Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Petr Hájek: Svět je na rozvod (1990)
Popisek: Obálka knihy Svět je na rozvod | Autor: hop

Petr Hájek: Svět je na rozvod (1990)

30. 3. 2013

Tisk článku

Petr Hájek První kapitola:Uprostřed hustého ticha stály tři bělostné kovové postele. U každé kovový noční stolek. V rohu stůl s prostěradlem místo ubrusu. Tři židle.

Na prostřední posteli leželo dítě. Obličejem ke stropu. Jeho zarudlé lesklé oči bloudily pavučinami tenkých prasklin v trochu zašlé bělobě nad hlavou. Putovalo pohledem kostrbatými tahy, protínajícími se ve složitých křižovatkách, uhýbalo po nich a zase se vracelo, ale jen tak, aby nemuselo sebeméně pohnout hlavou, kterou si neuvědomovalo. Neuvědomovalo si ani, kdo samo v lidském světě je. Nevědělo v tuto chvíli dohromady nic.
Ke dvěma světlým stěnám, svírajícím pravý úhel, přisedala protáhle vypouklá čočka, sklem velkých oken připomínající obnaženou oční bulvu, křečovitě cosi vyhlížející na odpolední straně.
Dvě z osmi oken byla pootevřena. Tenké řetízky spojující veřeje s rámem se neznatelně pohupovaly. I kdyby však byly napjaty, mezerou by stěží prolezl králík.
Dítě bloudilo jemnými křižovatkami vzmáhajícího se vědomí. Cítilo teplé závany vzduchu, nasyceného vůní letního slunce, který proudil dovnitř okenními škvírami, a napadlo je, že to všechno dávno, dávno zná. Jen nevědělo co a odkud. Ani nechtělo vědět. Nenamáhalo se tím. Teď se mu nepatrně pohnuly zkrabatělé rty, protože jím jako mdlá bolest zadrnčela teskná závrať.
Dál leželo bez hnutí na zádech. Uspěchaný srdeční rytmus nepatrně zachvíval přikrývkou.
Kdosi neslyšně nahlédl dovnitř a po chvíli opět bez jediného zvuku zavřel těžké dveře, na nichž byl zvenčí tenkým štětcem pečlivě vyvedený červený nápis IZOLACE.
Dům potopený do rozlehlé zahrady působil skoro tajemně. Alespoň v první chvíli, když prošli brankou a po úzké cestě k němu zamířili. Světlá barva zdí jen občas blikla mezi stromy hustě obalenými mladým listím.
„Je tady pěkně, ne?" prohodila vesele matka, protože jinak neuměla skrývat úzkost. A když se nedočkala odpovědi, po několika krocích řekla již neurčitěji: „Taková velká zahrada. Málem obora."
Nečekaně se před nimi v tu chvíli otevřel celý pohled: buďto neobyčejně rozlehlá a výstavná jednopatrová vila, či skromný zámeček. Zůstali stát. Jako by všichni současně pochopili, že teprve teď se celé to křečovitě divoké dobrodružství stává obyčejným světem pro život po hodinách a dnech.
„Bude se vám tu líbit, uvidíte." „Nebude. Ty dobře víš, že nebude," ozvala se tvrdě dvanáctiletá dívka. Pod bílou halenkou se jí začínala klubat prsíčka. Kostkovaná plisovaná sukně jí sahala kousek pod kolena. Lesklé tmavé vlasy sčesané za uši se v měkkých vlnách dotýkaly ramenou a její tvář v tom temném rámu teď zářila nepřirozenou bělost"- I matčin obličej zprůhledněl a zachovával měkké světlo jen s nejvyšším vypětím:
„Nezlob, Klárko," prohodila mechanicky, aby vůbec něco řekla.
Dívka k ní stočila třpytivá kola zelenavých očí. Dala si záležet, aby v nich byla ostrá dávka nechápavého úžasu, který bude matce ještě dlouho drhnout mezi zuby, protože mu porozumí. Ráda by jí to osladila i víc, jen nevěděla jak. Až najednou ji napadlo:
„Teda já bych tohle svejm dětem udělat nemohla." A mrkla na bratra, co tomu říká. Neříkal nic. Vypadalo to, že ani neposlouchá, o čem se dohadují. Díval se do korun mohutných stromů, odkud jako by zalátaly hlasy dětí i ptáků. Pisklavý dívčí se prodral větvemi, až všechny překřičel:
„Soudružko, Jarin se zbláznil!" Vidět ale nebylo nic. Jen poschoďový dům, potažený vybledlým suknem skáceného blahobytu, o němž nikdo
už nic nevěděl. A až docela nahoře zvláštní vypouklá bublina, jejíž vysoká okna prskala v oslnivých záblescích odpolední slunce.
„Věž?" zeptal se tiše, a nečekal odpověď.
„Klárko," využila matka situace, „stokrát jsem ti všechno vysvětlila. Jestli nedokážeš pochopit ..."
„To teda nedokážu."
„I ten sedmiletej kluk se chová lip než ty."
A už mlčky došli k mohutným vyřezávaným dveřím s tepanou klikou. Aby je otevřela, musela se do nich matka opřít celou vahou své drobné postavy.
„U nás se vám bude líbit," řekla ředitelka a chlapci se zdálo, že tomu opravdu věří.
Pozoroval se zájmem sestru. Ta však tentokrát neodporovala. Dokonce snad nepatrně přikývla. Mohl se ale také mýlit.
„Pojďte, ukážu vám, kde budete spát."
Prošli chodbou, jejíž linoleum svítilo lesklou čistotou, jak se pokoušelo zastínit svou sešlost. Ředitelka náhle odbočila, a protože ji následovali trochu komicky v těs¬ném závěsu, uvědomili si až dodatečně, že prošli dveřmi a zastavili se v místnosti.
Osm kovových bíle povlečených postelí, přes každou ještě tmavošedá deka, a čtyři rozměrné sektorové skříně téměř úplně zaplnily prostor, v němž zbývaly vlastně jen úzké uličky. Ředitelka se dotkla postele nejblíž dveřím:
„Ta bude patřit tobě, Hynku."
„A Klárka?"
Okamžik mu zapátrala v obličeji, jako by v něm hledala svá vlastní slova.
„V přízemí spí jen chlapci. Dvě ložnice po osmi, jedna po čtyřech. Ta je pro nejstarší. Děvčata jsou nahoře," ukázala palcem ke stropu. „Šest pokojů po čtyřech. To proto, že potřebují větší soukromí, není to tak?"
„Já nevím," řekl po pravdě.
„Myslela jsem, že budeme bydlet spolu," šeptla naléhavě dívka.
„To bohužel nejde," pokrčila rameny ředitelka. „Jednak tu nemáme tolik prostoru, a pak — sama brzy poznáš, že by to nebylo dobré. Většina ostatních dětí tu žádného sourozence nemá. Bylo by jim to líto, nemyslíš?"
„A věž?" zeptal se chlapec. Tři ženy se po něm užasle podívaly a čekaly.
„Přál bych si bydlet v té věži," pohnul prosebně hlavou vzhůru.
Ředitelka se nečekaně zasmála: „To je třináctá komnata. O své vůli tam žádný nesmí. A řeknu ti, že kdo se tam přesto nedobrovolně dostane, přeje si být co nej¬rychleji zase zpátky mezi námi."
Otevřela nejbližší skříň v pravé polovině zaplněnou pečlivě uloženým šatstvem. Její silná ruka přesto ještě poopravila dvě složené košile, takže teď jejich hrany zcela dokonale zařezávaly.
„Jakpak jsi na tom s pořádkem?" zeptala se.
„Ach," udělala matka, jako by chtěla nepříjemnou otázku zmírnit, ale zaznělo to devótně.
„Ložnice soutěží v pořádku," vysvětlila ředitelka, „každý den bodujeme a jednou týdně vyhlašujeme vítěze. To všechno se dovíš. Šaty můžete mít ústavní, nebo nosit svoje."
„Prosila bych ..." řekla matka.
Ředitelka se k ní náhle obrátila, jako by byla překvapená, že ji tu ještě vidí. „Nechte to na dětech, ano?" řekla tak přísně, až matka naprázdno polkla. „Ať rozhodují samy."
O chvíli později stál chlapec u okna a pozoroval, jak matčiny světlé letní šaty vstupují do zelených závojů stromů a keřů, mizejí v nich a zase se ve střípcích vynořují. Loď si razila cestu vlnobitím, aniž tušila, že kdesi v divokém povětří zápasí o holý život pár uprchlíků.
„Stoupáme?" zeptal se Cyrus Smith.
„Ne, naopak, klesáme!"
„Je to ještě hroznější, pane Cyre! Padáme!"
Chlapec se vrátil k posteli, vedle níž stál mohutný kufr. Když na něj usedal, patentní záklopka s cvaknutím odskočila a štípla ho do zadku.
Opatrně zasunul ruce pod naškrobené povlaky a přejel prsty po dokonale napjatém tuhém prostěradle. Pak deku poodkryl a naklonil se nad prostěradlo, až se ho dotkl nosem. Napjatě si na několika místech přičichl. Vůně sena a vyvářkového mýdla. Stiskl rty, vrátil deku opět na místo a uhladil všechny stopy. Zneklidněl.
Vystrčil hlavu na chodbu a zaposlouchal se do ticha. Pak za sebou opět pečlivě zavřel. Šel od postele k posteli, u každé poodkryl cíp deky a zhluboka si přičichl. Když skončil a usedal opět na kufr, měl vážný výraz.
Nikdo. Ani jeden. Aspoň dneska v noci ne. Ale asi ani předtím. Musím být moc opatrný.
Zvedl se. Druhá záklopka mu šlehla po zadku a o vlásek minula. Už by se nad tím vítězně ušklíbl, kdyby se před ním nečekaně nerozevřela široká tlama mořské krávy; v jediném mocném gejzíru ze sebe vyvrhla spolykané zbytky vraku, který se nedaleko odtud v bouři roztříštil o útesy.
Věci, před okamžikem srovnané s maminčinou pečlivostí, mu teď obtékaly nohy:
„To je . . . bordel," sykl polohlasem. Mrkl kolem.
Kam chodíš na takové výrazy, ať už to nikdy neslyším, musela by říct matka, kdyby tu byla. Pochopil, že je pryč.
„Bordel," opakoval hlasitěji a bez radosti.
Dítě otvíralo oči jen neochotně. Už nějakou chvíli poslouchalo hlasy, které se nad ním kolébaly, a nechávalo k sobě pronikat jen málo známé zvuky a slabiky. Nebylo jich mnoho a smysl dohromady nedávaly žádný.
„No tak," opakoval hlubší hlas, „podívej se na nás."
Ještě chvíli zápasilo dítě s nechutí. Pak pochopilo, že nemá jinou možnost. Nerozumělo slovům, které hlas pronášel, nechávalo je volně procházet hlavou a vsako¬vat do zavlhlého polštáře, byla to spíš obyčejná zvědavost: spatřit v bezbřehém stejnu, prorostlém vzlínavými barvami, nové. Namáhavě pozvedlo víčka. Hned po¬znalo, že se tím současně odsoudilo k vnímání slov.
„Teď je teplota nejvyšší, v noci by už měla začínat klesat. Kdyby ne, zkusíme zábaly. Pořád si myslím, že je to úpal. Až kdyby to nezabralo, nasadíme penicilin."
Tak hovořil hlas, který dítě přiměl otevřít oči. Vycházel z tváře, která se něčím podobala tváři učitelově, ačkoliv byla docela jiná. Učitele mělo dítě rádo.
„Mé . . . zl . . . ma . . . má ..." pokusilo se vysvětlit.
„Copak je?" chtěl vědět hlas. Ale dítě už nemínilo nic opakovat. Sdělilo, co potřebovalo. Připadalo si velmi unavené.
Vpich injekční jehly zaznamenalo, ale jako něco, co se týká jiného těla. Kapali mu cosi do očí. Pálilo to asi.
„Neměli bychom přece jen ..." tvář nevidělo, ale komu hlas patří, se mohlo rozpomenout. Váhalo. Pak se rozhodlo nevzpomínat.
„Počkáme do rána. Jistě, mohl by to být i zápal mozkových blan. Ale jestli byl, jak říkáte, celé odpoledne na tom slunci, bude to spíš úpal. Buďte klidná!"
Přálo si, aby už odešli a ono mohlo zase zavřít bolavě těžká víčka.
Hlasy se opravdu vzdalovaly, i dveře zlehka zaklaply, ale oči náhle vyburcovala zář, rozplývající se vzduchem. Dítě si ze zvyku pokusilo přičichnout, ale nemělo to žádnou vůni. A pak se zaoblil strop. Jako by leželo uvnitř splasklého kopacího míče, do něhož hustilka ráz za rázem protlačuje bezbarvé nic, a míč jím začne nabírat podobu koule.
Jak lehce se najednou pohybovaly oči po zaobleném
tvaru. Šlo teprve o první dotek. Bez přemýšlení to cítilo.
Pohlédlo k pootevřeným oknům. Přicházelo od nich vzdálené hučení, jak se na rozeklaných útesech tříštil příboj světélkujícího oceánu.
Dopis. Co je s dopisem?
Ale nemělo ani čas zneklidnět. Zlatavá záře se přestávala chvět, a jak se v zaobleném prostoru ustalovala, bledla, až nabrala bleďounce modravý odstín, který si už ponechala.
Dítě přikývlo.
Nad hlavou se mu váhavě rozblikla první hvězda.

Celá kniha zde bude brzy k přečtení a ke ztažení


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Petr Hájek: Vlídná past (1987)

Petr Hájek: Vlídná past (1987)

Radomír Malý: Humanisté nebo satanisté?

Radomír Malý: Humanisté nebo satanisté?

REKLAMA
reklama

NEJČTENĚJŠÍ

Vraždící cirkus: Další úspěšné číslo krvavého seriálu o báječných migrantech. Dvanáct malých černoušků. Boom psychiatrů? Nařídí Brusel zátarasy? Zakáže auta a nože? Přichází čas boje

Vraždící cirkus: Další úspěšné číslo krvavého seriálu o báječných migrantech. Dvanáct...

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky