Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Kontrarevoluce se musí obrátit k tradicím
Popisek: Potápí se pevnina tradičních hodnot? | Autor: Žertovná koláž Ondřej Höppner

Kontrarevoluce se musí obrátit k tradicím

1. 4. 2013

Tisk článku

Jiří Hejlek Obklopuje nás revoluce a její hlavní kladivo pokrok. Karel Marx tvrdil: Dříve filosofové svět jen vykládali; jde o to jej změnit. Moje odpověď je: Posledních 200 let se lidé marně snaží změnit svět. Je třeba se vrátit k pokusům vyložit jej.

Tradicionalismus je určitý směr konservativního myšlení a politiky. Vyzdvihuje platnost tradičních hodnot a brojí proti přebujelému novotářství, které pod různými ideologickými záminkami tradiční hodnoty znevažuje a snaží se je vytlačit z obecného morálního i politického povědomí lidí.

Nejde o politickou doktrinu

Mně však zatím nejde o politickou doktrínu. Tu je možno budovat až tehdy, když budou odhaleny kořeny novotářského humanismu, který sice hlásá, že chce měnit svět k lepšímu, ve skutečnosti jej však devastuje.

V první řadě je třeba měnit myšlení lidí, kteří si v obrovském rozsahu i míře antitradicionalistický způsob myšlení osvojili. Je nezbytné provést mohutný myšlenkový obrat, který naznačují dvě úvodní citace. Je to vlastně dvojí obrat. Za prvé převrací výchozí tezi těch, kteří hodlají měnit svět podle své vůle, a za druhé se snaží vrátit člověka do jeho přirozeného východiska.

„Tradice kultivuje a sama má být kultivována.“                       

První zásadu tradicionalismu lze formulovat takto: „Nesnažme se měnit svět.“  Proč? Co to v praxi znamená? A co ne? Kvůli stručnosti se dopustím určitých zjednodušení.

Krvavé revoluce

Novověké humanistické myšlení vyprodukovalo několik ideologií, které vytvořily jakýsi „obraz světa“ své doby a proti němu postavily obraz světa ideálního. Potom navrhly kroky, jak od prvního přejít ke druhému. Tento přechod se nazývá „revoluce“.

Jde v praxi většinou o revoluci krvavou nebo přinejmenším násilnou. Známe dobře krvavou revoluci komunistickou nebo nacistickou, ale nesmíme zapomínat na strašnou liberální revoluci francouzskou. Postupně se ukázalo, že jedna revoluce za druhou vedly do slepých uliček. U revoluce, kterou právě prožíváme, to možná ještě mnohým zcela zřejmé není, ale je to jen otázka času.

Poznané zlo

Tradicionalismus je tedy bytostně antirevoluční. V žádném případě to neznamená rezignaci na boj se zlem.  Ve světě se samozřejmě potýkáme s mnoha podobami zla. Stavět se proti němu je životním úkolem nás všech, jednotlivě i společně. Poznáme ho podle toho, že je odchylkou od řádu světa, uprostřed jehož vířivé proměnlivosti objevujeme jednotlivé projevy zla a snažíme se je přemoci. Jakýkoli pokus o svévolný, revoluční zásah do struktury světa nezbytně vede k ochrnutí naší schopnosti projevy zla rozpoznat.

 Vše, co se dělo do roku 1960 (nebo 1961), který je začátkem nového letopočtu, je předmětem neuvěřitelné mýtizace. Historie prostě začala historickými činy Gagarina, Kennedyho a Lennona

Svět má svůj přirozený řád a je ve stálém pohybu. Revolucionářský způsob myšlení brání uprostřed těchto změn rozpoznat hodnotu jevů a faktů. Místo toho zbožšťuje změnu jako takovou a s ní nové jako takové. Revolucionáři se pomocí myšlenkových konstrukcí snaží ve sledu minulých změn najít zákonitost, která by sama generovala nové ze starého, a to  tak, že nové „překonává“ staré. Říká se jí pokrok. Tradicionalismus tuto konstrukci odmítá a jasně říká: „Pokrok neexistuje.“

Pokrok mění svět

Je zřejmé, že mezi první a druhou zásadou je úzká souvislost. Byla to právě myšlenka pokroku, která v minulosti vedla k pokusům měnit svět a chápat to jako výsostně morální konání. Přetrvává představa, že to, co bylo, je z podstaty horší než to, co je dnes. A máme se proto na co těšit v budoucnosti, když si to nezkazíme.

Tradicionalista se rozhoduje o začlenění nového odpovědně vůči řádu světa

Problém  „nového“ v tradici je vždy choulostivý. Předně si musíme uvědomit, že příchod něčeho nového je obvykle zároveň ztrátou něčeho starého. Je v každém jednotlivém případě třeba uvážit všechna pro a proti, než se tradicionalista odhodlá k takové výměně.

Pro něho automatický pokrok neexistuje. Vzhledem k tomu, že svět se přirozeně mění a na změny je nutno reagovat, není rovněž možné změnu a novost vyloučit. V životě i v politice to znamená, že konservativní tradicionalista se rozhoduje o začlenění nového odpovědně vůči řádu světa, a to znamená svobodně, zatímco socialista i liberál, které spojuje víra v pokrok, chápou svou svobodu jednání jako odpovědnou ve vztahu k pokroku, kterou dobře známe zformulovanou jako „poznanou nutnost“.

Po dvou stech letech civilizačního mravního úpadku je obtížné hledat záchytné body pro orientaci, neboť  se dosud dostatečně nepročistilo evropské myšlení,

Na těchto zásadách je založen první obrat, o němž byla řeč v úvodu. Rozumný a odpovědný člověk se pokorně vrací k výkladu světa. Už totiž ví, že nejde o to jej revolučně měnit pod vlajkou pokroku, jak ho k tomu od osvícenství sváděli revoluční experimentátoři. 

Vzhledem k tomu, že po  dvou stech letech civilizačního mravního úpadku je obtížné hledat záchytné body pro orientaci a že se dosud dostatečně nepročistilo evropské myšlení, musíme positivní zásadu začátku druhého obratu, to jest návratu  k přirozenému východisku lidského jednání, formulovat předběžně a stále ještě skrytě negativně. „O světě uvažujme ve světle zkušenosti, jednání a myšlení svých předků.“

Revolucionářům tradice nevyhovuje

Nic nového pod sluncem. Vždy lze najít alespoň analogii každého jevu. Pro tradicionalismus je typické zkoumání strukturálních zákonitostí reality místo umělých konstrukcí tzv. „zákonitého vývoje“.  Kontinuita tradice poskytuje značné množství materiálu pro taková zkoumání. Revolucionářům tradice nevyhovuje a vymýšlejí si zákonitosti vývoje, aby mohli zacházet s historií zcela svévolně. Činí tak dvojím způsobem.

Rčení, že myšlenka je dobrá, ale její uskutečnění poněkud deformované. Takové myšlenkové pokrytectví tradicionalismus nezná.

Mohou ji znásilnit a překroutit, aby odpovídala tomu, co na ní ty které zákonitosti požadují. Pak provedou extrapolaci oněch zákonitostí, což prohlásí za nevyhnutelný historický důsledek v budoucnosti. Jeho příčiny jsou známé, a – proto manipulovatelné! Člověk (což zní hrdě) si tak svou budoucnost může přímo řídit. Z nedávné minulosti to známe na příkladu komunismu a nacismu.

Systematická likvidace tzv. společenských tříd a národů je dobrým příkladem antitradicionalistického způsobu myšlení. V současné době se v zatím relativně mírné podobě projevuje například teorie člověkem způsobených, a tudíž manipulovatelných změn klimatu. Nezapomínejme, že podobné myšlenkové systémy obvykle zprvu získávaly přízeň svými zdánlivě ušlechtilými cíli. Známe časté rčení, že myšlenka je dobrá, ale její uskutečnění poněkud deformované. Takové myšlenkové pokrytectví tradicionalismus nezná.

Gagarin, Kennedy, Lennon......

Různé formy liberalismu zase tradici a historii ničí jinak. Spíše než by je překrucovaly, tak je bagatelizují nebo přímo ignorují. Dějiny podle nich mohou směřovat do jakéhosi „vyvanutí“, do vyvrcholení, po němž již nic nenásleduje.

Lépe řečeno, dostavila se současnost, která na to, co bylo před ní, navazuje jaksi volně a nezávazně. Půjde-li vše podle humanistických ideologů, dostaví se jakési rajské, utopické bezčasí. Toto známe z dnešní doby. Vše, co se dělo do roku 1960 (nebo 1961), který je začátkem nového letopočtu, je předmětem neuvěřitelné mýtizace. Historie prostě začala historickými činy Gagarina, Kennedyho a Lennona.

Z tradice čerpáme hodnoty pro svůj současný život, a přesto není ideologií.

Znalost moudrosti a zkušenosti našich předků zahrnuje tři důležité aspekty. První je ona živá kontinuita historické skutečnosti postavená proti vykonstruovaným zákonitostem společenského vývoje.  Druhým aspektem je civilizační rámec, v němž se naše historie i současnost odehrává.  Tradice je vždy vázaná na konkrétní civilizační okruh a na konkrétní pospolitost.

Jde o „naše“ předky. Každá tradice je přitom mnohovrstevná a často i vnitřně rozporná. Revolucionářské ideologie se neumějí s touto skutečností vyrovnat. Vyčleňují a izolují jednotlivé prvky. Proto jsou některé ideologie příliš kolektivistické, jiné přehnaně individualistické, jedny nacionálně šovinistické, druhé ahistoricky kosmopolitní.

Generační aspekt

Třetí, mimořádně zajímavý, je aspekt generační. Tradicionalistické východisko vede k potlačení mezigeneračních konfliktů. Generační rozdíly jsou přirozené. Mají velký význam uvnitř rodu a rodiny, ale nesmějí vyústit ve vyčlenění generačních skupin.

Čtvrtá zásada navazuje ve všech uvedených aspektech na zásadu třetí: „Tradice kultivuje a sama má být kultivována.“                        

Proti revolučnímu pokrokářství stojí zcela odlišná životní a názorová orientace - tradicionalismus.

Tradice je něco složitého, a přesto se v ní můžeme dobře orientovat. Nemůžeme jí svévolně manipulovat, a přesto nás připouští jako svého „protihráče“. Čerpáme z ní hodnoty pro svůj současný život, a přesto není ideologií.

Tradice vytváří pouta mezi lidmi 

Tím, jak se k ní vztahují v rámci určitého civilizačního okruhu lidé různých dob a generací, aby se z ní poučili, působí tradice jako rozhodující kultivační faktor. Vytváří pouta mezi lidmi v prostoru i v čase.

Ze všech těchto a mnoha dalších důvodů proto odpovědní lidé, tradicionalisté, mají povinnost tradici nejen udržovat, nýbrž i pěstovat, kultivovat.

Kultivace pomocí tradice je protikladem revolučního měnění světa.

A tak se dostáváme zpět k počátku našich úvah. Tam jsme konstatovali, že je třeba odmítnout revoluci jako prostředek zacházení se světem a s lidmi. Proti revolučnímu pokrokářství stojí zcela odlišná životní a názorová orientace - tradicionalismus. A právě kultivace pomocí tradice je protikladem revolučního měnění světa.

Jiří Hejlek 


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Rodina má být vyhubena: Jsme povoláni k mučednictví? Viděli jsme mnoho zla. Potřebujeme vzdor proti kolonám smrti. Za co se vyplatí zemřít? Zůstaňme věrni evropskému křesťanskému dědictví!

Rodina má být vyhubena: Jsme povoláni k mučednictví? Viděli jsme mnoho zla. Potřebujeme...

Satan se nevzdává: Bergoglio dostal pět let na zničení Církve. Byl papež zvolen mafiánskými intrikami? Varování od těch, kdo ho znali z Argentiny. Brány pekelné Církev nepřemohou, ale spása mnohých je ohrožena

Satan se nevzdává: Bergoglio dostal pět let na zničení Církve. Byl papež zvolen mafiánskými...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

Vraždící cirkus: Další úspěšné číslo krvavého seriálu o báječných migrantech. Dvanáct malých černoušků. Boom psychiatrů? Nařídí Brusel zátarasy? Zakáže auta a nože? Přichází čas boje

Vraždící cirkus: Další úspěšné číslo krvavého seriálu o báječných migrantech. Dvanáct...

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky