Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Smrt v technologickém věku: Proč v době očekávání narození betlémského děťátka mluvit o posledních věcech člověka? Je tělesné zdraví jen moderní mystifikace lékařské vědy?

Smrt v technologickém věku: Proč v době očekávání narození betlémského děťátka mluvit o posledních věcech člověka? Je tělesné zdraví jen moderní mystifikace lékařské vědy?

7. 12. 2013

Tisk článku

Prof. Matteo D'Amico se zamýšlí nad současným pojetím smrti jako fenoménem, který odkrývá podstatu úpadku naší civilizace a činí člověka bezbranným vůči kultu těla a věčného mládí

Osudem každé duchovně zbídačené doby je, že už není schopna pochopit smrt. Nechává ji zapadnout za kulturní obzor, ztrácí slova, pojmy a hodnoty, které ji činily srozumitelnou, umožňovaly zemřít jako lidská bytost a přemýšlet o smrti, když přemýšlíme o životě v celé jeho hloubce. Zamlžení správného chápání smrti a její banalizace (což je jen jiný způsob, jak na ni zapomenout) jsou nejjistější cestou civilizace do barbarství. S vědomím, že se snad člověk dopouští jistého přehánění a přílišného zjednodušení, lze dokonce prohlásit, že barbarství ve své podstatě spočívá právě v odstranění představy smrti.

Základ civilizace 

Antropologové tvrdí, že civilizace stojí na dvou pilířích: svatebních a pohřebních obřadech. Tam, kde tyto dva prvky scházejí, nemůžeme hovořit o civilizaci. A není náhodou, že se oba zmíněné zvyky vyskytují nebo mizejí současně. Dnešní, stále se zhoršující stav manželství (nárůst rozvodů, konkubinátů, bezdětných svazků a odkládaných sňatků) je doprovázen vážným útokem na pojetí smrti, jímž se vyznačovalo dva tisíce let křesťanské civilizace.

PP

Manželství vždy upravovalo svazek muže a ženy, a to dokonce i v těch nejstarších předkřesťanských civilizacích, přičemž jej doprovázely přísné tresty za cizoložství nebo pohlavní styk mimo manželství. A každá doba, kdy bylo manželství v krizi, jako ke konci římského císařství, byla rovněž obdobím politického a společenského úpadku. Sexuální stránka člověka je nejzřejmějším projevem toho, že je součástí světa přírody; představuje rozměr lidského života, který, je-li odtržen od mravních zákonů a společenského uznání, jinými slovy, pokud se vymkne pravidlům rozumu, sníží člověka téměř na úroveň zvířete. Skutečnost, že pohlavní styk není mimo manželství dovolený, vyplývá z přirozeného zákona, a to je důvod, proč i ti nejzaostalejší pohané vždy chovali ve velké úctě obřady zakládající nový manželský svazek. Takový obřad měl vždy náboženský rozměr, nikoli pouze občanský nebo společenský: byl to úkon před Bohem, nikoli pouze před lidmi.

Připomenutí dalšího rozměru bytí

Určitě není náhodou, že vedle manželství jsou pohřeb a zvláštní úcta projevovaná zemřelým a jejich hrobům základním projevem skutečně lidské společnosti. Hrob, místo, kde je tělo pohřbeno, občas jen pouhá hromada kamení, je prvotním posvátným místem. Je to místo, které bylo vždy náboženské, most mezi pozemským světem a nadpřirozenou duchovní říší, podsvětím. Náboženská úcta k zemřelým, kterou se vyznačovaly předhistorické společnosti, by neměla být považována za pověrečnou nebo zaostalou či dětinskou: právě naopak, lidé z těch nejstarších dob, kteří po sobě nezanechali písemné památky a kteří jsou, pokud jde o technický vývoj a vnější známky civilizace, označováni za zaostalé, byli přesto blíže prvotnímu zjevení předaného Adamem jeho potomkům, a tak mohli prokazovat Bohu hlubší a čistší úctu, než ti, kteří přišli po nich a kteří rychle upadli do modloslužby a mnohobožství.

Čtěte také: Bez Adventu nejsou Vánoce: Jestli v nadcházejících dnech někde smýčit, tak jsou to především kouty našich duší

Jaká je nejhlubší, nejskrytější spojitost mezi těmito dvěma rozměry – manželstvím a úctou k mrtvým? Manželství, z něhož vzchází nový život, instituce, jejíž existence vylučuje dovolenost pohlavního styku mimo ni samu, nám připomíná, že člověk má také duchovní rozměr a že není jenom součástí přírody, jelikož dokáže odolávat svým žádostivostem. Společnost, ve které se manželství těší úctě a uznání a kde je chráněno zákonem, je společností ve své podstatě více duchovní než ta, která není založena na úctě k manželství. To samé se týká rovněž pohřbívání mrtvých: jedná se o nepřetržité svědectví víry v duchovní rozměr člověka a projev přesvědčení o životě duše po smrti.

Útok na smrt

Není náhodou, že proti tomuto pojetí smrti útočily všechny materialistické myšlenkové školy, počínaje antickým atomismem s Epikúrovým upíráním lidské duši jakékoli ontologické „hustoty“ a zároveň snahou dokázat nesmyslnost strachu ze smrti, kterou nacházíme v ústřední myšlence tetrafarmakonu, až po materialismus osvícenských myslitelů a materialistickou tradici devatenáctého a dvacátého století se Sartrovým omíláním dřívějších materialistických argumentů v jeho knize Bytí a nicota. Materialistické popírání zásadního významu smrti se vždy omezuje na epikurejské heslo: „Dokud tu ještě jsme, není tu smrt; až se smrt dostaví, už tu nebudeme,“ což je mylný argument, jelikož přehlíží, že to, co trápí dokonce i materialisty při myšlenkách na vlastní smrt, není okamžik tělesné smrti, ale představa neodvratného konce a nicoty.

Antika nám zanechala pythagorsko-platónské dědictví, které Řeky a Římany nabádalo chápat smrt jako osvobození od těla a vášní a jako počátek vyššího života. Odtud pochází obraz filosofa jako toho, kdo hovoří kladně o smrti. Filosof se ujímá úkolu dokázat (prvním byl Sokrates v Platónově Obraně Sokratově), že smrt je cílem stojícím nad životem, přičemž na ty, kteří vedli dobrý, spravedlivý život, usilovali o moudrost a sváděli boj proti vášním znepokojujícím duši, čeká stav čistého rozjímání a poznání.

Smrt a zednářský plán

Během osmnáctého a devatenáctého století vystoupilo proti křesťanskému pojetí smrti svobodné zednářství, které se pod rouškou deismu, otevřeného každému náboženskému citu, ve skutečnosti v mravech projevovalo jako bezuzdný hédonismus. Jeho snahy vyšly najevo nejprve za Francouzské revoluce a Napoleona, kdy byly hřbitovy přemisťovány mimo obydlené oblasti, a následně prosazováním kremace zesnulých jakožto otevřeného pohrdání křesťanským učením o vzkříšení těla. V této souvislosti není od věci připomenout, že Církev až do II. vatikánského koncilu kremaci přísně zakazovala.

Smrt v křesťanských dobách

Společenské a kulturní pojetí smrti bylo na Západě utvářeno křesťanskou vírou, a lze říci, že až do devatenáctého století, kromě malých výjimek, převládalo ustálené a jednotné vnímání tohoto jevu: den smrti světců se slavil jako dies natalis, tj. den narození do věčného života, smrt byla považována za zásadní a rozhodující okamžik, kdy má člověk poslední možnost na obrácení a pokání, okamžik, po němž následuje setkání s Bohem a osobní soud.

Touha přijmout svátosti je rovněž nepřímo obsažena v prosbě A morte improvisa, libera nos, Domine („Od nenadálé smrti, vysvoboď nás, Pane“), která svědčí o tom, že za největší nebezpečí bylo považováno, pokud se někomu nedostalo možnosti přijmout svátosti, než předstoupil před Pána.

Okolnosti, za nichž obyčejně dochází k agónii a smrti, zejména místo a zúčastněné osoby, ukazují na jasný žebříček hodnot. Zaprvé, člověk povětšinou umíral doma, obklopen rodinou a nejbližšími. Blížící se chvíle smrti nebyla zastírána jako něco nevhodného, ale byla součástí rodinného „obřadu“, který zahrnoval návštěvy a setkání s přáteli a sousedy, poslední rady, společné modlitby, zejména růžence, tedy značně živou účast na smutné události. Nejočekávanější a nejdůležitější osobou nebyl doktor, ale kněz, občas starý farář, který umírajícího jako malého pokřtil a sloužil mu svátostmi po celý život. Setkání s knězem je nejvýznamnější událostí, chvílí, kdy umírající dostává poslední pomazání a po zpovědi poslední svaté přijímání „na cestu“ – viatikum.

Smířen s Bohem

Podle prostého, ale jasného a pevného přesvědčení lidí je nejdůležitější věcí „zemřít posílen svátostmi“. V tomto okamžiku jsou si skutečně všichni zcela rovni: velcí i malí, šlechtici i rolníci, bohatí i chudí… Veškeré rozdíly mizí a ztrácejí svůj význam, jak to zobrazují známé středověké a renesanční výjevy danse macabre, které byly mj. ovlivněny morovými epidemiemi ve čtrnáctém století. Když se někdo doslechl o smrti druhého, první otázkou bývalo, zda zemřel „se svátostmi“, tedy, zda zemřel smířen s Bohem. V zápiscích mladého Giacoma Leopardiho se nám zachovala poznámka o jeho matce, ženě hluboké, nezlomné víry, která měla ve zvyku tuto otázku klást, jakmile se dozvěděla o něčí smrti. Touha přijmout svátosti je rovněž nepřímo obsažena v prosbě A morte improvisa, libera nos, Domine („Od nenadálé smrti, vysvoboď nás, Pane“), která svědčí o tom, že za největší nebezpečí bylo považováno, pokud se někomu nedostalo možnosti přijmout svátosti, než předstoupil před Pána.

Ve všech obdobích křesťanstva se předpokládala i přítomnost lékaře u lůžka umírajícího, pokud to finanční a společenské okolnosti umožňovaly, ale jeho úloha nebyla nikdy rozhodující a jeho osoba nejdůležitější. Velmi často povinností lékaře spíše než ošetřovat pacienta a podávat mu léky (středověké lékařství bylo přírodní povahy, často se uchylovalo k pouštění žilou nebo projímadlům, jejichž použití by v případě umírajícího nemělo smysl) bylo pozorovat a zaznamenávat postupné fáze agónie a oznámit osudový okamžik, kdy bylo lze s jistotou prohlásit, že zbývá jen několik hodin či minut života, tedy že smrt je blízko.

Umírání doma

Tento způsob domácího umírání, jejž prožívala společně celá široká rodina, se nám dochoval v řadě výtvarných i literárních uměleckých děl. Je skoro povinnou tradicí uvádět slova známých osobností na smrtelné posteli, což je možné jen díky tomu, že člověk neumíral sám, opuštěný na strohém nemocničním lůžku, ale odcházel uprostřed svých blízkých, kteří o něj pečovali.

Dokonce i v osmnáctém století, kdy došlo k rychlému nárůstu nemocnic ve velkých městech, do nichž se soustřeďovala zdravotní péče (ve Francii jich bylo před revolucí kolem dvou tisíc), se personál skládal zejména z členů řeholních řádů, které během let vznikaly za účelem péče o nemocné a umírající, a prostředí, v němž člověk opouštěl tento svět, bylo prodchnuto náboženstvím.

Lékaři, kteří dříve byli upřímnými pozorovateli postupující nemoci, jsou nyní vnímáni jako zasvěcení čarodějové obdaření tajuplným věděním a jsou v podstatě v životech lidí povýšeni do nového kněžského stavu, jehož role daleko překračuje meze popisu a léčby jistých tělesných jevů a chorob.

Je ale třeba zmínit ještě jednu velmi důležitou věc: nemoc a s ní spojené utrpení, dlouhodobé upoutání na lůžko, léčba a operace, mnohdy velmi bolestné (nezapomínejme, že anestézie byla zavedena poměrně nedávno v devatenáctém století), a nakonec muka agónie a smrt, to vše bylo vnímáno z hluboce náboženského pohledu, který byl natolik zakořeněn, že pobyt v nemocnici nevedl k odlidštění nemoci a nemocného.

[…] 

Medikalizace a smrt

„Odkouzlení světa“, neboli jeho sekularizace, postupné potlačování smyslu pro náboženství a přeměna víry na cosi nejistého a okrajového v každodenním životě, to vše má mj. původ v pokročilé medikalizaci života, kterou Západ během dvacátého století prošel. Právě ve dvacátém století stát téměř zcela přebral úlohu, kterou povětšinou vykonávala Církev, zejména pokud jde o vzdělávání a zdravotnictví. Medikalizace (skvěle popsaná Ivanem Illichem v jeho slavné knize Medical Nemesis) si zabírá každý okamžik života, dělá z něj chorobu (jak je tomu třeba v případě těhotenství nebo porodu), podřizuje ho neustále větším, vlezlejší a neustálým kontrolám a testům, přičemž pěstuje zdání všemohoucnosti medicíny nad bolestí, nemocí a nakonec smrtí. 

Za těchto pokleslých novopohanských mravních a duchovních okolností se stáří stává čímsi nemyslitelným a nepředstavitelným: skutečnost, že člověk stárne, je všemi v hloubi duše považována za jakousi chybu, za cosi, co se má skrývat nebo maskovat, tak dlouho, jak jen to je možné, někteří se případně snaží se stářím vyrovnat rozpačitým zesměšňováním, ale i tak jej odvrátit nedokážou.

Moderní medicína vyvinula ve svém přístupu k bolesti a utrpení jistý druh skrytého anti-katechismu: hlavní starostí člověka se stává zdravotní stav, přičemž špatné zdraví už není začleněno do tradičního rámce hodnot, jako jsou umrtvování, odevzdání, obětování Pánu, podřízení se Boží Prozřetelnosti. Paradoxem je, že právě tato technologická a terapeutická síla, kterou nasadili současní představitelé „totalitního“ veřejného zdravotnictví, brání tomu, aby se lidé smířili s neduhy sužujícími smrtelníky, a v případě svého neúspěchu a neodvratného zhoršení zdravotního stavu zanechává lidi s pocitem zrady, vydávajíc je v plen zoufalosti.

Lékaři, kteří dříve byli upřímnými pozorovateli postupující nemoci, jsou nyní vnímáni jako zasvěcení čarodějové obdaření tajuplným věděním a jsou v podstatě v životech lidí povýšeni do nového kněžského stavu, jehož role daleko překračuje meze popisu a léčby jistých tělesných jevů a chorob.

Zmatení pojmů a zploštění světa

Zvláštní a nebývalý význam zdravotnických organizací ve vyspělých západních společnostech lze vysvětlit následující úvahou. Pokud je obzor naděje „šťastného života“ omezen na pozemský život; pokud je křesťanský eschaton, tedy spása, považován za něco člověku vlastního, čeho lze dosáhnout postupem času „tady a teď“, a to díky našemu neúnavnému úsilí ve zcela světských, sebevykupitelských záležitostech, pak musí medicíně nutně připadnout ústřední role v této nové masové ideologii.

Čelíme dvojnásobnému zplošťování: život je zplošťován na pozemský život (a to do té míry, že dnes už ani nemá valný význam přídavné jméno „pozemský“ používat, snad jen v protikladu k „nadpozemskému“ životu, který je předmětem křesťanské víry a naděje) a pozemský život je nakonec zplošťován na to, že člověk má zdravé, mladé tělo, které je schopno hltat co nejvíc rozkoší a zážitků. V tomto antropocentrickém kultu těla je tradiční křesťanské rozlišování mezi hříchem a ctností nahrazeno rozlišováním mezi zdravím a nemocí. Nepřekonatelný rozpor mezi spásou a zatracením je nahrazen rozporem mezi životem a smrtí, pojímanou z biologického hlediska. „Spása“ spočívá v tom, že je člověk živý a těší se dobrému zdraví; sotva člověk této „spásy“ dosáhne, už ho pronásleduje nejistota, která trvá až do konce života.

Za těchto pokleslých novopohanských mravních a duchovních okolností se stáří stává čímsi nemyslitelným a nepředstavitelným: skutečnost, že člověk stárne, je všemi v hloubi duše považována za jakousi chybu, za cosi, co se má skrývat nebo maskovat, tak dlouho, jak jen to je možné, někteří se případně snaží se stářím vyrovnat rozpačitým zesměšňováním, ale i tak jej odvrátit nedokážou. Starý člověk už není tím, kdo si zaslouží čest a úctu, bývá nanejvýš tak tolerován. 

Hlavním rozměrem člověka je současnost, nynější okamžik bez jakéhokoli „před“ a „po“, který není schopen unést tíhu dějin.

Pokud je tento život vším (což je i tajný článek víry těch, kteří „věří, že věří“) a pokud nelze očekávat žádnou spásu ležící za obzorem proměnlivé a sebestředné dočasnosti, pak smrt ztrácí jakýkoli smysl; stává se absurdním a nepochopitelným okamžikem: němým hororem, neuchopitelným slizkým strašákem, který na nás čeká se svou apokalyptickou nesmyslností.

[…]

Celý text najdete v Te Deum 4/2013.

PP


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Osvobodili jsme se od dobra: Schyluje se k rozhodujícímu střetu mezi syny Božími a syny Zlého. Ne všechny divy a zázraky jsou od Boha. Vraťme se k Panně Marii, choďme se jí poklonit. Zasvěcený měsíc osudového roku

Osvobodili jsme se od dobra: Schyluje se k rozhodujícímu střetu mezi syny Božími a syny...

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé: praví následníci Mohameda. Propaganda a iluze o pokoji. Mír s muslimy? Krátkodobá válečná strategie!

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé:...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

Otázky po prvním kole: Kdo znal výsledky ještě, než volby skončily? Je Le Penová součástí podvodu &quote;bažin&quote;? Jakou komedii pro publikum sehrají v kole druhém? Napětí poroste dál. Hra o život jde do finále

Otázky po prvním kole: Kdo znal výsledky ještě, než volby skončily? Je Le Penová součástí...

REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky