Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Petr Hájek: Halelujá! (1977)
Popisek: Obálka knihy Halelujá! | Autor: hop

Petr Hájek: Halelujá! (1977)

30. 3. 2013

Tisk článku

Petr Hájek Je muž a je žena/ nikdy se neviděli / žijí daleko jeden od druhého / a každý v jiném městě / jednoho dne / čtou stejnou stránku / ve stejné knize / současně... Jacques Prévert

První kapitola. Co chvíli mě někdo vzal do náručí, nebo mi aspoň rukou prohrábl vlasy. Byl jsem nějak důležitý a tušil jsem to. Alěa seděla na bedně s hračkami a jedním okem mě pořád sledovala. Měla mě na starosti. Jako vždycky. Stačilo, abych udělal o dva tři kroky víc, vyskočila by a dotáhla by mě zpátky k bedně.
Čekali jsme. Maminka, Alča i já. Na chodníku s námi stála ještě paní Skálová z našeho domu, ale ta na nic nečekala. Přišla nás jenom vyprovodit. A potom spousta lidí chodila kolem, ale ti k nám nepatřili ani nás nepřišli vyprovodit. Chodili kolem jen tak. Jako auta na silnici.
Chodit jsem mohl jen podél domu, v prostoru mezi bednou a hračkami a maminkou. Přešel jsem tedy zase k mamince. Stál u ní právě pan Krečmar ze zdola, který spravoval deštníky.
„Jakáž pakáž!" rozhazoval rukama, „nedělejme z toho pohřeb!" Maminka kývala a mlčela. Ať jí říkal kdo chtěl co chtěl, jenom přikyvovala. Pan Krečmar vytáhl z kapsy obrovský kapesník, dlouze se vysmrkal a pokračoval:
„Abych vás nechápal! A k tomu ještě tihle caparli," ukázal na mě a Alču, „jestli se nepletu, lak Leovi bude co nevidět pěl. . ." A mluvil a mluvil, a maminka kývala a kývala.
Znovu jsem přešel k bedně. Alča na ní stále seděla, rukama se opírala o hranu a pozorovala aula a tramvaje. Cekání mi připadalo nekonečné.
„Alčo," chytil jsem ji za ruku, „pojď, zajdem si ještě k Ludmile. . ." Dívala se na mě a neodpovídala. Jen pohupovala nohama.
„Alčo," prosil jsem co nejpokorněji, „jenom si opláchneme ruce a hned zas poběhnem zpátky. Ani se nepřiblížím k silnici, těsně u domů se budu držet... Alčo...!"
Podlehla mému přemlouvání a vstala. V něčem je Alča důležitější než maminka. Maminku musím poslouchat jen ráno. než odejde, a potom večer, když se vrátí z práce. Ale Alča mě vyzvedne kolem druhé ze školky a celé odpoledne pak musím poslouchat jenom ji. Vždyť je jí už deset!
„Musím se zeptat maminky," řekla a přešla k ní těch několik kroků.
„Nikam nesmíme," oznámila, když se vrátila a znovu si sedla na bednu, každou chvíli přej můžou přijet stěhováci. Ze nás přej pak nebudou nikde hledat."
Vůbec jsem to nechápal. Co se děje, že už ani s Alčou nemůžu jít k Ludmile? Vždycky odpoledne jsme si k ní chodili hrát. Na Jugoslávské se hrát nedalo. Tam byl chodník plný lidí a silnice se spoustou aut a rachotících tramvají. Ale z našich oken se stačilo jen málo vyklonit a do¬hlédl jsem k vysoké kostelní věži a ohromné bráně s mnoha schody. Ludmila. Tak se to všechno dohromady jmenovalo.
Před kostelem se zelenal rozlehlý park s vyasfaltovanými cestičkami a pásy trávníku — na který se nesmělo. Nechtěl jsem tam ze začátku chodit. Mezi mnoha lidmi mi nebylo nejlépe. Víc se mi líbilo na našem domovním dvoře. I když byl malý, ze tří stran sevřený zdmi a ze čtvrté drátěným plotem dalšího dvora, byl tu klid, ticho, brčení tramvají a houkání aut sem doléhalo jen jako z dálky. Nikdo mě tu nedržel za ruku, připadal jsem si volnější. A potom — měl jsem tady kamaráda. Jirku Skálu. Byli jsme stejně staří a oba jsme měli sestru — hlídačku. Když jsme byli s Jirkou na dvoře, hrály si naše sestry na balkóně. Nikdy ne naopak. Chraň bůh! Na balkóně jsme nikdy nesměli zůstat sami. Tolik bylo kolem 'nebezpečí, která na nás číhala. Snad jen dvorek byl téměř bezpečný.
Vůbec mě nenadchlo, když jednoho odpoledne se mnou Alča zamířila od schodů nikoliv dozadu ke dvoru, ale naopak, ke dveřím na ulici. Podivné lo bylo především proto, že s sebou neměla ani nákupní tašku. Sli jsme vzhůru
Jugoslávskou, nezastavovali jsme se u žádných výkladních skříní. Na druhé straně ulice jsem uviděl hračkářství.
„Alčo," snažil jsem se vzepřít vlekoucí ruce, „pojď, zajdeme k hračkářství..."
..Ale di ty," sevřela ještě pevněji mé zápěstí, abych se jí snad nevytrhl, „podíváme se tam jindy . . ."
„Dneska je čtvrtek!" vyhrkl jsem a do očí se mi tlačily slzy. Konečně se zastavila.
„A co? Tak je čtvrtek, no."
„No Alčo!" polekal jsem se jejího nechápavého pohledu, „říkalas přece, že ve čtvrtek přivážejí děti. Ze je mají ten den na skladě ... v regálech. Tam. co stojí jindy mrkačky. Ve čtvrtek..."
„Nojo," přikývla, „to je pravda. Přivezou je a dají do regálů. Maminky is tatínkama si je tam chodí vybírat. Nahoře mají holčičky a pod nima chlapečky." A už mě vlekla dál.
„Alčo!" zacloumal jsem jí rukou, „Alenko, prosím tě, pojď se tam podívat. Ani nemusíme dovnitř... Když je dneska čtvrtek. Hrozně bych chtěl vidět malý děťátka, Alenko... Alčo...," škemral jsem. a jak jsme se od hračkářství vzdalovali, obličej jsem měl celý mokrý od slz.
Na přechodu jsme se zastavili. Alča vytáhla kapesník a utřela mi oči a pusu:
„To víš, s takhle uřvaným klukem někam půjdu. Jen liych si udělala ostudu."
Můj pláčem zkřivený obličej se rázem roztáhl clo nejlíbeznějšího úsměvu:
„Dyť už nebrečím, Alčo."
Naskočila zelená a my vstoupili do jinak zapovězené silnice. To byl pro mě vždycky trochu svátek.
„Podívej, Leo," začala Alča, jen jsme přešli, „plakals úplně zbytečně. Ráno, když jsem šla do školy, tak jsem se v hračkářství zastavila. Řekli mi. že dneska žádný děti nedostali."
„Jak to?" nechápal jsem.
„No jak to. To sis eště nevšim, že maminka někdy přijde z nákupu a řekne, že v neděli nebude knedlo vepřo, protože vepřový nedostali? — Tak lo je stejný."
Nějakou chvíli jsme mlčeli.
„Třeba se miminka ani v hračkářství neprodávají," zapochyboval jsem.
„A kde tedy?" zeptala se mrzutě Alča.
A já už neodpověděl, protože jsem věděl, že Alča má určitě pravdu, že dneska prostě nákladní auto děti nepřivezlo a v regálech stojí jenom samé mrkačky. O ty jsem zájem neměl.
V parku u Ludmily pobíhalo plno dětí .
„Sem si teď budem chodit hrát," řekla Alča.
„Proč sem? Mně se tu nelíbí."
„Je to tady větší než na balkóně nebo na dvorku."
„Jirka s Dášou sem bude chodit taky?"
„Taky."
Snad bych ještě protestoval, kdyby si mě rázem Ludmila nezískala: Jedna z Alčiných kamarádek mi půjčila kolotběžku. Tolik jsem si ji přál dostat, třeba jen takovou malou, dřevěnou. Tahle byla veliká, sotva jsem dosáhl na řídítka, celá železná, vzadu měla šlapací brzdu. Hotový zázrak!
„Nikam nejezdi," přikazovala Alča, „jen tady před schodama. Dokolečka. Jinak ti ji vezmu!"
Byla to příliš velká hrozba. Neodvážil jsem se neposlechnout. Jezdil jsem dokolečka před vysokými schody ke kostelním vratům. Seděl na nich kluk o moc větší než já. Byl opálený skoro do šedomodrá. I já byl hodně opálený, ale tak jako on ne. Díval se, jak jezdím, a já se díval na něho.
Na sobě měl jen trenýrky a bílé ušmudlané tričko jako já. Moje tričko bylo ale čisté. Jeho vlasy byly také černé jako moje, jen o hodně delší. Měl je až na ramena, ale byl to určitě Muk. Holky nenosí trenýrky. Líbil se mi. Skoda že byl o tolik starší. Určitě byoh se s ním jinak skamarádil. Seděl a díval se, jak jezdím.
„Hele!" zavolal na mě najednou vysokým hlasem a bylo to, jako by zpíval a ne mluvil, „pučíš mi svézt?"
Zastavil jsem se. Točila se mi už trochu hlava.
„Nemůžu," řekl jsem, i když bych mu půjčil docela rád, „ta koloběžka není moje." „A čí?"
„Jedný... holky," rozhlédl jsem se, „ale já ji neznám."
 „Ty se kamarádíš s holkama?"
„Ne. Alča se s nima kamarádí."
„To je tvoje ségra?"
„Jo. Támhleta."
„A s kým kamarádíš ty?"
„S Jirkou Skálou."
„Kdo je to?"
„Jeden kluk vod nás z baráku. Ale tady se nekamarádím :s nikým. Já tu jsem poprvé, víš?"
„Já se taky s nikým nekamarádím. A bejvám tu každej den. Sou tu samý pitomý děti."
„Proč?"
„Ale tak," řekl.
Odrazil jsem se levou nohou a začal zase jezdit dokolečka.
„Pučíš mi teda svézt?" zeptal se znovu.
Tolik se mi ten kluk líbil. Byl by to dobrý kamarád, kdyby byl menší. Jenomže kdybych mu půjčil koloběžku, určitě by mi ji ta holka hned vzala.
„Vzali by mi ji, kdybych ti pučil," řekl jsem a bylo mi jeho i sebe líto. Jenom chvíli.
„Ták seš taky pitoměj!" zvolal. „Ty i tvoje ségra. V oba ste pitomí jako všichni!"
„Já nejsem pitoměj," bránil jsem se, „a Alča je hodná. A všechno ví, abys věděl!"
,JJoubeleš ví," vykřikl s převahou, „a ty z tý koloběžky spadneš!"
„Proč bych měl spadnout?" podivil jsem se.
„Protože seš pitoměj!"
Jezdil jsem do kola, a vždycky, když jsem ho míjel, zavolal na mě: „Spádneš! Spádneš!"
— Nespadnu — chtěl jsem zavolat, ale najednou se ozvala rána a mně se zatmělo před očima. Když se zase rozednilo, uviděl jsem nejdřív toho kluka. Stál na schodech, smál se a tleskal si:
„Spáádnul, spáádnul!"
A pak jsem uviděl zkřivenou koloběžku a na dlaních a kolenou cítil pálivou, ostrou bolest. První u mě byla Alča. Zvedla mě:
„Chudáčku můj, nestalo se ti něco?"
Kolena a dlaně jsem měl červené ocl krve a černé od prachu. Strašně mi přišlo sebe líto. Rozplakal jsem se.
„Vodřel mi řídítka!" volala holka, které koloběžka patřila, „byly chromovaný!"
Ale nikdo si jí nevšímal. Všichni si všímali mě.
„Alčo," vzlyká! jsem, „neumřu?"
„Proč bys umíral, chudinko moje," hladila mě Alča a kapesníkem se mi snažila utřít rány.
„Hele," stál u nás ten kluk ze schodu. Už se nesmál a díval se na mě. Měl velké černé oči. ..To mu musíš vymejt," řekl Alče, „to neslačí takhle vytřít."
„Je tu někde voda?" zeptala se Alča.
„V kostele, hned za dveřma, sou dva plný škopky čistý vody. Pod', já ti s bráchou pomůžu."
Táhli mě po schodech nahoru. Plakal jsem. Přestal jsem, hned jak jsme vešli dovnitř. Bylo tu takové ticho, že ani nešlo plakat.
„Tady to je," řekl kluk a ukázal na dva kamenné lavóry, přidělané k tlustým sloupům. Neviděl jsem do nich. Bylv vysoko.
„Sedni si," řekl mi kluk. Vzal od Alči kapesník, vymáchal ho v jednom kamenném lavóru a pak mi jím začal utírat rány na kolenou. Byla to děsná bolest a pálilo to.
„Neječ!" poroučel kluk a volnou rukou mi zacpával pusu, „eště na nás přídou a bude mazec!"
„To von tak ječí proto," vysvětloval Alče, která mému ošetřování přihlížela se zkřiveným obličejem, „že je v tý vodě sůl. — Nojo, sůl," ubezpečoval a poněkolikáté vymáchaným kapesníkem mi třel zakrvavené dlaně, „ale lo je dobře, že tam je. V ona mu to vypálí a dřív se to zahojí. A taky nedostane tetku."
„Co nedostane?" zeptala se Alča, ale kluk už neměl čas odpovědět.
„Pacholci mizerný. . . pa - pa - pacholci . . . vy - vy - neznabozi!" vybuchl nedaleko od nás rozhorlený hlas. B쬞el k nám nějaký člověk v tmavých šatech.
„Musíme zmizet," šeptl kluk, chytil mě za jednu ruku, Alěa za druhou a na andělíčka mě snesli se schodů. Ještě chvíli jsme utíkali, ale člověk v černých šatech za námi neběžel. Zůstal stát na schodech a hrozil nám pěstí:
„Jednou vás tu eště uvidim, a všechny vás vytáhnu do věže a srazím dólu!" křičel za námi. „Já vám dám, holomci, ráchat se ve svěcený vodě!"
A hrozil a křičel. Už jsme neutíkali. Alča s klukem se smáli. A já se smál taky.
„Už tě to nebolí?" zeptal se kluk.
„Bolí," řekl jsem po pravdě.
„Za chvíli to přejde," mínil.
„Hele, děkujeme ti," řekla klukovi Alča, „jinak bysme už asi museli domů. Jak se menuješ?"
„Marek," řekl kluk a díval se na Alču, „ty se menuješ Alča, viď?"
„Jak to víš?" podivila se Alča.
„Já toho vím," mávl kluk Marek rukou. „Chtěla bys se mnou kamarádit?"
Alča přikývla a usmála se na něj, jak se na mě nikdy neusmívala. A začervenala se.
„A jak se menuješ ty?" obrátil se na mě.
„Leo," vydechl jsem.
„Já nechtěl, abys z tý koloběžky spadnul, Leo," řekl mírně.
„Chtěls to," nedal jsem se.
Chvíli se škrábal ve vlasech. Alča nás poslouchala a dívala se na Marka.
„Nojo, tak chtěl," přiznal, „a eště li to vadí?"
„Ne." Měl jsem ho rád, že ise mnou tak mluví. Starší kluci se mnou nikdy tak nemluvili. Ani Jirka.
„A taky bys chtěl se mnou kamarádit?" ipokračovaL
„Chtěl!" vyhrkl jsem. „A už mě to ani nebolí!"
Usmál se nejdřív na mě, potom na Alču.
„Voba ste fajn," řekl, „budu se s váma kamarádit, protože nejste tak pitomí jako..." a kývl hlavou směrem k dětem v parku. K protivné holce s koloběžkou.

Celá kniha zde bude brzy k přečtení a ke stažení


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Petr Hájek: Vlídná past (1987)

Petr Hájek: Vlídná past (1987)

Radomír Malý: Humanisté nebo satanisté?

Radomír Malý: Humanisté nebo satanisté?

REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky