Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Opravdový coming out: Slavný zakladatel hnutí mladých amerických gayů Michael Glatze se stal heterosexuálem!  „Šlo o největší, nejpodivuhodnější a nejkrásnější osvobození v mém životě.“

Opravdový coming out: Slavný zakladatel hnutí mladých amerických gayů Michael Glatze se stal heterosexuálem! „Šlo o největší, nejpodivuhodnější a nejkrásnější osvobození v mém životě.“

16. 8. 2013

Tisk článku

Redakce Protiproud Michael Glatze býval přímo ikonou homosexualistického politického boje. Mladý, pohledný „nordický“ blonďák, absolvent prestižní Dartmouth College, který založil hnutí „Mladá Gay Amerika“ (Young Gay America), jednu z establishmentem nejmilovanějších organizací pro podporu homosexualismu mezi americkou mládeží. Pak se cosi stalo. Michael našel svou vnitřní pravdu – a Pánaboha. Nyní svůj zážitek označuje za „coming out“ ze stínu homosexuálního vidění světa.

Hledání toho, jak onu pravdu vyjádřit, ovšem pro Michaela nebylo jednoduché. Na jeho počátku stála nemoc, o níž byl přesvědčen, že ho zabije. Když se nestalo, pocítil, že mu byl dán nový život. Zpočátku se snažil hledat způsob, jak Boha, kterého ucítil ve svém životě, skloubit s vlastním působením v homosexualistické politické lobby, a s tím, co pokládal za svou sexuální orientaci. Jak sám říká, bylo to extrémně těžké, neboť o věci nemohl mluvit s nikým ze svých blízkých.

PP

Nakonec se, podle vlastních slov, „odřízl“ svého starého života. Prožil různé peripetie. Rok pobýval v buddhistickém centru, odkud ho vyloučili pro „přílišné mluvení o Bibli“. Dnes říká, že „meditace mu dala jazyk, kterým ji vyjádřil, ale bez Boha by mohl meditovat léta a transformace by nepřišla“. Nyní učí ve Wyomingu v nedělní škole a plánuje se oženit a založit rodinu. O homosexuální orientaci říká, že je ze své podstaty chtíčem, který brání lidem nalézt svou vnitřní pravdu.

Michael Glatze: Šířil jsem „ctnostnou“ pornografii

Homosexualita ke mně přišla snadno, protože už tehdy jsem byl slabý.

Matka mi zemřela, když mi bylo devatenáct. Otec zemřel v mých třinácti. Už v raném věku jsem cítil zmatek ohledně toho, kdo jsem a jaké pocity mám nebo nemám vůči ostatním lidem.

Můj zmatek ohledně fyzické „touhy“ spolu s faktem, že jsem se cítil „přitahován“ chlapci způsobily, že jsem se ve čtrnácti letech sám zařadil do kategorie „gay“. Ve dvaceti letech jsem svoji orientaci oznámil veřejně všem kolem sebe.

Ve dvaadvaceti jsem se stal editorem časopisu, zaměřeného na mladé gaye. Fotografie tam uveřejňované byly vždycky na hraně pornografie, ale mně se zdálo, že můžu časopis použít jako základnu, na níž vybuduji lepší a větší věci.

Michael Glatze

Michael Glatze (zdroj: mojpribeh.sk)

A tak ke mně „přišel“ časopis a hnutí Young Gay America. Měl zaplnit mezeru, kterou vytvořil onen druhý časopis, pro který jsem pracoval – tedy hlavně být pokud možno nepornografický. A zaměřený na mladé, homosexuální Američany.

Když jsme magazín odstartovali, mladí gayové a lesby byli nadšení. Hnutí posbíralo řadu cen, bylo uznáváno a vyzdvihováno. Dostalo i cenu od velké gay organizace Equality Forum, když jí bylo vyhlášeno „národním vzorem“. Tuto cenu obdržel rok poté kanadský ministerský předseda Jean Chretien (za to, že se zasadil o legalizaci homosexuálních „sňatků“ v Kanadě, pozn. red.). Média nás milovala – byli jsme v televizi PBS, Seattle Times i na obálce slavného časopisu Time.

Postupně jsem pochopil, že existují věci, které jsem nikdy nepokládal za možné. Jako například fakt, že vedu hnutí hříchu a mravní zkaženosti. Nechtěl bych, aby moje prohlášení vyznělo tak, že jsem své prozření založil na dogmatu, ať už jakémkoli. Opak byl pravdou.

S pomocí společností propojených s PBS a organizace Equality Forum jsem také produkoval první velký dokumentární film o sebevraždách homosexuálních dospívajících, nazvaný „Jim In Bold“, který obletěl svět a posbíral řadu festivalových cen.

V Young Gay America jsme také dali dohromady výstavu, plnou fotografií a příběhů homosexuálních dospívajících z celé Severní Ameriky. Byla k vidění v Evropě, Kanadě a části Spojených států.

Časopis YGA jsme začali vydávat v roce 2004. Hrál si na to, že je „ctnostným protějškem“ ostatních periodik zaměřených na mladé gaye. Říkám „hrál si“, protože po pravdě řečeno YGA byl stejně škodlivý jako všechny ostatní podobné časopisy – jen nebyl otevřeně pornografický, takže byl pokládán za „slušný“.

Trvalo mi téměř šestnáct let, než mi došlo, že homosexualita jako taková není zrovna „ctností“. Bylo těžké uvědomit si vlastní pocity ohledně homosexuality, protože jsem v ní byl tak ponořen.

Pro mě byl můj „coming out“, tedy „vyjití na světlo“ ze stínu homosexuálního uvažování o světě, ta nejkrásnější, nejúžasnější a nejsvobodnější věc, kterou jsem v celém svém životě zažil.

Homosexualita, pokud ji předložíme mladým lidem, je pornografická ze své podstaty. Ničí mladé, snadno ovlivnitelné mysli a mate jejich rozvíjející se sexualitu. Jenže to jsem zjistil až ve třiceti.

První vydání časopisu YGA bylo okamžitě vyprodáno hned v několika velkých amerických městech. Časopis měl nevídanou podporu ze všech stran: od škol, rodičovských sdružení, knihoven, vládních organizací – zdálo se, že se líbí každému. Strefil se přesně do panujícího ducha doby, kterým bylo „akceptovat a podporovat“ homosexualitu. A mně připadla role vůdce. Dokonce mě přizvali, abych mluvil na prestižním „Fóru JFK mladšího“ na harvardské Kennedy School of Government (tedy politologické fakultě jedné z nejslavnějších univerzit světa, která podle svých webových stránek „připravuje vůdce pro demokratické společnosti“, ať už to znamená cokoli, pozn. red.)

Homosexualní touhy jsou chtíč a odvádějí nás od nás samých

Poté, co jsem se viděl na videu, jak na této akci mluvím, jsem poprvé v životě vážně zapochyboval o tom, co vlastně se svým životem a se svým vlivem provádím.

Věděl jsem, že nemám nikoho, s kým bych o svých otázkách a pochybnostech mohl mluvit. Tak jsem se obrátil k Bohu. Svůj vztah k Bohu jsem nalezl po jednom záchvatu těžkých zdravotních obtíží, které zahrnovaly křeče břicha a zvracení – což mě dnes nepřekvapí, když si vzpomenu, v jakých aktivitách jsem se rád angažoval.

Brzy jsem pochopil, že existují věci, které jsem nikdy nepokládal za možné. Jako například fakt, že vedu hnutí hříchu a mravní zkaženosti. Nechtěl bych, aby moje prohlášení vyznělo tak, že jsem své prozření založil na dogmatu, ať už jakémkoli. Opak byl pravdou.

Přišel jsem si na to sám.

Částí homosexuální (či spíše homosexualistické) agendy je i to, aby homosexuální lidé vůbec přestali přemýšlet o tom, zda se nestat heterosexuálním, aby to nesměla být ani otázka, kterou si položí, natož pak aby se ptali po tom, zda by to skutečně mohli udělat.

Pochopil jsem, když jsem se nad vším doopravdy zamyslel – a doopravdy se pomodlil – že homosexualita nám zabraňuje nalézt pravé Já, které je uvnitř nás. Když nás zaslepuje homosexualita, nemůžeme vidět pravdu.

Věříme, pod vlivem homosexuality (nebo spíše homosexualismu, pozn. red.), že náš chtíč je nejen věc přijatelná, ale že je dokonce ctností. Ale homosexuální „touhu“ vždycky provází chtíč.

Něco mě pohánělo hledat pravdu, protože nic, co jsem zažíval, mi nepřipadalo správně. Zadíval jsem se dovnitř. Ježíš Kristus nás opakovaně nabádá, abychom nevěřili nikomu, než Jemu. Udělal jsem, co po mně chtěl, s vědomím, že Království Boží sídlí v mysli a srdci každého člověka.

Co jsem objevil – co jsem se tak naučil – o vlastní homosexualitě, mě ohromilo. Když jsem poprvé na střední škole „objevil“ své homosexuální touhy, bylo to proto, že jsem si všiml, že pozoruji ostatní kluky. Uzdravil jsem se z nich tak – když jsem pochopil, že bych vážně měl, jinak riskuji, že svými aktivitami ublížím mnoha dalším lidem – že jsem prostě začal věnovat pozornost sám sobě.

Abnormální znamená „to, co nás zraňuje, co zraňuje normalitu“. Homosexualita nás vede z našeho přirozeného stavu, kdy jsme v dokonalé harmonii a zajedno se vším, co je, a odděluje nás, dostává nás do stavu věčné, nenaplnitelné touhy po vnějším, tělesném objektu, který si nikdy nemůžeme přivlastnit.

Kdykoli přišlo pokušení tělesného chtíče, zaměřil jsem na něj svou pozornost, podržel ho v ní, vypořádal se s ním. Nazval jsem ho pravým jménem a nechal ho jednoduše odejít. Odešlo samo. Mezi povrchním okouzlením – sebou, nebo jinými – a opravdovým obdivem a láskou existuje hluboká a zásadní propast. Pokud doopravdy milujeme sami sebe, nepotřebujeme nic, co k nám přichází zvnějšku, z světa tužeb, ať je to touha po společenském uznání, nebo po fyzickém uspokojení. Naše touhy se sjednotí s jádrem naší bytosti a neřídí je neurotická křeč, která nás od nás samých naopak odvádí.

Homosexualita nám umožňuje nejít pod povrch, k sobě, tím, že nám dává rozptýlení v povrchnosti a povrchním chtíčem ovlivněných vztazích – tedy alespoň dokud je „akceptována“ právním řádem. Výsledkem je, že nespočetní z nás se zcela minou se svou vlastní nejpravější podstatou, se svým Já v Kristu, darovaným nám Bohem.

Homosexualita pro mě začala, když mi bylo třináct let, a skončila, když jsem se „odřízl“ od veškerých vnějších vlivů a intenzívně se zaměřil na svou vlastní vnitřní pravdu – když jsem ve třiceti letech objevil hloubky osobnosti, dané mi Bohem.

Mnozí, které drží v drápech homosexualita nebo jiný druh chtíče, mají pocit, že je Bůh jejich nepřítelem, protože On je upozorňuje kým a čím mají doopravdy být. Lidé, které Bůh takto „chytí při činu“ raději setrvávají v „blažené nevědomosti“ a pravdu a ty, kdo ji hlásají, umlčují vzdorem, odsuzováním a nálepkami jako „rasista“, „hrubián“ „zlo“ a „diskriminace“.

Veřejná podpora uzdravení se z homosexuality neexistuje

Uzdravit se z ran způsobených vlastní homosexualitou není jednoduché – a veřejná podpora téměř neexistuje. Na tu, která zbývá, házejí špínu, vysmívají se jí, umlčují ji rétorickými cvičeními, nebo ji kriminalizují pomocí překroucených zákonů. Já sám jsem musel vydržet vlastní pocit studu a nesouhlas všech, kteří mi v té době byli blízcí, abych našel svou pravdu. Částí homosexuální (či spíše homosexualistické, pozn. red.) agendy je i to, aby homosexuální lidé vůbec přestali přemýšlet o tom, zda se nestat heterosexuálním, aby to nesměla být ani otázka, kterou si položí, natož pak aby se ptali po tom, zda by to skutečně mohli udělat.

Pro mě byl můj „coming out“, tedy „vyjití na světlo“ ze stínu homosexuálního uvažování o světě, ta nejkrásnější, nejúžasnější a nejsvobodnější věc, kterou jsem v celém svém životě zažil.

Chtíč nás vyvádí z vlastního těla a „přikovává“ naši psychiku navždy k fyzickému tělu druhé osoby. Proto homosexuální sex – a jakýkoli jiný sex, jehož zdrojem je chtíč – nikdy není uspokojivý: je to neurotické hnutí mysli, spíš než přirozená, normální touha. Normální je normální – a říkají tomu normální z dobrého důvodu.

Polsko, země, pro kterou je zničení vlastního národa působením vlivů zvenčí až příliš živou vzpomínkou, se odvážně staví na odpor Evropské unii, která se snaží indoktrinovat děti Poláků homosexuální propagandou. Evropská unie na opátku nazvala polského prezidenta „odporným“.

Abnormální znamená „to, co nás zraňuje, co zraňuje normalitu“. Homosexualita nás vede z našeho přirozeného stavu, kdy jsme v dokonalé harmonii a zajedno se vším, co je, a odděluje nás, dostává nás do stavu věčné, nenaplnitelné touhy po vnějším, tělesném objektu, který si nikdy nemůžeme přivlastnit. Homosexuální lidé – stejně jako všichni ostatní – touží po oné mytické pravé lásce. A ona skutečně existuje. Problém homosexuality ovšem je, že pravá láska k nám přichází jedině tehdy, když v sobě nemáme nic, co by bránilo tomu, aby zářila z našeho nitra. Nemůžeme doopravdy být sami sebou, pokud jsme chyceni v začarovaném kruhu a skupinové mentalitě vnucovaného, chráněného a oslavovaného chtíče.

Bůh ke mně přišel, když jsem byl zmatený, ztracený a sám. Bál jsem se a nevěděl jsem, jak dál. Řekl mi – skrze modlitbu – že se vůbec nemám čeho bát, a že vlastně jsem už doma – jen jsem si musel v domově vlastní osoby trochu uklidit.

Věřím, že všichni lidé někde hluboko uvnitř pravdu znají. Myslím, že právě proto řadu lidí křesťanství tak děsí. Připomíná jim svědomí, které máme všichni.

Svědomí a sexuální pravda: Bůh nakonec vyhraje, víte?

Svědomí nám dovoluje odlišit dobré od zlého a je nám průvodcem k tomu, abychom se stali silnějšími, svobodnějšími lidskými bytostmi. Uzdravit se z hříchu a nevědomosti může každý, ale nejdřív se musí osvobodit z myšlenkových vzorců, které dnes ovládají lidstvo stylem „rozděl a panuj“.

Sexuální pravdu lze nalézt, pokud chceme a dokážeme připustit fakt, že naše kultura podporuje a vnucuje nám chování, které ubližuje životu. Pocit provinilosti by nám neměl sloužit jako záminka k vyhýbání se nepříjemným otázkám.

Glatze and fiancee

Michael Glatze se svou snoubenkou (zdroj: Facebookový profila Michaela Glatzeho)

Homosexualita mi vzala téměř šestnáct let života, po které jsem hlásal vždycky nějakou tu lež skrze celostátní média zaměřená na děti. V evropských zemích se homosexualita považuje za natolik normální, že dětem na základních školách dávají „gay“ knihy pro děti do seznamu povinné četby.

Polsko, země, pro kterou je zničení vlastního národa působením vlivů zvenčí až příliš živou vzpomínkou, se odvážně staví na odpor Evropské unii, která se snaží indoktrinovat děti Poláků homosexuální propagandou. Evropská unie na opátku nazvala polského prezidenta „odporným“.

Já sám jsem byl pěkně dlouho „odporný“, i když přesně opačně. Se svou vinou se pořád vyrovnávám.

Jako vůdce hnutí za práva homosexuálů jsem měl mnohokrát možnost promlouvat k veřejnosti. Kdybych mohl vzít zpět některé z věcí, které jsem říkal, udělal bych to. Teď vím, že homosexualita je chtíč a pornografie. A nikdy mě nikdo nepřesvědčí o opaku, ať už budou mluvit jak chtějí medovými hlásky, ať bude jejich osobní příběh jak chce smutný. Viděl jsem. Vím, kde je pravda.

Bůh nám nedal pravdu bezdůvodně. Je tu proto, abychom mohli být sami sebou. Je tu proto, abychom se ve své dokonalosti mohli sdílet se světem, tvořit svět v jeho dokonalosti. To, co říkám, nejsou zbožná přání nebo divné ideály – je to Pravda.

Uzdravení z hříchů světa není možné během chvilky – ale možné je. Pokud se mu ve své pýše nepostavíme na odpor. Ono totiž, jestli se vám to ještě nedoneslo – Bůh nakonec vyhraje, víte?

PP


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé: praví následníci Mohameda. Propaganda a iluze o pokoji. Mír s muslimy? Krátkodobá válečná strategie!

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé:...

Kniha již brzy zakázaná: Hrdinství a rytířství kazí mládež! Nahlédnutí pod polštář malého bojovníka. Kde vzal český lev dva ocasy? Dozvuky našich slavných vítězství

Kniha již brzy zakázaná: Hrdinství a rytířství kazí mládež! Nahlédnutí pod polštář malého...

REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky