Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Nedaleko Londýna se právě dnes opět sešla skupina Bilderberg. Připravuje světovládu? Co se pod tímto pojmem vlastně skrývá?
Popisek: Světovláda | Autor: Ondřej Höppner

Nedaleko Londýna se právě dnes opět sešla skupina Bilderberg. Připravuje světovládu? Co se pod tímto pojmem vlastně skrývá?

8. 6. 2013

Tisk článku

Radomír Malý Ve Watfordu, místě letošního utajeného setkání „světových elit“, máme naši reportérku. Její postřehy přineseme zítra či pozítří. Zamysleme se nad tím, co světovláda – pravděpodobný předmět jednání „Bilderbergu“ – znamenala v dějinách, a co znamená pro nás dnes. Proto dnes přinášíme text historika Radomíra Malého, který se tímto tématem dlouhodobě zabývá.

Světovláda se označovala v různých historických epochách různě. Snahy o sjednocení světa pod jednou jedinou vládou zde existovaly od nepaměti a byly vždy adekvátní stupni poznání světa.

Babylónský Nabukadnézar, známý z Bible, považoval za „svět“ teritorium Blízkého a Středního východu. Alexander Makedonský pokládal ze „svět“ oblast Středozemního moře a území od Malé Asie na východ až do Indie. Císařové v antickém Římě razili termín „pax Romana“, což označovalo nejen vnější mír, nýbrž i světovládu Římské říše nad tehdejšími známými částmi planety, konkrétně Evropou, severní Afrikou a kusem asijského kontinentu.

pp

Historie a Bible

Všem těmto iniciativám ve prospěch jednoty světa je společné jedno: Vždycky šlo o konkrétní pozemskou sílu, vojenskou moc, která usilovala prosadit tento cíl silou zbraní, případně obratností diplomacie. Světovláda je tak udržována buď násilím nebo politickou vychytralostí, jejím nositelem je panovník nejmocnější říše. S jiným přístupem se setkáváme v Bibli. Termín „šalom“ neznamená pouze světovládu vyvoleného národa, nýbrž i jednotu ve víře a mravech. Vládcem a pánem tehdy známého světa není pozemský král, nýbrž Bůh, respektive Jeho vyslanec, Mesiáš, který má za úkol jednak vysvobodit Izrael z cizího područí, jednak ustanovit tzv. mesiášské království nad celou zemí.

Jednota víry a morálního řádu

Zatímco u Nabukadnézara nebo Alexandra Makedonského hrálo při výbojích s cílem dobytí světa náboženství pouze doprovodnou funkci a idea byla čistě pozemská, v níž hodnoty morální nebo náboženské měly pramalou roli, všechny kulty, které příliš nevybočovaly z řady, se tolerovaly, u biblických proroků Izajáše, Ezechiela nebo Daniela stála na prvém místě myšlenka jednoty víry v Boha, apokalyptická vize mesiášského království, v němž se sjednotí celý svět - nebo-li - řečeno biblickým termínem - všechny národy.

Mesiášská vize světovlády spojuje tuto představu s myšlenkou dokonalé společnosti.

Pilířem této jednoty světa není tedy síla zbraně, i když starověký Izrael se jí výslovně nezříká, nýbrž síla monoteistické víry, teistické přesvědčení židovského národa o Jahvem, který bezprostředně zasahuje do dějin a klikatými cestami všechno přivádí k vytoužené jednotě světa, jež bude především a na prvém místě jednotou víry a morálního řádu. V tom je úžasný pokrok proti jinému, pohanskému chápání světovlády. Mesiášská vize světovlády u Izraelitů spojuje tuto představu s myšlenkou absolutně dokonalé společnosti.

Jeho království není z tohoto světa

Křesťanství poněkud zkorigovalo mesiášský nárok židovského národa. Nový zákon prezentuje v osobnosti Ježíše Krista Mesiáše, který nebude politický, nýbrž duchovní, jenž jasně prohlásí, že jeho království „není z tohoto světa“. Proto s příchodem křesťanství také padla idea světovlády, idea jednoho státu pod jedním vládcem, který si podrobí celý svět. Křesťanská teologie a filozofie považuje světovládu ve smyslu teorie o absolutně dokonalé společnosti na této zemi za neuskutečnitelnou, za něco, co bude později nazváno utopií.

Světovláda v křesťanském pojetí je odkládána až do sfér věčnosti, mimo tento čas a prostor.

Ježíš Kristus předpověděl svým stoupencům pronásledování až do konce světa, konečné sjednocení všech národů, přesněji těch dobrých z každého národa, kteří ho uznali za pravého Spasitele, přijde až po jeho druhém příchodu, který bude znamenat „nová nebesa a novou zemi“, tedy lidově řečeno „konec světa". Světovláda v křesťanském pojetí je tedy odkládána až do sfér věčnosti, mimo tento čas a prostor, bude identická s Božím královstvím v nebi, které Ježíš předpovídá.

Obec pozemská a obec Boží

Zde je rozdíl mezi očekáváním křesťanství a očekáváním izraelského národa. Zatímco starozákonní židé spoléhali na mesiášskou vládu na tomto světě, křesťanství ji přesunulo do nadpřirozena. Tuto víru a zároveň odmítnutí ideje světovlády vyjádřil nejlépe církevní učitel sv. Augustin ve svém spise „De civitate Dei“ (O obci Boží). Zatímco „civitas terrena“ (pozemská říše) je plná nedokonalostí, omylů a hlavně hříchů, „civitas Dei“ na věčnosti je dokonalá a prosta všech křivd a nespravedlností. Tohoto přesvědčení se nevzdala ani středověká církev, která měla značnou duchovní a do jisté míry i politickou moc.

Katolická Evropa uskutečnila velkolepý ideál jednoty ve víře, který náš historik František Palacký hodnotí slovy: „I musí být uznáno za štěstí pro národy, že touto ideou se živil pocit jedné rodiny“. Hlava katolické církve, římský papež, byl považován za ztělesnění této jednoty, císař, nejvyšší představitel světské moci, měl ve smyslu teorie papeže Innocence III. svoji moc odvozenou od moci papežské. Papež byl podle této nauky sluncem, císař měsícem, který má své světlo propůjčené od slunce. Jednota katolické Evropy však neměla nic společného se světovládou.

Církvi bylo vždy známo, že ani katolický svět pod papežovou jurisdikcí nebude dokonalou společností.

Papež si činil nárok pouze na svrchovanost nad katolickým obyvatelstvem, nikoli nad mohamedány, hinduisty nebo pohany, žijícími mimo evropský kontinent, dokonce ani ne nad židy, žijícími v křesťanské Evropě. Samozřejmě se nikdy nevzdal úsilí o jejich obrácení na víru, proto k nim ke všem posílal misionáře. Zároveň však katolická církev velmi dobře věděla, že ne všechny se podaří přesvědčit o pravdivosti katolické nauky, neboť znala podobenství Kristovo o pšenici a koukolu, které obojí musí spolu žít až do posledního soudu. Rovněž tak jí bylo známo, že i v katolicky jednotné Evropě se vyskytují vedle světců též hříšníci, proto ani katolický svět pod papežovou jurisdikcí nebude dokonalou společností, maximálně se jí může v něčem přiblížit, ale zlo a hřích není schopen odstranit.

To katolická církev nikdy neslibovala a opačné názory, které zvláště v renesanci se staly populárními, odmítala. Když v 16. století dominikán Tomasso Campanella ve svém spise „Sluneční stát“ předložil vizi ideálně dokonalé společnosti pod nadvládou papeže, byly jeho názory právě tímto papežem odmítnuty jako nereálná fantazie zrovna tak jako všechna tehdejší tzv. utopická literatura.

Na osvícenskou utopickou vizi světovlády navazuje stejně utopická vize světovlády komunistické a nacistické.

Protestantská reformace přinesla s sebou rozbití katolické jednoty Evropy ve víře a mravech. Následný vývoj vedl, jak známo, k myšlenkovému pluralismu, v němž zaujal důležité postavení osvícenský deismus a později ateismus. Osvícenství navazovalo na renesanční utopickou literaturu a snilo o konečném vítězství „vlády Rozumu“ nad celým světem, kdy bude nastolena dokonalá spravedlnost.

Nejzřetelněji vysvítá tato utopická představa ve spisech J.J.Rousseaua. Světovláda je zde výslovně spojena s utopií, s ideálem dokonalé společnosti. Na osvícenskou utopickou vizi světovlády navazuje stejně utopická vize světovlády komunistické, usilující o celosvětový sociálně spravedlivý řád, založený na společném vlastnictví výrobních prostředků - a světovlády nacistické, vycházející z téze o nejdokonalejší rase jako nositelce myšlenky dokonalé spravedlnosti a perfektního pořádku.

Všechny pokusy o světovládu ztroskotaly

Žádná ze světovládných vizí se neprosadila. Ani Nabukadnézarovi, ani Alexandrovi Makedonskému, ani římským caesarům, ani žádnému jinému z velkých světových dobyvatelů se nepodařilo ovládnout svět a vytvořit jednotnou světovou říši. Izraelský národ dosud marně čeká na svého Mesiáše. Utopické představy o dokonalém společenském řádu a dokonalé spravedlnosti se ukázaly být nejen fantastickými, nýbrž také nebezpečnými, jak přesvědčivě dokazují zkušenosti s novověkými totalitními režimy.

Vždycky platilo a platí „summa ius - summainiuria“ (největší právo je největším bezprávím). Křesťanství, které neslibuje dokonalou spravedlnost na této zemi, ale až po smrti na věčnosti, respektive po druhém příchodu Kristově a tzv. „konci světa“, se ukazuje být nejpoctivější ze všech nauk a myšlenkových systémů. Utopická iluze světovlády v něm nemá místo.

Rozeberme si, proč je tzv. světovláda nerealizovatelnou iluzí. Především je to dáno růzností náboženských, kulturních a civilizačních systémů, které lidstvo v dějinách vytvořilo. Teoreticky by sice světovláda mohla znamenat vzájemnou toleranci všech náboženských, filozofických a dalších -ismů, nicméně praxe ukázala, že je to neproveditelné. Vždycky se najde někdo, jenž bude chtít prosadit to své na úkor ostatních.

Světu nelze vládnout  současně na zásadách katolických, marxistických a animistických

To není jen otázkou slabosti lidské povahy a touhy vládnout nad jinými, Adler v této souvislosti, jak známo, hovoří o pudu moci, nýbrž otázkou toho, že nemůže při této světovládě existovat několik civilizačně-světonázorových koncepcí. Vždycky může být pouze jedna, jinak by se nedalo vládnout. Konkrétně: nelze celému světu vládnout a řídit ho na principu jak katolické, tak současně i marxistické i animistické morálky.

Třetí neexistuje

Zatímco katolicismus striktně trvá na monogamním manželství a zakazuje dokonce i rozvody, marxisté je pokládají nejen za morálně přípustné, nýbrž přímo i za „osvobození“ ženy z pout otroctví konvence a předsudků, jak stanovilo první zákonodárství sovětského Ruska hned po revoluci, animisté potom prosazují úplnou polygamii. Vynalézt takové zákonodárství, jež by uspokojilo všechny tyto tři směry, se prostě nedá ani v miniaturním státě, natož potom ve světě sjednoceném pod jednou vládou. Buď bude platit monogamie nebo polygamie, buď bude rozvod povolen nebo zakázán. Žádná „třetí cesta“ zde neexistuje.

Tato ukázka je jenom výsečí celého obrovského okruhu problémů, jež ukazuje, že vždycky zůstane někdo ve svých nárocích neuspokojen a ukřivděn a bude usilovat o změnu daného statu quo - a to často i násilím. Nositelé moci odpoví rovněž násilím, takže k jednotě, potažmo ke světovládě, nemůže nikdy dojít.

 Kde a proč pluralismus zatím funguje

Pluralismus v Evropě a v Severní Americe přece jen nějakým způsobem funguje, protože vzájemní političtí i světonázoroví rivalové mají mnoho společného díky evropské křesťanské civilizaci, která je všechny vědomě či nevědomě společně zformovala, ačkoliv i tady se vyskytují oponenti, s nimiž je domluva obtížná, případně nemožná - například příslušníci extremistických politických hnutí (nacistických, komunistických aj.) nebo náboženských sekt. Ti jsou tlačeni na okraj společnosti a jejich malá početnost znemožňuje opoziční akce většího rozsahu a zabraňuje nestabilitě. Tyto směry jsou objektivně negativní.

Která z civilizací by měla mít rozhodující slovo?

Současně jsou však v západní civilizaci čím dál více ostrakizováni i stoupenci pozitivních idejí, konkrétně aktivní křesťané, kteří radikálně odmítají homosexualismus, potraty, eutanázii, sexuální anarchii a genetické inženýrství, jež jsou přijímány velkou částí vyspělé západní society. Teď si ale představme, že by do tohoto státu, fungujícího na zmíněných pluralitních principech, se začlenil také početný islámský svět, hinduisté se všemi svými směry, animisté, buddhisté, panteisté či ateisté nejrůznějších odstínů atd. Která z těchto civilizací by měla mít rozhodující slovo, která by vládla?

Vládnout by se vůbec nedalo

Dějiny moderní doby ukázaly, že pluralitní stát může fungovat pouze tehdy, kdy myšlenkové rozdíly mezi oponenty nejsou příliš velké - a pokud se přece jen vyskytují občané, kteří projevují nepřekonatelné a zásadní námitky - nikdy nejsou tak početní, aby ohrozili stabilitu. Přesně toto je případ západních demokracií. Nicméně v případě, kdy by muslimové či hinduisté byli stejně početní jako dědicové evropské křesťanské civilizace, ne-li ještě početnější, vládnout by se prostě vůbec nedalo a dříve či později by muselo dojít k ozbrojenému střetnutí, jak před několika lety dokázala válka v Libanonu.

Celosvětový stát by se buď rozpadl, nebo by byl udržován hrubou silou krveprolití a zvěrstev.

Z toho je zřejmé, že nějaký celosvětový stát by prostě nemohl v žádném případě na principu pluralismu fungovat. Buď by se rozpadl už v zárodku nebo by v něm došlo ke stejnému vývoji jako v Rusku a Německu tohoto století, kde přívrženci Lenina a Hitlera byli natolik silní, že se jim podařilo zmocnit se vlády a hrubou silou vnutit svou ideologii ostatní společnosti a podle její světovládné teorie i za cenu revolucí a válek a je provázejících krveprolití a zvěrstev se snažit ji rozšířit do celého světa a prosadit svoji utopickou vizi.

Svoboda myšlení světovládcům nepřeje

Neuspěli a ani uspět nemohli, snad jen částečně a z dějinného hlediska krátkodobě. Lidské myšlení je přece jenom v různých částech světa natolik různé, že se nedá sjednotit pod jednu jedinou ideologii, nehledě ke katastrofálním důsledkům v ekonomickém a sociálním životě, které se dřív nebo později musí projevit a přimět i její nejzavilejší vyznavače k vystřízlivění. Tato zkušenost, zaplacená stamilony lidských obětí během krátké doby, nabízí dostačující odpověď, proč je světovláda neuskutečnitelná a každý pokus o ni hned v zárodku odsouzen k zániku.

Má globalizace šanci vyhnout se chybám pokusů o světovládu?

Nejnovější pokusy o světovládu nesou jméno „globalisace“. Od ostatních teorií se liší v jednom podstatném bodě: Tato světovláda se neopírá o utopické filozofické či ideologické teorie, ani o vojenskou sílu, nýbrž o dosud v tomto směru opomíjený fenomén e k o n o m i k y . Principem, z něhož vychází, je prostý fakt úžasného vědecko-technického pokroku, k němuž došlo v průběhu posledních dvou staletí a v jehož důsledku se svět stal podle okřídleného rčení „jednou velikou vesnicí“. Naše planeta je v ekonomickém ohledu čím dál více kontrolována nadnárodními koncerny. Tato realita vyvolala nové úvahy o možné myšlence světovlády.

Soumrak ideologií?

Ta má ovšem proběhnout v době, jíž dali žurnalisté název „soumrak ideologií“. Vůdčím motivem nemá být nic jiného než ekonomika, která je nadřazená všem náboženským či politickým teoriím. Ty zde budou údajně hrát jen podřadnou roli. Postupující hospodářské propojení celého světa prý odsune na bok všechny náboženské, světonázorové, kulturní a do značné míry i politické rozdíly. Lidé sjednocení v ekonomické rovině přestanou údajně vnímat své civilizační a duchovní odlišnosti, což umožní vznik jednoho celosvětového politického útvaru podobajícího se státu, jehož předzvěstí má být současná OSN.

Jenže

Jenže tento projekt, předkládaný veřejnosti světovými médii, vzbuzuje oprávněnou nedůvěru. Má-li jít o jednotu pouze na ekonomickém základě, proč se podnikají pokusy o sjednocení všech světových náboženství? Ty jsou například už několik desetiletí  hlavní náplní aktivity hnutí „New Age“, navazujícího na zednářské lóže.

pp

                                                      Humanisté nebo satanisté?

Projekt Archa

V nedávné minulosti jsme byli svědky celosvětového projektu „Archa“, který mimo jiné financoval vydatnou měrou jeden z hlavních protagonistů myšlenky globalizace a zároveň jeden z největších miliardářů světa Tedd Turner. Do této akce byli zapojeni též Bill Clinton i Michail Gorbačov. Téze celého projektu, jak zazněly nedávno ve Vancouveru v Kanadě na celosvětovém shromáždění jeho stoupenců a jak jsou čas od času publikovány ve světových médiích, směřují k unifikaci všech náboženství světa. Ze všech duchovních systémů má být vybráno to společné, co sjednocuje.

Prorokové Universa a Matka Země

Všichni zakladatelé světových náboženství a všichni velcí i méně známí náboženští myslitelé mají být považováni za proroky Univerza a jako takoví uctíváni. Také pro křesťanské církve je zde místo za předpokladu, že nebudou trvat na biblické nauce o božství Ježíše Krista a jeho výkupné smrti na kříži za lidstvo, popřou jeho výlučnost a prohlásí ho za rovnocenného Buddhovi, Konfuciovi, Vivekanandovi, Mohammedovi atd. Rovněž tak v tomto projektu zaznívá požadavek opustit tradiční učení o Bohu jakožto osobě a přijmout panteistickou vizi starořecké, ještě předantické Gaie, neboli Matky Země.

Světový étos

S tím souvisí i postulát nové morálky. Bývalý katolický, dnes tzv. nadnáboženský a ekumenický teolog Hans Küng ve svém díle „Weltethos“ se snaží stanovit závaznou a jednotnou celosvětovou etiku tím, že vybírá ze všech morálních systémů světa, včetně ateistických, to, co je všem společné a to, co je přijatelné pro většinu.

Ani zdánlivě ryze ekonomický projekt se neobejde bez ideologie

Tyto a mnohé další iniciativy v tomto směru dokazují, že i projekt světovlády na ryze ekonomickém, nikoli ideovém základě, je stejnou utopií jako předcházející. Ani proponovaná hospodářská jednota světa není reálná, neboť hospodářská úroveň jednotlivých kontinentů je nerovnoměrná a ne všechny země pociťují ekonomickou nadvládu zahraničních nadnárodních monopolů jako spravedlivou. To všechno je třeba nějakým způsobem obhájit a zdůvodnit, proto ani tento zdánlivě ryze ekonomický projekt se neobejde bez jisté míry ideologie.

Globalisace dědictvím osvícenců

Nemůže se obejít už z toho důvodu, že je postaven na kapitalistické ekonomické formaci, která - ať už se to komu líbí nebo ne - vychází z ideologie osvícenského liberalismu a tvoří její nedílnou součást. Současná globalisace je proto pouhým pokračováním osvícenské utopie o celosvětové vládě tolerance a rozumu, jejímiž nositeli byly majetné vrstvy podnikavých měšťanů, čili buržoazie.

S realizací tohoto projektu započala Velká francouzská revoluce, jejíž vůdci ho chtěli rozšířit na celý svět. Skončil fiaskem a statisíci povražděných katolíků za jakobínské diktatury. Od té doby se ho nikdo nepokusil vzkřísit, neboť pozornost byla upřena k jinému utopickému plánu, předkládanému Marxem a Leninem. Když se ukázal na konci uplynulého století neživotný, přichází na scénu opět tento starý osvícensko-liberální projekt, tentokrát podepřen nevídaným rozmachem vědy a techniky. Opět zaznívají stará osvícenská hesla: tolerance, dnes nazývaná termínem „dialog“, svoboda, dnes označovaná jako „pluralismus“, zdravý rozum, dnes dávaný do spojitosti s vědeckými poznatky a přemírou informací atd.

Jakobínská tolerance

Tolerance je slovem, které se v souvislosti s globalizací skloňuje ve všech pádech. Tak tomu bylo i za osvícenství a Velké francouzské revoluce. Ano, osvícenci dokázali být tolerantní vůči každému, kdo své přesvědčení neprezentoval jako jedině správné a pravdivé. Katolíci, kteří trvali na Bibli a nauce učitelského úřadu církve jako závazných pravdách, byli bez milosti gilotinováni nebo jiným způsobem vražděni, neboť byli označeni za „netolerantní“ a „nepřátele svobody svědomí“.

Nacismus měl v jakobínech „důstojné“ předchůdce

Polský historik Jerzy Robert Nowak a italský žurnalista Vittorio Messori předložili ve svých nově vydaných pracích na toto téma nová fakta o hrůzách jakobínského i předjakobínského teroru, například o tom, jak generál Westermann nechal ženy a děti vzbouřených šuanů (sedláků v kraji Vendée, kteří povstali na obranu pronásledované církve) rozdupat koňskou jízdou nebo dal z jejich kůže vyrobit stínítka pro lampy do bytů zámožných pařížských měšťanů. Nacismus a Osvětim tak mají své „důstojné“ předchůdce.

Žádná tolerance pro netolerantní?

Tuto analogii uvádím proto, poněvadž dnešní myšlenkoví dědicové osvícenství a liberalismu se dosud neomluvili katolíkům za zvěrstva Velké francouzské revoluce, sami však vehementně požadují omluvy od církve za mnohem starší inkvizici a upalování heretiků. Proto jim ani dnes nelze důvěřovat. Konkrétní praxe to markantně ukazuje. Autentičtí křesťané, trvající na tom, že zjevení Boha v osobě Ježíše Krista je pravdou, kdežto opačná téze omylem, musí zákonitě narazit a také narážejí. Budou - a v mnoha případech již jsou - vykřičeni jako netolerantní, jak vyjádřil již před časem v jednom svém článku v Lidových novinách všem dobře známý Odilo Ivan Štampach: „Žádná tolerance pro netolerantní!“

Netolerantní „lidumilové“

Totéž hlásal, jak známo, už Voltaire a jakobíni. Kdo nepřijme názor, že Ježíš je pouhým člověkem-prorokem stejně jako Pythagoras či Rámakrišna a má tutéž hodnotu jako oni, o nic větší, kdo bude trvat na tom, že Ježíš jediný je Bohem, jenž vzal na sebe náš lidský život, nutně narazí a tento konflikt se musí projevit stále větší ostrakizací.

Netolerance postupuje také v otázce ochrany nenarozeného života. Prezident Clinton prohlásil, že volný potrat se prostě stal americkým ústavním právem a tudíž součástí americké demokracie. Kdo toto popírá a proti právu na potrat bojuje, není prý demokratem. Nezůstalo však jenom u potratů. V demokratických zemích sílí tlak na legalizaci euthanasie, homosexuálních svazků a v poslední době na klonování lidských zárodků. To všechno je nejen pro opravdově věřící křesťany, ale také například ortodoxní židy a mohamedány, nepřijatelné. Přesto je legislativa odpovídající této globalistické morálce přímo brutálně vnucována světovými mediálními koncerny i ekonomickým nátlakem, za nímž stojí právě ty monopoly, jež jsou nositeli globalizace.

Globalizace je z osvícenství vycházející ideologií ekonomického utopismu, prosazující ideu světovlády obzvlášť bezohledným a nebezpečným způsobem.

Evropská unie hrozila tvrdými ekonomickými sankcemi Kyperské republice, když nezmění svá přísná zákonná opatření proti homosexuálním partnerským svazkům, vláda Maltské republiky a katolický episkopát se musí bránit proti Holanďanům, kteří v mezinárodních vodách těsně u břehů tohoto ostrovního státu instalovali plovoucí potratovou kliniku, co nabízí své služby Malťankám, jež nemohou těchto „služeb“ využít doma, protože potrat je v této zemi trestný.

Globalizující instituce á la Mezinárodní měnový fond jsou ochotny poskytovat finanční pomoc rozvojovým zemím pouze v tom případě, když „omezí“ porodnost a zavedou antikoncepci, nadnárodní koncerny vnucují africkým, asijským a latinskoamerickým zemím kondomy jako jediný prý účinný prostředek boje proti AIDS, ačkoliv je jasně prokázáno, že tento preparát vzniku choroby nebrání, to působí pouze pohlavní zdrženlivost a spořádaný manželský život.

Kdo se ozývá proti pornografii, je prý nepřítelem svobody.

Zábavní průmysl show byznysu šíří pornografii a činí si na to nárok „ve jménu svobody“, kdo se proti ní ozývá, je nepřítelem „svobody“. Konference v Káhiře a v Pekingu na tato témata plně odhalily, co sledují globalisátoři a jak jsou odhodlaní prosadit tyto křesťanské civilizaci kategoricky odporující morální (přesněji nemorální) postuláty za každou cenu.

Globalizace je tedy z osvícenského liberalismu vycházející ideologií ekonomického utopismu, prosazující ideu světovlády obzvlášť bezohledným a nebezpečným způsobem. Nestačí ji pouze odmítnout, je nutno se jí důsledně a razantně bránit.

Globalisaci  je nutno se bránit

Jiná obrana není možná než trvání na konzervativních hodnotách, vyplývajících z křesťanské etiky a prověřených staletími. To je možné samozřejmě v zemích, které prošly křesťanskou civilizací. Státům, jež vycházejí z jiných náboženských a světonázorových principů, kde křesťanství dosud nezapustilo kořeny, nelze samozřejmě toto vnucovat, nicméně je na církvi, aby nepolevovala ve svém misijním poslání a snažila se trpělivou a nenásilnou cestou přivést všechny lidi k přijetí Krista jako vtěleného Boha a jediného Spasitele světa. Přesvědčení o jediné pravdě neznamená žádnou intoleranci ve smyslu násilného nucení, dějiny naopak dokázaly, že křesťanští stoupenci jediné pravdy byli podstatně tolerantnější než demokratičtí pluralisté, mající plná ústa dialogu.

 pp


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé: praví následníci Mohameda. Propaganda a iluze o pokoji. Mír s muslimy? Krátkodobá válečná strategie!

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé:...

Kniha již brzy zakázaná: Hrdinství a rytířství kazí mládež! Nahlédnutí pod polštář malého bojovníka. Kde vzal český lev dva ocasy? Dozvuky našich slavných vítězství

Kniha již brzy zakázaná: Hrdinství a rytířství kazí mládež! Nahlédnutí pod polštář malého...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

Otázky po prvním kole: Kdo znal výsledky ještě, než volby skončily? Je Le Penová součástí podvodu &quote;bažin&quote;? Jakou komedii pro publikum sehrají v kole druhém? Napětí poroste dál. Hra o život jde do finále

Otázky po prvním kole: Kdo znal výsledky ještě, než volby skončily? Je Le Penová součástí...

REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky