Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Velký pátek: rozjímání nad smyslem našich životů a dobrou smrtí. Pro mnohé dnes nepochopitelné: I utrpení je darem. Již brzy bude světlo. Poslední myšlenky muže, který svou knihou završil vlastní křížovou cestu

Velký pátek: rozjímání nad smyslem našich životů a dobrou smrtí. Pro mnohé dnes nepochopitelné: I utrpení je darem. Již brzy bude světlo. Poslední myšlenky muže, který svou knihou završil vlastní křížovou cestu

25. 3. 2016

Tisk článku

Michal Semín se ohlíží za pozoruhodným člověkem a publicistou, jenž zesnul před několika dny, a přináší velkopáteční úryvek z jeho knihy, která vyšla těsně před jeho smrtí

Michal Kretschmer nestál v předních řadách, přesto byl nepřehlédnutelný. Kdo se kdy do jeho úvah začetl (nejvíc jich vyšlo v časopise Te Deum, několik i na Protiproudu), přestal být pro něj jen jedním z řady současných katolicky orientovaných publicistů. Píši o něm v čase minulém, neboť již není mezi námi. Vydechl naposledy před pár dny, 15. března. Příčinou byla amyotrofická laterální skleróza, nemoc, na niž zemřel i bývalý předseda vlády Stanislav Gross.

Zatímco tělo mu postupně vypovídalo poslušnost, jeho mysl nepřestávala být až do posledních chvil jeho pozemské pouti pronikavá a jasná. Při našem posledním setkání v nemocnici mi s pomocí abecední tabulky položil následující otázku: „Co po mně Pán Ježíš ještě žádá“? Dobře to vystihuje jeho přístup k životu a k tomu, co je v něm nejdůležitější – hledat Boží vůli a jednat v souladu s ní. Toto hledisko se snažil uplatňovat ve všem, co konal, když přemýšlel, když zasedl ke psaní. Vždy, když psal o lidské důstojnosti či lidských právech, zdůrazňoval přitom nadřazená práva Boží. Práva, jež dnešní sekularizovaná společnost – jen zdánlivě beztrestně - stále více porušuje.

Staletími ověřené léky

Ve svých textech si často všímal úpadku náboženského života a krize teologického myšlení v dnešní Církvi. K nápravě poměrů doporučoval staletími ověřené léky a varoval před nezodpovědnými experimenty z dílny rozličných duchem doby oplodněných propagátorů náboženského relativismu a teologického modernismu. Tak například za jeho kritický rozbor povrchních Halíkových sofismat, vzniklých pasivním přebíráním názorů jiných autorů a jejich eklektickým spojováním, by mu měl být vděčný každý, kdo má starost o kvalitu filosofického a teologického myšlení. Věděl, že má-li být křesťanské svědectví ve společnosti věrohodné, musí jít ad fontes – ke kořenům, v plné věrnosti Tradici.

Asi na nás fyzicky nikdy nebude vložen těžký kus dřeva, ale dostane se nám jiného utrpení, pro nás zvlášť vybraného

Když dnes lidé hovoří o dobré smrti, mají zpravidla na mysli smrt bezbolestnou, prostou všeho utrpení. Smrt, jež přijde rychle, nečekaně, jako zloděj v noci. Michal Kretschmer s tímto pohledem zásadně nesouhlasil. Věděl, že dobrá smrt je taková, na níž je člověk náležitě připraven a jíž čelí – posilněn svátostmi – v přátelském stavu s Bohem. On tuto příležitost dostal a jistě byl za ni vděčný. Mohl se tak ve své nemoci a utrpení ještě více sjednotit s Tím, jehož tolik miloval. Jen pár týdnů před tím, než Michal skonal, dal poslední pokyny k vydání své první knihy, nazvané Rozjímání o utrpení a smrti Pána Ježíše (vydala Matice cyrilometodějská). V tu chvíli věděl, že bude Vykupiteli již brzy patřit do očí.

Dovolujeme si jako výraz naší vděčnosti za Michala Kretschmera a jeho inspirativní dílo převzít úryvek z velkopáteční kapitoly Pán Ježíš bere na sebe kříž.

Michal Kretschmer: Pán Ježíš bere na sebe kříž

Když byl Ježíš odsouzen, bylo nutné nějaký čas čekat, neboť původně měli být popraveni jen dva zločinci, takže bylo třeba ještě připravit třetí kříž. Pak vojáci vložili na Ježíše těžký kříž, který si jako odsouzenec měl sám odnést na místo popravy, na Golgotu. Ježíš tedy kráčí a nese kříž. (Jan 19,17) Je to namáhavá cesta po nerovném terénu, zčásti do kopce.

Pán Ježíš je vysílen probdělou nocí, viděním zla počínaje Getsemanskou zahradou, bičováním, žízní, přetrpěnými bolestmi, posměchem velerady a jejích služebníků, Herodova dvora i římských vojáků. Jde proto pomalu, chvílemi vrávorá, a je proto smýkán vojáky, kteří jej vedou. Kříž ho tlačí do ramene, které již předtím bylo do krve zraněno od bití.

Ježíš nejde sám; doprovází ho římští vojáci, trubač a hlasatel, dva na smrt odsouzení lotři, katané a velící setník, členové velerady a další jeho nepřátelé, zástup zvědavců i sympatizujících. Z davu a z přihlížejících v jeruzalémských ulicích se ozývají nenávistná volání, posměch a zlořečení.

PP koláž

Čtěte ZDE: Velký pátek: Největší zlom v dějinách světa. Kristovo utrpení a smrt na Kříži se týká všech: dobrých i zlých. Zatmění na Golgotě jako znamení i pro dnešní dobu?

Ježíš přijal svoje poslání podle vůle Otce

Ježíš přijal svoje poslání podle vůle Otce, nezdráhá se vzít na sebe kříž, nespílá, nereptá a nenadává, jako beránek vedený k zabití neotevřel svých úst (Iz 53,7). Je potupen tím, že je mu vykázán stejný úděl se zločinci (Iz 53,12). Ti jsou sice odsouzeni a jdou na tutéž smrt, ale nepřijímají ji stejným způsobem, ve stejném duchu.

Když Ježíš uzdravoval v sobotu, vadilo to farizejům, horšili se nad ním jako nad přestupníkem Mojžíšova zákona. Teď jim však nevadí, že Ježíš v den sváteční musí konat těžkou práci, totiž nést kříž. Je vidět, že se odvolávají na mojžíšský zákon, jen když se jim to hodí. Pro Ježíše nesení kříže není ovšem prací, kterou někdo zanedbává myšlenky na věci Boží ve svátek, ale vrcholným činem jeho života, kterým Otci zjednal slávu a nám vykoupení. Je to duch, který oživuje, litera zabijí. (2 Kor 3,6) Ježíš proto odhodlaně bere na sebe vše podle vůle Otce. Jeho pokrmem je činit vůli toho, jenž ho poslal, a dokonat jeho dílo. (Jan 4,34)

Je pro mne Bůh a jeho vůle v životě tím nejdůležitějším, tím, co teprve všemu ostatnímu dává smysl a hodnotu, nebo je to pro mne jen něčím "navíc", nadstavbou k občanskému životu, koníčkem nebo těžkým břemenem, kterým se cítím omezován a utlačován?

Toužím opravdu po oslavě Boží, po naplnění jeho vůle a přebývání v jeho blízkosti? Toužím více poznat vůli Boží, i když mi to přinese nové povinnosti a náročné úkoly?

Jsem ochoten udělat něco pro druhé, pro jejich skutečné dobro duchovní nebo tělesné? I když mě to bude něco stát?

Přijímám ochotně svůj každodenní kříž? Co je mi obtížné snášet a proč?

Nebráním se Bohu úplně se vydat, když mě zve k větší lásce?

Dovedu si spíše volit náročnější a obtížnější věci než pohodlný, i když třeba ne úplně špatný postoj k dané situaci?

Neusiluji příliš konat skutky a viditelně se angažovat? Chápu, že jen skrze oběť a podporu Boží milosti mají naše skutky působnost?

PP koláž

Čtěte ZDE: Bílá Sobota: Osvobození z pasti. Radost, o které nemá svět tušení. Kristus přemohl smrt a otevřel bránu věčnosti

Kříž je příležitost

Asi na nás fyzicky nikdy nebude vložen těžký kus dřeva, ale dostane se nám jiného utrpení, pro nás zvlášť vybraného, které budeme muset snášet, ať chceme, nebo nechceme, a na našem přístupu k tomuto úkolu bude záležet, zda bude pro nás požehnáním nebo kletbou. Ježíš sám toto nesení kříže stanovil jako nezbytnou podmínku jeho následování. (Lk 9,23)

Ježíš si kříž nevybírá, je na něj vložen. Ježíš s křížem nestojí, nýbrž dokud může, jde, tedy věnuje se ještě činnosti, a ani když už visí na kříži, není netečný vůči svému okolí. Musím vzít ten kříž, který mi Bůh připravil, aby mě skrze něj posvětil, to je můj kříž, který musím vzít na sebe, ne kříž někoho druhého či kříž, který bych já chtěl. A tento kříž neomlouvá od plnění ostatních povinností, pokud je to vůbec ještě možné.

Co je náš kříž? Každodenní práce, nemoci, nepohodlí, projevy nenávisti a lhostejnosti vůči nám, pokušení, obtíže v modlitbě, naše slabost tělesná i duchovní atd.

Proč je nám dán? Abychom již v tomto životě přijali spravedlivý trest za naše provinění, abychom se jako lotr po pravici obrátili, aby nám zhořkly různé nicotnosti, do kterých bychom se jinak zahrabali, abychom nezpyšněli, aby jeho prostřednictvím rostla naše láska k Bohu, abychom se více podobali Ježíši a měli účast na jeho díle. Není však ani tak důležité, proč se nám toho či onoho kříže dostalo, ale co z něj uděláme, s jakou láskou a odevzdaností jej přijmeme.

Kříž je příležitost, a protože Bůh od nikoho nežádá, co je nad jeho síly (I Kor 10,13), doprovází jej i milost, abychom byli k jeho nesení dosti silní. Kříž je proto i výzva, neboť milost si žádá naši odpověď:

Dík a lásku.


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Tajemná eucharistie: Stovky zázraků napříč dějinami. Vědecky doložená realita Božího Těla a Krve. Minulost a současnost křesťanských svátků. Krev v ulicích i na stropě chrámu. Kristus je stále s námi

Tajemná eucharistie: Stovky zázraků napříč dějinami. Vědecky doložená realita Božího Těla...

Nejhlubší tajemství vesmíru: Nejsvětější Trojice. Pilíře křesťanství zakrývané současným papežem. Popírání Trojice v samotném Vatikánu. Náměstek nepoznává svého nadřízeného: Zapomněl již František na Ježíše?

Nejhlubší tajemství vesmíru: Nejsvětější Trojice. Pilíře křesťanství zakrývané současným...

REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky