Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Současný policejně-politický vývoj před nás staví zásadní otázku: Jak daleko máme k normálnímu státu? Je nadosah. Stačí si uvědomit pár věcí. A jít do toho!
Autor: Ondřej Höppner

Současný policejně-politický vývoj před nás staví zásadní otázku: Jak daleko máme k normálnímu státu? Je nadosah. Stačí si uvědomit pár věcí. A jít do toho!

8. 7. 2013

Tisk článku

Vlastimil Podracký To, co nám předvedla média v případě zatčení „podezřelé“ Nagyové, je spíše obskurní než absurdní divadlo.

 V zemi, kde jsou skuteční zločinci ihned po zatčení propouštěni na příkaz státního zástupce, utíkají do jižní Afriky těsně před příjezdem policie, ve které se policista podezřelého z vraždy nesmí ani dotknout, je najednou žena, která mohla spáchat snad jen přestupek proti slušnému chování, vedena v „medvědovi“ jako zločinec.

 pp

Úpadek společnosti se daleko nejvíce projevuje pošetilými ctnostmi. Vykonavatelé „ctnosti“ však nevědí, co je to ctnost, stejně jako nevědí, co je to zločin. Ani sdělovací prostředky to nevědí, nevědí to politici, nevědí to ani davy na náměstích. Chtějí upalovat nevinné domnívajíce se, že dělají „pořádek“. 

 „Pořádek“ ve společnosti nepořádku

 Stát, který neumí dopadnout zloděje a vůbec zabránit každodenním krádežím, infikuje svou bezmocí celou společnost. Ta se pak soustřeďuje na hádky o tom, kdo z postižených ponese následek trestného činu. Nakonec to odnese nejslabší článek řetězu. Všechny zásady jdou stranou, když je okraden mocný subjekt. Pro příklad nemusíme jít daleko.

Kdysi platila zásada, že ukradené musí být vráceno. Pokud bylo náhodou nalezeno auto, které zloděj ukradl a prodal ho překupníkovi, auto se vrátilo původnímu majiteli. Překupník potom musel vymáhat peníze na zloději, který se ovšem obvykle nenašel, proto měl střední článek smůlu a peníze se mu nevrátily.

To ovšem neplatí, když do hry vstoupí mocný subjekt – například banka. To se může stát především v případě nemovitosti. Falešný kupující si nechá přepsat nemovitost na katastrálním úřadě. Majitel to ani netuší. Falešný majitel si půjčí od banky peníze a nemovitost zastaví. S těmi ovšem uteče někam do světa, ale to nic neznamená. Banka nesmí přijít o své peníze, proto se rozhodne k exekuci nemovitosti původního majitele.

Právo na straně bank

Banky a exekutoři – to je dnes šlechta. Právo je na jejich straně. Nikdo nezajímá, že vám byla nemovitost ukradena, že jste si od banky nic nepůjčil, že o ničem nevíte. Nemovitost se prodá exekutorské mafii, která na tom neobyčejně vydělá, banka dostane svoje peníze zpět a bývalý majitel nemovitosti má prostě smůlu. A je vystěhován na ulici. Nějaká občanská práva? Nedotknutelnost majetku? Běžte vycpat! Kde žijete?

Dělání „pořádku“ má už v našich novodobých dějinách svoji historii. Kdysi totiž nezaplacení pohledávky nic neznamenalo. Věřitel se musel doprošovat dlužníka, aby mu vůbec něco vrátil. „Vykonavatelé pořádku“ proto vymysleli exekuce. Ale hlavně vymysleli neskutečné, až nesmyslné penále za nezaplacení pohledávky. Banální pohledávka se rozroste na uvěřitelnou sumu během krátké doby. Toto penále ovšem není nějakým nástrojem „práva“ či „spravedlnosti“, není to pokuta. Jde totiž do rukou věřiteli, věřitel tedy na nezaplacení takové pohledávky skvěle vydělá.

Proč by tedy vlastně chtěl, aby byla včas zaplacena? Snaží se, aby dlužník vůbec nevěděl, že má něco platit. Věřitel nemá žádnou povinnost něco připomínat, usmívá se na dlužníka, jako by bylo vše v pořádku. Doba ovšem běží a penále narůstá. Věřitel se usmívá ale jen do chvíle, než vyrukuje s pohledávkou několikanásobně navýšenou o penále. Zaplatíš? Nemáš na to? Tak přijde exekutor a celá tato banda zločinců tě obere o všechno. Nepřipomíná vám tento „pořádek“ něco? Nepřipomene vám snad paní Nagyovou v kazajce? Někdo přece musí být vinen!

Nedotknutelnost majetku

Ale i nedotknutelnost majetku má svoje meze. Opravdová nedotknutelnost - i v takzvaném společenském zájmu – je základem vydírání. Stát chce postavit dálnici. Vlastníci pozemků se o tom dovědí a neskutečně navýší jejich ceny. Jistě, majitelům se musí slušná cena zaplatit, ale slušná, nikoliv vyděračská. Pokud se některá zásada přežene, má zcela opačný účinek.

Všichni dnešní vykonavatelé „pořádku“ vždy vše jen přeženou. Není to o tom, že by neměli vůbec pravdu. Přeženou to tam, kde to nejvíce bolí, kde se to dotýká nevinných lidí. V případě stavby dálnice je to také tak. Dálnice je pro lidi, a ti na vydírání vlastníky pozemků opět jen doplatí. Vysokou cenu dálnic (u nás snad nejvyšší ve světě) zaplatíme nakonec všichni.

Co je to vlastně spravedlnost?

Co s tím? Dát práva věřitelům na úkor dlužníků, nebo opačně? Bude mít přednostní právo banka nebo občan? Bude právo občana - majitele pozemku tak přehnané, že bude poškozovat ostatní občany, protože stát nepostaví dálnici, dokonce ani most, a možná ani protipovodňové opatření? Platí nějaké „nepřekročitelné“ zásady?

Musí platit jednoduché zásady: Třeba že majetek je posvátný a má přednost před penězi, to znamená, že ukradené se vrací majiteli a všechny dohody uzavřené zlodějem jsou neplatné. A to vždy.

Presumpce neviny

Nebo existence presumpce neviny a vina se musí dokazovat. Na nikoho se nesmí nastražit léčka, všechno musí být transparentní a všichni musí být o stavu věcí informováni. Tedy i ten, kdo něco dluží, musí být upozorněn, že to dluží a to třeba i několikrát se vším vysvětlením proč a zač. Pokud se neupozorní, neplatí pokuta (pouze snad úrok z částky). Pokuty musí být přiměřené a jejich rozsah nemůže být spekulativně využíván, tedy by je měl dostávat stát, věřitel jen přiměřenou náhradu (úrok). Běžné pochybení (zapomenutí, nedodržení termínu) by mělo mít jen tomu odpovídající pokutu. Když někdo zapomene doma jízdenku na tramvaj, nebude přece platit pokutu jako černý pasažér, nanejvýš nějakou administrativní náhradu.

Ale hlavní věc: musí být vymahatelná spravedlnost. To především znamená rychlé rozhodnutí soudu. V občanskoprávním řízení by na první instanci měl být smírčí soudce, který stranám vše vysvětlí a bude se snažit je přimět k mimosoudní dohodě. Občanskoprávní řízení se nemohou vléci léta.

Přesto však musí být výjimky i z tohoto stavu. Těmi jsou společenské zájmy. Ty ovšem musí být jasně definované. Tam musí stát konat v zájmu občanů třeba i mimo tyto zásady, vždy ovšem naprosto odůvodněně a v žádném případě v zájmu jiných soukromníků.

Tradiční řád

Občané musí žít v prostředí ustálených pravidel, která se budou učit už ve škole a která jim vydrží na celý život. To je důležitější než cokoliv jiného. Taková ustálená pravidla vytvářel kdysi tradiční řád, který rozvrátili u nás komunisté a v západní Evropě různé revoluce mladých, které probíhaly od šedesátých let.

Hodnoty se znehodnocují. Není úcta k práci. Nátlakové skupiny a mafiánské kamarily si vydobývají svoje výhody. Střední třída vyrostlá z poctivě vydělaných peněz se tenčí, je okrádána a to už jen finančním sektorem, stálou inflací a finanční nejistotou.

Druhým pólem musí být skutečná demokracie. Tu nevytvoří sebelepší volební systém, protože ten sám o sobě demokracií není. Tu tvoří aktivní společnost. Nikoli mafiánské a nátlakové spolky, politický mocenský nástroj někdejšího prezidenta Havla, ale angažovaní občané v rámci demokratických struktur. V rámci velkých politických stran se statisíci členů, které budou mít vnitřní demokracii a dostanou na kandidátky lidi, které občané znají a vědí, co od nich lze očekávat.

Pokud nebudou tyto dva fungující póly státu, nebude funkční ani spravedlnost, vládnout budou mafie, bohaté subjekty (banky, monopoly) a soudcokracie – mafie soudců a státních zástupců a policie.

Globální ekonomický systém

Globální ekonomický systém je dnes silnější než politické orgány. Od vlády proto nelze očekávat, že vše podstatné vyřeší. Přít se o to, jakou formu demokracie zvolit, jaké osobnosti by měly vstoupit do politiky, je poněkud směšné tváří v tvář světové krizi, úpadku finančních domů a obrovské síle nadnárodních monopolů.

Trvat stále na řešení zásadních věcí národní vládou, která jako zastupující protektor Evropské unie už nemá prakticky žádné pravomoci, je tedy vlastně hloupé. Volat po odstoupení vlády z důvodů hospodářské krize a jejích dopadů je stejně tak trapné nepochopení současného stavu světa podporovaného vlivnými médii a populistickými politiky. Globalizovanou moc totiž nelze řešit ani na ulici, ani v parlamentu, ani v demokratických volbách. Stojí nade vším. Pokud ji tam necháme. V každodenním životě a suverénním občanském rozhodování.

pp


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé: praví následníci Mohameda. Propaganda a iluze o pokoji. Mír s muslimy? Krátkodobá válečná strategie!

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé:...

Kniha již brzy zakázaná: Hrdinství a rytířství kazí mládež! Nahlédnutí pod polštář malého bojovníka. Kde vzal český lev dva ocasy? Dozvuky našich slavných vítězství

Kniha již brzy zakázaná: Hrdinství a rytířství kazí mládež! Nahlédnutí pod polštář malého...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

Otázky po prvním kole: Kdo znal výsledky ještě, než volby skončily? Je Le Penová součástí podvodu &quote;bažin&quote;? Jakou komedii pro publikum sehrají v kole druhém? Napětí poroste dál. Hra o život jde do finále

Otázky po prvním kole: Kdo znal výsledky ještě, než volby skončily? Je Le Penová součástí...

REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky