Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Bílá sobota: přechod od smrti k životu. Dějinné drama vrcholí. Světlo jako jedinečný symbol. Čím Kristus potvrdil své učení? Velikonoční poselství pro dnešní dobu

Bílá sobota: přechod od smrti k životu. Dějinné drama vrcholí. Světlo jako jedinečný symbol. Čím Kristus potvrdil své učení? Velikonoční poselství pro dnešní dobu

26. 3. 2016

Tisk článku

Ivan Poledník se na prahu vyvrcholení nejvýznamnějšího křesťanského svátku ohlíží za klíčovou událostí historie a pokouší se vysvětlit naléhavé poselství Bílé soboty

Je Bílá sobota. Včera jsme v hlubokém smutku odcházeli od Božího hrobu a mysleli jsme při tom i na Marii, Matku Sedmibolestnou. Také ona odcházela v pátek večer od hrobu - zraněná do hloubi srdce, ale ne bez naděje. 

Hrob nebyl a ani nemohl být posledním jednáním největšího dramatu lidských dějin. Byla si toho vědoma. A toho si musíme být vědomi i my. Hrob není cílem našeho poslání, pouze průchodem k novému životu, životu "vyšší kvality".

Od smrti k životu

Pravý Beránek velikonoční nás přivedl z temnot smrti ke světlu a štěstí pravého věčného života. Hebrejské jméno velikonoc "fase" znamená v našem jazyce "přechod". První židovské velikonoce byly skutečně přechodem ze země otroctví (Egypta) do země zaslíbené - zázračně se rozestoupivšími vodami Rudého moře.

Mnozí lidé mají za to, že Kristus potvrdil své učení smrtí. Jenže je to naopak. Potvrdil jej Zmrtvýchvstáním

Pro nás jsou přechodem z duchovní smrti k nadpřirozenému životu, z otroctví satana do nebeské vlasti - vodami svatého křtu. Ve starověku byla tato svátost udělována ponořením do křestního pramene. Ten pramen byl také vlastně hrobem, v němž byl pochován starý hříšný člověk a z něhož vyšel člověk nový. Jako otrok satanův do něho vstoupil, jako dítě Boží z něho vystoupil.

pp

Čtěte ZDE: Velikonoční tajemství prázdného hrobu: Ze smrti do života. Nikdo nebude mít výmluvu. Nevstal-li Kristus z mrtvých, marná jest naše víra! Radost, o které nemá svět tušení

Světlo

K obřadům Bílé soboty patří svěcení ohně. Již za nestarších dob bylo východiskem křesťanské bohoslužby večerní shromáždění. Za apoštolských časů se věřící zúčastnili večerní oběti v jeruzalémském židovském chrámě, poté se sešli "k lámání chleba" v domě některého křesťana, často ve večeřadle na Sionu.

První starostí bylo samozřejmě rozsvítit světlo. Židé rozsvěcovali světlo v sobotu večer, tedy po skončení svátečního klidu. Křesťanům byla tato hodina začátkem jejich svatého dne, tedy neděle. Rozsvícení lampy jim připomínalo východ nadpřirozeného světla ze tmy hrobu, tedy zmrtvýchvstání Páně, jakož i přípravu na příchod Páně k poslednímu soudu. Krom toho byla hořící svíce spolu s kadidlem symbolem oběti, protože svitem při noční bohoslužbě se stravovala.

Na Bílou sobotu se od ohně rozsvěcejí všechny svíce v chrámech, klenby a celý prostor od nich jen září. Nastává vigilie - noční bdění ze soboty na neděli s očekáváním Vzkříšení. Světlo je tak vlastně také jedinečným symbolem svatosti, moci, plnosti a síly Boží.

Znovuzrození

Po liturgických zpěvech, četbě dvanácti proroctví a za zpěvu litanií se všichni odebrali v průvodu do křestní kaple. Zde byla udělena pohanům křtěným v dospělosti "svátost znovuzrození". Nejvýznamnější okamžik lidského života - povolání ze tmy pohanství ke světlu Kristovu.

Než byla celá slavnost u konce, hvězdy na nebi bledly a již se objevily červánky. Následovala slavná liturgie za přítomnosti novokřtěnců. Varhany se naplno rozezněly, začaly tlouci zvony, zpěv andělů se nesl k nebi. Tím Velikonoce vyvrcholily.

Novokřtěncům byla vyprošována milost setrvání ve světle. Povstali k novému životu a nejhorší, co by je mohlo nyní potkat, by byl návrat do otroctví hříchu. Doslova ze sebe svlékli starého člověka a oblékli Krista. Byl tím vykonán velký kus práce na vlastní dokonalosti a nyní byl (stejně jako dodnes je před každým novokřtěncem) úkol vytrvat, jít ve stopách Vykupitele, růst v dokonalosti a dosáhnout co největších ctností.

Když obřady končily, byl již bílý den. S nevýslovnou radostí a s díky na rtech se teprve nyní počali lidé rozcházet do svých domovů ke svátečnímu stolu a k odpočinku.

PP koláž

Čtěte ZDE: Bílá Sobota: Osvobození z pasti. Radost, o které nemá svět tušení. Kristus přemohl smrt a otevřel bránu věčnosti

Vzkříšení

Žádný jiný den v roce nevítáme a nezdravíme vycházející jarní slunce tak radostně jako o Neděli Vzkříšení. Je to den, kdy poprvé od osudné chvíle, kdy praotec lidského pokolení poskvrnil všechny své potomky odbojem proti Nejvyššímu, toto slunce ozařuje očištěnou zemi. Už ne záplavou velké potopy, nýbrž krví Jeho syna. Ten přemohl peklo a smrt, dal nám veškerou radost a naději. Můžeme se radovat ze života, ze znovunabytého nadpřirozeného života.

Mnozí lidé mají za to, že Kristus potvrdil své učení smrtí. Jenže je to naopak. Potvrdil jej Zmrtvýchvstáním. Málokdo je ochoten za své přesvědčení zemřít, ale i když se mu tak stane, není tím potvrzena pravdivost jeho postoje.

Když se pohané ve starém Římě hrnuli do Kolosea fascinováni pohledem na mučedníky radostně umírající pro víru, prohlásil filosof Crescens, zapřisáhlý nepřítel křesťanů, že i on dokáže to, co oni. Dal se pak uprostřed cirku před očima všech upálit, aby odvrátil císaře od sympatií ke křesťanům. Učinil tak z fanatické nenávisti, žádné učení tím nepotvrdil - snad jedině ďábelskou posedlost, jako pak v dějinách mnozí jeho následovníci. 

Poselství

Matka Kristova odcházela od Synova hrobu plná nevýslovné bolesti, ale zároveň naděje a víry ve slavný konec velikonočního dramatu. Byla věrná, věděla, co je přislíbeno. Nepropadala malomyslnosti a zoufalství. 

I v tom je část velikonočního poselství. Každý neseme svůj kříž, čelíme bezpočtu problémů v osobním životě, ve vztazích, v práci. Společně sdílíme obavy z neradostného vývoje současného světa a právem se obáváme, že s hordami barbarů nejen před branami Evropy, ale už i mezi jejími zdmi, již zítra nebude tím, čím býval dříve. A už vůbec ne tím, jakým bychom jej mít chtěli. 

Máme však jistotu stejně pevnou, jakou měla Panna Maria v onen okamžik před dvěma tisíciletími. Záleží pouze na nás, zda se vrátíme ke svému Pastýři, k němuž všichni patříme, byť se někteří z nás již po celé generace smutně potulují vzdáleni od stáda. 

To je pro nás jediné východisko. Bez něho nemůžeme nástrahám a zmaru tohoto světa čelit. Právě v těchto klíčových okamžicích našich dějin je tato skutečnost zřetelnější než kdy dříve. Dosud k sobě můžeme promlouvat stejnou řečí a snad i ještě porozumět závažnosti velikonočního poselství. Tedy neotálejme. 


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Už i světská média se ptají: Je tento papež katolík? Historický podpis převrací morální zákon. Bude chtít zrušit eucharistii? František stojí za Lutherem. Vítači migrantů stojí za Františkem. Podzim bude chladný

Už i světská média se ptají: Je tento papež katolík? Historický podpis převrací morální...

Temná strana lidských dějin: Odkud se vzala &quote;zlovolnost&quote; země? Hlásání ďáblova &quote;evangelia&quote; okolo nás. Okna i dveře jsme otevřeli nepříteli. Půl století satanovy vlády - není co slavit

Temná strana lidských dějin: Odkud se vzala "zlovolnost" země? Hlásání ďáblova "evangelia"...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

Cikáni nebo Romové: Dva názvy pro jeden problém. Menšina diskriminuje většinu. Dvojím metrem na věčné časy? Skoro jsme si zvykli. Slováci připravují zákon. Pomůže něčemu?

Cikáni nebo Romové: Dva názvy pro jeden problém. Menšina diskriminuje většinu. Dvojím...

REKLAMA
reklama
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky