Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
O nepřátelích koruny Svatováclavské: „Neboť i Němec uvěřil, když byl uzdraven, ale odcizený Čech nebude uzdraven nikdy.“
Popisek: Mánesův sv. Václav a Boží slunce | Autor: Petr Hájek

O nepřátelích koruny Svatováclavské: „Neboť i Němec uvěřil, když byl uzdraven, ale odcizený Čech nebude uzdraven nikdy.“

27. 9. 2013

Tisk článku

Redakce Protiproud K letošnímu Dni české státnosti, svátku patrona naší vlasti svatého Václava, přinášíme text, který vyšel v revue Obnova v roce 1937. Jeho autorem je Jaroslav Durych. Článek tohoto velkého spisovatele a vlastence neztratil ani po tři čtvrtě století nic ze své aktuálnosti. Spíše naopak. V těchto pro náš národ opět těžkých dobách zní prorocky jeho slova: „Jest a zůstane stín svatováclavské koruny demarkační hranicí mezi lidem této země a těmi, kteří jsou a zůstanou v ní cizinci nejsmutnějšími. Neboť i Němec uvěřil, když byl uzdraven, ale odcizený Čech nebude uzdraven nikdy.“

Čteme v Kalouskově “Obraně knížete Václava Svatého” v odstavci o nechuti Němců k úctě sv. Václava, jak už roku 1338, ten den před památkou  přenesení sv. Václava, rozmlouvali v Praze nějací mužové řemesla střelcovského o tom, že zítra bude svátek sv. Václava. Jeden z nich, který byl Němec, pravil, že toho sedláka svátek nebude slaviti; ale při tom a jiném rouhavém mluvení oněměl; nazítří přivedli ho k hrobu sv. Václava, modlili se zaň a obětovali, a když lebku sv. Václava postavili mu na hlavu, on opět promluvil, a vyznávaje přede všemi kajícně svůj hřích, děkoval Bohu a svatému mučedníkovi.

PP

Pak roku 1655 děkan kapituly a německý kazatel u sv. Víta v Praze Jan Krištof Reinhold, rodilý Slezan, maje spory s kapitulou, hněv svůj vylil si ve svátek sv. Václava kázáním proti národu českému a neušetřil při tom ani světce toho dne slaveného. To by tedy byly klukoviny starožitné.

Václavské vši

Ale nejdůležitější jest doba asi od roku 1870. Tehdáž v německých novinách počali dávati Čechům potupný název Václavských vší, Wenzelsläuse, a ukazuje se odpor proti svěcení svátku sv. Václava jakožto patrona zemského a brzy v tom, brzy v jiném německém městě nechtějí trpěti sochy jeho na veřejných místech nebo v kostelích. Když pak dne 15. ledna 1894 sněm český jednal o návrzích výboru zemského, které se týkaly zamýšleného postavení pomníku sv. Václava před Museem, němečtí poslanci na tu chvíli odešli ze sněmovny. – A můžeme si též připomenouti jednoho německého kněze v Olomouci, který se na den sv. Václava obořil na kostelníka za to, že mu přinesl sváteční ornát, kázal jej odnésti a přinésti všední.

Psí liberalismus

Ale nejzajímavější jest to, co se dálo asi od roku 1870. Netrpěli tenkráte psím liberalismem pouze naši vlastenci, nýbrž i Němci, kteří se přes rozdíly jazyka svorně s nimi účastnili hmotného i duchovního pustošení zemí koruny svatováclavské; byli to tedy Němci osvícení, Němci probuzení. Nevíme ovšem, komu vlastně nadávali do václavských vší, zda českým sedlákům a chudému lidu obecnému, či svým českým kolegům na radnicích, s nimiž přece přes rozdíl řeči byli téže víry a téhož ducha. Ať tak či onak, vidíme dnes, že nepřátelé svatého Václava, ať mluvili či mluví česky nebo německy, byli, jsou a budou též zhoubci zemí koruny svatováclavské.

Jest a zůstane stín této koruny demarkační hranicí mezi lidem této země a těmi, kteří jsou a zůstanou v ní cizinci nejsmutnějšími. Neboť i Němec uvěřil, když byl uzdraven, ale odcizený Čech nebude uzdraven nikdy.

Slýcháme od spisovatelů, že nemohou pro svou tvorbu nalézti osobního hrdinu; že prý jsme takový národ vrozeně demokratický, že vlastně pro osobní hrdinství není u nás ani místa a že u nás bylo, jest a bylo možno jen hrdinství anonymní a kolektivní. A bylo by na pováženou, kdyby to byla pravda. Ale nezáleží na spisovatelích, kteří si nemohou a neumějí nalézti hrdinu. Nezáleží ani na těch, kteří by víru v hrdinství nejraději zakázali, ať už ve jménu osvíceného rozumu, nebo ve jménu demokracie. O prospěch a zachránění národa pečuje totiž ještě někdo jiný než takoví spisovatelé a žurnalisté. A kdyby milion lidí hlučně prohlašoval něco za starožitnickou veteš, za přežilou pověru a za hysterii, není to nic platno. Svět sice trpí pokrokem, mnohdy až strašlivě jím trpí, přece však zůstává k němu podivuhodně netečný. Blesk může dub vyvrátiti, ale nikoliv předělati; neudělá z něho zelí, ani zemáků.

Koruna svatováclavská zůstává korunou naší

Ona tedy koruna svatováclavská zůstává korunou naší, ať kdo chce či nechce. Až o ni už nikdo nebude státi, jak o tom sní tak mnozí, pak národ pokojně splyne se svým okolím nejen bez jediného výstřelu pušky, nýbrž i bez jediného sebe nesmělejšího protestu. Dokud máme korunu svatováclavskou, nebude ta Nová Evropa nikdy taková, jakou by ji chtěli míti lidé, považující se za mírumilovné. Jest v této koruně zasazen trn z koruny Spasitelovy, a tento trn ovšem pálí a bodá. Jaký pak může býti na světě pokoj, dokud nebude roztavena tato koruna a spálen tento trn? Což se nám samým ten trn nevráží do čela? A nejsme proto také trnem v srdci Evropy a nebylo by lépe, abychom s tímto trnem byli ze srdce Evropy vytaženi anebo s ním spáleni též sami?

Jsme národem s korunou

Dosti však nás tepala staletí všelijakými pruty a třtinami, aby se nám tento trn vrazil tak hluboko do čela, že operativní odstranění bylo by nyní už na pováženou. Jistě bychom scípli, hanebně scípli a zaslouženě scípli. Tímto trnem jest koruna svatováclavská přibodnuta k hlavě národa. Není to nyní koruna smrtelného lidského krále; nyní jest to koruna národa. Jsme národem s korunou, ani národem chátry, ani národem duchovních zlodějů a potulných hochštaplerů a emigrantů. Jsme. Můžeme hledati a blouditi; můžeme se octnouti v boji, třebas i nerovném, býti biti, krváceti a hynouti. Ale jsme, a nikdo to nemůže popříti, dokud toho nepopřeme sami. Nemůže nám svět dáti více, než my dáme jemu. Nemusíme se více báti světa, než se svět musí báti nás. Nejsme snad národ psů, kteří se bojí; a vždyť ani ze psů se nebojí každý.

Dříve ji nosil král, teď ji má nositi celý národ. Mnoho jest ovšem těch, kteří se za to stydí a kteří by raději dali přednost jakékoliv pokutě, aby byli zproštěni i pouhého pomyšlení, že se stín této starožitnické veteše má dotýkati také jejich osvícených čel. Raději utíkají z tohoto stínu na světlo svého osvícenství. Budiž. Jest a zůstane stín této koruny demarkační hranicí mezi lidem této země a těmi, kteří jsou a zůstanou v ní cizinci nejsmutnějšími. Neboť i Němec uvěřil, když byl uzdraven, ale odcizený Čech nebude uzdraven nikdy.

 PP


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé: praví následníci Mohameda. Propaganda a iluze o pokoji. Mír s muslimy? Krátkodobá válečná strategie!

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé:...

Kniha již brzy zakázaná: Hrdinství a rytířství kazí mládež! Nahlédnutí pod polštář malého bojovníka. Kde vzal český lev dva ocasy? Dozvuky našich slavných vítězství

Kniha již brzy zakázaná: Hrdinství a rytířství kazí mládež! Nahlédnutí pod polštář malého...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

Otázky po prvním kole: Kdo znal výsledky ještě, než volby skončily? Je Le Penová součástí podvodu &quote;bažin&quote;? Jakou komedii pro publikum sehrají v kole druhém? Napětí poroste dál. Hra o život jde do finále

Otázky po prvním kole: Kdo znal výsledky ještě, než volby skončily? Je Le Penová součástí...

REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky