Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Světová revoluce v podání „židů nového typu“: Mesiáš jako předseda světové vlády? Konec „zla“ národních států? Kdo jsou skutečné děti Abrahámovy?

Světová revoluce v podání „židů nového typu“: Mesiáš jako předseda světové vlády? Konec „zla“ národních států? Kdo jsou skutečné děti Abrahámovy?

11. 1. 2014

Michael Jones vrhá světlo na mylný výklad termínu „žid“, rozšířený v naší společnosti. Už od prvního století našeho letopočtu se totiž tato „příslušnost“ vůbec nedefinuje rasově...

První Kristův příchod přivedl do krize mesiášská očekávání židů. Ve stále vzrušenější debatě, kterou zachycují evangelia, židé sami sebe definují podle vztahu k muži, který o sobě prohlašuje, že je „Synem člověka“, Mesiáš. Brzy se diskuse o očekávání Mesiáše stane diskusí o tom, co znamená být žid. Podle Klause Wengsta bylo „Janovo evangelium sepsáno v době, kdy se průbojná křesťanská menšina začala v 70. letech vymezovat proti ortodoxním rabínům.“

Co znamená být žid?

Ať už bylo evangelium sv. Jana napsáno po zničení chrámu, jak tvrdí Wengst, nebo před, jak prohlašuje Markus Barth, nadvláda Římanů vytvářela kulisy pro obě židovské skupiny. Pro ty, kteří odmítali Krista a pro židy i pohany, kteří jej přijali jako Mesiáše.

PP

Spor mezi oběma skupinami se line celým Janovým evangeliem. S nadsázkou můžeme evangelium sv. Jana označit za vleklou diskusi o tom, co to znamená být žid. Kdo jsou tedy ti židé, o nichž se hovoří na 71 místech evangelia? To záleží, protože samo slovo má různé významy v různých souvislostech. Ale s tím jak se vyvíjí evangelní příběh se kontext stává stále jasnějším a definovaným z jedné strany nepřátelstvím. Končí oddělením „židů“ od Ježíše, a jeho následnou smrtí.

Zásadní posun

Jan se svojí definicí slova žid začíná hned z kraje, když popisuje setkání Ježíše se samařskou ženou. Ježíš ženě říká: „Vy se klaníte tomu, čeho neznáte; my se klaníme tomu, co známe.“ (4:22). Dichotomie vy/my je zde jasná. Ježíš je Žid; Samaritánka ne. Toto rozlišení je důležité, protože Ježíš dále pokračuje „Spása jest ze židů.“ Jeho prohlášení je jasné. Židé jsou etnická skupina, která je zároveň Božím vyvoleným národem. Z této skupiny přijde spása. Ježíš však dodává: „Avšak přichází hodina, a nyní jest tu, kdy praví ctitelé budou se klaněti Otci v duchu a pravdě.“

Jinými slovy, Ježíšovým příchodem „žid“ a „praví ctitelé“ nejsou již déle synonyma. Spása je ze židů, tedy z etnické skupiny, která se může nazývat vyvoleným národem. Ve chvíli Ježíšova příchodu na zem, se však situace změnila, Židé musí přijmout Krista, aby zůstali Izraelem. Židé musí přijmout Krista, aby byli „pravými ctiteli“, kteří se „klaní Otci v duchu a pravdě“.

Dva odlišné významy slova žid 

Skrytý význam zprávy o samařské ženě se stane zřetelným, když dojde ke konfrontaci Ježíše se židy, a jen díky této konfrontaci vyjde najevo pravý význam slova „žid“. Složitost je zapříčiněna tím, že Jan používá pojem „žid“ ve dvou odlišných významech slova. Začíná své evangelium prohlášením, že „spása je ze židů“ a končí tvrzením, že ti, kteří si říkají „židé“, nejsou dětmi Abraháma či Mojžíše, ale jejich otcem je Satan. Od identifikace slova „žid“ se slovem „my“, tak jako v případě Samaritánky, Ježíš později začne používat slovo „žid“ ve významu „vy“, což znamená skupinu, která nezahrnuje Ježíše. Rozhodnutí pro Ježíše, nebo proti němu se stává základem pro pochopení, co znamená být židem.

Tím, že se Ježíš prohlásil za „syna člověka“, vyzval židy, aby se rozhodli. V Janovi 7:11 čteme: „Tedy židé hledali ho o slavnosti a pravili: „Kde jest on?“ A bylo mnoho šepotu o něm v zástupu, neboť jedni říkali: „Dobrý jest“, jiní však pravili „Nikoliv, nýbrž svádí lid“. Ale přece nikdo nemluvil o něm zjevně pro strach před židy.“ 

„Židé“ u Jana

Sv. Jan tento „strach před židy“ opět zmiňuje v případě od narození slepého muže, kterého Ježíš uzdravil. Zpráva o zázraku se rychle rozšířila, ale „židé nevěřili, že byl slepý a prohlédl.“ Ježíšovi oponenti odmítli celé události uvěřit. Aby věc vyšetřili (či spíše zdiskreditovali), poslali „židé“ pro slepcovy rodiče (kteří stejně jako on, byli židé), ti však báli a pro „strach před židy“, kteří se usnesli, že každý, kdo vyzná Ježíše jako Mesiáše bude vyobcován, odmítli celou věc komentovat. (Viz Jan 9:22)

Užití slova „žid“ je v tomto kontextu jasné. „Žid“ je někdo, kdo je zjevně nepřátelský vůči Kristu a chce pronásledovat ty z židů, kteří jej vyznávají jako Mesiáše. Skutečnost, že Jan hovoří o „strachu před židy“, znamená, že se tehdy židé obávali „židů“. Existence židů, kteří přijali Krista, bylo ohrožováno židy, kteří jej odmítli. Nejen to, identita všech židů, ať křesťanů či „židů“ se rozhodla ve chvíli, kdy Ježíš začal veřejně vystupovat.

Rodiče slepce nepotvrdili zázračné uzdravení jejich syna, protože měli strach z židů. Neboť „se židé usnesli, aby, vyzná-li ho kdo jako Mesiáše, byl vyobcován.“ Identita obou skupin měla náboženský a ne etnický základ; obě vycházely z působení Kristova. Židé, kteří přijali Krista jako Mesiáše, byli vyobcováni ze Synagogy . Židé, kteří jej odmítli, Jan je nazývá „židy“, se tímto odmítnutím definovali. 

Jde o rasismus?

Ještě jednou stojí za to zdůraznit, že evangelia nemohou být antisemitská, protože obě znesvářené strany jsou semité. Evangelia nevyzívají k pronásledování jedinců kvůli jejich rase, bylo by to vlastně nemožné, protože křesťané, o nichž se zmiňují evangelia jsou skoro všichni židé. I když není antisemitské, je evangelium sv. Jana, jak tvrdí Micha Brumlik, ředitel Ústavu pro výzkum holocaustu ve Frankfurtu, judenfeindlich – antižidovské?

Odpověď je ano, evangelium sv. Jana je judenfeindlich. Ale je antižidovské, protože v evangelijním příběhu se židé definovali sami jako popírači Krista. Podle Brumlika evangelium sv. Jana líčí židy, vlastně všechny židy pokud jimi jsou v tom smyslu, že se považují za děti Abraháma – jako zatracené nepřátele Ježíše.

Dítky Abrahámovy? Odpověď je zřejmá

Ježíš by se proti takovému zobrazení židů patrně ohradil. Ne proto, že by si myslel, že nejsou zatraceni – nikdo, kdo odmítá Krista, nemůže být spasen – ale proto, že Brumlik hovoří o židech jako o věrných dětech Abraháma, což Ježíš naprosto zřetelně odmítnul, když židům řekl: „Jste-li dítky Abrahamovými, skutky Abrahamovy čiňte.“ (Jan 8:37 a dál) 

Ježíš se k tvrzení, že „židé“ jsou dětmi Abrahamovými, staví stejně, jako k jejich tvrzení, že jsou dětmi Mojžíšovými. V kap. 5 verš. 45 Janova evangelia Ježíš „židům“ říká: „Nedomnívejte se, že já budu žalovati na vás u Otce; jestiť, kdo na vás žaluje, totiž Mojžíš, v něhož vy doufáte. Neboť kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně; o mně psal on; pakli však nevěříte jeho písmu, kterak uvěříte mým slovům?“ Odmítnutím Ježíše, „židé“ odmítají zároveň Mojžíše a nemohou být již déle nazýváni jeho dětmi. 

Ti, kteří zavrhli Ježíše 

V kapitole 8 Ježíš pokračuje slovy, která dávají tušit, že došlo k velkému rozdělení. K „židům“ se již neobrací slovem „my“, což zahrnuje i Ježíše samotného, jak tomu bylo při setkání se samařskou ženou, ale slovem „vy“. Hovoří tedy o nich jako příslušnících skupiny, do níž nepatří, a která jej zavrhla. „Vy jste zdola, já shora jsem, vy jste z tohoto světa, já nejsem z tohoto světa.“

Problém, co znamená být „žid“, lze tedy vyřešit, jen pokud se budeme věnovat Kristově původu, jeho identitě. Kristus je antitezí hříchu. Ti, kteří Krista odmítnou, zemřou ve svých hříších. V době Ježíšova života „židé“ svým odmítnutím Krista jako Mesiáše přehodnotili sami sebe. Navrhovali protiklady, které byly v základech falešné – Mojžíš proti Ježíšovi, nebo Abrahám proti Ježíšovi – ale tím mimochodem ukázali a jasně definovali, co znamená být „žid“. Na konci evangelia slovo „žid“ znamená něco jiného, než na jeho počátku. „Žid“ je ten, kdo odmítá Krista a následkem toho zemře ve svých hříších. S Kristovým příchodem přestal být judaismus náboženstvím a stal se ideologií. Podobně i Izrael pozbyl svých biologických základů. Novým Izraelem, pravými dětmi Mojžíše a Abraháma, se stala Církev. 

PP koláž

Čtěte také: Žasnete nad problémy, které nás všude obklopují? Položte si na předvánoční stůl „Pět shnilých jablek“. Mnohé bude rázem jasnější

Nejde o DNA!

Je zbytečné podotýkat, že „židé“ nebyli nadšeni. Na Ježíšovu obžalobu odpovídají: „Potomstvo Abrahamovo jsme.“ Řecký originál je pro naší přednášku velmi důležitý, protože „židé“ Ježíšovi říkají: „Sperma Abraam esmen,“ což doslova znamená „jsme semeno Abrahámovo“, čili jinými slovy „máme Abrahámovo DNA a proto budeme spaseni“. Ježíš však v odpovědi mění slovo „Sperma“ na „Tekna“, tedy z DNA na děti. 

Když „židé“ opět namítají: „Otec náš je Abrahám.“ Ježíš v řeckém originále odpovídá: „Ei tekna tou Abraam este, ta erga tou abraam epoieite.“ „Jste-li dítky Abrahámovými, skutky Abrahamovy čiňte.“

Když Ježíš odmítá spásu židů skrze jejich DNA, stávají se rozdíly nepřekonatelnými a násilí nevyhnutelným. „Židé“ to nyní vnímají, jako že Ježíš uráží jejich rodiče. „My jsme se nezrodili z cizoložství,“ ohradí se se vzrůstající zlobou. Zdá se, že zloba dosáhla hranice, kdy jsou „židé“ schopni volit vraždu jako jediné řešení sporu. Ježíš za těchto okolností přilévá olej do ohně: „Jste-li dítky Abrahámovy,“ říká jim Ježíš a zpochybňuje jejich veškeré úsilí, „skutky Amrahámovy čiňte. Ale nyní hledíte mě usmrtiti, člověka, který jsem vám mluvil pravdu, již jsem slyšel od Boha; toho Abrahám nečinil.“¨

Proměna

V tomto bodě dochází ke střetu hněvu „židů“ a Ježíšovy pravdy, a z této kolize vzchází nová definice toho, co znamená být „žid“. Osmá kapitola se rychle blíží ke svému krizovému vyvrcholení. „Židé“, kteří o sobě prohlašují, že mají Abrahámovo DNA ve svých buňkách, nejsou ve skutečnosti dětmi Božími. Jejich otcem je Satan. „Vy jste z otce ďábla,“ praví Ježíš „židům“, „a chcete činiti žádosti otce svého.“ 

Jinými slovy, střetem s Ježíšem došlo k proměně židů. Ti, kteří jej přijali se stali Novým Izraelem, známým jako Církev. Oni jsou pravými „dětmi“ Abraháma a Mojžíše. Ti, kteří jej odmítli, se stali „židy“, služebníky Satanovými. „Židé“, jejichž otcem je Satan, který „byl vrahem od počátku a nestál v pravdě,“ sami sebe určili odmítnutím Krista a pravdy. 

Konec etnického židovství

V tomto bodě dějin přestal být Izrael definován etnicky. Starý byl založen na svém DNA; bylo to sémě Abrahámovo, jak říkali Židé. Nový Izrael, který se „klaní v duchu a pravdě“, se zakládá na skutcích, tedy zejména přijetí Krista a jeho poselství. Ti, kteří přijali Krista, se stali dětmi Božími. Ti, kteří jej odmítli, se stali dětmi Satanovými. Církev je Nový Izrael. 

Jestliže je Církev od příchodu Krista Novým Izraelem, co se potom stalo s „židy“? Jan, kterému tradice přisuzuje autorství knihy Zjevení, odpovídá v 2. kapitole verš 9 Apokalypsy, kde brání rannou křesťanskou komunitu proti tehdejším „židům“, a tvrdí, že „rouhání“ proti křesťanům pochází od těch, „kteří praví, že jsou židé, ale nejsou jimi, nýbrž lidem satanovým.“ (Některé překlady uvádějí termín Satanova synagoga.) 

Stejné téma rozebírá i o něco později v kapitole 3 verš 9, kde se opět hovoří o synagoze Satanově jako o těch, „kteří praví, že jsou židé, a nejsou jimi.“ Andělu sužované filadelfské církve je přislíbeno, že „židé“budou přinuceni „přijít a poklonit se před nohama tvýma, aby poznali, že já jsem zamiloval tebe.“ 

Nový a pravý Izrael

Epištoly sv. Pavla jsou naprosto v souladu s evangeliem sv. Jana. Sv. Pavel odmítá DNA jako základ spásy. „Neboť ne všichni ti jsou Izraelité, kteří pocházejí od Izraele; aniž proto, že jsou potomstvem Abrahámovým, jsou všichni dítkami,“ píše v kapitole 9 verš 6 a 7, a pokračuje, „To jest: nikoliv ti jsou dítkami Božími, kteří jsou dítkami podle těla, nýbrž ti se počítají ku potomstvu, kteří jsou dítkami podle zaslíbení.“ Pouze ti, „kteří podle pravidla toho budou žíti“, tvoří „Boží Izrael“, píše opět v listě Galaťanům 6:16.

Použití výrazu „hoi Ioudaioi“ sv. Janem je jednou z nejtěžších a nejradikálnějších roztržek v dějinách lidstva. Ti, kteří tvrdí, že Abrahám je jejich otec, jsou ve skutečnosti dětmi Satana. Ti, kteří z pohledu „židů“ popírají náboženství Mojžíše a Abraháma, jsou ve skutečnosti pravými dětmi Mojžíše a Abraháma. Oni jsou Církev a Církev je nový a pravý Izrael.

Trpící Mesiáš?

Zhruba tisíc let po Kristově smrti a jeho odvržení „židy“, stanovil Mojžíš Maimonides kritéria, podle kterých má jeho národ rozpoznat Mesiáše. Píše: „Jestli povstane král z domu Davidova, vzdělaný v Tóře, který stejně jako jeho předchůdce David splní přikázání... a povede Boží válku, lze předpokládat, že je to Mesiáš. Pokud vše úspěšně vykoná a obnoví chrám na jeho původním místě a shromáždí rozptýlený Izrael, hle, to je zajisté Mesiáš!“

Téměř 800 let po Maimonidesovi prohlásil Heinrich Graetz, otec židovské historiografie, přesně to samé: „Jediným kamenem úrazu pro jejich (míněno židovské) přesvědčení je skutečnost, že Mesiáš, který přišel zachránit Izrael a přinést světlo slávy nebeského království, podstoupil potupnou smrt. Jak se mohl Mesiáš stát předmětem bolesti? Trpící Mesiáš v nich vyvolává nesmírné pochybnosti.“

Místo utrpení revoluce

Ještě jednou, „židé“ definovali sami sebe odmítnutím Krista. Pokud tedy shledávají utrpení Krista jako zásadně rozporné, nutně se musí vydat na cestu revolučních aktivit, které vzápětí svolávají utrpení a nevraživost na jejich hlavy. Jestliže aspirant na titul Mesiáše není revoluční žid, není ipso facto Mesiášem. V době Maimonidese z této definice byl již axiom. Když „židé“ odmítají Ježíše Krista, Mesiáš musí být revoluční žid. Není to pronásledování ze strany křesťanů, ale právě ono odmítání Krista, co zapříčinilo pozdější židovské utrpení.

Perzekuce je převážně reakcí na židovské revoluční aktivity – od otevřené vzpoury po kulturní subverzi. „Žid“, který byl Kristem donucen, aby se rozhodl pro svojí identitu, se stává revolucionářem. Jelikož „židé“ úspěšně naplňovali rozhodnutí o vyloučení ze synagogy každého, kdo přijal Krista jako Mesiáše, stala se ze synagogy revoluční buňka. Od dob Krista, vzrůstal vliv zélótů na ostatní židy úměrně tomu, kolik židů bylo za následování Krista ze synagogy vyloučeno. Proces selekce vyvrcholil, když se revoluční aktivity Židů veřejně projevily během povstání proti římské nadvládě v roce 66 n.l.

Zmíněný proces selekce se zde jasně ukázal. Podle Kevina McDonalda „fanatici neustále vyvíjeli na ostatní Židy nátlak, aby se buďto připojili k jejich politice, nebo jednoduše přestanou být členy židovské komunity.“ McDonald sice hovoří o historickém vývoji sionismu a strany Likud, ale jeho popis velmi dobře vystihuje situaci rodičů onoho slepce, kteří byli vystaveni hrozbě vyloučení ze synagogy.

Boj o světovládu 

Po zničení chrámu, v roce 115, povstali babylónští židé proti Římu a zanedlouho se revolta rozšířila také do dalších židovských komunit. V Kyrenaice židé povraždili 200 000 Řeků a Římanů. Pochod revolučních židů na Salamis skončil vypleněním města. Během židovské revoluce na Kypru bylo pobito 240 000 Řeků. Zhnusení židovskou politikou bylo tak velké, že o 30 let později byli všichni tamější židé vyhlazeni, a po té bylo zákonem stanoveno, že žádný žid nesmí vstoupit na území ostrova, dokonce ani ti, kteří u jeho břehů ztroskotají.

V roce 131 židé opět povstali, tentokrát proti císaři Hadriánovi. Sjednotili se pod vedením muže záhadného původu, Šimonem Bar-Kochbou. Protože splňoval všechny jejich předpoklady vojenského vůdce, prohlásili židé Šimona Bar-Kochbu za Mesiáše. V něm nalezli vše, co postrádali u Krista, jiného Mesiáše, který byl ukřižován o století dříve. Bar-Kochba byl Mesiáš, kterého židé chtěli, narozdíl od toho, kterého dostali v osobě Ježíše Krista, protože, jak uvádí Graetz: „proměnil malý poražený židovský národ v mocnou sílu, která na krátký čas zatlačila nejmocnější impérium, jaké kdy svět viděl.“

Nástupci „židů“

Bar-Kochbovo povstání nebylo lokální záležitostí; byl to boj o to, kdo bude vládnout světu. Židovské revoluční myšlení se nikdy nespokojilo s malými cíli. To samé platí i o jejich nástupnících; bolševismus i neokonservativismus mají shodný celosvětový záběr. Aut mundo aut nihil, by mohlo být heslem židovské revoluce. Po povstání v roce 66 dal Jochanan Ben-Zaddakai židovskému náboženství nové základy, protože již nemělo chrám, kněžstvo, sanhedrin a oběť. Nové náboženství bylo založeno na talmudu, který pohltil tóru. Nové náboženství nebylo předkřesťanské, bylo protikřesťanské. 

Mesiáš v čele světové vlády

Jelikož Talmud definoval judaismus jako protikřesťanský, začal hájit politický pohled, který byl antitézou toho, co vnímal jako křesťanskou odlišnost. Jinými slovy, začal prosazovat mesianistickou politiku. Podle Resnickova výkladu Talmudu „bude hlavní rozdíl Mesiášské éry politický“. Talmud vyhlíží éru nebe na zemi, během níž bude politický Mesiáš vládnout světovému politickému systému. Tento Resnickův postřeh se zlověstně shoduje s židovskými utopiemi navrhovanými Marxem, Trockým nebo neokonservativci: 

„Mesiášská éra ohlásí počátek jediného světového politického systému v čele s Mesiášem. Starost o přírodní zdroje již nebude lokální. Duch celosvětové spolupráce a bratrství bude nadřazeně vládnout. Nebude už nutné shromažďovat bohatství.

Zaniknou rozdílné kultury a filozofie. Jako když byl na počátku stvořen jeden člověk, tak se i na konci dnů celé Lidstvo sjednotí do jedné entity. Válka už bude zbytečná. “ (Resnick) 

Konec dějin? Židovský koncept...

Nakonec díky tisícleté světové revoluci zaniknou národy, protože:

„Dějiny nás učí, že ve světě rozděleném do různých národů, není žádný národ schopen být věčně nezávislý a neustále se spoléhat sám na sebe. Ale v jediné politické entitě, lze dosáhnout skutečné nezávislosti. Člověk se může zaměřit na oblast ducha a usilovat o morální dokonalost a intelektuální výši. Mesiášská éra bude počátkem znovuzrození ctností, renesancí spirituality a pochopení Boží vůle. Svět zažije duchovní obrodu, která povede k zdokonalení lidských podmínek. Člověk dosáhne stejného stavu zbožnosti, jako v den, kdy byl stvořen. Lev bude ležet vedle beránka.“ (Resnick) 

Pokud vám uvedený citát připomněl knihu Francise Fukuyamy „Konec dějin“, je to proto, že oba spisovatelé byly ovlivněni židovskou mesianistickou politikou. Takto někteří lidé mluvili před 15-ti lety. Dnes stejní lidé mluví zbraněmi. Revoluční žid se dal opět na pochod.

(redakčně kráceno)

Celá přednáška Michaela Jonese z archivu Národní tiskové agentury zde.

PP


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé: praví následníci Mohameda. Propaganda a iluze o pokoji. Mír s muslimy? Krátkodobá válečná strategie!

Korán: Výbušné poselství smrti a nenávisti. Čím se islám liší od křesťanství? ISIL a teroristé:...

Kniha již brzy zakázaná: Hrdinství a rytířství kazí mládež! Nahlédnutí pod polštář malého bojovníka. Kde vzal český lev dva ocasy? Dozvuky našich slavných vítězství

Kniha již brzy zakázaná: Hrdinství a rytířství kazí mládež! Nahlédnutí pod polštář malého...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

Otázky po prvním kole: Kdo znal výsledky ještě, než volby skončily? Je Le Penová součástí podvodu &quote;bažin&quote;? Jakou komedii pro publikum sehrají v kole druhém? Napětí poroste dál. Hra o život jde do finále

Otázky po prvním kole: Kdo znal výsledky ještě, než volby skončily? Je Le Penová součástí...

REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky