeho papeže? Rusko učí západ morálce. Hodil František východní katolíky přes palubu?

21. 2. 2016

Tisk článku

Vladimír Okrouhlický se ohlíží za nedávným setkáním hlavy katolické církve s moskevským patriarchou Kirillem I. a poukazuje na některé závažné náboženské i politické souvislosti s tím spojené

Dvanáctého února se na "neutrální půdě", mezinárodním letišti v kubánské Havaně, sešli papež František s moskevským patriarchou Kirillem, nejvyšším představitelem Ruské pravoslavné církve. Setkání to bylo bezesporu historické - od Velkého schizmatu v roce 1054 se držitelé těchto postů nikdy nepotkali. Na smysl celého setkání lze nazírat z více úhlů pohledu, u mnohých vyvolalo pocit nadějeplného uspokojení (pro-life organizace), u jiných zneklidnění (tradiční katolíci, ale i konzervativní pravoslavní), u všech především řadu otázek.

pp

Mnozí katoličtí komentátoři (stále a znovu) hovoří o devótnosti a vnitřní desintegritě Františka, jehož působení na papežském stolci lze v zájmu ekumeny nazvat "antimisionářským". Pro styl jeho vyjadřování se v anglofonním světě ujalo označení "A.B.T.D." (Anything But True Doctrine - Vše kromě pravé doktríny). Svatý papež Pius X. (rovněž mnozí před ním a opatrněji i někteří po něm) přitom prohlásil, že je nemyslitelné sjednocení Západu s pravoslavím, dokud východní schizmatické skupiny nepřijmou úplnost katolické víry, neodvolají heretickou nauku, neodvrhnou své věroučné chyby a omyly a nepřijmou autoritu papeže.

Společná deklarace

Společná deklarace Františka a Kirilla vzešlá ze setkání na Kubě obsahuje paradoxně více katolických bodů než jakékoli Františkovo prohlášení, rozhovor či dokument. Již v úvodu se odvolává na Svatou Trojici, Pannu Marii či posvátnost eucharistie. Dále se zabývá perzekucí křesťanů v Asii a Africe, konzumní západní společností, problematikou náboženské svobody, ale také neustávajícím násilím na Ukrajině a dalšími bolestmi tohoto světa.

Setkání papeže a moskevského patriarchy bylo jistě principiálně dobrou věcí

Zásadními body jsou pak problematika potratů, pokusů na nenarozených dětech, eutanazie a homosexuální "sňatky". U liberálního papeže Františka, jehož cílem je, jak se zdá, dovršení rozkladu a diskreditace katolické církve, je tento moment skutečně pozoruhodný a nelze jej přisoudit ničemu jinému než zásadnímu vlivu patriarchy Kirilla na podobu deklarace. O tom svědčí mimo jiné skutečnost, že se deklarace zabývá rovněž nebezpečím zneužití moderních technologií, což je typicky Kirillovo téma (nedávno o tom hovořil i před Státní dumou).

Pro katolickou Evropu je prohlášení cenné v tom, že připomíná (liberálové hlasitě skřípou zuby), že se v křesťanském světě ještě o tyto zásadní otázky bojuje.

pp

Čtěte ZDE: Střet Západu s Ruskem: Jen o peníze, přírodní zdroje a moc? Pozadí nenávisti vůči Putinově kontrarevoluci je hlubší. Patriarcha Kyrill tvrdě a bez obalu o lidské svobodě

Kirill posiluje, František leští kliky

Pro moskevského patriarchu je setkání zásahem do černého. Přestože je nadále (i když jen víceméně symbolickou) hlavou pravoslavných křesťanů patriarcha Konstantinopole Bartoloměj I., faktickým lídrem je právě patriarcha Kirill. Právě tuto jeho pozici upevňují významné milníky (a pozornost, kterou jim věnují média a politici), jakým je letošní setkání na Kubě. Kirill si tímto krokem navíc posílil svoje postavení před blížícím se 8. všepravoslavným koncilem, který bude zahájen 19. června 2016.

Setkání bylo pozoruhodné i z geopolitického hlediska. Není nejmenších pochyb o tom, že je František ve vleku globalistů. Pro ty, kteří stojí v pozadí současného neblahého vývoje západního světa je užitečnou figurou pomáhající likvidovat zbytky potenciální opozice vůči zkáze liberalismu. Přesto je u Františka patrný ještě jeden aspekt - chce být zadobře s každým (kromě pravověrných katolíků, které opravdu autenticky nesnáší), přesněji řečeno každým mocným - ať již se jedná o silné státy, média či významná lobystická a zájmová uskupení.

Tak jako si František nechce popudit svobodné zednáře či liberály a poklonkuje muslimům, nechce si nahněvat ani Rusko. Státotvornost a opětovné prorůstání křesťanského pravoslaví do ruské společnosti i politiky vyvolává mnohé naděje i u zoufalých křesťanů na Západě. S Ruskem, které vstalo v nedávné době z popela, je zkrátka třeba počítat. Proto třeba František, ve své strategiii "pro každého něco", v této otázce výjimečně nejede podle not Washingtonu, což dokazuje fakt, že neodsoudil "anexi" Krymu.

pp

Čtěte ZDE: Podivný papež jménem František: Proč ho tolik milují, obdivují a popularizují právě ateistická média? Podaří se jeho "revolučním soudruhům" svést věřící na scestí? Naděje v Kristu: Brány pekelné Církev nepřemohou

Jeden "vedlejší" aspekt

Setkání v Havaně a jeho současný církevní i politický kontext by bylo možné analyzovat z mnoha dalších úhlů pohledu. Je tu ale také jeden, na který se zapomíná. Situaci řeckokatolické církve, která se za obrovských obětí v minulosti odtrhla od pravoslaví a podřídila autoritě Říma. V době, kdy skutečných světců a mučedníku pro víru již na západě ubývalo, sváděli řeckokatoličtí duchovní i prostí věřící hrdinský boj za pravou víru a dost možná, že i nám tím zasloužili více nadějí do budoucna.

Ještě dnes uchovávají řeckokatolická společenství o něco méně destruovanou katolickou víru, navzdory snahám o její zničení přicházejícím z Božího dopuštění přímo z Říma. Souvisí to také s tím, že si dodnes dokázali uchovat katolickou liturgii, na rozdíl od protestantizovaného nového obřadu, který se již přes čtyři desítky let odehrává v našich farnostech.

Vypadá to, že se řeckokatolíci znovu dostávají mezi mlýnské kameny mocností. Jejich situaci komplikuje také skutečnost, že se jejich největší komunita nachází na Ukrajině, tedy v místě střetu dvou ideologií, z nichž jsou obě (aniž by si to někteří kněží nebo věřící uvědomovali) vůči řeckokatolickému elementu nepřátelské: západní liberalismus a pravoslaví.

O nezáviděníhodné pozici řeckokatolíků pojednává také čtenářům Protiproudu dobře známý historik Radomír Malý. 

pp

Čtěte ZDE: Zednáři žádají, aby mohli legálně znesvěcovat hostii: Satanský žert? Omluvy Církve jsou zbabělostí. Drzost a krvavé ruce bratrů v zástěře. Po dálnici ústupků se řítíme do pekla

Radomír Malý: Řeckokatolíci "přes palubu"!

Papež František se 12.2. setkal s ruským pravoslavným patriarchou Kirillem I. Bylo publikováno 30 bodové prohlášení, na němž nutno pozitivně ocenit společné odsouzení potratů a eutanázie. Znepokojující však je čl. 25 této deklarace, jehož podpisem papež František fakticky „háže přes palubu“ katolíky byzantského obřadu:

„Doufáme, že naše setkání přispěje také ke smíření tam, kde mezi řecko-katolíky a pravoslavnými existují napětí. Dnes je zřejmé, že dřívější metoda 'uniatismu' pojatého jako sjednocení jednoho společenství s druhým odtržením od jeho církve, není způsob, který by umožňoval znovu nastolit jednotu. Nicméně, církevní společenství, která se objevila v těchto historických okolnostech, mají právo existovat a podnikat vše, co je nutné k uspokojení duchovních požadavků svých věřících a současně se snažit žít v pokoji se svými sousedy. Pravoslavní a řecko-katolíci mají zapotřebí se smířit a nalézt formy přijatelného vzájemného soužití.“

Jinými, méně diplomatickými slovy se zde ve skutečnosti na adresu řeckokatolíků říká: Správně jste neměli vůbec vzniknout, to, že jste se odtrhli v minulosti od pravoslaví, bylo obrovskou chybou. Když ale už existujete, byť vlastně omylem, tak si existujte, ale nezavdávejte žádnou příčinu ke konfliktům. Je to v principu totéž, jako když rodiče řeknou svému dítěti: Ty jsi vlastně byl(a) počat(a) omylem, stala se chyba, ale když už jsi na světě, tak budiž, ale varuj se všeho, co by mohlo vyvolat nějaké hádky a spory.

Nejsem katolíkem byzantského, nýbrž latinského ritu, nicméně v hloubi srdce přesto cítím urážku. Řeckokatolíků si hluboce vážím a miluji byzantskou liturgii, hlavní mučedník unie s Římem biskup sv. Josafat Kuncevič má svůj svátek i v latinském liturgickém kalendáři. Nebyli to katolíci, kdo po II. světové válce násilím nutil pravoslavné k odpadu od jejich víry a k přestupu na katolicismus, ale naopak pravoslavná hierarchie s pomocí komunistického totalitního režimu v Sovětském svazu, v Československu a v Rumunsku prováděla násilnou pravoslavizaci řeckokatolíků. Stovky a tisíce mučedníků z řad řeckokatolíků – duchovních i laiků – kteří volili raději gulag nebo smrt, než by odpadli od jednoty s Petrovým stolcem, jsou a zůstanou nadále zářivě bílou stránkou církevních dějin bez ohledu na to, že se jich papež František zříká, poněvadž jsou nepohodlní jeho ekumenickým plánům.

Setkání papeže a moskevského patriarchy bylo jistě principiálně dobrou věcí. Osobně si velmi vážím hluboké víry prostých pravoslavných věřících v zemích bývalého Sovětského svazu a mám v úctě pravoslavné mučedníky komunistické éry z dob Lenina a Stalina, jakož i z poválečných let. Nutno však vidět i druhou stránku věci, totiž tu, že režimem dosazená pravoslavná hierarchie se po válce spolupodílela na komunistických zločinech krvavé perzekuce ukrajinských, rusínských, slovenských a rumunských řeckokatolíků, jejichž jedinou „vinou“ byla neohrožená věrnost katolické víře a římskému papeži.

Nyní jim právě římský papež dává najevo, že se tím vším stali nepříjemnou „zátěží“. Základy byly položeny už před cca 20 lety v tzv. katolicko-pravoslavné deklaraci z Balamandu, nyní se tento postoj stal oficiálním motem dalších pravoslavně-katolických rozhovorů. Opět typické katolické kapitulantství: My se v zájmu „ekumenického dialogu“ distancujeme od své minulosti a obětujeme na tento oltář všechny statečné mučedníky pro jednotu s pravou církví Kristovou, pravoslavní se však nemusí omluvit ani za spoluúčast svých tehdejších hierarchů na komunistických zločinech proti řeckokatolíkům.

Nicméně pravda se umlčet nedá. Tisíce řeckokatolických krvavých i nekrvavých mučedníků zůstanou nadále a trvale svědky víry, našimi přímluvci  a vzory.

Zdroj.

pp


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Neposkvrněné srdce Panny Marie: Vítězství moudrosti a čistoty je neodvratné. Moc nad ďáblem a jeho kohortami. Proč nás ovládá vášeň a tyranie? Kontrarevoluce pod vedením Královny Nebes a Země

Neposkvrněné srdce Panny Marie: Vítězství moudrosti a čistoty je neodvratné. Moc nad ďáblem...

Nanebevzetí Panny Marie: Jaké to je, když přijde tělo i duše do nebeské slávy? Tanec slunce a radost přírody. Mysleme na Poslední soud. Pozemská korunovace královny je pouze slabým odleskem

Nanebevzetí Panny Marie: Jaké to je, když přijde tělo i duše do nebeské slávy? Tanec slunce...

REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky