Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Vystupují ze stínu:

Vystupují ze stínu: "Drazí bratři zednáři". Krize Církve v přímém přenosu. "Jejich člověk" na Petrově stolci. Je Františkova mise u konce? 600 let od (zatím) posledního trojpapežství

6. 3. 2016

Tisk článku

Ivan Poledník přináší šokující prognózu o brzkém vývoji na papežském stolci a připojuje pozoruhodný text Rina Cammilleriho o neslučitelnosti svobodného zednářství s katolickou naukou

Za několik dní uplynou již tři roky od volby papeže Františka, revolucionáře, miláčka médií, liberálů a také - svobodných zednářů.

Když František vystoupil se svým historickým výrokem: „Kdo jsem já, abych soudil...“, rezignoval na svou autoritu Kristova náměstka. Na světě tedy dle něho není autorita schopná vyslovit soud o jakémkoliv faktu, události nebo osobě. Jeden z tisíce důkazů toho, že současný papež nejedná v souladu s tradicí učitelského úřadu církve.

Svoji otevřenost vůči moderní laicistické kultuře dokládá výroky typu „I u nevěřícího spočívá hřích v tom, když jedná proti vlastnímu svědomí. Poslouchat svědomí znamená rozhodovat se podle poznaného dobra nebo zla. Od tohoto rozhodnutí závisí, zda je jednání dobré nebo špatné.“ Anebo: „Každý z nás má svou představu o dobru a zlu a musí se rozhodnout sledovat dobro a bojovat proti zlu, tak jak mu sám rozumí."

Žádná zednářská lóže to neumí vyjádřit lépe.

Rezignuje František?

V loňském roce papež vyhlásil Svatý rok milosrdenství jako jakési vyvrcholení své tříleté mise. František svůj pochybný "papismus" kamufluje ekumenismem, irenismem a především - milosrdenstvím. Daří se mu to celkem dobře, až na ty chvíle, kdy nedokáže zakrýt svoji nechuť ke katolické tradici. Ta mu ten jeho obraz trochu kazí. 

Proč vyvrcholení? Protiproudu jsou totiž známy jisté přísně důvěrné informace přímo z Vatikánu. Co naznačují? Nic menšího, než že je František prakticky rozhodnut na konci Svatého roku milosrdenství rezignovat. Na okraj poznamenejme, že ve stejném okamžiku se uzavře století od zjevení Panny Marie ve Fatimě.

Pokud tato situace skutečně nastane, bude mít svět možná tři papeže. Benedikt XVI. odstoupil za stále dosti nevyjasněných okolností (byť se vykladači církevního práva vynasnažili celý akt legalizovat). Existují silná podezření o nátlaku jak homosexualistické lobby, tak mocných finančních kruhů. Jedni i druzí (nebo možná jedni a titíž "drazí bratři...") prostě potřebovali mít na Petrově stolci svého člověka. A to co nejrychleji.

Jestliže na podzim František skutečně odstoupí a bude zvolen jeho nástupce (a jak Benedikt, tak František budou stále na živu), budeme tu mít z jistého úhlu pohledu nové trojpapežství. Může být nějaký viditelnější důkaz hluboké krize katolické církve, kolébky naší skomírající euro-americké civilizace?

Čtěte ZDE: Podivný papež jménem František: Proč ho tolik milují, obdivují a popularizují právě ateistická média? Podaří se jeho "revolučním soudruhům" svést věřící na scestí? Naděje v Kristu: Brány pekelné Církev nepřemohou

Trojpapežství

Úplně neznámá věc by to nebyla. K podobné situaci v historii již jednou došlo, ačkoli za odlišných podmínek. Roku 1309 přesídlil král Filip násilně papežský úřad do Avignonu. Papež Řehoř XI. roku 1377 přesídlil zpět do Říma, ale záhy zemřel. V roce 1378 byl v Římě zvolen Urban VI., současně však část odštěpených kardinálů zvolila v Avignonu Klementa VII.

V roce 1409 byl svolán koncil v Pise, kde měli oba papežové dobrovolně odstoupit ihned po volbě papeže nového. Novým papežem byl zvolen Alexandr V. Jelikož dosavadní dva papežové Benedikt XIII. a Řehoř XII. se ovšem odmítli vzdát funkce, musel nový papež zůstat v Pise. Vzniklo tak krátké období, kdy úřad papeže zastávali najednou tři papežové.

Tuto situaci se podařilo vyřešit až během Kostnického koncilu, kde byl v roce 1417 zvolen papežem Otto Colonna, který přijal jméno Martin V. Jeho zvolení prakticky ukončilo Velké papežské schizma. 

Jejich člověk

Naše současné "schizma" je poněkud jiného druhu. Jeho jednou z charakteristik je skutečnost, že papež František je miláčkem Svobodných zednářů. O třistaletém útoku zednářů na církev a jejich největším úspěchu - II. vatikánském koncilu - byly popsány již stohy papíru. Zednářství si je vědomo nadpřirozené moci církve, a proto od počátku chce neutralizovat vnitřní duchovní sílu biskupů, kardinálů i samotného papeže. Jeho cílem bylo zničit vazbu národů s papežem, oslabit ho, učinit zranitelným a manipulovatelným při nastolení „Nového světového řádu“. Úspěch překonal očekávání - papež tak dnes činí dobrovolně.

Ve chvíli, kdy mají zednáři na Petrově stolci svého člověka, hlásí se o slovo již bez jakýchkoli skrupulí. Existují však ještě zbytky kléru, jež celý smrtelně nebezpečný problém vnímají nezastřeně a stavějí se proti tomu. Jeden takový hlas byl publikován i na stránkách České sekce Vatikánského rozhlasu.

pp

Čtěte ZDE: Radomír Malý: Humanisté nebo satanisté?

Rino Cammilleri: Kardinál Ravasi se objímá se zednáři?

Kardinál Ravasi zveřejnil v italském listu článek pod názvem „Drazí bratři zednáři“ (Il sole 24ore, nedělní příloha 14. února 2016), což na katolickém – internetovém – poli způsobilo povyk. Mluví-li se však o svobodných zednářích špatně, přijímají to nezřídka právě oni jako kompliment. Například skandál s lóží P2 způsobil vlnu zájmu o vstup k zednářům. Italové zcela chápou, že „mezi bratry funguje vzájemná pomoc“, jak říká sociolog a bývalý zednář Léo Moulin, a možná právě proto se kardinál Ravasi, předseda Papežské rady pro kulturu, rozhodl mluvit o nich dobře.

Potměšilost nechme stranou, Ravasi je jedním z nejvzdělanějších mužů církve a pokud nazval svůj článek v nedělní příloze významného italského listu „Drazí bratři zednáři“, snažil se určitě jednat v rámci Svatého roku milosrdenství podáním ruky, což je v klerikálním prostředí nazýváno „dialogem“, o který se snaží papež František. Pokud na posledním koncilu nebo těsně před ním nastala změna tónu vzhledem k judaismu – a namísto „věrolomných židů“ se mluví o „starších bratrech“, proč by se nemohlo učinit totéž ve vztahu k zednářskému náboženství? Tomuto termínu se netřeba divit. Svobodné zednářství přijímá každou víru a nazývá to „tolerancí“, zatímco církev „relativismem“, a tady je problém.

Zednář ctí boha, který se velice liší od všech ostatních, totiž Velkého Architekta, který pověřuje tzv. „zasvěcence“ úkolem vést lidstvo k morální dokonalosti. Ta však není totožná s tou, kterou hlásá církev (stačí zmínit jen odlišný postoj zednářství k rozvodu, interrupci a tzv. „manželství“ osob téhož pohlaví). Z toho plyne více než 500 oficiálních církevních odsouzení, která se během třech století na zednářství snesla. Církev tak věřícím říká, že nelze být katolíkem i zednářem, jako nelze být katolíkem i muslimem. Zednářství říká, že ano, ale církev říká, že nikoli, poněvadž to není totéž jako být katolíkem i slávistou.

Je-li toto jasné, pak nic nebrání tomu vést dialog ad libitum, protože – jak zdůrazňuje Ravasi a potvrzují internetové stránky lóže Velkého Východu – kontaktní body nechybějí. Zednářství se hojně věnuje dobročinnosti například a velice ctí Ježíše a evangelium. Ovšem s tím, že pro zednářství je Ježíš někdo jako Sokrates, a evangelium, které ctí, je to Janovo, které je v lóži vždy otevřeno na první stránce Prologu (avšak Logos – Slovo chápe gnosticky).

Zásadní rozpor

Faktem je, že také muslimové ctí Ježíše a evangelia, a také vypočítávají kontaktní body. Dějiny však učí, že spory jsou trpčejší mezi příbuznými než mezi cizími. Pomysleme na sunnity a šíity, kteří mají téměř všechno společné, ale odedávna se kvůli tomuto téměř podřezávají. Ravasi neudělal nic jiného, než že projevil touhu překonat období vzájemného „nepřátelství, urážek a předsudků“, poněvadž – jak píše – „vzhledem k minulým staletím došlo k vylepšení a změně tónů, stupňů a způsobů poukazování na rozdíly“.

Kdo ví, snad se dočkáme účasti velmistra na mezináboženských setkáních v Assisi. Pokud však ano, nastane potíž u zednářů, protože oni nemají „papeže“, který by je všechny reprezentoval; dělí se totiž do různých tzv. „obediencí“. Společná komise německých biskupů a zednářských mistrů několik desetiletí „vedla dialog“, ale nakonec z toho vzhledem ke zjevné neslučitelnosti nebylo nic. Jeden řeholník, paulín, otec Esposito, sepsal i podrobný spis o „velkých shodách“ mezi církví a zednářstvím (ale na sklonku života přiznal, že je sám členem lóže). Jako gesto dobré vůle vykládal fakt, že v novém Kodexu kanonického práva není zmínka o exkomunikaci zednářů.

Jakmile se však zjistilo, že tento výklad koluje, Kongregace pro nauku víry v roce 1983, vedená tehdy kardinálem Ratzingerem, upřesnila, že ten, kdo je členem lóže, nemůže přistupovat ke svatému přijímání. Změna tónů a výměna zdvořilostí v sobě tedy nezahrnuje změnu postojů, na což Ravasi poukázal a zednáři rovněž potvrdili. Pokud jde však o zmíněné „shody“, jsou zde určité rozpaky.

Čtěte ZDE: Zednáři žádají, aby mohli legálně znesvěcovat hostii: Satanský žert? Omluvy Církve jsou zbabělostí. Drzost a krvavé ruce bratrů v zástěře. Po dálnici ústupků se řítíme do pekla

Vznik zednářství

Zednářství vzniklo v křesťanském domě a mnohé ze symbolů, které užívá, jsou židovsko-křesťanské. Dnešní zednářství, nazývané „spekulativní“, vzniklo v Londýně roku 1717 z toho „praktického“, tedy ze starobylých zednických cechů, které po staletí rozvíjely složitou symboliku vzatou z křesťanství a pojící se k jejich nářadí a řemeslným postupům. Učeň držící se indikací svého mistra se stával dobrým stavitelem i dobrým křesťanem. Když zanikly tyto cechy, zůstaly symboly a rituály, na které byla v 18. století naroubována anglická deistická filosofie (ve Francii osvícenská).

V onom století, následujícím po válkách mezi katolíky a protestanty, vzniklo tedy nové náboženství, které by svým povýšením nad ostatní náboženská vyznání chtělo všechna uvádět v soulad. Když musel George Washington jako první prezident přísahat na Bibli, rozseknul gordický uzel – totiž problém na jakou Bibli přísahat v zemi rozdělené na myriády křesťanských vyznání – a použil Bibli ze svojí lóže, a na ni američtí prezidenti přísahají dodnes.

Je to nové náboženství. Církev již roku 1738 svým věřícím zakázala k němu patřit. Od té doby začalo narůstat vzájemné bití. Lev XIII. věnoval tomuto tématu celou encykliku a nazval ji výmluvně Inimica vis – Nepřátelská moc, a dodnes je nenávist k papežství u mnoha zpozdilých zednářů až patologická. L´appaisment čili usmiřování je tedy vítané.

Avšak, pokud vůbec, zbude tu problém, jak je nazývat. Starší „bratři“ jsou židé, odloučení „bratři“ jsou protestanté, „mladší“ bratři by snad mohli být muslimové, pokud by to nebylo bráno jako urážka. Že by tedy „bratranci“? Tak se ostatně sami nazývali tzv. karbonáři – zednářská odnož z 19. století – kteří se považovali za „ozbrojenou pěst“ italského národního obrození. Kdo ví? Nesnáze ostatně působí i jméno bratři „druhé plíce“, jak jsou podle Wojtyłova copyrightu označováni pravoslavní...

Z italského deníku Il Giornale z 19. února 2016 přeložil Milan Glaser. Zdroj.


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Nejhlubší tajemství vesmíru: Nejsvětější Trojice. Pilíře křesťanství zakrývané současným papežem. Popírání Trojice v samotném Vatikánu. Náměstek nepoznává svého nadřízeného: Zapomněl již František na Ježíše?

Nejhlubší tajemství vesmíru: Nejsvětější Trojice. Pilíře křesťanství zakrývané současným...

Jak rozvrátit Církev zevnitř: Papež František na to jde po bolševicku. Úžas a zmatení věřících již nelze zakrýt. Roste riziko tragického rozkolu. Mluví zasvěcení. Je všechno zlé k něčemu dobré?

Jak rozvrátit Církev zevnitř: Papež František na to jde po bolševicku. Úžas a zmatení...

REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky