Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Oběti mediální manipulace jako snadný „materiál převýchovy“ mravního vědomí podle měřítek politické korektnosti

Oběti mediální manipulace jako snadný „materiál převýchovy“ mravního vědomí podle měřítek politické korektnosti

28. 12. 2013

Tisk článku

Jiří Fuchs připomíná, že v reálném socialismu fixovaná schizofrenie myšlení – jinak mluvit doma, jinak na veřejnosti - se k nám oklikou přes Západ vrátila, ale běžný čtenář Lidových novin a spol. recidivu ani nezaznamenal...

Jestliže jsme ale v podstatě odkázáni na mainstreamová média, jestliže nemáme o jejich objektivitě či dokonce o jejich etické kompetenci vážnější pochybnosti, pak bohužel zůstáváme v podstatných otázkách společensko-politické orientace podstatně neinformováni. Neboť tato média nám sama nikdy neprozradí, že jsou kulturně ve službách levicového liberalismu, který je už po celá desetiletí ideologickým hegemonem západní civilizace.

pp

Cenou za takovou důvěru v oficiální mediální zprostředkování je proto politováníhodná negramotnost (např. v otázce lidských práv) jako nevyhnutelný následek dobrovolné manipulovanosti. Oběti této manipulace se totiž snadno stávají tvárným materiálem převýchovy mravního vědomí podle měřítek politické korektnosti.

Podpásovky v rámci ideologického boje

Jak to? Jaká manipulace? Jsou snad rasismus či nenávist k určitým odlišným skupinám mravně přijatelné? Jistěže ne. Ale je daleko snazší opatřit někoho dehonestujícími nálepkami typu „rasista“, než rozumně obhájit, že takové nálepkování není jen zlovolným obviňováním, podpásovkou v rámci ideologického boje. 

Kdo je rasista, kdo nenávidí homosexuály či muslimy? Snad ten, kdo se odváží pravdivě poukazovat na omyly a nespravedlnosti, kterých se dopouštějí, či na společenské hrozby, které představují příslušníci ideologicky privilegovaných menšin? Nebo se snad tito vyvolenci nemýlí? Jsou snad apriori mravně bezúhonní? Nebo je za všech okolností hanebné (rasistické) o jejich nedokonalostech mluvit? To by stálo za úvahu, a musela by to dnes zřejmě být úvaha kacířská. V tomto ohledu ale slaví ideologická agitace zase nevídaný úspěch.

Jako se starým marxistům podařilo přesvědčit masy intelektuálů o posvátnosti boje za sociální spravedlnost pro dělníky, a přišla diktatura proletariátu, tak se týmž jednoduchým trikem (totiž fingovaným bojem za všechny utlačované) podařilo neomarxistům přesvědčit západní společnosti, že vybrané, proletarizované menšiny mají permanentní status obětí; a jako takové jsou přece vždycky v právu. Mají tedy výsadu nekritizovatelnosti; jak jednoduché.

Diktatura politické korektnosti

Kdo to nerespektuje, je politicky nekorektní, netolerantní, jedná z nenávisti a zaslouží (nejen) morální odsouzení. A je dvojnásob nekorektní, jestliže na toto jednoduché pravidlo represivní tolerance nepřistoupí; to už si zahrává s trestuhodným kacířstvím. Diktatura politické korektnosti je rozumně nezpochybnitelnou realitou západní civilizace posledních desetiletí. Mesiánská logika marxistických znalců lidských věcí, uznávaných to světlonošů humanity a pokroku je stejná tehdy i dnes.

V reálném socialismu fixovaná schizofrenie myšlení (jinak doma, jinak na veřejnosti) se nám sice oklikou přes Západ vrátila, ale běžný čtenář Lidovek recidivu ani nezaznamenal

Jen kacíř se tedy může dnes ptát, jestli je moralizování a kádrování ze strany politických korektorů pravdivé; jestli je to jejich oblíbené obviňování z rasismu spravedlivé. Vždyť mravně nepřípustným rasismem je přece jen takové chování, v němž se někdo negativně vztahuje k černochovi či bělochovi, protože je černoch či běloch. (Ano, i běloši jsou vystaveni rasistickým atakům, byť to političtí korektoři neradi slyší.) Takové chování je skutečně hanebné a elementární mravní intuice tomu dobře rozumí. Ale je hanebnou také oprávněná kritika “jiných“ ?

Vyčmuchat rasismus i tam, kde není

Levicoví liberálové jsou však nad takové rozlišující zpřesnění povzneseni. Jakožto neomarxisté jsou naopak pravými mistry dialektiky. Nemají proto problém udělat z pravdivé kritiky těžký hřích. Jsou také mistry podezírání, takže dovedou bezpečně vyčmuchat rasismus tam, kde není. Konečně ovládají umění nálepkování. Pohotově a bez zábran tedy užívají termíny se zápornou mravní konotací i v takových případech, kde se žádná nemravnost nevyskytuje. S takovou výbavou pak dokážou v převýchově přirozeného mravního cítění divy.

Ani u nás už nemusíme chodit pro příklady daleko. Také zde žijí lidé, o kterých se občané z politicky korektních médií dovídají, že jsou xenofoby, homofoby, rasisty a fašisty. Hrozný profil, že?  Co hrozného ale provedli? Dali například najevo nelibost nad triumfalistickými pochody homosexuálů. Rozlišují přitom homosexuály a homosexualismus, což už bohužel přesahuje rozlišovací schopnost korektností vyžehlených mozků. 

Revolučním étosem zaslepení marxisté 

Někteří krom toho pokládají praxi homosexuálů za mravně nepřijatelnou. Jsou už proto homofoby či fašisty, tj. mravně deklasovanými živly, jak tomu mainstream rozumí? Jsou jimi, i přesto, že jim svou morálku nevnucují, ale naopak odsuzují jejich někdejší kriminalizaci? Mají prostě jen jiné mravní zásady, vycházejí z jiné (přirozenější) etiky než političtí korektoři. Proto ale ještě nejsou zavrženíhodnými extrémisty. Nebo je to tak, že levicoví liberálové mají patent na etický rozum?

Mají snad monopol na rozlišování dobra a zla v lidském jednání? Kde by ho jako rození ideologičtí dogmatici s účelově relativizujícím nátěrem vzali? Snad z nějakého vyššího dějinného poslání, které si Hegelem pobláznění a revolučním étosem zaslepení marxisté tak rádi namlouvají? 

Stejně tak nejsou lidé hned rasisty, když se např. netají s politicky nekorektní pravdou, že v určitých zemích stojí za nárůstem výskytu HIV černošská imigrace. Museli bychom být opravdu morálními analfabety, kdybychom přijali víru v plynulý pokrok etického myšlení, takže by pak bylo mravně správné to, co právě vládnoucí ideologie jako jedině správné předpisuje. Jen eticky negramotní jedinci mohou proto beze všeho považovat příkazy a tabu politické korektnosti za nepochybně závazné.

Příkazy a tabu politické korektnosti

Nechce se tedy věřit, že intelektuálové, kteří dali do pohybu mašinerii politické korektnosti a inkvizitorský dohled na její respektování, nejsou schopni rozlišovat:

1) Mezi tím, kdo sice nesouhlasí s druhým, ale toleruje ho, protože ví, že násilí by tu bylo nespravedlivé - a tím kdo by hned svůj nesouhlas doprovodil nespravedlivým násilím.

2) Mezi tím, kdo užívá násilí z nenávisti k určité menšině - a tím, kdo ho užívá, protože legitimně čelí nespravedlivému násilí příslušníků politickou korektností chráněné menšiny.

Političtí korektoři jako lidé nevalného charakteru

Spíše je pravděpodobné, že se zde inkvizitoři politické korektnosti nechtějí vzdát techniky laciného nálepkování, která při sebeprosazování a ovládání veřejného mínění tak parádně funguje. Proto raději svým prolhaným nálepkováním stigmatizují odpůrce hlava nehlava. Kdo tedy nesouhlasí s názory, postoji, mravními zvyklostmi, životním stylem či praktikami privilegovaných menšin, kdo se obává jejich světonázorového vyznání, nebo kdo se dokonce zpěčuje nové morálce politické korektnosti, musí být pokládán za padoucha, fanatika, extrémistu či potenciálního násilníka; a jako takový má být společensky ostrakizován. Zdá se, že právě z těchto důvodů někteří soudnější komentátoři charakterizují politické korektory jako lidi podřadného intelektu a nevalného charakteru.

Samozřejmě, že v takovém odmítnutí technik, praktik a zásad neomarxistických tvůrců politické korektnosti předpokládáme filosoficky vyspělejší, nerelativistické pojetí pravdy a mravních hodnot. Terapie soudobého společenského vědomí, nakolik je infikováno rozpornými relativizacemi a následnými dogmaty levicových liberálů, by proto musela čerpat z hlubších, především bezrozporných filosofických reflexí. Ale lidem, kteří ještě nepropadli osvobozovací mánii neomarxistů, přece musí být podezřelé, že měřítkem pravdy a dobra by měl být i v těch nejzřejmějších věcech pouhý soulad s ideologií, která se mocensky prosadila.

Jenže běžným konzumentům Lidovek, Respektu či ČT se při zmínce o neomarxistech nejspíš vybaví bezvýznamná hrstka pošuků, kteří chtějí křísit bolševismus. Přijde-li řeč na politickou korektnost, mají pro změnu za to, že se jedná jen o nějakou zdvořilost, která spočívá v místy legračních lingvistických pokusech o zjemnění jazyka. Taková neinformovanost bohužel způsobuje, že se snadno stávají obětí neblahé manipulace, když si osvojují nejen novořeč politické korektnosti, ale také její morálně zvrácené obviňování např. z rasismu za činy, které s rasismem nemají nic společného. Přitom jim uniká, že je to  ideologicky naordinované, nespravedlivé obviňování zároveň tlačí k akceptování podivných norem nové, zdravému rozumu odporující morálky. Kdo by chtěl být označen za rasistu, že?

Fixovaná schizofrenie myšlení

Zato však běžný konzument v širokém konsensu manipulovaných postupně získává přesvědčení, že politicky nekorektní postoje nejsou na civilizační úrovni jednadvacátého století, že jsou morálně vadné, a neměly by svým nositelům procházet jen tak - bez sankce. Přistupuje bez rozmyslu na výchovnou roli médií a zpracovaného veřejného mínění. Pak mu přijde normální, aby si ten, kdo např. nedrží jazyk za zuby (a řekne třeba veřejně, co si skutečně myslí o pouličním řádění muslimů či cikánů) zkazil svým „rasismem“ profesní kariéru.

Je to jeden z paradoxů naší doby: běžný konzument mainstreamových médií se domnívá, že svěřil svou důvěru svobodným zprostředkovatelům informací a názorů, kteří ve skutečnosti zkušeně přispívají k povážlivému, z ideových center řízenému omezování svobody myšlení, jsouce sami oběťmi takového omezování; kádrování a autocenzura redaktorů nejsou jen fakty minulosti. V reálném socialismu fixovaná schizofrenie myšlení (jinak doma, jinak na veřejnosti) se nám sice oklikou přes Západ vrátila, ale běžný čtenář Lidovek recidivu ani nezaznamenal.

Celý text si můžete přečíst na webu Distance nebo zde.

pp


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé: praví následníci Mohameda. Propaganda a iluze o pokoji. Mír s muslimy? Krátkodobá válečná strategie!

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé:...

Kniha již brzy zakázaná: Hrdinství a rytířství kazí mládež! Nahlédnutí pod polštář malého bojovníka. Kde vzal český lev dva ocasy? Dozvuky našich slavných vítězství

Kniha již brzy zakázaná: Hrdinství a rytířství kazí mládež! Nahlédnutí pod polštář malého...

REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky