Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
„Popíračky mateřství“ se hlásí o svá práva: Mít děti je prý sobecké! Slavná Kate Spicer na to říká: Lituji, že jsem šla na potrat!
Autor: Žertovná koláž Ondřej Höppner

„Popíračky mateřství“ se hlásí o svá práva: Mít děti je prý sobecké! Slavná Kate Spicer na to říká: Lituji, že jsem šla na potrat!

22. 8. 2013

Erika Magdalena Peprná „Pokud žena tvrdí, že je záměrně bezdětná a je s tím spokojená, je buď blázen, nebo lže,“ říká Kate Spicer, britská novinářská hvězda, v nedávném rozhovoru pro televizi. Hnutí „popíraček mateřství“ je nicméně na vzestupu. Stojíme před uznáním další „minority“, která programově způsobí vymírání a kolaps degenerující evropské civilizace?

Kate Spicker je 44 let a zůstala bezdětná. Nikoli z rozhodnutí – prostě „se to nějak nepovedlo“. V osmnácti prodělala potrat a nyní toho lituje. Stejně jako mnoho dalších žen s podobným osudem, na jehož počátku stálo lehkomyslné, tragické rozhodnutí.

Hajkova

Na druhou stranu některé jiné ženy, které děti nechtějí – nebo jsou jim dokonce odporné – se snaží vytvořit další „minoritu“. Tato menšina má řadu společných znaků s menšinou homosexuální – jenže homosexuálové, kteří děti mít nemohou, je chtějí, a tyto ženy se naopak snaží přirozenou roli ženy-matky odsoudit jako kulturní klišé. Obojí vyjadřuje postupující rozklad dříve přirozeného řádu a tradiční rodiny.

Zlověstná čísla – opravdu chceme „dohnat a předehnat“ Západ?

V Británii je nyní bezdětných téměř 25% žen, které překročily čtyřicítku. Česká republika zatím „zaostává“, avšak sociologové a demografové odhadují, že své západoevropské kolegyně české ženy brzy „doženou“. 

„Za minulého režimu zůstávalo celoživotně bezdětných 5,5 procenta žen. Když přihlédneme k tomu, že v populaci jsou 2 až 3 procenta žen neplodných, bylo těch dobrovolně bezdětných velice málo. Teď se zdá, že se blížíme k číslům typickým pro severní a západní Evropu: to znamená 10 až 20 procent celoživotně bezdětných lidí v jedné generaci,“ citoval již v roce 2008 časopis Instinkt Danu Mixovou z Univerzity Karlovy.

V západní společnosti, tu naši nevyjímaje, se zvedá nová „politicky korektní móda“ – prohlašovat ženy, které nechtějí děti, za normální.

Když přihlédneme k faktu, že dnešní rodina má průměrně 1,6 dítěte, demografická křivka opravdu vyhlíží hrozivě. Mnohé z dnešních žen se, tak jako Kate Spicer, stanou prostě „obětí“ vlastního životního stylu. Ne, že by děti nechtěly – jen je prostě život tak semele. Nejdřív je moc brzy, protože si chtějí „užívat“, pak nějak ne a ne najít  správného partnera, a pak – světe div se – „to nejde“.

Ne, že by otěhotnění nešlo podpořit různými přirozenými „alternativními“ prostředky – čímž se ostatně na Protiproudu v rámci našich zdravotních témat budeme také zabývat – ale o to teď neběží.

„Kdybych dnes mohla přednášet třídě plné šestnáctiletých slečen o tom, jak důležité je mít děti včas, dokud máte spoustu energie a zdravá vajíčka ve vejcovodech, udělám to,“ říká Kate Spicer.

Děti? Ale jděte!

Zdaleka ne všechny bezdětné ženy to cítí jako Kate: V západní společnosti, tu naši nevyjímaje, se zvedá nová „politicky korektní móda“ – prohlašovat ženy, které nechtějí děti, za normální.

Již citovaný Instinkt v roce 2008 vyzpovídal několik žen, které si dobrovolně zvolily život bez dětí. Relativně slavná česká bývalá moderátorka říká, že se nemá za co stydět. Nepřipadá si jako „prázdná nádoba“. Děti ji prý nikdy „nebraly“.

Vzápětí dodává, že poslední kapkou pro rozhodnutí k bezdětnosti pro ni byla smrt jejího sedmnáctiletého synovce. „Sestru to úplně zničilo, zhroutil se jí celý svět. Tak to jsem si řekla, že je lepší ty děti nemít vůbec a žít si po svém,“ říká Kateřina Kašparová.

Argumentace, že děti „nikdy nechtěly, už jako malé holky“ se drží i ostatní zpovídané dámy. Jenže není všechno trochu jinak?

Dítě je něco jako tarantule

Třiadvacetiletá výtvarnice a studentka pedagogické (!) fakulty Žaneta je přesvědčená, že za její rozhodnutí děti nemít může konkrétní zážitek. Když jí byly asi tři roky, strávila kvůli komplikovanému zápalu plic šest měsíců v nemocnici. Měli plno, volno bylo jen na oddělení kojenců. „Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale vím, že dětský řev, pohled na nemocná mimina a hrůza z celé situace mě poznamenaly na celý život,“ vypráví Žaneta. Od té doby se prý štítila i panenek.

Je touha většiny žen po mateřství – dnes pokládaného za něco téměř technického – jedním z posledních záchvěvů, kterým se ženy naší nemocné civilizace chytají jako tonoucí stébla přirozeného ženství, jež jim bylo „zcizeno“?

Dodnes si pamatuje, jak byla jako prvňáček znechucená ze spolužaček, které se rozplývaly nad miminky a přály si mít své vlastní. Nejhorší zážitek ale přišel asi ve dvanácti letech. „Kvůli fotografování jsem musela pochovat v náručí živé dítě – devítiměsíčního syna naší rodinné známé. Dodnes si přesně vybavuju paniku, která mě zachvátila. Jako bych měla držet tarantuli nebo jiné odporné zvíře,“ líčí Žaneta. Přesto byla vyděšena a znechucena, když jí její otec později doporučil, že by si měla zaskočit k psychiatrovi.

Nejsme sobecké... ne, kdepak!

Dotyčné dámy odmítají „obvinění“ ze sebestřednosti dosti pozoruhodně: 

Sedmadvacetiletá sekretářka: „Žádnou velkou kariéru neplánuju, ale mám ráda svůj životní styl a nezávislost. Těší mě, že můžu přijít večer z práce a užívat si volného času místo toho, abych otročila kolem dětí. Nechci se pro někoho obětovat, chci si život užívat.“

Sedmatřicetiletá překladatelka:„Nic mi nedávají (míněno děti, pozn. aut.), jejich společnost mi je nepříjemná a do mého života se nehodí. Ráda cestuju, zajímám se o spoustu věcí, dítě by mě spoutalo, přistřihlo by mi křidýlka, život by už nebyl o mně, ale o někom jiném. A úplně nejvíc ze všeho by mi vadila ztráta soukromí. Do vztahu s mužem, který potomka chce, bych ani nešla, byla by to ztráta času.“

Kateřina Kašparová: „Pořád pendlujeme mezi Prahou a Dačicemi, což si s dítětem neumím představit.“

Ženy, které nechtějí děti, mají často v „anamnéze“ trauma, ať už jakékoli. Spojuje je nechuť se vzdát části svého života „pro někoho jiného“. Přesto jsou přesvědčeny, že nejde o sobectví. Rozklad hodnotových pojmů v přímém přenosu.

Trucovitá batolata a rodina jak z Tolstého

I Kate Spicer ví, že život bezdětné ženy je – pohodlnější: „Vezměte si můj minulý týden,“ vypráví. „Strávila jsem pár dní na jachtě jednoho z mých přátel v Itálii. Opalovali jsme se, popíjeli rosé, pařili až do rána, bylo veselo. Když jsem se vrátila z dovolené, spala jsem, jak dlouho se mi jen chtělo, vzala si snídani do postele, a pak si až do odpoledne četla. Vařit se mi nechtělo, tak jsem si zašla na jídlo do thajské restaurace. Potkala jsem kamarádku, se kterou jsme nakonec šly do kina a na pár panáků do baru.

Víkend nato jsem byla u přátel na venkově, kde mi dělaly společnost obavy o rodinné finance, vřískající trucovitá batolata a složité vztahy dětí s nevlastními rodiči – a ta vše pohlcující, roztříštěná energie, kterou se vyznačují Mamka a Taťka, kteří spí jen pár hodin denně. Také jsme pili – ale ne pro zábavu, spíš proto, abychom to všechno zvládli.  Dětičky byly milé a vychované – přede mnou. Ale bylo jasně vidět, že ve skutečnosti platí Tolstého výrok: „Šťastné rodiny jsou všechny stejné. Každá nešťastná rodina je nešťastná svým vlastním způsobem.“

A pokračuje: „Říkám jim „popíračky mateřství“... Svým způsobem mají pravdu. Nezatížena mateřstvím a osobní obětí, kterou představuje, může se žena věnovat kariéře a vytvořit si domov se všemi těmi jemnými ozdůbkami, drahými čalouněními a ostrými rohy, které v domě s dětmi nenajdete.“

Sobečtí jsou ti, co děti chtějí!

Jedna z „popíraček“ tvrdí: „Většina žen si pořizuje dítě, aby si jím potvrdily svoji hodnotu. To, čeho nedosáhly ony samy, chtějí po svých dětech. Je to taková sebeláska skrz potomka. Nebo je dítě jen další položkou na seznamu majetku: barák, auto a koukejte, jak máme hezkého chlapečka.“ A dodává: „Málokdo si to přizná, ale vztah, do kterého přijde dítě, se přestává rozvíjet. Ti dva už nejsou pár, ale jen rodiče. Naproti tomu hodně bezdětných, které jsem poznala, se do pozdního věku vodí za ruce, jsou pořád zamilovaní.“

„Popíračky mateřství“ mají v tomto smyslu nejspíš opravdu mnoho společného se všemi dalšími uměle vyráběnými „menšinami“, které se dnes tak hlasitě dožadují uznání své „normálnosti“. Jsou přece „normální“, protože mají lidské právo tvrdit, že černé je bílé.

Kate Spicer – která si „dobrodiní“ bezdětnosti užívá mnohem déle – však o tom ví své: „Nedávno u mě byla na pracovní stáži jedenadvacetiletá absolventka Oxfordské univerzity, která mi řekla, že by děti nikdy nechtěla, protože by jí překážely při budování kariéry. Řekla jsem jí, že se zbláznila. Život bezdětné ženské možná vypadá hezky na facebooku, ale žádný počet kariérních úspěchů, večerů v kině, víkendových výletů a různých zábav nemůže vyvážit fakt, že je to zkrátka život – prázdný, beze smyslu.“

A pak líčí příběh: „Holky, co odkládají rodinu na později, by si možná měly promluvit s mou pětačtyřicetiletou kamarádkou Penny, která přiznává, že jí „ujel vlak do stanice mateřství“. Penny vysvětluje: ‚Matka mi pořád říkala, dělej, pořiď si děti. Když pak zemřela, kromě všeho smutku po ní mi došlo, že jsem poslední ze svého rodu. Ještě po deseti letech na to nerada vzpomínám. Jsem z toho strašlivě smutná. Utratila jsem spoustu peněz za léčbu neplodnosti, ale nakonec jsem si musela přiznat, že na mateřství už nemám sílu... Můj životní styl je fajn, to mě trochu utěšuje. Ale cítím se šíleně neohrabaně poblíž matek, jejichž dokonalá důvěrnost s dítětem je něco, co ve mně zanechává pocit, že jsem vyděděncem.“

Utlačovaná menšina

Je touha většiny žen po mateřství – dnes pokládaného za něco téměř technického – jedním z posledních záchvěvů, kterým se ženy naší nemocné civilizace chytají jako tonoucí stébla přirozeného ženství, jež jim bylo „zcizeno“?

„Popíračky mateřství“ mají v tomto smyslu nejspíš opravdu mnoho společného se všemi dalšími uměle vyráběnými „menšinami“, které se dnes tak hlasitě dožadují uznání své „normálnosti“. Jsou přece „normální“, protože mají lidské právo tvrdit, že černé je bílé.

Pokud tyto tendence zvítězí, bude přibývat čtyřicátnic, které tak jako Kate Spicer pozdě pláčou nad prázdným životem a nevěřícně se táží, kde se stala chyba. Ale především jde o další krok k tomu, aby se klasická rodina s dětmi stala – utlačovanou menšinou. Už to není sci-fi.

Až jednoho dne v hrůze zjistíme, že opravdu nejsme středem vesmíru, jak si někteří ve své sociálně inženýrské pýše myslí, pozdě začnou být populární „staré dobré obyčejné pravdy“.

„Takovou radost, jakou má matka, když se na ni její děťátko poprvé usměje, má i Bůh pokaždé, když z nebe vidí hříšníka, jak se k němu z celého srdce modlí,“ píše Dostojevskij. A nemyslí to jako žert.

V článku jsou použity rozhovory s Kate Spicer, v originále k nalezení na stránkách Daily Mail zde a článek z časopisu Instinkt, ročník 2008, 10. 1., přetištěný na serveru azrodina.cz zde.

PP


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Rodina má být vyhubena: Jsme povoláni k mučednictví? Viděli jsme mnoho zla. Potřebujeme vzdor proti kolonám smrti. Za co se vyplatí zemřít? Zůstaňme věrni evropskému křesťanskému dědictví!

Rodina má být vyhubena: Jsme povoláni k mučednictví? Viděli jsme mnoho zla. Potřebujeme...

Satan se nevzdává: Bergoglio dostal pět let na zničení Církve. Byl papež zvolen mafiánskými intrikami? Varování od těch, kdo ho znali z Argentiny. Brány pekelné Církev nepřemohou, ale spása mnohých je ohrožena

Satan se nevzdává: Bergoglio dostal pět let na zničení Církve. Byl papež zvolen mafiánskými...

REKLAMA
reklama

NEJČTENĚJŠÍ

Vraždící cirkus: Další úspěšné číslo krvavého seriálu o báječných migrantech. Dvanáct malých černoušků. Boom psychiatrů? Nařídí Brusel zátarasy? Zakáže auta a nože? Přichází čas boje

Vraždící cirkus: Další úspěšné číslo krvavého seriálu o báječných migrantech. Dvanáct...

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky