Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Radomír Malý: Humanisté nebo satanisté?
Popisek: Radomír Malý | Autor: Höppner

Radomír Malý: Humanisté nebo satanisté?

30. 3. 2013

Tisk článku

Radomír Malý Kniha Humanisté nebo satanisté? Jejímž autorem je brněnský katolický historik PhDr. Radomír Malý vyšla v devadesátých letech v malém nákladu a šířila se jako samizdat v českém katolickém prostředí

Autor se v ní zabývá historií i současností zednářského hnutí. Od jiných knih na dané téma se liší zejména tím, že působení zednářů posuzuje ve světle katolické víry, která viděla v tomto hnutí vždy svého úhlavního nepřítele a zdroj všech revolucí. Kniha je rozdělena do osmi kapitol, které mapují postupně celou problematiku svobodného zednářství.      

HUMANISTÉ NEBO SATANISTÉ?

 

1. Lež od samého začátku

O svobodném zednářství existuje z minulosti velká spousta literatury. Všechna, ať už pro nebo proti zednářská díla, uvádějí jeho historii v naprosto stejné a jednoznačné podobě. Vznik svobodného zednářství situují do Anglie na začátek 18. století, do roku 1723, kdy presbyteriánský pastor James Anderson sepsal konstituci první lóže. Ta se vyvinula původně ze zájmového združení lidí zainteresovaných na stavbách chrámů (odtud zednáři, zedníci), do něhož v průběhu 17. století vstoupili intelektuálové a lidé mající v rukou moc, aby prosadili nikoli teistickou, nýbrž deistickou a racionalistickou vizi světa. Bůh byl podle těchto teorií, hlásaných už Hobbesem a Humem, chápán jako později Voltaierův ,,velký hodinář", který sice stroj sestaví a natáhne - ale dál se o něj nestará, nechá ho běžet.

Radomír Malý

V tomto systému nemá žádné místo zjevení náboženství člověku, učení o tom, že Bůh se lidem v osobě Ježíše Krista zjevil a lidem náboženství dal. Božský Spasitel byl pro zednáře pouhým člověkem jako každý jiný, i když člověkem významným, filozofem a mučedníkem za pravdu. Zednářství tak údajně odmítá všechno nadpřirozené, pohrdá mystikou a jako produkt osvícenství klade hlavní důraz na rozum, rozvoj vědy a podporu čistě přirozených a racionálních ctností: pracovitosti, vytrvalosti, sebekázně, silné vůle, soucitu a dobročinnosti. V Andersenově konstituci se říká: ,,Řád svobodných zednářů byl ustanoven k zušlechtění člověka: milováníhodného člověka, vzorného občana a dobrého poddaného, nezlomného ve svých slibech, věrného ctitele boha přátelství, spíše přítele ctnosti než odměny...."

Tak vypadá základní učebnicové klišé o zednářích. Málokdo ví a ještě méně jich postřehne, že toto je pouhý vnější nátěr. Kdyby bylo pravdou to, co je výše napsáno a co do omrzení opakuje většina autorů o tomto problému, skutečně bychom se asi měli podivit, proč papežové věnovali zednářství takovou pozornost. Vždyť se přece jedná o neškodný filantropický spolek ! Pravda, stojí na zcela jiném než katolickém základě, dokonce odmítá základní principy křesťanství, ale jinak se přece věnuje tak jako katolické řeholní řády charitě, pěstuje rozvoj ctností a usiluje o zušlechtění člověka mravně a duchovně. Takže - proč ten hambuk kolem toho? Proč se papežové raději nevěnovali hlásání Evangelia místo odsuzujících výroků o zednářích?

První z našich autorů, kdo upozornil na rozdíl mezi tím, co zednáři sami o sobě hlásají a tím, čemu skutečně věří a co praktikují, byl kolektiv autorů SVAM, který sepsal dílo pod názvem ,,Svobodné zednářství". Zde správně pisatelé upozorňují, že zednáři nevznikli teprve v roce 1717, kdy byla ustavena v Anglii první lóže, ani v 17. století, dokonce ani nenavazovali na sdružení stavitelů chrámů, jak se všude píše, nýbrž na tajnou ezoterickou společnost rozenkruciánů, kteří zde existují už od 14. století. Ti prostoupili původně nevinné a neškodné společenství budovatelů chrámů a dali mu tajný mystický, mýtický a okultní charakter, který byl navenek maskován racionalismem a odmítáním nadpřirozena. Zakladatelem rozenkruciánů byl legendární Chrétien Rosencreuz, hlavní hrdina románu Jana Valentina Andrey z Adelsbergu. Náležel prý původně k temlářskému rytířskému řádu, po jeho likvidaci francouzským králem ve 14. století unikl upálení a potuloval se po Blízkém a Středním Orientě, kde se seznámil s východním okultismem a židovskou kabbalistikou. Po návratu do Evropy se stal údajně zakladatelem tajné okultní společnosti, která dostala jméno po něm. Zabývala se alchymií, hledáním ,,elixíru života" a hlavně magie. Brzy se rozšířila po celé Evropě.

O jejím zakladateli nemáme příliš mnoho zpráv, v podstatě se jedná pouze o Andreův román. Ten však nelze pokládat za spolehlivý životopis. Jisto je jen tolik, že Rosencreuz byl historickou postavou, neboť hnutí nesoucí jeho jméno by těžko mohlo vzniknout bez zakladatele. Rozenkruciáni zajisté nebyli jedinou okultní sektou ve středověku a ranném novověku. Pro nás však jsou významná tím, že poskytli ideový základ svobodnému zednářství. O tomto faktu svědčí přesvědčivě židovský rabín Toaff, jeden z čelných představitelů Židovské rady ve Francii v padesátých letech. Toaff sám se netajil svým členstvím v zednářské lóži. Píše: ,,V zednářství existuje jedna tajná filozofická a náboženská doktrína, kterou do něho vnesli gnostičtí rozenkruciáni od chvíle, kdy se v roce 1717 sloučili se svobodnými zednáři. Tato tajná doktrýna, jinak zvaná gnozí, je však výlučně vlastnictvím pouze zednářů vyšších stupňů." Francouzský katolický kněz a jeden z nejvýznamějších znalců fenoménu svobodného zednářství Emmanuel Barbier cituje ve své knize další informace od zednářských historiků: ,,Rozenkruciáni se zabývali alchymií a propagací gnoze". Na počátku nebyli příliš početní, postupně ale rostli, takže na začátku 18. století měli zejména v Anglii obrovský význam a vliv.

24. června 1717 podepsali jménem rozenkruciánů John Teofil Desaguliers a jménem zednářů pastor James Anderson za přítomnosti dalších bratří - jak uvádí jejich jména dokument - v hospodě Pommier na Charles Street smlouvu, která měla sloučit ,,Bratrstvo svobodných zednářů a bratrstva přidružená" se sdružením rozenkruciánů. Toto sloučení mělo rozenkruciánům pomoci skrýt své alchymistické praktiky a gnostické ideje pod plášť váženého bratrstva, zednářům zase na oplátku dosáhnout peněz a vlivu, neboť mezi rozenkruciány bylo zajisté mnoho bohatých a mocných osob. Tehdy se zrodilo svobodné zednářství, které známe až do dnešní doby. Tzv. ,,Bratrstvo svobodných zednářů a bratrstva přidružená" navždy zmizely, zůstalo pouze svobodné zednářství jako pokračování rozenkruciánů, jako středisko čisté gnoze, jako centrum falešného a zdegenerovaného gnosticismu namířeného proti katolické Církvi.... Rozenkruciáni, zakládající zednářství, přijali k tradičním zednářským symbolům spojených se zednictvím a architekturou ještě symboly almymistické a gnostické.

Svobodné zednářství není ve své podstatě ničím jiným než pokračováním středověké a ještě starověké gnoze, která vycházela z orientálních mýtů, řeckého neoplatonismu, pohanských mystérií a magie, zčásti též z křesťanských prvků. Ve starověku byl nejnebezpečnějším gnostickým bludem manicheismus, s nímž svedl zásadové teologické půtky sv. Augustin. Ve středověku se stali hlavními nositeli gnosticismu kataři albigenští, po nich následovala celá řada sekt a ezoterických společností, přičemž rozenkruciáni byli jednou z nich. Ranný středověk tyto jevy téměř neznal, k jejich rozkvětu dochází až v důsledku arabských výbojů a křížových výprav, kdy Evropa přišla do užšího kontaktu s Orientem. Odtud a také z oživování antiky v počínající renezanci, dochází ke kříšení starých pověr, které křesťanství do té doby vymýtilo: astrologie, alchymie, čarodějnictví a sním spojený přehnaný a pověrečný strach z čar a kouzel, který vedl ke smutně proslulým procesům s čarodějnicemi, věštění a zaříkávání atd. Spolu s ním ožívá také kult ďábla, jehož manicheismus klade na stejnou rovinu s Bohem tak jako perský zoroastrismus, jenž rozlišoval dobré a zlé božstvo (Ormuzd a Ahriman). Katolická nauka naopak učí, že ďábel se nikdy nemůže rovnat Bohu, neboť je jen tvor Jím stvořený. Bujení okultismu a magie nebylo možné a myslitelné bez kultu zlého ducha, bez jeho vyzývání a obřadů k jeho poctě. Na vzývání satana spoléhaly všechny okultní společnosti, ať už to přiznávají či nikoliv.

Rozenkruciáni převzali z manicheismu dualismus světla a tmy. Pojem osobního Boha se rozplývá v panteistické představě jakéhosi ,,božského dechu", který se šíří ze světelného centra do celého světa. Člověk prý žije ve dvou světech: v materiálním světě smyslů a neviditelném světě idejí. K poznání obou vede cesta skrze člověka za pomoci duchů, andělů světla. Není těžké uvědomit si tady ihned výrok sv. apoštola Jana o satanu, který na sebe bere podobu anděla světla. Rozenkruciáni tak uctívali ve svých mystériích satana, zlého ducha. S jeho pomocí chtěli ovládnout svět. Tato filozofie opřená zcela jasně a vědomě o kult satana pronikla po sloučení rozenkruciánů se zednářskými bratrstvy do svobodného zednářství a stala se nedílnou součástí kultu prakti-kovaného v lóžích. Na tuto skutečnost markantně a se vší naléhavostí upozorňuje papež Lev XIII., který ve své encyklice ,,Humanum genus" z roku 1884 píše: ,,Zednářstvo má svůj satanský plán související se snahou nastolit v celém světě království satanovo". Tentýž papež v listu italským biskupům roku 1892 tvrdí: ,,Tato temná sekta (zednáři, pozn. autora)...... je plná ducha satanova, který - podle tvrzení apoštola - bere na sebe v případě potřeby podobu anděla světla...... Bývalý svobodný zednář Jean Marqués - Riviére, který roku 1931 přerušil veškeré styky s lóží, vydal o tom toto závažné svědectví: ,,Zednářství je založeno na moci démonické. Někteří se možná usmějí nad tímto tvrzením. Neznají totiž démonickou moc toho, co se nazývá magickými světy, které obklopují zemi jakoby neviditelnou sítí. Tyto bytosti temnoty osnují plán záhuby, plán nepřátelský vůči člověku. Právě odtud pocházejí různí tajemní učitelé, astrální vůdcové, zjevující se a zanikající v obřadech vysoké magie, jejíž existence je nepopiratelná. Jsou to skutečně démoni, kteří inspirují tajné lóže a ezoterické skupiny...... Satan se nikdy nepředstavuje jako takový. Bylo by naivní tomu věřit. On se vždy vydává za anděla světla, utěšitele, ducha pravdy. Tento otec lži se náhle stává apoštolem míru, mystickým vůdcem, knížetem vědy. Ale běda těm, kteří postupujíce po stupních satanistické hierarchie, s ním navazují stále bližší kontakt. Závěr, potvrzený mimo jiné i autoritou papežskou, která nám představuje autoritu Kristovu, je tedy jednoznačný: Zednářství je jakousi anticírkví se svými dogmaty a kněžími. Anticírkví satanovou!

Co tedy z toho vyplývá? Že zednáři jsou a priory špatní lidé, kteří zasluhují naše odsouzení? Historie může uvést celou řadu členů zednářských lóží, kteří vynikli jako učenci nebo jako filantropové, vyvíjející dobročinné akce ve prospěch trpících a potřebných. Je možno jmenovat švýcarského pedagoga Pestalozziho, který se stal obhájcem náboženské výchovy mládeže, amerického podnikatele a utopického socialistu Owena, kterému přes všechny kardinální omyly v přístupu k řešení sociální otázky není možno upřít lidumilnost a lásku k trpícím. V naší historii známe jména šlechtických rodů, úzce spjatých se zednářstvím, které prosluly svojí podporou vědy a kultury, jakož i zakládání dobročinných ústavů (Nosticové, Černínové, Salmové, Kinští atd.). Začíná část našich národních buditelů včetně katolických kněží byla organizována v zednářských lóžích. Nalezli bychom tam i tak zvučná jména jako premonstrát Rafael Ungar, jezuita Ignác Cornova, Josef Dobrovský. Členy zednářských lóží byli také prokazatelně Bernard Bolzano, František Palacký, Pavel Josef Šafařík, František Ladislav Rieger, František Ladislav Čelakovský. Jako katolíci máme samozřejmě k těmto osobnostem a jejich činnosti vážné kritické výhrady, někdy dokonce značné, nicméně nelze popřít jejich zásluhy o rozvoj českého národa, české vědy, literatury a v neposlední řadě i jejich mravní odkaz (zejména u Palackého). Šlo o osoby, které rozhodně nesmýšlely satanisticky a u kterých lze těžko předpokládat účast v satanistických rituálech. Jejich názory, i když často značně mylné, přece jen vycházely z poctivé snahy prospět, být užitečný dobré věci. Ano, s plnou odpovědností je možno říci, že mezi zednáři existovalo a existuje mnoho lidí přirozeně dobrých, kteří jsou upřímně přesvědčeni, že jejich lóže praktikují jen humanismus a lásku k bližnímu. Stejně tak lze ale k tomu dodat, že právě v tomto tkví ďábelská rafinovanost a obrovské nebezpečí. Už námi citovaný rabín Toaff udává, že magie, vzývání satana a další okultní praktiky, z nichž je jasná služba zlu, jsou známy pouze zednářům vysokého stupně zasvěcení a titulem ,,mistr komandor", ,,rytíř Kádoš" apod. Ti ostatní na nižším stupni zasvěcených plní roli tzv. ,,užitečných idiotů" (termín Leninův), svými humánními a kulturními akcemi, budícími všeobecné poznání, vytváří clonu pro své vedení (třebas i nevědomky, což naopak mají velmistři lóží nejraději), aby svět nepostřehl tajné okultní a zločinné pikle zednářstva jako celku.

Toto tvrzení dokazuje následující událost. Roku 1785 jistý Lanz, zednář vysokého stupně zasvěcení lóže pod názvem ,,Osvícení Bavorska", byl na cestě zabit bleskem. Policie našla u něho tajné dokumenty lóže, které byly tak kompromitující, že bavorská vláda nařídila soudní proces, v němž byli její předáci odsouzeni k vysokým trestům, velmistru Weisshauptovi se podařilo uprchnout. Mimo jiné byly předmětem soudního líčení i satanské rituály. Dokumenty o tom jsou uloženy v mnichovském archivu. Podobný důkaz existuje i z našeho století z Maďarska. Roku 1919 po pádu komunistické tyranie Bély Kuna se vláda zmocnila archivu budapešťské Velké lóže. Úloha zednářů v revoluci byla tak jasná, že šéf státu velkoadmirál Horthy se rozhodl uzavřít všechny maďarské lóže a postavit zednářství mimo zákon. Úřední zpráva i tady konstatuje okultismus a satanismus jako hlavní ideové zdroje zednářství. Ostatně toto máme černé na bílém i v oficiální příručce svobodného zednářství pro stupeň zasvěcení ,,mistr Terminator", kterou v roce 1871 vydal v USA Albert Pike, dodnes považovaný a uctívaný jako největší zednářský filozof. Jeho práce se jmenuje ,,Morálka a dogma" (Morals and dogma). Píše se tam mimo jiné třeba toto: ,,Svobodné zednářství je dědicem tradice starověkých mystérií a zachovává původní podání prvotní víry. Nejstarší pravdy jsme převzali ze zend-avetismu a védismu (zoroastrismu), od Platona a Pythagora, z Indie a Persie, od Féničanů, Řeků a Egypťanů, jakož i ze svatých knih židovských. Zednářství je náboženstvím se vším všudy. Všechny tyto uvedené doktríny tvoří náboženství a filozofii zednářství....... Proto do kompetence zednářství patří nejen výuka morálních, politických a filozofických pravd, ale také náboženských...... Svět brzy k nám přijde hledat své vládce a velekněze."

Může snad být jasněji řečeno, že svobodné zednářství není žádnou světskou racionalistickou ryze praktickou, nýbrž výhrad-ně náboženskou a okultní organizací? Zoroasterismus, pythagorismus, fénické a egyptské náboženství jsou neodmyslitelné od okultních mystérií a úcty nejen dobrých, nýbrž i zlých duchů. Svobodné zednářství je tedy něčím zcela jiným, než za co se vydává. To je ostatně taktika zlého ducha od prvopočátku. Nejde o nic jiného než o to, co je dnes již dostatečně známo ze života Karla Marxe. Ten vůbec nebyl ateistou a sociálním reformátorem, nýbrž členem okultní sekty a ctitelem satanovým. Veškerý jeho dialektický materialismus, ateismus, socialismus a komunismus nebyly ničím jiným než nástrojem ke zničení křesťanství, potaž-mo k vymýcení Boha a Ježíše Krista z mysli lidí a nastolení království satanova. K tomu Marx cíleně pracoval - jeho tak zvaně ateistická nauka byla jen prostředek. Totéž platí i o zednářích. Je-jich racionalismus, deismus, liberalismus a humanismus jsou pouze nástroji k dosažení konečného cíle - nastolení satanova království na této zemi v jeho jménu vlastní světovlády.

2. Zednářská nauka je s katolickou absolutně neslučitelná

V minulé kapitole jsme se snažili dokázat na základě faktů, že zednáři, alespoň ti s vyšším stupněm zasvěcení, nectí Boha, nýbrž satana a v jeho službách bojují proti Bohu, Ježíši Kristu a Jeho Církvi. S tím souvisí magie a okultismus, které jsou od prvopočátku s katolickou vírou neslučitelné. Katolík se má vždycky a za všech okolností vyvarovat čar a kouzel. S okultismem souvisí i další bludy: panteismus, reinkarnace, systém trojího světa a spiritismus. Toto všechno je v zednářství pevně zakotveno.

a) Panteismus je filosofický systém, který zastírá hranici mezi Stvořitelem a stvořením. Bůh je rozpouštěn v přírodě, jak učil v 17. století Baruch Spinoza. Podle katolického dogmatu je Bůh transcendentní bytostí, to znamená stojící nad tímto stvořeným světem a vesmírem. Panteismus ho naopak umísťuje dovnitř tohoto světa a vesmíru, je to Hegelova "světová duše" (Welgeist), která prochází vývojem spolu s živou a neživou přírodou a dosahuje vyvrcholení v člověku jako nejvyšším vývojovém stupni. Zbožštění člověka je tedy hlavním nebezpečím tohoto učení, které přineslo neblahé plody v ideologii německého nacismu, která byla jednoznačně panteistická, o čemž se lze snadno přesvědčit pouhým nahlédnutím do "bible" hitlerismu, Rosenbergova "Mýtu 20. století". Ovocem panteismu je Nietsheův zpupný a milosrdenstvím pohrdající nadčlověk, spoléhající na svou vlastní sílu a považující sama sebe za Boha. Svobodné zednářství vyznává tzv. emanační panteismus. Svět je chápán jako emanace Boha, jako výrn "Nejvyššího architekta" (tak označují zednáři Boha), jako jeho nedílná součást. To se týká nejen světa, ale i vesmíru, neživé a živé přírody, přirozena i nadpřirozena. Zednářský bůh není osobním Bohem, není v pravém smyslu živou a konkrétní bytostí, které mohu říkat "Ty", je neosovním tajemným rozumem, někým nebo něčím neznámým, co nelze náležitě určit a pojmenovat. Toto božstvo je rozpuštěno ja v přirozeném světě, tak i v nadpřirozeném, zednářství jako okultní systém věří ve světy duchů a nadpřirozených bytostí v čele se "světlonošem", latinsky luciferem. Do tohot nadpřirozeného světa se lze dostat pomocí magie a okultní mystiky. Bůh se podle zednářské nauky nezjevil člověku a nedal mu žádné náboženství. Boží zjevení Starého i Nového zákona je nesmyslem, neboť stejně tak se prý mohl Bůh zjevit v kterémkoliv jiném náboženství. Bůh se prostě o vesmír, svět i člověka od chvíle stvoření nestará, to všechno se vyvíjí podle vlastních zákonů. Stejně tak se ale Bůh nestará o svět duchů, svět nadpřirozených, který má rovněž své zakonitosti. K tajům nadpřirozeného řádu vede cesta skrze okultismus. Panteisticky chápaný bůh (božstvo) zde hraje roli pouze neosobního stvořitele, architekta toho všeho, ovšem na způsob robota, pouhého rozumu bez lásky, citu a charakterových vlastností. Rozpouští se ve svém stvoření a tajemné s ním splývá. Tato zednářská nauka má příbuzné rysy s východními náboženstvími, nikoliv však s křesťanstvím. Čtenář, který se orientuje alespoň trochu v religionistice, zde pozná společné prvky s budhismem, hinduismem, konfucianismem, zoroasterismem apod., nikoliv však s křesťanstvím, nikoliv s katolickou naukou, zjevenou Boží pravdou o Bohu, který stvořil viditelné i neviditelné světy a stojí jako svrchovaný vládce nad tím vším, který se z lásky k člověku stal člověkem, aby mu svou smrtí na kříži a svým zmrtvýchvstáním získal věčný život, když tentýž člověk tímto darem na úsvitu dějin pohrdl. Zednářský panteismus kombinovaný s deismem a okultismem tak odporuje základnímu a prvnímu článku katolické víry o jedniném Bohu v trojici.

b) Není sice dogmatem zednářské nauky, zato však všeobecně přijímaným přesvědčením teze o reinkarnaci, čili o převtělování duší. Podle této doktrýny lidské duše přecházejí z jednoho těla do druhého, po smrti člověka prý duše žije mimo tuto zemi, po delší nebo kratší době se však na ni znovu vrací, aby oživila nové tělo v momentě jeho příchodu na svět. Katolická Církev učí něco zcela odlišného. Už na II. Lyonském koncilu roku 1274 bylo vyhlášeno jako závazné dogma, že duše spravedlivých jsou "po smrti bezprostředně vzaty do nebe". Florentský koncil roku 1439 zase definoval další článek víry, že "duše zavržených sestupují po smrti rovnou do pekla, aby tam snášely tresty za své viny". Tridentský koncil (1545-63) se vší závažností potvrdil nauku Církve o tom, že "duše. které v okamžiku soudu nebyly zavrženy, ani okamžitě přijaty do nebe, vstupují do očistce". Ani učitelský úřad Církve ani žádný teolog nikdy neučili, že očistec spočívá v putování duší z těla do těla. Pro to ostatně není v Písmě svatém ten nejmenší podklad, rovněž tak v literatuře prvotní Církve. Jen Origenes pod vlivem platonismu tuto myšlenku připouštěl, dostalo se mu však od církevní autority příkrého odmítnutí. Reinkarnaci věřili v antice Platon a jeho žáci, tato doktrýna je dnes součástí především hinduismu. Katolické nauce striktně odporuje a také křesťanské civilazaci je něčím naprosto cizím. Reinkarnační teorie má negativní vliv na lidskou mravnost, neboť snižuje odpovědnost člověka za jeho činy tím, že ji činí závislou na předchozím životě. Člověk nemůže za své zlé skutky, neboť prý zdědil tuto náklonnost ze svého předchozího ži-vota. Důsledně vzato je prot zcela zbytečné peklo, neboť nikdo za svůj špatný život nemůže a nikdo se také nemusí bát odpovědnosti, až bude stát před tváří Boží.

c) Víra v systém trojího světa v teorii, že mezi fyzickým a duchovním světem existuje ještě jakýsi třetí, nazývaný často světem astrálním nebo psychickým, kde sídlí též démoni. Člověk podle této nauky je složen ze tří prvků: fyzického těla, prvkem nazývaného duší a vlastního ducha. Lidská duše je prý z poloviny hmotná a z poloviny duchovní. V okamžiku smrti údajně je to ona, kdo působí pozvolný přechod hmoty směrem k duchu a následně k Bohu bez přetržky. Formou tohoto přechodu je reinkarnace. Katolická nauka učí o existenci dvou světů: duchovního a hmotného, ne třech. V Credu se modlíme: "Věřím v jednoho Boha....... Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného.....". Je článkem víry, že člověk se skládá ze dvou principů existence, nikoliv tří: ze hmoty a formy, fyzického těla a duchové duše. Na koncilu ve Vienne v letech 1311-12 to bylo pro katolíka závazně definováno takto: "......zavrhujeme jako bludnou a katolické pravdě odporující nauku nebo mínění, které odporují nebo zpochybňují tvrzení, že podstata rozumové čili intelektuální duše je pravdivě a sama o sobě formou lidského těla....... kdokoliv by se odvážil tvrdit, bránit nebo tvrdošíjně držet mínění, že rozumová čili intelektuální duše není sama o sobě formou lidského těla, nechť je považován za heretika".

d) Spiritismus je tajemnou naukou, která usiluje pomocí duchů vyvolaných ze záhrobí poznat skutečnosti skryté lidskému poznání, například osudy zemřelých nebo tajemnství budoucího života. Spiritisté očekávají odpovědi od speciálních prostředníků, zvaných "média". Zednářství propaguje spiritismus a některé lóže se mu přímo věnují. Kongregace Sv. Oficia (dnešní Kongregace pro nauku víry) vydala 30. března roku 1898 ohledně spiritismu toto závažné rozhodnutí: "Praktikování spiritismu je nepatřičnou pověrou, protože není Boží vůlí posílat na zemi dobré duchy jen proto, aby uspokojili lidskou zvědavost. Jestli tedy duchové odpovídají na otázky spiritistů, mohou jimi být jedině démoni, kteří usilují o to, aby vešli do kontaktu s člověkem, aby mu uškodili a způsobili zlo. Proto Církev jednoznačně zakazuje jakoukoliv účast ve spiritistických seancích........

Důležitou součástí zednářské teologie je také židovská kabbala. Ta se ovšem opírá o tzv. talmudistickou tradici a navazuje bezprostředně na Talmud, čili morální kodex. Ten náleží rovněž mezi posvátné knihy zednářstva. Talmud učí o Ježíši Kristu, že byl Mariiným nemanželským synem a podvodníkem, někým na způsob pouličních kejklířů. Talmud, i když se opírá o starozákonní tradici, nemá ve skutečnosti s ní nic společného a odbíhá od ní daleko směrem k okultismu, pochybnému mysticismu a židovskému imperia-lismu. Katolická Církev vždycky ctila a ctí starozákonní tradici starověkého Izraele, kterou převzala a přijala za svou, neboť se jedná o Boží zjevení člověku. Ortodoxní židovstvo, držící se starozákonní víry v Boha, jak je obsažena v posvátných knihách Starého Zákona, zasluhuje naši úctu, respekt a hlavně modlitbu, aby přijalo Ježíše Krista jako skutečného zaslíbeného Mesiáše. S tímto ortodoxním židovstvem však má pramálo společného talmudistická kabbala, která opouští Mojžíšovu tradici a orientuje se na perská a chaldejská mystéria, jak o tom svědčí spis "Zohar" od židovského autora Mošeho z Leonu ve Španělsku kolem roku 1300. Je to tradice zfalšovaná, zpohanštělá a zdémonizovaná. O sepětí židovské kabbaly se zednářstvím svědčí následující citáty z nejpovolanějších úst. Rabín Elie Benamozegh píše: "Je jisté, že zednářská teorie odpovídá teorii kabbaly.....". Další rabín H. Geffen zase uvádí následující: "Zednářským symbolům nelze porozumět bez studia západního mysticismu: kabbalistického, pythagorejského a jiných podobných". Další autor Bernard Lazaré zase říká: "Účast židů u zrodu zednářstva, konkrétně židů - kabbalistů, je - jak to dokazují některé zachované obřady - nepochybnou skutečností." Námi citovaný Albert Pike ve své knize, považované za bibli svobodného zednářství, sděluje: "Pravdy šířené zednářstvím se opírají o židovskou tajnou tradici, známou jako kabbalistický gnosticismus. Zednářství je náboženství, jež se opírá o tajnou židovskou filozofii obsaženou v kabbale." Celá kabbalistická tradice kategoricky vylučuje s odvoláním na Talmud myšlenku, že Ježíš Kristus byl vtěleným Bohem, počatým z Ducha svatého z Panny Marie, který za nás zemřel na kříži, aby nám umožnil věčný život, který konal zázraky a své Božství dokázal zmrtvýchvstáním. Židovští kabbalisté ve shodě s Talmudem Ježíše Krista buď jako podvodníka, nebo v lepším případě jako jednoho z mnoha tajemných mágů a osvícených můžů pronikajících tajuplnosti okultních skutečností. Že něco takového je neslučitelné nejen s katolickou naukou, ale také s každou sebepovrchnější lidovou vírou ve výlučné postavení Ježíše Krista, není snad zapotřebí dokazovat. Židovská kabbalistika, tvořící princip svobodného zednářství, je nejen nekřesťanská, nýbrž zcela jednoznačně protikřesťanská.

Dnes se katolická Církev ocitá tváří v tvář bujení nejrůznějších a často nejpodivnějších sekt, které jí vhazují rukavici. Mnohokrát se tohoto jevu dotkl sám Sv. Otec Jan Pavel II., a mnozí další vysocí církevní hodnostáři. Poslyšme, co k tomu problému říká bývalý výše citovaný zednář J. Marqués-Riviére: "Chci zvláště zdůraznit, že zednářství je místem, kde různé sekty si berou kostru svých nauk. Zednářství je pro ně mateřskou školou, filtrem i vzorem. Ze zednářství vzešlo už mnoho sekt, jejich organisace a struktura pocházejí z lóží. Některé jsou originální, jiné komické, další zas čistě satanistické a ještě další se orientují na odpadlíky od tradičních církví...." Navzdory těmto faktům se však setkáváme s nepochopitelnými reakcemi některých církevních hodnostářů. Tak například roku 1969 tehdejší prefekt vatikánské Kongregace pro jednotu křesťanů kardinál Johannes Willebrands přijal na audienci členy zednářského bratrstva a pronesl tato slova: "Chci vyjádřit svou vděčnost a uspokojení z faktu, že členství v bratrstvu spojuje katolíky s protestanty a židy ve vzájemné spolupráci k dobru lidstva. Jak konkrétně vypadá tato "splupráce k dobru lidstva", svědčí obsáhlá zpráva z amerického deníku "Times Union" vychízejícího v Albany, ze dne 1. května 1988. Deník informuje, že katolická škola Siena College přijala v roce 185 sponzorování od zmíněného Molayova bratrstva. Když se o prázdninách setkali na splečném táboře, plánovaném táboře, plánovaném sponzory, katoličtí a zednářští chlapci, "unesla skupina šesti mladých zednářů 17-ti letého katolíka, svázala ´ho a sexuálně zneužila...... Před soudem se všech šest přiznalo. Byl mezi nimi i hlavní vedoucí tábora a rádce..... To však nebránilo katolickému biskupovi z Albany mons. Howardu Hubbardovi, aby krátce potom promluvil na jednom zednářském shromáždění. Zmatek jde dokonce tak daleko, že ve městě South Bend ve státě Indiana v USA se v postní době roku 1991 pravidelně setkávali u tzv. "ekumenických snídaní" katoličtí kněží a laici z tzv. Hnutí Kolumbových rytířů s místními svobodnými zednáři. Americký spisovatel a velký bojovník za práva katolíků Paul A. Fisher píše, že tyto tzv. "ekumenické" kontakty katolíků se zednáři jsou v USA a v Západní Evropě stále častějším jevem, zatímco naopak policie, jmenovitě britský Scotland Yard, své členy varuje před kontakty se zednářskými lóžemi, které označují za semeniště organizovaného zločinu.

Italský římskokatolický kněz Don Stefano Gobbi, který už od roku 1972 slyší hlas Panny Marie, napsal ve svém spise "Panna Maria kněžím", že šelma z Apokalypsy, černá a podobná pardálu, je svobodné zednářství. Panna Maria skrze Dona Gobbiho nás o tom přesvědčuje slovy: "Jedná ve stínu, skrývá se, utajuje se, aby se mohla vměšovat v každé straně. Mocí svých deseti rohů rozšiřuje všude zákon zcela odporující zákonu Božímu. Sedm hlav vyznačuje různé zednářské lóže. Zednářství staví proti ctnostem šíření sedmi hlavních neřeřestí...... Dále Don Gobbi uvádí, že každá zednářská lóže má úkol prosazovat uctívání jiného božstva..... úkolem zednářských lóží je dnes pracovat s vel-kou lstivostí, aby všude přivedly lidstvo k pohrdání svatým zákonem Božím, k otevřené opozici vůči deseti přikázáním, k upření úcty, patřící jedině Bohu a jejímu prokazování stále většímu množství lidí, rozumu, penězům, moci, nesvornosti, násilí, rozkoši." Na soukromé zjevení, které prezentuje Don Gobbi, můžeme mít samozřejmě svůj názor. Církevní autorita se nevyslovila ani pro ani proti. Není účelem této knihy hodnotit pravost či nepravost zjevení Dona Gobbiho, nedá se však ani v nejmenším popřít, že jeho výroky o zednářích , za jejichž původce označuje Pannu Marii, naprosto "sedí" zcela korespondují s výše i níže uváděnými a doloženými fakty. Především souhlasí s naším základním zjištěním že zednářská ideologie a nauka jsou s katolickou vírou naprosto neslučitelné jako voda a oheň. Proto nelze pomýšlet na nějaký ekumenický dialog se zednáři, jak se snaží někteří teologové a církevní hodnostáři přesvědčovat. Ekumenismus se týká myšlenky sjednocení křesťanů, konkrétně křesťanů věřících v Nejsvětější Trojici a přijimajících Ježíše Krista jako Syna Božího, jako jediného Spasitele lidského pokolení, nikoli chimérické jednoty katolíků a vyznavačů pohanských okultních mýtů. S těmito nelze žádný ekumenický dialog vést a do jejich spolků vstupovat bez zrady své víry a svého přesvědčení. Samozřejmě lze s jednotlivými zednáři (jako jednotlivci, nikoli jako organisací) spolupracovat, když jde o dobrou věc, když se některý věnuje charitativní nebo vědecké činnosti bez znalosti záměrů lóží vyššího zasvěcení, právě tak, jako je možná spolupráce katolíka s kýmkoliv, když se jedná o dobro a službu bližním. Ovšem vždycky je třeba bdělosti, aby toho nebylo zneužito pro jiné, katolické víře nepřátelské cíle.

3. Organizační struktura svobodného zednářství

Svobodné zednářství vždycky mělo a má dodnes dvě složky: veřejnou a tajnou. To nepopírá ani Lennhof ve svém slovníku. Je ovšem jasné, že tak jako každá lidská organizace, prošlo i zednářství od svého vzniku začátkem 18. století určitým ideovým i organizačním vývojem, aniž by tím doznaly změny jeho základní myšlenková orientace, duch a satanské zaměření. Už ve 40. letech 18. století došlo mezi zednáři k rozkolu. Podnětem byla bula papeže Klementa XII. „In Eminenti“ z roku 1738, která znamenala první odsouzení svobodného zednářství ze strany Církve. Anglický zednář Michael Andrew Ramsey, který byl katolíkem, se snažil vyhnout konfliktu s Církví a proto se pokusil reformovat zednářské lóže tak, aby vnějškově navazovaly na středověké rytířské řády. Podle Ramseye se měli lóže zabývat jen uměním a vědou a dokonce být loajální jak vůči katolickému panovníkovi, tak i vůči Církvi. Protože největší počáteční úspěch zaznamenala Ramseyova forma ve Skotsku, hovoříme o tzv. skotském ritu. Ten se rozšířil především ve střední Evropě a poněvadž se jeho nositelé stavěli celkově pozitivně ke katolické Církvi, stali se zednářské lóže skotského ritu útočištěm celé řady jinak poctivě věřících katolíků včetně duchovenstva světského a řeholního a vysokých církevních hodnostářů, kterým nevyhovovala barokní spiritualita a potridentská podoba katolicismu.

Zednářské lóže skotského ritu se staly v německém jazykovém prostoru a vůbec ve střední Evropě hlavním nositelem tzv. církevního osvícenství. Pod rouškou halasně proklamovaného katolicismu, ztotožňovaného s osvícenským pojetím humanity a rozumu, docházelo k pomalému, zato však systematickému rozleptávání a rozmělňování katolické víry zevnitř, k popírání závaznosti dogmatu, papežského primátu, úcty Panny Marie a svatých, očistce apod. Lóže skotského ritu tedy nebyly žádnou nevinnou nebo dokonce přímo katolickou záležitostí, jak se snaží někteří historikové předkládat, ale naopak rafinovanou strategií ke zničení katolické Církve zevnitř, o čemž svědčí kupříkladu dějiny reforem císaře Josefa II. u nás a tzv. febronianistické hnutí mezi biskupy. Blíže se toho dotkneme v příslušné kapitole.

Jiné lóže však nepřijaly Ramseyův reformní plán a naopak si osvojily návrh dalšího zednáře Johna Tolanda, který zdůrazňoval na prvém místě nikoli poslušnost vůči autoritě, ale vůči rozumu. Z toho vyplývala nepřátelská nálada nejen vůči katolické Církvi, ale proti křesťanství vůbec. Hovoříme o tzv. anglickém ritu. Ten se rozšířil v 18. století hlavně ve Francii, kde vyvolal rozsáhlý odpad od katolické víry pomocí Encyklopedie a osvícenských filozofů soustředěných kolem ní (Voltaire, Diderot, d’Holbach atd.).

Toto základní rozdělení svobodného zednářství trvá dodnes. Oběma ritům je společné jedno: úmysl zlikvidovat zjevenou pravdu Kristovu a nastolit panství Antikristovo. Liší se ale ve volbě prostředků, jak to provést. Zednáři skotského ritu se navenek staví ke křesťanství přátelsky, nabízejí členství v lóžích duchovním všech církví a jsou dokonce ochotni přiznat Ježíši Kristu jakousi mimořádnou moc od Boha. Tím oklamali a dodnes klamou mnoho jinak dobrých a šlechetných lidí včetně věřících katolíků. Přitom ale vedou členy lóží k protestním akcím ve svých církvích za „demokratizaci“ církevního života, katolíky vyzývají k odmítání autority a poslušnosti s cílem destabilizovat církevní organizaci, nastolit zmatek a vyvolat vlnu odpadu. Zednáři anglického ritu naproti tomu nepokrytě dávají najevo své nepřátelství vůči křesťanství, hlásají navenek čistý deismus a „humanitu bez Boha“. Cíleně a vytrvale pracují na likvidaci katolické Církve mocenskými prostředky zvenčí a na jejich rukou lpí krev katolíků z éry Velké francouzské revoluce, španělské občanské války a částečně též bolševického panství, jak ukážeme opět v příslušné kapitole. Tomuto cíli slouží dokonalá a do detailů propracovaná organizační struktura svobodného zednářství, kterou vynikající současný znalec této problematiky Francouz Arnaud de Lassus s odvoláním na svědectví odpadlých zednářů a částečně též archivních materiálů, které se lóžovým bratřím nepodařilo ukrýt, nazývá „pyramidálním systémem“. Světové zednářství je rozděleno na velké množství samostatných regionálních jednotek, tzv. obediencí, které jsou na sobě naprosto nezávislé. Mají různé názvy: Federace Velké lóže Anglie, Velký východ Francie apod. Lassus rozebírá francouzský Velký východ (Grand Orient). Uvádí, že momentálně v dnešní době se počet jeho členů pohybuje nad 30 tisíci, zorganizovanými ve 450 lóžích. Několik desítek těchto lóží je zcela veřejných, publikují adresy svého sídla i jména funkcionářů, jimiž jsou celou lóží na jeden rok volení velmistr, první a druhý strážce, tiskový mluvčí a sekretář. Delegáti jednotlivých lóží se dvakrát do roka scházejí na tzv. konventu, což je vlastně jakýsi parlament Velkého východu. Konvent volí 33-členou Radu, ta zase volí prezidenta Federace lóží Velkého východu. Tato struktura je zcela veřejná a nepodléhá ani nejmenšímu stupni utajení. Není také logického důvodu, proč by se měla skrývat. V jejím programu neexistuje nic co by mohlo být v rozporu se zákonem. Federace lóží Velkého východu se věnuje rozsáhlé osvětové práci ve prospěch vědy, sponzoruje nejrůznější výzkumy, provozuje různé sociální akce apod. Netají se samozřejmě svým negativním vztahem ke křesťanství a propagandisticky velmi tvrdě bojuje ve prospěch interrupcí, což ovšem platí též o mnoha dalších organizacích a sdruženích, nemající se zednářstvím nic společného.

Mnohem důležitější je ale ta druhá, utajená struktura Velkého východu. Veřejná a neutajená Federace lóží totiž sdružuje pouze lóže nižšího stupně zasvěcení s názvem „zednář terminátor“ (učeň). Ne všechny lóže tohoto nejnižšího stupně zasvěcení jsou ovšem veřejné, i tady existují už některé lóže tajné. Lóže na stupni „zednář terminátor“, mají navenek samostatnost a oficiálně je nikdo neřídí. Ve skutečnosti však v lóži utajeně působí 10 - 15 (jedna lóže má 50 - 60 členů) členů vyššího stupně zasvěcení pod názvem „zednář tovaryš“. Ti náleží k přísně utajené lóži tohoto vyššího stupně zasvěcení a mají pověření sledovat lóži zasvěcení nižšího, podávat informace o jednotlivých členech a nenápadně ovlivňovat činnost této lóže nižšího stupně, v níž mají vystupovat jako její řádní členové, aniž by se kdokoliv dozvěděl o jejich příslušnosti k vyšší lóži. Když si vytypují někoho jako „spolehlivou“ a „schopnou“ osobu, nabídnou mu v soukromém rozhovoru mezi čtyřma očima členství v lóži vyššího stupně. Tato „lóže tovaryšů“ je zase stejným způsobem kontrolována a řízena některou lóží dalšího stupně zasvěcení pod názvem „zednář mistr“. Velký východ má celkem 33 stupně zasvěcení, ty nejvyšší mají exotické názvy:

30. Velký rytíř kádoš

31. Velký inspektor inkvizitor komandor

32. Vznešený kníže královského tajemství

33. Suverénní velký generální inspektor

Hlavní zásada, která ve Velkém východu platí, je ta, že zednář má mít o lóžích nižšího stupně zasvěcení a jejich členech dokonalý přehled, může mít znalosti i o lóžích stejného stupně zasvěcení a udržovat na této své úrovni kontakty, nemá však absolutně žádné právo být informován o lóžích vyššího stupně zasvěcení a o tom, kdo ho vlastně řídí. Každý stupeň zasvěcení má svůj katechismus, rituál a symboly. Zasvěcení nižšího stupně sestávají z celkem neškodných frází o humanitě a „velkém architektovi vesmíru“, od 18. stupně (Suverénní kníže růže a kříže) jsou jejich součástí magické formule, od 30. stupně (Velký rytíř kádoš) už nastupuje vzývání satana. Toto schéma s různými obměnami platí o všech zednářských obediencích. Zednářství není ničím jiným než pyramidou po sobě následujících tajných sdruženích. Jestliže ve veřejné struktuře svobodného zednářství je vedení voleno zezdola, v tajné struktuře naopak je vedení naprosto nedemokraticky určováno tak, že zednář vlastně vůbec nezná jméno toho, kdo jej řídí a kontroluje, neví ani jak vypadá.

Tato geniální důmyslnost, připomínající strukturu špionážních center, umožňuje dokonalé klamání a matení slušných lidí. Zednáři nejnižších stupňů zasvěcení skutečně zhola nic neví o magii a satanských rituálech, jimiž se zabývají lóže vysokého stupně zasvěcení, jsou informováni jen o ideologii a plánech „na své úrovni“, to znamená o sociálních, vzdělávacích, politických a jiných akcích. Neřesti a zločiny jsou vyhrazeny skutečně těm nejvyšším, kteří nenápadně manipulují pro své zločinecké a satanské cíle zednáři nižších zasvěcení, mezi nimiž tvoří i značnou část, ne-li většinu, lidé v pravém slova smyslu slušní, těšící se ve svém okolí dobré pověsti a úctě. Jen tak je možno vysvětlit, že některé obedience, zejména v anglosaské jazykové oblasti, se hlásí na nižším stupni zasvěcení dokonce ke křesťanství a že v lóžích je organizována celá řada duchovních klasických protestantských církví. A nejsou to jen pastoři racionalistické orientace, kteří považují biblické zázraky za smyšlenky, ale i upřímně zbožní a v Ježíše Krista jako Syna Božího poctivě věřící. Nemají samozřejmě tušení, že jsou manipulováni pro úplně jiné cíle a kdyby se to dozvěděli, zděsili by se. Zednářská struktura dokonalého utajení jim to však nedovoluje poznat, proto budou neustále tvrdit to, o čem jsou upřímně přesvědčeni: totiž, že zednářství je pouze humanitární institucí.

Protestantským pastorům to nezazlíváme. Jejich církve členství v zednářských lóžích bohužel nezakazují, ano, v některých případech dokonce doporučují. Pokud jsou ale v zednářských lóžích organizováni katoličtí věřící nebo dokonce i duchovní, jde v každém případě o neposlušnost církevní autoritě. Jistě, i o katolických knězích, pokud jsou členy lóží nižšího stupně zasvěcení, platí totéž, co o duchovních evangelických církví: neví nic o satanských rituálech a zločinech nositelů nejvyšších stupňů zasvěcení. Na rozdíl od protestantů je to však neomlouvá, neboť v tom případě ignorují hlas svého nejvyššího pastýře, který jim to jasně říká a informuje je. To je třeba říci pravdivě bez ohledu na osobu. Vážíme si zajisté českých národních buditelů, mezi nimiž bylo i mnoho katolických kněží, světských i řeholních. Jestliže však nemůžeme vytknout členství v zednářské lóži evangelíkovi Františku Palackému nebo jeho souvěrci Pavlu Josefu Šafaříkovi, neboť jejich církev jim to nezakázala, potom naopak musíme prohlásit o exjezuitech Ignáci Cornovovi a Josefu Dobrovském, že byli vůči církevní autoritě neposlušní, což neschvalujeme a nepovažujeme za vhodný příklad k následování, i když Cornovovy „Církevní dějiny“ jsou naprosto pravověrné, seriózní a pro katolíka i dnes vhodné k četbě. To ovšem neospravedlňuje jeho neposlušnost vůči papeži, kterou projevil svým vstupem do zednářské lóže. Tím spíše je nutno vyzvednout pravověrné katolické vlastence, kteří členství v zednářských lóžích odmítali: exjezuita Stanislav Vydra, piaristé Gelasius Dobner, Mikuláš Adaukt Voigt atd.

Členství katolíků v zednářských lóžích vždycky bylo a je smutnou záležitostí; katolík, který tam vstoupí, zpochybňuje své katolické smýšlení a přesvědčení v nejvyšší míře. Zednářská rafinovanost jde až tak daleko, že nabízí katolíkům členství v lóžích podvodem přes organizace, které zdánlivě nemají se zednářstvím nic společné. Takovými jsou u nás po listopadu 1989 hojně rozšířené Rotary Club a Lion’s Club. Osobně znám mnoho praktikujících katolíků a duchovních, kteří se svých členstvím v těchto organizacích naprosto netají, jsou mezi nimi i politikové křesťansky orientovaných stran. Prý rotaryáni a lionálové nemají se zednářstvím „nic společného“. Jaká je pravda? Ročenka Velkého východu Francie z roku 1976 informuje o 93 tzv. „zednářských bratrstvech“ mezi nimiž na čelném místě uvádí Rotary Club a Lion’s Club. Tatáž ročenka zároveň vysvětluje, co to jsou tzv. zednářská bratrstva: „Shromažďují v místníh nebo na regionální rovině bratry ze všech zednářských obediencí“.

Je tedy nepochybné, že členem těchto klubů, naprosto veřejných a navenek bez nejmenšího vztahu k zednářství, se ve skutečnosti může stát jen zednář nebo alespoň člověk, s nímž se v budoucnu v zednářské lóži počítá. Tomu odpovídá i historie obou klubů. Rotaryány založil v r. 1905 Paul Harris, bohatý advokát z Chicaga, který se netajil svou příslušností k zednářské lóži. Účelem bylo a je sdružovat ke společným akcím podnikatele a příslušníky svobodných povolání. První Lion’s Club byl založen r. 1917 rovněž v Chicagu a sice Melvinem Jonesem, také svobodným zednářem. Lion’s je zkratka, jež znamená „Liberty inteligence our nations safety“ (svoboda a porozumění jsou nebezpečí našich národů). Lionálové sdružují především řídící a vedoucí pracovníky ze všech oborů. Francouzský Slovník svobodného zednářství (Dictionare universel de la francmaconerie) z roku 1974 píše o obou klubech toto: „Všeobecně se soudí, že tyto kluby jsou anglosaským výronem zednářství. Tak tomu sice není, avšak nelze popřít, že co do své podstaty jsou oba kluby zednářské...“. Je možno hovořit jasněji? Vedle Rotary a Lion’s Clubu jmenuje citovaný slovník též tzv., „Francouzskou ligu pro výuku a výchovu“, známou pod zkráceným názvem „Ligue de l’enseignement“. Také ona je počítána k zednářským bratrstvům. Francouzskou veřejnost oslovila svým prohlášením ze dne 24. dubna 1980, uveřejněným v pařížském Figaru proti návštěvě Sv. Otce Jana Pavla II.: „Ostře odsuzujeme výzvu francouzského prezidenta, jež požaduje po francouzském národu, aby vřele a srdečně přijal papeže Jana Pavla II. v naší vlasti. Nikdo z nás, kteří neuznáváme papežovu autoritu, nesmí být vtahován do akcí, jež podporují mravy a sociální názory katolíků...“.

Ne, katolík nesmí být naivní. Nelze zaujímat postoj typu: zednářem být nesmím, na to je exkomunikace, ale rotaryánem nebo lionálem ano, to přece nejsou zednáři. Výše uvedené citace snad jasně dokazují, že oba kluby jsou jednoznačně zednářskou záležitostí a jestliže je zednářský slovník řadí k rámci tzv. zednářských bratrstev vedle „Francouzské ligy pro výuku...“, jež se staví ke katolicismu přímo agresivně, potom jak daleko je od toho, aby rotaryáni či lionálové nevyrukovali příležitostně s podobným prohlášením? Ale i kdyby nevyrukovali, jak mohu být jako katolík na „stejné lodi“ s lidmi, kteří mají na návštěvu Sv. Otce názor, který je výše uveden? Zednářská struktura je rafinovaná a člověk bez patřičných informací je proti ní bezmocný. Proto jako katolík rád přijmu varující výroky papežů proti tomuto moru novověké společnosti a budu vděčný církevní autoritě za to, že mne brání před nástrahami pekla.

4. Církevní dokumenty o svobodném zednářství

Názor církevního magisteria na svobodné zednářství zůstává 250 let naprosto nezměněn. Totéž, co platilo o svobodném zednářství v 18. století, platí i dnes. Katolicismus a členství v zednářských lóžích se vzájemně vylučují. Dokážeme to na prostém výčtu závažných církevních dokumentů o zednářství.

Prvním papežem, který odsoudil svobodné zednářství, byl Klement XII. v bule "In Eminenti" r. 1738. Papež zde píše: "Ustanovujeme a nařizujeme odsoudit a zakázat sdružení, shromáždění, sjezdy, konvence či jiné, které obsahují termín "svobodozednářský". Dále papež přikazuje věřícím "neudržovat žádné styky s takovými sdruženími pod trestem exkomunikace, která bude naložena na bedra všech, kdo neposlechnou toto naše nařízení." Dále Klement XII. v téže bule rozhodl, že "nikdo s vyjímkou toho, kdo se nachází na smrtelné posteli, nemůže být z hříchů příslušnosti k zednářské lóži rozhřešen od kněze či biskupa, neboť toto právo přísluší pouze biskupu římskému". To tedy znamená, že členství v zednářské lóži je zlem tak obrovských rozměrů, že jedině papež může tady udělit rozhřešení.

O třináct let později r. 1751 papež Benedikt XIV. ve své bule "Providas" označil svobodné zednářství jako " zaslouženě se těšící špatné pověsti" a dodal, že členství v této sektě "vede ke zlu a nepravostem".

Klement XIII. vydal hned dvě buly proti zednářství: "A quo die" r. 1758, "Ut primum" r. 1759 a encykliku "Christianae republicae salus" r. 1766. V encyklice "Christianae republicae..." odsuzuje "troufalost nepřátel, lidí odsouzeníhodných, kteří se oddali mýtům, aby vzkřísili z popela absurdity bezbožnosti, které byly již tolikrát pohřbeny...".

Další papež Pius VI. v encyklice "Inscrutabile" z r. 1775 ostře odsoudil "lidi, kteří jsou posedlí šílenstvím přizpůsobení se nové době a ohrožují tím samou podstatu racionality přírody a pokoušejí se obrátit ji v trosky. Dále tentýž papež píše: "... tito lidé skrývají ničemnost své doktríny v půvabných slovech krásných formulací, aby zlákali a oklamali mnoho lidí mezi slabými, aby nakonec všichni odmítli svou víru nebo alespoň v ní byli zvikláni." A pokračuje: "Tvrdošíjně se hlásá, že člověk je svobodný a není nikomu poddán, čili že společnost je zástupem hloupých lidí, kteří se bez rozmyslu podřizují kněžím...".

Jeho nástupce Pius VII. v bule "Ecclesiam a Jesu Christo" tvrdě odmítl zednářskou organizaci tzv. karbonářů a napsal, že její členové " přicházejí v rouše ovčím, ale fakticky nejsou ničím jiným než dravými vlky...".

Pius XII. rovněž odsoudil jejich výzvy k výstupu z Církve, k náboženské lhostejnosti a k nahrazování svátostí vlastními zednářskými obřady.

Lev XII. vydává r. 1824 bulu "Ubi primum", kde odsuzuje "ta sdružení, která s pohrdáním odsuzují myšlenku o Božím zjevení a vyznávají čistý deismus nebo dokonce čistý naturalismus". O rok později vydává tentýž papež další bulu "Quo graviora", v níž jmenuje zednáře a další tajné sekty, které "veřejně hlásají své pohrdání autoritou, nenávist k vládcům, agresivitu ke vztahu k myšlence Božství Ježíše Krista a samotné existence Boha. Otevřeně se chlubí svým materialismem, svými kodexy a statuty, z nichž je zřejmý záměr svržení zákonitých hlav států a totální destrukce Církve...".

Pius VIII. rozeslal r. 1829 všem biskupům apoštolský list "Traditi humilitate", v němž požaduje "vyplenit tato tajná sdružení buřičů, kteří se stavějí proti Bohu i pozemským autoritám, zejména pak v duchu ďábelské ideje chtějí zničit Církev i pozemská království a vyvolat celosvětový chaos...". Dále papež připomíná výroky svých předchůdců o zednářích a odvolává se ve vztahu k nim na slova sv. Lva Velkého na adresu manichejských: "Jejich pravdou je lež, jejich bohem je satan a jejich obřadem neřest."

Následující papež Řehoř XVI. vydává r. 1832 svou pověstnou encykliku "Mirari vos", kde obviňuje zednáře, že způsobili současný stav, "který sami vidíte vlastníma očima: Zkáza mravů triumfuje, věda se stává drzostí a svoboda bezuzdností...". Pokračoval: "Akademie a školy se rozeznívají ozvěnou názorů otevřeně napadající katolickou víru. Tato ďábelská a ničemná válka se vede zcela otevřeně před zraky veřejného mínění. Skrze tyto instituce a příkladem učitelů se tak kazí myšlení mládeže, dávají se těžké rány náboženství a propaguje zkáza mravů. Odhazují se všechny brzdy, všechny zábrany, které nabízí náboženství, jež jsou jediným jistým základem pozemských království. Pozorujeme úplnou destrukci veřejného pořádku, pád celých knížectví a svržení veškeré zákonné moci. Tato překvapující množství neřestí má svůj původ v těchto heretických sdruženích a sektách (svobodném zednářství, pozn. autora), v nichž všechno, co je svatokrádežné, ničemné a rouhavé, se spojilo dohromady v obrovskou stoku nečistoty." Dále zaujímá Řehoř XVI. k tehdy (a zvláště dnes) módní myšlence přizpůsobení se současnému světu toto stanovisko: "...Církev podle nauky Tridentského koncilu je založena na Ježíši Kristu a Jeho apoštolech. Veškerá pravda je jí předávána každého dne z inspirace Ducha svatého.Je tedy naprostým absurdnem a křivdící nespravedlností sugerovat jí obnovu a obrození, což je prý nezbytné pro její bezpečnost a rozvoj, jako by se Církev mohla smířit s bludy, zpátečnictvím či jinými neštěstími." Tyto názory se podle Řehoře šíří pod vlivem zednářství, které "osnuje ohavně spiknutí proti kněžskému celibátu, žádá zmírnění požadavků týkajících se nerozlučitelnosti manželského svazku a hlásá náboženský indiferentismus, podle něhož může dosáhnout věčné spásy každý bez ohledu na náboženskou příslušnost...".

Pius IX. hned ve své nástupní encyklice "Qui pluribus" r. 1846 varuje před "velmi tvrdou a nebezpečnou válkou, kterou celému katolickému společenství vyhlásili mužové spojení nezákonnou a tajnou přísahou. Dále tentýž papež píše, že cílem zednářů, které nazývá "tajnými sektami", je "zničení jak duchovních, tak i světských společenství" a připomenul všechny výroky svých předchůdců počínaje Klementem XII., odsuzujícím svobodné zednářství. Zednářům věnoval Pius IX. i další své dokumenty. V apoštolském listu "Nostis et nobiscum" r. 1849 je obvinil, že usilují "převrátit veškerý řád lidských věcí a přetáhnout lidi na stranu ničemných teorií socialistických a komunistických". V encyklice "Exultavit cor nostrum" z r. 1851 vytýká papež zednářům "zhoubnou náklonnost k bezbožným konspiracím za účelem likvidace náboženství a rozervání všech svazků občanské společnosti". V listu "Apostolicae nostrae caritatis" r. 1854 Pius IX. vystupuje s obžalobou proti "synům temnoty", kteří bojují s Církví a šíří "smrtelnou nákazu lhostejnosti a nevěry...a udělují svou podporu neshodě, vášním a hnutím bezbožných rebelií". V proslulé encyklice "Quanta cura" r. 1864 vytkl zednářům učení naturalismu a obvinil je ze snahy "smést z povrchu zemského základy katolického náboženství a občanské společnosti".

Nejostřeji a zároveň s nejdůkladnější analýzou vystoupil proti svobodnému zednářství papež Lev XIII. v encyklice "Humanum genus" r. 1884. Uvádí zde kupříkladu toto: "Tajný svaz zednářů se během půldruhého století překvapivě úspěšně, drze a lstivě zachytil na všech místech státní správy a získal moc, která se rovná moci vládní.....

I když tato sdružení v současné době zdánlivě vůbec nechtějí zůstat utajena, konají své schůze před zraky veřejnosti a vydávají vlastní časopisy, přesto - sledujeme-li je vcelku - shledáme, že si uchovávají povahu a podstatu společností tajných, protože jejich nauka je utajena, a to nejen před veřejností, nýbrž i před mnoha vlastními členy. Vstupující člen musí slíbit, často dokonce i potvrdit slavnostní přísahou, že nikdy nikomu a žádným způsobem nevyzradí jména členů, symboly a učení..... Jejich konečným cílem je vyvrátit mravnost z náboženských kořenů a veřejného života a nahradit vše naturalismem. Naturalismus popírá božské Zjevení, vznešenost víry a všechny prostředky spásy, obracejí se útoky proti ní......Všude tam, kde se zednářům ve věcech víry a mravů nestaví do cesty žádné překážky, důsledně prosazují naturalismus do všech podrobností. Soustavně pracují na tom, aby ve státním životě zbavili Církev jakéhokoliv vlivu na výchovu, omezili její majetek a podkopali její autoritu.....Žádáme, abyste se především snažili strhnout zednářům masku a ukázat jejich pravou tvář! Poučujte lid v pastýřských listech o ohavnosti jejich triků a skutků". Dále Lev XIII. uvádí na pravou míru údajnou "víru v Boha" svobodných zednářů. Píše: "Ačkoliv tato sekta vyznává obecně víru v existenci Boha, svědectví jejich vlastních členů naopak ukazují, že tato víra není pro každého z nich předmětem stálého přesvědčení a nenarušitelné jistoty.....Zednáři sledují jeden cíl: důkladné a úplné zničení náboženského a společenského pořádku, zrozeného z křesťanských institucí a jeho nahrazení novým pořádkem, zformovaným podle jejich idejí, jehož hlavní zásady a zákony jsou převzaty z naturalismu..... První zásadou naturalismu je přesvědčení, že ve všech záležitostech příroda, čili lidský rozum, musí být učitelem a pánem. Přijetí této zásady znamená buď zanedbávat povinnosti vůči Bohu nebo je skrze mylné a proměnlivé mínění znehodnotit. Zednáři též popírají jakékoliv zjevení ze strany Boha. Podle jejich mínění neexistuje žádná pravda, jež by přesahovala lidský rozum ani žádný učitel, který by byl oprávněn mocí svého úřadu vyžadovat od nás naslouchání.....V oblasti politického života naturalisté přijímají jako hlavní zásadu, že všichni lidé mají stejná práva a všichni v každém ohledu jsou si rovni..... Zdroj veškerých práv a také státních institucí spočívá buď v masách nebo ve vládě ustanovené podle nových zásad. Stát má být nenáboženský čili ateistický. Tentýž papež vydává r. 1892 list italským biskupům, kde tvrdí: "Připomínáme, že křesťanství a zednářství jsou se sebou neslučitelné, členství v jednom se rovná zrušení členství v tom druhém. Nelze sloučit slova Evangelia s hesly revoluce, Krista a Beliala, Církve Boží s církví bez Boha. V encyklice nazvané "25. Jubileum" r. 1902 dává svobodnému zednářství tuto charakteristiku: "Tato temná sekta je zárodkem smrti současné společnosti. Jako trvalé zpřítomnění Francouzské revoluce stojí proti naší společnosti. Jejím cílem je tajná nadvláda nad legální mocí a důvod její existence spočívá zcela na boji s Bohem a Jeho Církví. O této sektě, zvané zednářství, jsme mluvili v naší encyklice "Humanum genus"..... Zahrnuje svými sítěmi všechny národy a spojuje se s mnoha dalšími sektami, které nenápadně vede. Získala si vlády a infiltruje všechny společenské vrstvy. Stává se v legálním státě neviditelným a od odpovědnosti osvobozeným ilegálním státem. Tato sekta je plná ducha satanova, který - jak tvrdí apoštol - je schopen v případě potřeby se proměnit v anděla světla. Staví na přední místo humanitární cíle, ale všechno věnuje pro uskutečnění svých sektářských záměrů. Popírá jakékoliv politické záměry, ve skutečnosti však výrazně ovlivňuje ústavodárnou i administrativní činnost států. Navenek nešetří slovy plnými úcty vůči autoritám, dokonce i vůči samotnému náboženství, svůj nejvyšší cíl však vidí, jak o tom svědčí její vlastní statuta, v odstranění veškeré vlády a kněžství, v nichž vidí nepřátele svobody."

Analýza svobodného zednářství, provedená Lvem XIII., byla tak důkladná, že jeho nástupci už nepotřebovali k tomu příliš co dodávat. Proto výroky dalších papežů již nepřinášejí ohledně svobodného zednářství nic nového, jen potvrzení toho, co již bylo řečeno dříve. Tak papež sv. Pius X. v apoštolském listě "Vehementer" proti modernismu r. 1906 se zmiňuje o svobodném zednářství jako původci těchto bludných nauk, o rok později v listě francouzskému episkopátu "Une fois encore" považuje zednářstvo za úhlavního nepřítele Církve. Pius XI. r. 1932 v encyklice "Caritate Christi compulsi" se odvolává na Lva XIII. a považuje zednáře za původce revolucí a světových zmatků ve službách satanových, zmiňuje se o nich v tomtéž duchu i ve své pověstné protikomunistické encyklice "Divini redemtoris". Pius XII. r. 1946 a 1949 podepisuje odpověď Kongregace Sv. Oficia (dnes Kongregace pro nauku víry) na otázky italských biskupů, týkajících se vztahu ke svobodnému zednářství. Italský episkopát zajímalo, jestli nadále platí ustanovení buly "In Eminenti" Klementa XII. z r. 1738 a instrukce Sv. Oficia z r. 1884, které prohlašují každého katolíka, který by se stal členem zednářské lóže, za exkomunikovaného "latae sententiae" (tzn. automaticky již tímto samotným činem, proto není třeba zvláštního vyhlášení takového člověka za exkomunikovaného). Kongregace Sv. Oficia odpověděla, že všechna tato ustanovení z dřívějška platí bez jakékoliv změny, zdůraznila jen, že toto se netýká pouze svobodných zednářů, nýbrž všech tajných společností, bojujících proti Církvi.

Po Druhém vatikánském koncilu začala světová média hlásat, že názory katolické Církve ve vztahu ke svobodnému zednářství se změnily, že Církev přinejmenším zmírnila svůj jednoznačně negativní soud o zednářství, že je připravena vést s ním dialog. Nic z toho není pravdivé. Faktem je, že papež Druhého vatikánského koncilu Jan XXIII. se o zednářství nikdy nezmínil, rovněž tak dokumenty Druhého vatikánského koncilu nevěnují tomuto problému pozornost. Nepřekvapuje nás to, neboť víme, že kromě mnoha dobrých a požehnaných změn, které koncil přinesl, došlo též ke snaze - bohužel v mnoha směrech úspěšné - formulovat koncilové texty tak, aby vyznívaly dvojznačně a mohly se protikladným způsobem vykládat, což platí hlavně o pastorální konstituci "Gaudim et spes", deklaraci o náboženské svobodě "Dignitatis humanae", dekretu o ekumenismu "Unitatis redintegratio" apod. V dalších kapitolách si ukážeme zákulisní vliv vnitrocírkevního zednářstva, které napjalo všechnu svou snahu k tomu, aby rozleptalo Církev zevnitř.

Nikde však nepadla ani zmínka, že by vztah Církve ke svobodnému zednářství měl být revidován. Všechno zůstalo právně v platnosti, i když se o tom v pokoncilové euforii "dialogu se světem" a nehovořilo. Svobodné zednářství se octlo v pozornosti církevních autorit jen kratince v r. 1964, kdy papež Pavel VI. na přání některých biskupů, zúčastněných na Druhém vatikánském koncilu, předal právo rozhřešovat kajícníky, kteří byli členy zednářských lóží, místním biskupům, což bylo dosud vyhrazeno jen papeži.

R. 1983 vyšel nový Kodex kanonického prává. Starý kodex z r. 1917 uváděl výslovně, že katolíci, kteří vstoupí do zednářské lóže, propadají exkomunikaci. Nový kodex již zednářství výslovně nejmenuje a uvádí: "Kdo vstoupí do sdružení, které intrikuje proti Církvi, má být potrestán spravedlivým duchovním trestem, kdo však takové sdružení propaguje nebo osobně řídí, má být potrestán interdiktem." Proti původnímu znění předchozích ustanovení nového kodexu se týká také svobodného zednářství, odpověděla 26. listopadu 1983 takto: "Někteří se ptají, jestli nauka Církve o zednářství se nezměnila, když o něm není výrazné zmínky v novém Kodexu kanonického práva, jak tomu bylo dříve. Kongregace pro nauku víry na to odpovídá, že tento fakt vyplývá z kritéria, jež se projevilo při redakci textu a které lze uplatnit i vůči četným jiným sdružením. O nich se také kodex nezmiňuje, i když je v širších kategoriích zahrnuje.

Negativní soud Církve na téma zednářství zůstává naprosto nezměněn, neboť jeho zásady byly vždycky považovány za neslučitelné s naukou Církve. Proto nadále zůstává v platnosti církevní zákaz vstupu katolíků do zednářských lóží. Katolíci, kteří náleží k zednářství, zůstávají v těžkém hříchu a nesmějí přistupovat ke sv. přijímání." Prohlášení podepsal prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Joseph Ratzinger a schválil ho Sv. Otec Jan Pavel II. Tentýž papež se vyslovil proti zednářství ještě jednou a sice 12. října 1993 na generální audienci na náměstí sv. Petra v Římě, kdy upozornil na neslučitelnost hnutí "New Age" a jeho nauky s katolickou vírou. New Age (v překladu "Nový věk") je v současnosti nejnovější a nejmodernější podobou svobodného zednářství, což ukážeme opět v dalších kapitolách. Oficiální orgán Vatikánu "I ´Osservatore Romano" venoval v r. 1985 několik zásadních článků svobodnému zednářství, v nichž potvrdil linii předcházejících papežů jako správnou a upozornil na to, že podstata, taktika a cíle svobodného zednářství se nezměnily a je třeba vůči nim postupovat se stejnou rozhodností a odmítavostí jako dosud.

Zednářství tedy zůstává tím, čím vždycky bylo: vedle komunismu úhlavním nepřítelem katolické Církve a zjevené pravdy Kristovy. Ono vyvolalo značnou část krvavých pronásledování Církve v uplynulých 250 letech, ono dnes volí jinou taktiku: likvidaci Církve zevnitř rozmělněním a zředěním její Božské pravdy a zjevené nauky.

5. Zednáři pronásledují katolickou Církev

O tom, že katolická Církev v dobách své vrcholné slávy a moci pronásledovala státním násilím nekatolíky, bylo už napsáno dost, pravdivého i nepravdivého. Málo se už ovšem píše o tom, že stejně tak, ne-li mnohem hůř, pronásledovali státním i nestátním terorem středověcí heretikové a později protestanté katolíky. Buď jak buď, lze hovořit ve vztahu katolíci - protestanté o oboustranném pronásledování. To se nedá říci o vztahu katolíci - ateisté, přesněji katolíci - stoupenci osvícenského bezbožectví, antiklerikalismu a satanismu. Přísně historicky vzato je zde pronásledování skutečně pouze jednostranné. Nejsou to katolíci, kdo kvůli odlišnému přesvědčení stíná hlavy, střílí, mučí a uřezává údy deistům, okultistů či ateistům, ale naopak jsou to od 18. století právě tito odpůrci Církve, kdo toto činí katolíkům. Svůj podíl na tom má právě zednářstvo, které inspirovalo většinu těchto krvavých pronásledování a později pronásledování nekrvavá.

Zednáři vyčítají katolíkům Španělsko a Portugalsko poloviny 18. století, tamější údajné pronásledování katolickými vládami. Skutečnost se má, jako obvykle, poněkud jinak. Ve Španělsku totiž madridský cenzor a inkvizitor františkán José Torrubia, inspirován bulou "Providas" papeže Benedikta XIV., si vyžádal od svých představených zvláštní povolení a vstoupil do zednářské lóže, aby poznal pravý stav věci. Vydával se za světského duchovního, kterých celá řada náležela k zednářským lóžím. Zjištění předčilo jeho všechna očekávání. V obžalovacím spise adresovaném španělskému králi Ferdinandu VI. uvádí, že zednáři holdují "sodomii, čarodějnictví, kacířství atheismu" a požaduje jejich veřejné upálení "in effigie" (to znamená nikoli zaživa, ale jejich figuríny z hader nebo ze dřeva spálit, je samotné, je samotné pak uvěznit) jak byla tato praxe v 18. století ve Španělsku užívána (upalování zaživa přestalo ve Španělsku už v 17. století). Král Ferdinand skutečně zakázal zednářské lóže, dal zednáře uvěznit, autodafé s figurínami na náměstí však odmítl. V Portugalsku zahájila vláda po zveřejnění buly "In Eminenti" Klementa XII. roku 1738 skutečně velmi tvrdé pronásledování zednářů. Asi třicet osob bylo popraveno, stovky dalších byly uvězněny nebo vypovězeni ze země.

Kdo ovšem si dá věci do souvislosti, pochopí, že španělské i portugalské pronásledování zednářů bylo velkou kamufláží. Jestliže v Portugalsku byli zednáři krvavě pronásledováni, jak je možné, že najednou jako "blesk z čistého nebe" se objevuje roku 1755 v čele vlády na základě královského jmenování ten nejvlivnější a nejprominentnější zednář markýz Sebastio de Pombal? Tento muž se netajil svou příslušností k zednářství a bylo to o něm všeobecně známo. Proč on nebyl také popraven nebo uvězněn, naopak ještě králem Josém I. jmenován předsedou vlády ? Kdyby šlo ze strany režimu o cílené pronásledování zednářů, nebylo by něco takového vůbec myslitelné. Tuto záhadu nelze vysvětlit jinak, než že zednáři, mající už tenkrát velký vliv u dvora, chtěli vytvořit vnějším pronásledováním zednářů nižších stupňů zasvěcení kouřovou clonu ,za níž by se potom zcela a nekontrolovaně uchopili moci naprosto totálně a nastolili pronásledování Církve. Markýz de Pombal skutečně ihned po svém nástupu do úřadu zrušil jezuitské redukce pro indiány v Jižní Americe, dal jezuity uvěznit, krutě mučit a deportovat ze země, práva Církve následně omezil tvrdým administrativním násilím. Rovněž španělský královský režim se stavěl k Církvi nepříliš přátelsky a spolu s Pombalovou vládou patřil k předním "žadatelům" u papežského dvora o zrušení Tovaryšstva Ježíšova, které bylo hlavním obranným valem katolického pravověří a nejradikálněji vystupovalo proti zednářství.

Kromě Pyrenejského poloostrova nebyly nikde v Evropě a v Americe kladeny zednářům žádné překážky. Naopak v Rakousku za vlády Marie Terezie a jejího kancléře hraběte Václava Kounice, prominentního zednáře bylo prakticky nemožné získat vyšší místo ve státní zprávě bez členství v zednářské lóži, což vyvrcholilo za vlády Josefa II, kdy zednáři zcela ovládli situaci vůči katolické Církvi represivní režim se záměrem učinit z ní státní instituci k tlumočení panovníkových nařízení obyvatelstvu a nikoliv společenství spásy v Ježíši Kristu.

Nejpříznivější půda však nastala pro zednářství v bourbounské Francii.Tam vstoupil do lóže i samotný král Ludvík XV, známý smilník chlubící se asi 260 nemanželskými dětmi i jeho milenka madam de Pompadour. Zednáři byla i značná část vysokého kléru, zejména pověstný milenec madam Pompadourové kardinál Benis. Ludvík XV zapsal do lóže i svého syna a následníka trůnu Ludvíka VXI, ještě jako chlapce. Ten však později dal přednost katolickému přesvědčení a z lóže vystoupil. Bourbonská monarchie přitom navenek vystupovala jako katolická, dokonce okázale pronásledovala hugenoty, odmítala jim dát náboženskou svobodu a posílala je na galeje, přitom ale uplatňovala spolu se španělskou a portugalskou vládou nátlak na papeže Klementa XIV., zrušil jezuitský řád. Slabý Klement XIV. tak učinil jak známo roku 1773. Francouzská vláda za Ludvíka XV., fakticky plně v rukou zednářů, tak vytvářela perfektní kouřovou clonu svým ostentativním katolictvím a antiprotestantismem, za níž se ovšem těšili její plné podpoře a důvěře deističtí a ateističtí osvícenci á la Voltaire, Diderot, Mirabeau, Holbach, Helvétius, Condoret aj. Ti měli naprostou svobodu a vydávali svou Encyklopedii a další spisy ,jimiž ničili či zpochybňovali víru francouzského lidu, zcela svobodně a bez zábran. Prakticky všichni vůdčí francouzští osvícenští myslitelé byli zednáři.

Mezi zednáři se ovšem začalo projevovat rostoucí nepřátelství mezi obediencemi skotského a anglického ritu, což nalezlo svou odezvu v politických událostech. Zednáři skotského ritu v anglosaských zemích a v Prusku se fakticky identifikovali s protestantismem, ve Francii, Rakousku a dalších katolických zemích zaujali vůči katolické Církvi přátelské stanovisko, ovšem stali se hlasateli tzv. katolického osvícenectví, jež neslo s sebou boj proti "ultramontanismu" čili papežství. Byli ochotni přiznat dle febronianistické nauky papeži místo "prvního mezi rovnými" a nepřipustit jeho moc klíčů,moc rozhodování . Stejně tak útočili proti "středověkým pověrám", mezi něž řadili mariánskou úctu a úctu svatých, očistec, zpověď, půst, askezi, katolickou mystiku a nakonec veškerá dogmata. Každá víra, která je prý dogmaticky definována, je pozůstatkem "barbarského středověku".Tím rozleptávali Církev zevnitř a systematicky ničili víru prostého lidu.

Zednářství skotského ritu stálo u kolébky americké revoluce a první demokratické ústavy světa v USA. Zednářské symboly pronikly i na státní znak Severoamerické unie, ano i na dolarové bankovky. Členy lóží byli všichni tzv. otcové zakladatelé USA: Washington, Jefferson, Franklin, presbytariánský pastor Evans a další. Zároveň však je třeba říci, že byli stejnou měrou také hluboce věřícími protestanty, což platí zvláště o Georghesovi Washingtonovi, který nekompromisně obhajoval náboženskou výuku ve školách, modlitbu v Kongresu a křesťanské principy americké demokracie. Nutno objektivně přiznat, že právě tato křesťanská orientace, v níž byl Ježíš Kristus přece jen nějakým způsobem přítomen, znemožnila aby se americká revoluce proměnila v krvavou hrůzovládu zločinecké lůzy, jako tomu bylo ve Velké francouzské revoluci. Severoamerická unie se díky tomu stala spořádaným státem, který myšlenky občanské svobody opravdu uskutečnil, zatímco revoluční Francie je svou nenávistí ke Kristu a všemu křesťanskému pohřbila hned v zárodku.

Nicméně nelze glorifikovat. I když otcové zakladatelé americké demokracie byli převážně slušní lidé a hluboce věřící protestanté,kteří žili v rámci požadavků svých církví duchovně ,plnost zjevené pravdy ,která je v katolické Církvi,jim chyběla. Jejich protestantská víra se ukázala být naprosto nedostatečnou duchovní obranou proti zhoubnému vlivu osvícenských ideálů, které hlásalo zednářství. Tak se hned v Prohlášení nezávislosti (Independence Act) roku 1776 objevuje velmi scestná formulace o "právu na štěstí", které ovšem bylo chápáno čistě materialisticky bez jakéhokoliv vztahu k trvalému štěstí na věčnosti, které nám získal Ježíš Kristus svou vykupitelskou smrtí na kříži.Tím byl položen základ konzumního materialismu, bezohlednému egoistickému liberalismu a kapitalismu volné soutěže, který způsobil pohádkové bohatství na jedné a krutou bídu na druhé straně, vedl k podřízení lidské osoby zájmům zisku a zbohatnutí na úkor druhého. Konzumismus jako životní styl, který je zejména dnes opravdovou metlou amerického i západoevropského života, má svůj počátek právě v americké revoluci, rovněž tak i mylně chápaná myšlenka náboženské svobody, která není ničím jiným než lhostejností, rezignací na jakékoliv hledání pravdy. Velká francouzská revoluce byla naopak dílem zednářů spíše anglického ritu, odmítajících křesťanství se vším všudy. K nim měli blízko tzv. Ilumináti, založení roku 1776 v Bavorsku Adamem Weishauptem. Ti se rozšířili hlavně ve Francii jako samostatná zednářská obedience, z jejich lóží se vyvinuly nakonec jakobíni jako politický klub, známý svým proticírkevním a protikrálovským radikalismem. Joseph Balsamo-Cagliostro, pověstný svým okultismem a Victor Mirabeau jsou pokládáni za zakladatele jakobínů. Boje stoupenců konstituční monarchie s republikány a později válka girondistů proti jakobínům jsou potažmo bojem zednářů skotského ritu, kteří se hlásili ke konstituční monarchii, s ilumináty a zednáři anglického ritu, náležejícímu k jakobínům, případně k ještě větším radikálům, ano i k pouliční lůze zločineckého podsvětí, o níž se jakobínští levičáci opírali.

Francouzský historik a zednář M. Renaudeau však poukazuje na fakt, že v průběhu revoluce jako by zednáři najednou zmizeli ze scény, ano, dochází dokonce k tomu, že za jakobínské diktatury se členové jedné a téže obedience, někdy i členové jedné a téže lóže vzájemně vyvražďují a posílají pod gilotinu: Robespierre Dantona a Desmoulise, nakonec jakobínský konvent samotného Robespierra. Zednářství se stalo zcela neviditelným. Renaudeau to vysvětluje takto: "Evoluce buržoazie v 18. století byla dílem zednářstva. Jakmile vybuchla revoluce, skončila jeho role. Přestalo existovat. V průběhu celého bouřlivého období revoluce bylo zednářstvo v jakémsi stavu spánku, nepracovalo. To však nic nemění na tom, že všichni revolucionáři, všichni členové Konventu vyšli ze zednářských lóží. Kde nyní pracovali? V klubech. Nikoliv v lóžích, jejichž byli členy, neboť v lóžích se nedělá revoluce, v lóžích se pouze revolučně pracuje, tam se revoluce připravuje. V lóžích se formují mozky a ty potom působí dále.

Jak působily, je všeobecně známo. Velká francouzská revoluce byla převážně vládou sadistů a zločinců, kteří doslova utopili francouzský národ v krvi. Přitom ovšem revoluční vlády 1789-98 znamenaly genocidy i pro samotné zednáře. Poslyšme svědectví kancléře tzv. Velké lóže Francie J.A.Fauchera: "Zednáři těžko mohou zapomenout, že revoluce zabila tolik členů lóží jako žádná jiná vláda. Především zcela vyvraždila zednáře aristokraty. Zednářští revolucionáři byli semleti strojem, který sami zkonstruovali a uvedli do pohybu..." Přirozeně, od těchto historiků - zednářů se nedočkáme ani slzy lítosti nad povražděnými a utýranými katolíky, zejména v letech jakobínské diktatury, v době, kdy katedrála Notre Dame byla vypleněna a na oltář postavena zpustlá zpěvačka Maillardová jako "bohyně rozumu" i později,kdy tento kult byl nahrazen deistickým kultem tzv. "Nejvyšší bytosti". Jen v samotné Paříži během jediného roku krutovlády jakobínů 1793 - 4 bylo gilotinováno cca 6 000 lidí, z toho více než polovina katolíků, kněžích, řeholníků a řeholnic i laiků, jen proto, že se nechtěli vzdát své víry. Pověstný "lyonský kat" Joseph Fouché nechal cca 200 000 lidí včetně starců , žen a dětí postřílet z děl nad jámami, do nichž potom padli, jen proto, poněvadž se odmítli vzdát své víry Kristovy a přijmout rouhavou a satanskou modloslužbu "rozumu". Tak vypadala v praxi zednářská představa "svobod a lidských práv", takovou měla podobu jejich volnost bez Boha, Ježíše Krista a Jeho Církve.

Katolické oběti Velké francouzské revoluce jsou těžko numericky vyčíslitelné. Zcela určitě jde o šestimístnou cifru. Sv. Otec Jan Pavel II je hromadně v roce 1992 prohlásil za blahoslavené. To se ovšem čtenář v zednářských publikacích nedočte, jen honosením tím, jak zednářstvo výrazně přispělo k odstranění "temného středověku" a inkvizice. Přitom co znamenalo 10 000 obětí španělské inkvizice během dvou let proti minimálně půl milionu povražděných nebo umučených katolíků během pouhého jednoho roku? Katolická Církev má plné právo žádat tady od zednářstva alespoň slovíčko omluvy,zvláště když se jí neustále předhazují náboženské války a upalování kacířů ve středověku a vyvíjí na ni tlak,aby se za tyto smyšlené i skutečné hříchy "kála".Zednáři se ovšem za teror Francouzské revoluce vůči ní kát nemíní, ačkoliv k lóžím náleželi všichni jeho strůjci: Robespierre, Desmoulis, Marat, Danton i odpadlý kněz Joseph Fouché. Francouzi s okázalou pompou oslavují svůj státní svátek 14. červenec,den dobytí Bastilly a počátek Velké francouzské revoluce.Do těchto slavností se zapojuje i Církev, prezident de Gaull, který byl katolík, se při této příležitosti vždy účastnil slavnostní mše v Notre Dame, sloužené pařížským arcibiskupem. Katolická Církev tak vlastně "slaví" své velké ponížení a pronásledování, vzdává holt těm všem Robespierrům a Desmoulinsům, kteří tenkrát pokřikovali "Ne zákony, ale krev!" Ba ještě více - francouzská katolická Církev tak vlastně prokazuje svou úctu všem tehdejším rouhačům, kteří zneuctili Boží chrám, když na místo svatostánku postavili prostitutku. Naše zásadové stanovisko ovšem zní: Jakákoliv bohoslužba na počest Velké francouzské revoluce je svatokrádeží, rouháním a zneuctěním svatých věcí. Na tom nic nemění, že to dělá sám pařížský arcibiskup. V této atmosféře nelze samozřejmě očekávat, že zednáři projeví alespoň špetku lítosti nad povražděnými katolíky jejich tehdejšími lóžovými spolubratry, když sama katolická hierarchie jim svou účastí na oslavách Velké francouzské revoluce vlastně poklepává po rameni a říká: bylo to dobré, co vaši předchůdci tenkrát dělali....Správný katolík, věrný Kristu, jeho nauce a Jeho Církvi, který se hluboce sklání před mučedníky Velké francouzské revoluce, něco takového nikdy nemůže a nesmí přijmout.

Zednářskou záležitostí byla rovněž Mazziniho revoluce v Římě let 1848-9. Karbonáři první poloviny 19. století tvořili samostatnou zednářskou obedienci skotského ritu, z níž vzešli Giuseppe Mazzini, Giuseppe Garibaldi, Camillo Cavour a král Viktor Emanuell II. Americký historik Charles Heckerthorn dokazuje, že hrůzu nahánějící výraz "mafie" je vlastně zkratkou těchto slov: "Mazzini Autoriza Furti Incendi Avelenameti", čili v překladu "Mazzini autorizuje krádeže, žhářství a travičství". Těmito metodami se dostal Mazzini roku 1848 k moci: papež Pius IX zachránil útěkem z Říma svůj život. Krvavý diktátor se alespoň pomstil na papežově osobním příteli hraběti de Rossim, jehož dal úkladně zavraždit. Pod heslem "Bůh a národ" (ovšem Bůh ve významu deismu) začal Mazzini zavírat katolické chrámy a systematicky vyvražďovat kněze a řeholníky. Kněží byli nuceni k podpisu prohlášení, že odmítají poslušnost papeži, jinak přišli o život. Totéž se vyžadovalo od katolíků ve vyšších úřadech a funkcích se stejnými následky v případě odepření. Mazziniho římská revoluce byla ovšem záležitostí zednářů skotského ritu. Nebyl tedy skotský ritus zase o tolik méně nebezpečný a přijatelnější než anglický. Již jsme řekli, že taktika zednářů těchto obediencí byla jiná, chtěli Církev rozleptat zevnitř tím,že pronikali jako duchovní na nejvyšší místa v Církvi, aby z těchto pozic hlásali nauku, která je v rozporu s katolickými pravdami a šířili nedůvěru a neposlušnost vůči náměstku Kristovu na zemi. Toto s úspěchem uplatnili za vlády císaře Josefa II v Rakousku, kde se katolická Církev stala de facto Církví státní, vrchnostenskou ,v níž měl rozhodující slovo nikoliv papež, ale panovník, který na biskupské stolce prosadil "své" lidi. Tento smutný stav provázel Církev v Rakousku po celou dobu trvání monarchie až do roku 1918.

Kde však záměry zednářů skotského ritu v tomto směru nevyšli, nastoupilo i tady krvavé pronásledování jako v Římě za Mazziniho. S tím se setkáváme v mnoha zemích zejména Latinské Ameriky, v Ekvádoru, dokonce roku 1875 zednáři zavraždili katolického prezidenta Gabriela Garcíu Morena, když vycházel po ranní liturgii z katedrály. Ve druhé polovině 19. století i demokratické státy se svobodnými volbami a svobodnými ústavami pronásledovali katolickou Církev, konkrétně Bismarckovo Německo, Gambettova Francie a Garibaldiho Itálie v rámci tzv. "kulturního" boje. Všechny tyto tři státy byly vedeny zednáři skotského ritu.

Pro dokreslení situace je třeba ještě uvést negativní vliv zednářů také z jiné než ryze náboženské a církevní oblasti. v USA v době války Severu proti Jihu naprostá většina lóží stranila jižanským otrokářům, velitel vojsk konfederace Henri Lee byl zednářem vysokého stupně zasvěcení, zatímco obhájce černých otroků prezident Abraham Lincoln nikdy zednářem nebyl a všechny nabídky na vstup do lóže odmítal. Krvavá perzekuce katolické Církve ze strany bolševiků nese sebou taktéž pečeť svobodného zednářství. Teoretičtí původci socialismu a komunismu Marx a Engels nikdy nebyli svobodnými zednáři. Mimo pochybnost je ale jejich členství v satanské sektě. Oba zakladatelé marxismu byli totiž pro zednářství nepřijatelní pro svůj ostentativní a neskrývaný atheismus. Ten ovšem nebyl jejich vnitřním přesvědčením,nýbrž v intencích satanismu, k němuž náleželi, formou nenávistného boje s Bohem, kterého se oba báli. Zednářský původ je rovněž satanský, jejich forma zápasu s Bohem byla ovšem jiná. I když mezi zednáři nikdy nechyběli lidé, vydávající se za ateisty,vlastní zednářská ideologie byla a je deisticko -panteistická. Zednáři se vždycky bránili nařčení z atheismu, vždy tvrdili, že v Boha věří nicméně tento jejich bůh nebyl nikdy osobním Bohem,živou konkrétní bytostí.

Zednářství ovšem nemohlo nechat nevyužit obrovský potenciál, který nabízel marxistický antiklerikalismus a jeho plán likvidace Církve. Proto hleděli infiltrovat do socialistického hnutí a nakonec - pravděpodobně bez vědomí nebo alespoň tušení samotného Marxe, ovládli jím založenou I. Internacionálu. Pařížská Komuna ve Francii roku 1871 byla výslovně zednářskou záležitostí, i když se mimo jakoukoliv pochybnost hlásila k myšlenkám marxistického socialismu. Svědčí o tom shromáždění zednářů všech ritů působících ve Francii 26. dubna 1871 ve městě Chatelet,kde bylo vydáno toto prohlášení: "Komuna je největší revolucí, jakou svět může obdivovat. Je to nová Šalamounova svatyně, kterou zednáři mají povinnost bránit." Že shromážděným lóžovým bratřím vůbec nikdy nevadily vraždy nevinných, páchané komunardy, nepřekvapuje. Tím méně se vzrušovali nad terorem vůči duchovenstvu a řeholním sestrám a nad zavražděním pařížského arcibiskupa. Největším paradoxem však je, že komunu nakonec potlačila stejně krvavým způsobem, jaký komunardi praktikovali,právě zednářská Thiersova vláda. Sám prezident Thiers byl zednářem, stejně jako jeho tři ministři. Neměli nejmenší chuť bránit "Šalamounovu svatyni", jak je k tomu shromáždění v Chatelet vyzývalo. Opět se ozvala nepřekonatelná nenávist stoupenců skotského a anglického ritu.

Spolu se socialismem pronikl ve 2.polovině 19. století do zednářství další prvek: sionismus. Židovský původ Marxe a Engelse učinil myšlenky socialismu přitažlivé pro židovské intelektuály,kteří nakonec požadavek emancipace dělnictva převedli na postulát emancipace židovstva. Vídeňský žurnalista židovského původu Theodor Herzel vystoupil s plánem vytvořit na území Palestiny samostatný židovský stát. Vznikl politický a ideový směr nazvaný sionismem, vyznačující se nenávistí ke katolické Církvi a poznamenaný vlivem marxistického socialismu. Nešlo jen o plán transferu Židů do Palestiny, ale též o myšlenku židovské světovlády. To není žádná "fantasmagorie Protokolů sionských mudrců". Není předmětem naší knihy zabývat se otázkou pravosti či nepravosti těchto Proroků. Nemáme to ostatně zapotřebí, neboť úmysl sionistů zničit Církev není obsažen pouze v Protokolech, nýbrž v celé řadě dalších sionistickýh publikací.

Židé od počátku existence svobodného zednářství tvořili početnou skupinu v lóžích. Bylo to dáno tím, že se zednářský rituál odvolával na Talmud a kabbalu. Velmi agilními zednáři byla bankéřská rodina Rothschildů, která mimo jiné financovala také většinu sionistických iniciativ a zapojila se plně do těchto akcí. Právě skrze Rothschildy dochází k propojení sionismu a zednářství, vznikly dokonce i samostatné lóže zabývající se propagací a taktikou sionismu. Hovoříme v této souvislosti o "židozednářství". Tento termín nechápeme antisemitsky (přesněji antijudaisticky). Jako katolíci rozhodně odmítáme každou formu antisemitismu, což nám učitelský úřad Církve stále připomíná, nejnaléhavěji v tomto století v protinacistické encyklice Pia XI "Mit brennender Sorge" roku 1937, v encyklice "Summi pontificatus" Pia XII roku 1939 a v přihlášení Druhého vatikánského koncilu "Nostra setate".V zájmu pravdy však nemůžeme zamlčet, že tak jako existovaly v minulosti egoistické a šovinistické snahy Němců, Francouzů, Rusů či Angličanů po světovládě, existovaly v tomto směru tytéž snahy Židů. je přirozené, že z toho neobviňujeme židovský národ jako celek, rovněž tak nelze nikterak odsuzovat sionismus ve smyslu návratu Izraelitů do Palestiny, což lze naopak vítat jako uskutečnění biblické myšlenky.Musíme se ale bránit, pokud něco takového bylo spojováno s ideou židovské světovlády a vyhlazení katolické Církve.

Židozednáři sehráli důležitou roli v bolševické revoluci v Rusku, konkrétně Lev Bronstein -Trockyj, který původně byl členem lóže, později se s ní však rozešel. Totéž učinili další židovští původci ruské bolševické revoluce Zinovjev, Kameněv apod. Zednáři zde uplatnili opět tutéž taktiku jako za Velké francouzské revoluce: vyprovokovat v lóžích revoluční náladu obyvatelstva, potom se ale stáhnout. U ruských bolševiků ovšem byla proti Francouzské revoluci situace rozdílná v tom, že pouze část prominentních strůjců převratu pocházela ze zednářských lóží, konkrétně se jednalo, o osoby židovského původu. Lenin ani Stalin neměli se zednářstvím nikdy nic společného, naopak pozdější zápas Stalina s Trockým a následná likvidace Trockého v jeho mexickém exilu byly ve skutečnosti bojem mezi dvěma proudy v revoluci: ruskonacionalistickým a kosmopolitním židozednářským. Zajímavé je, že na revolučním teroru a všech bestialitách Čeky vůči pravoslavné i katolické Církvi se nejvýznamnější měrou podílel právě Trockyj a jeho lidé, vesměs židovského původu a také pocházející ze zednářských lóží. Trockého židozednářská lobby v ruském bolševismu vyprovokovala bolševickou revoluci v Maďarsku roku 1919, předseda maďarské komunistické vlády Béla Kun byl Žid a zároveň člen budapešťské Velké lóže, z čehož byl oficiálně usvědčen, když se policie po pádu tzv. Maďarské republiky rad zmocnila zednářského archivu. Také maďarští komunisté v tzv. Republice rad prosluli sadistickými zvěrstvy, mimo jiné i proti katolíkům.

Nejtěžším proviněním zednářů vůči katolíkům bylo však krvavé pronásledování v Mexiku a ve Španělsku mezi dvěma světovými válkami, které si nikterak nezadalo s Hitlerovými a Stalinovými bestialitami. Upozornil na to sám papež Pius XI. v encyklice "Divini redemptoris". Tentýž papež vydal roku 1926 samostatnou encykliku věnovanou pronásledování věřících v Mexiku pod názvem "Inquis afflietisque". Mexičtí vládcové se hlásili k bolševismu Trockého pojetí "pernamentní revoluce", tvůrce a představitel režimu generál Plutarco Calles byl členem zednářské lóže "Helios" ve státě Sonora. Mexiko patřilo v té době k zemím s největším počtem zednářů na počet obyvatel. Calles ihned zahájil stejný teror proti Církvi jako ruští bolševici. Pius XI. ve zmíněné encyklice píše, že věřící "jsou zbaveni všech veřejných a politických práv, což znamená jejich zařazení do skupiny zločinců a duševně chorých". Callesova ústava zrušila řeholní řády, zavřela všechny církevní školy a pod tresty mnoha let vězení zakazovala výuku náboženství. i v soukromých domech. Kostely se staly státním majetkem a záleželo na tom, jestli úřady povolí bohoslužbu či nikoliv. V některých státech Spojených států mexických byl veškerý kult zcela zakázán. Policie i lůza kněze a řeholníky beztrestně usmrcovali na ulicích za bílého dne. Pius XI. v encyklice "Inquis..." oplakává kněze a věřící, kteří "podstoupili ukrutnou smrt na mnoha ulicích a veřejných místech, často na prazích kostelů...". šest let později vydává tentýž papež encykliku "Acerba amini", v níž konstatuje, že pronásledování Církve trvá. Píše: "Toto pronásledování se prakticky v ničem neliší od pronásledování v Rusku." V říjnu roku 1932 vatikánský deník "L Osservatore Romano" vystoupil s obviněním, že "komunismus ve spojení se zednářstvím nese hlavní odpovědnost za pronásledování katolíků v Mexiku". Počet obětí katolíků, kněží i laiků, činí několik stovek tisíc.

Americký senátor William Borah požadoval roku 1935 zákrok USA ve prospěch týraných mexických katolíků. Organizace Kolumbových rytířů napsala dopis prezidentu Rooseveltovi, kde ho informovala o "důkazech dokumentujících střílení katolíků spolu s kněžími na schodech kostelů...". Roosevelt nereagoval. Když se v téže věci obrátila na něho skupina 242 kongresmenů, odpověděl , že "vládě USA přísluší v této věci neutralita". Jednání Rooseveltovo nemůže překvapit, pokud víme, že byl zednářem skotského ritu 32.stupně zasvěcení,čili jednoho z nejvyšších. USA nehnuly ve prospěch vražděných a pronásledovaných mexických katolíků ani prstem, stejně tak Společnost národů v Ženevě, která se Mexikem vůbec nezabývala. Není divu, byla taktéž řízena svobodnými zednáři.

Totéž, co se dělo pod taktovkou zednářů v Mexiku, proběhlo i ve Španělsku v letech 1934-9, až vojenské vítězství obdivuhodného generála Franca učinilo definitivní konec řádění zločineckých vyvrhelů. Není třeba dokazovat, že spolu s komunisty jsou hlavními viníky svobodní zednáři. jejich časopis "New Age",vycházející ve třicátých letech v USA, se tím sám chlubil, když napsal, že "španělská republikánská vláda je pod vlivem zednářských a socialistických idejí..." a že "bratr Augusto Barcia, velký komandor zednářské Nejvyšší rady Španělska, je faktickým vůdcem spojených sil levice". Tentýž zednářský časopis roku 1964 zveřejnil obsáhlou studii Roberta Maxwella pod názvem "Zednářství a španělská revoluce". Její autor, nadšený zednář, hrdě vypočítává, kolik vůdčích osobností republikánského Španělska včetně masového vraha Caballera, tehdejšího premiéra, náleželo k zednářům. Zednářství přičítá - nikoliv neoprávněně - hlavní zásluhu na vytvoření socialistické a později komunistické Španělské republiky a její obraně proti vlasteneckým vojskům generála Franca. Chlubí se tím, čím by se chlubit neměl: odpornými sadistickými zločiny. Celkem bylo zavražděno 11 biskupů, 12 procent všech řeholníků a řeholnic, 13 procent všech kněží a cca 60 000 věřících laiků včetně 4 000 žen a několika stovek dětí. Surovosti páchané zednářskými a bolševickými zvrhlíky byly už mnohokrát popsány. Je to četba pro silné nervy. Řeholnice byly nejen vražděny, ale před smrtí velmi často i znásilňovány. V provincii Ciudad Real byla matka dvou jezuitů usmrcena tak, že ji vrazili do krku kříž. Kněží bývali upalováni nebo zaživa pohřbíváni, některým byly uřezávány uši nebo pohlavní úd. Celkem přišlo o život 16 000 duchovních. Laikové, kteří odmítali vzdát se své víry, bývali často zabíjeni surovým způsobem hromadně. V Rondě svrhla tlupa vrahů 512 lidí do hluboké rokle. Mnoho chrámů lehlo popelem. jen v Madridu jich bylo zničeno 140, ve Valencii 120. Papež Jan Pavel II. roku 1992 španělské mučedníky blahoslavil.

Po katolické Církvi se neustále žádá a mnozí církevní hodnostáři na to ochotně slyší,aby přistupovala ke své minulosti v duchu "kajícnosti" za hříchy proti svobodě svědomí. Jedná se o záležitosti několik let staré. Zednářské bestiality proti katolíkům v Mexiku a Španělsku však proběhly v tomto století, mnozí z jejich pamětníků dosud žijí. Neměla by to být tedy nejprve katolická Církev, kdo požádá zednářstvo o omluvu za tato zvěrstva, která se odehrála nedávno, téměř v současnosti a nikoliv v dávné minulosti? Logika by si to žádala. Jenže jsou zde opět ve střehu lóžoví bratři, kteří se postarali, aby katolická Církev v tomto směru nejednala logicky.

Druhá světová válka a vývoj po ní přinutili zednářstvo změnit vůči Církvi svoji taktiku. Přestalo se totiž snažit infiltrovat totalitní režimy a orientovalo se o to více na západní demokracie. Zednářská snaha proniknout do struktur totalitních diktatur tohoto století nebyla úspěšná. Moderní zločinecké diktatury nacismu a komunismu o spojenectví se zednáři nestály. Bály se cizích vlivů a cizích cílů. Tvůrce italského fašismu Benito Mussolini ještě jako socialista vystupoval proti zednářstvu, později coby fašistický "Duce" vyčisťoval státní aparát od členů lóží. Taktéž německý nacismus byl od svého prvopočátku ostře protizednářský, bývalý maršál Luddendorf, jeden ze zakladatelů nacistického hnutí zveřejnil už roku 1923 svých "Sedm protizednářských tézí", v nichž požaduje zednářství nemilosrdně zlikvidovat.To však nebránilo Adolfu Hitlerovi, aby přijal nabídku finanční pomoci předního německého bankéře Hjalmara Schachta,který se netajil svým členstvím ve velké lóži Pruska "Zur Freundschaft". Schacht také jménem všech zednářských lóží Německa hned na počátku Hitlerovi vlády zveřejnil jejich prohlášení loajality a podpory nacistickému režimu. Nepomohl tím zednářstvu ani v nejmenším. Nacisté pronásledovali zednáře tak jako všechny jiné skupiny, které nevyznávaly jejich nauku. Mnoho členů lóží skončilo v koncentračních táborech. Ušetřeni byli pouze pro Hitlera nepostradatelný Schacht a jeho spolupracovníci, samozřejmě lóžoví spolubratři. Zednářská snaha prostřednictvím Schachta infiltrovat nacismus totálně ztroskotala. Nakonec se zhroutila i zdánlivě slibněji vypadající zednářská infiltrace komunismu, když Stalin nechal zavraždit v exilu žijícího zednáře Trockého a jeho židozednářské stoupence v Rusku zlikvidoval v monstrprocesech a sibiřských koncentrácích.

To bylo důvodem proč zednářstvo po druhé světové válce opustilo svoji linii infiltrace totalitních režimů a o proniknutí do komunistických struktur východoevropských států se nepokoušelo. Větší starosti mu dělal vývoj v západoevropských demokratických státech, kde válečné útrapy přivedly obyvatelstvo přece jen blíže k Bohu, Ježíši Kristu a jeho Církvi. V čele velkých demokracií Západu stanuli hluboce věřící a zbožní katolíci jako Konrad Adenauer, Alcido de Gasperi, Maurice Schumann, Leopold Figl aj. Naděje, že zednářskoosvícenské ideály demokratických svobod budou zbaveny svého protikatolického ostnu a západní demokracie se v rukou těchto mužů postaví na pevně katolický základ, vypadala pro zednářstvo hrozivě. Cesta, jak tomu zabránit, byla pouze jediná: totálně infiltrovat křesťansky orientované a konzervativní politické strany, současně s tím potom infiltrovat katolickou Církev na nejvyšších stupních. Obyvatelstvo Západu mělo být od Krista odvedeno nabídkou nevázaného užívání sexu včetně nezbytných průvodních jevů pornografie, a legalizovaných umělých potratů, katolická Církev potom se měla s tímto vývojem v duchu "aggiornamenta" smířit,nekritizovat ho a katolické pravdy a morální zásady předkládat bez jasného "ano, ano - ne, ne" to znamená rozmělněné a zředěné nejrůznějšími a často si odporujícími poznatky novodobé filozofie, psychoanalýzy, antropologie atd. Víra měla být zbavena své jednoduchosti a srozumitelnosti pro každého a stát se složitou teorií pro intelektuály, která prostého člověka odradí.

6. Zednáři v boji za legalizaci potratů a pornografie

Nepřátelé katolické Církve si od prvopočátku uvědomovali, že nejdůležitějším a nejspolehlivějším obranným valem katolicismu je dobrá křesťanská rodina, spočívající na nerozlučitelnosti manželského svazku, nepřípustnosti sexu mimo manželství a ochraně lidského života od okamžiku početí do okamžiku fyzické smrti. Proto útoky bludařů od počátku existence Církve směřovaly mimo jiné i proti těmto hodnotám. Prakticky všichni vyznavači gnostických bludů ve starověku zpochybňovali manželství a rodinu, rovněž tak ve středověku albigenští, v řadách našich husitů se vyskytovali Adamité jako předchůdci dnešní Uzlovy "Nezávislé erotické iniciativy".

Novověcí bezbožci tento útok proti rodině vystupňovali a pomocí zednářstva přivedli až k zákonné formě. Roku 1822 píše jistý Piccolo Tigre, člen římské karbonářské lóže vysokého stupně zasvěcení pod názvem "Vysoká venta", tato otevřená slova "Podstatné je oddělit muže od jeho rodiny, stejně podstatné je vzít mu morálku. Když ho oddělíte od manželky a dětí a ukážete mu, jak těžkým břemenem jsou jeho povinnosti vůči rodině, vzbudíte v něm touhu po jiné existenci. Nechuť k rodině s sebou ponese i nechuť k náboženství, poněvadž obojí je spolu nerozlučně spojeno....."

Již ve druhé polovině 19. století známý francouzský státník a prominentní zednář Adolph Thiers zformuloval zásadu, která se dnes stala sloganem všech stoupenců "svobodné" antikoncepce, pornografie, sexuální nevázanosti a potratů: "Mým prvním majetkem jsem já sám. Mé nohy, ruce, duch, celé mé tělo náleží pouze výlučně mně." Orgán francouzských zednářů "Le Journal de la franc-maconerie" píše roku 1880: "Úloha domáhat se civilního manželství s možností svobodného rozvodu patřila vždy k předním povinnostem zednářstva. Jde o to osvobodit naše občany od církevní tyranie, která vnucuje člověku nerozlučitelnost manželství."

Jedním z prvních zákonů, které zednářské vlády Německa, Itálie a Francie už v 70. letech 19. století prosadily, byla právě možnost rozvodu manželství na základě soudního rozhodnutí. Brzy je následovalo i Rakousko-Uhersko, kde již dlouho měli zednáři rozhodující vliv. Zákony však nestačily. Bylo třeba změnit hierarchii hodnot v povědomí obyvatelstva. Křesťanská civilizace hluboce zakořenila v lidech přesvědčení, že manželská nevěra je něco podlého a nízkého. Do boje proti tomuto postulátu se postavily především literatura a slovesné umění. Galworthyho "Sága rodu Forshytů" představuje své hlavní hrdiny jako čestné a charakterní lidi ne s výjimkou toho, že byli v manželství nevěrní, ale právě proto, že byli v manželství nevěrní. Motiv ženatého muže - otce rodiny nebo vdané ženy - matky, kteří hluboce a bolestně prožívají své vnitřní trauma povinností a závazků vůči manželskému partnerovi a rodině na jedné straně a citového vztahu k jiné ženě či jinému muži na druhé straně se stal ve druhé polovině minulého století a začátkem 20. století v literatuře téměř schématem. Vyústění je nakonec ne takové, jaké by očekával člověk, pro něhož je manželská věrnost opravdovou hodnotou: že hrdina románu či dramatu svůj mimomanželský poměr zruší a vrátí se kajícně k rodině, nýbrž zcela opačně se rozhodne jako "čestný" muž či "charakterní" žena "nežít v přetvářce" a "jít za hlasem svého srdce", to znamená rozvést se, opustit svého manželského partnera a děti a vrhnout se do pochybného milostného dobrodružství nového sňatku. V Tolstého "Anně Kareninové" je hlavní hrdinka dramatu, podvádějící svého manžela s jiným mužem, vykreslena jako oběť bezohledné tyranie svého chotě, jehož "nemravností" je to, že trvá na nerozlučitelnosti manželství a nechce dát souhlas k rozvodu, čímž dovede ubohou ženu k sebevraždě. Všimněme si této zcela pro nás nepřijatelné logiky: nikoli ona je vinna, protože porušila slib, daný při svatbě partnerovi, ale on, poněvadž na dodržení tohoto slibu trvá. V románech Zolových, Balsacových, Maupassantových aj. jsou lidé prožívající milostná dobrodružství mimo manželský svazek představováni jako kladní hrdinové, jejich citový zmatek a sexuální chtíče, kvůli nimž ničí rodiny, jsou projevem "čestnosti" a "charakteru", neboť se "nepřetvařují" , "nelžou" a "nemají dvojí tvář".

Tímto se pozvolna vytrácelo v obyvatelstvu povědomí hanebnosti a nečestnosti mimomanželského poměru. Odtud byl už jen krůček k tomu, co do všech důsledků realizovali bolševici v Rusku, když prohlásili manželství za zrušené a povolili "svobodný" sex. Všeobecná zkáza mravů a obrovský počet bezprizorních dětí vedl komunistické vládce brzy ke zrušení tohoto rozhodnutí, nicméně přesvědčení, že sex mimo manželství není ničím špatným, že přináší především "svobodu pro ženu" se zafixovalo. To ovšem neslo s sebou riziko nechtěného těhotenství. Proto naprosto logickým důsledkem "svobodného" sexu musel být také "svobodný" potrat. Sovětský režim ho uzákonil ještě roku 1922 na přání Lenina a Trockého.

Sovětská komunistická moc tak uskutečnila nejméně o jednu generaci dříve to, co zamýšlelo zednářství prosadit až v pozdější fázi. Druhá světová válka jejich plány v tomto směru poněkud odsunula. Ještě před ní však došlo k uzákonění potratů ve Švédsku, kde získala největší procento hlasů ve volbách sociálně demokratická strana. Podle Lenhofova slovníku patřilo Švédsko k zemím, "kde zednáři ovládali úplně všechno" ekonomiku, kulturu, zdravotnictví, školství, obranu atd. Švédsko se tak stalo po Sovětském svazu druhou zemí, kde bylo povoleno hromadné vraždění těch nejbezbranějších bytostí světa nenarozených dětí. Nelze pochybovat, že právě zednářstvo usilovalo nejintenzivněji o prosazení tohoto zákona.

Po druhé světové válce došlo k určité renesanci křesťanství a mravních hodnot v západních demokraciích, vyvolané trpkou zkušeností válečných útrap a vynikajícími osobnostmi politického života, které byly praktikujícími katolíky. Křesťansky orientované politické strany měly naprostou převahu v klíčových západních demokraciích. Zednářstvo pochopilo, že se nemůže ve své snaze prosadit interrupce orientovat jen na liberální nebo socialistické strany, ale naopak že je zapotřebí infiltrovat především strany křesťansky zaměřené a konzervativní. Před těmito pokusy varoval už roku 1950 vatikánský deník "L Osservatore Romano". Jezuita John O´Brien z univerzity Notre Dame, člen zednářské lóže v USA, požaduje výslovně jako gesto dobré vůle, aby křesťanské a konzervativní politické strany v západní Evropě spolupracovaly úzce se zednáři a přijímaly je do svých řad.

Záměr se podařil. V Holandsku koncem 60. let to nebyli ani socialisté ani liberálové, kdo navrhl v parlamentě legalizaci potratů, nýbrž poslanci dvou křesťanských politických stran. Zákon prošel. Velmistr pařížského Velkého východu pan Ragache se při své návštěvě v Moskvě roku 1991 chlubil, že legalizace potratů v západní Evropě, k níž došlo v průběhu 60. a 70. let, je dílem zednářských lóží, které pronikly do lůna politických stran, jež se stavěly původně proti potratům. Ragache se vyjadřoval jasně a otevřeně. Informoval na tiskové konferenci své moskevské posluchače, že ve Francii byly největší potíže kvůli legalizaci potratů s generálem de Gaullem, praktikujícím katolíkem, který ve funkci prezidenta nechtěl ani slyšet o potratech. Nebylo tedy nic snadnějšího, než de Gaulla o tom nepřesvědčovat a počkat si na jeho nástupce, který legalizaci interrupcí podepíše. Proto zednáři ve Francii uplatnili taktiku intenzivní infiltrace, gaulistické strany UNR. Po de Gaullově abdikaci v roce 1968 byl už jeho nástupce Georghes Pompidou natolik zpracován, že parlamentem schválený zákon povolující interrupce podepsal.

Také ve spolkové republice Německo vládní koalice sociálních a svobodných demokratů prosadila v sedmdesátých letech potratový zákon, který umožňuje interrupce z důvodů zdravotních, sociálních atd. Křesťanští demokraté s křesťanskými sociály hlasovali proti. Nicméně v devadesátých letech došlo k obratu, když roku 1992 předsedkyně Spolkového sněmu Rita Süsmuthová, po kancléři Kohlovi nejdůležitější osoba v CDU, ovlivnila polovinu poslanců této strany tak, že hlasovali spolu se sociálními demokraty pro přijetí zákona bývalé NDR, který povoloval do tří měsíců těhotenství umělé potraty naprosto bez jakýchkoli omezení. Kolínský arcibiskup kardinál Joachim Meisner se v této souvislosti trefně vyjádřil, že CDU by učinila nejlépe, kdyby si počáteční písmeno C (christlich, křesťanský) škrtla ze svého názvu.

Nemůžeme ukázat na paní Süsmuthovou prstem jako na svobodnou zednářku, rovněž tak na žádného z poslanců křesťansky orientovaných stran, kteří se vyslovili pro legalizaci vražd nenarozených dětí. K tomu nemáme dostatek důkazů a dokud oni se veřejně k členství v zednářských lóžích nepřiznají, nelze je z toho obviňovat. Nicméně pracují naplno v linii, kterou nastínil zednář Ragache. Všechno podle tohoto zednářského plánu "jede" a vychází. O tom není co diskutovat.

Ještě zřetelnější a také průkaznější je tato linie v USA. Manželé Wilkeovi, jejichž kniha "Člověk od početí - být či nebýt" vyšla nedávno u nás jako dosud nejskvělejší obrana nenarozeného života, uvádějí jako "hanbu Ameriky" rok 1973, kdy Nejvyšší soud USA rozhodl v pověstné při "Roe versus Wade" o legalitě potratů po celou dobu těhotenství. Americký zákon spolu s bývalým sovětským (dnes ruským) je pro nenarozené děti nejhorší. Umožňuje je totiž usmrtit jakýmkoliv způsobem na přání matky. Autoři knihy přirovnávají toto rozhodnutí Nejvyššího soudu k podobnému rozhodnutí téže instituce z roku 1857 o legalitě otroctví. Argumentace je naproso stejná, i slova jsou volena přesně tatáž: "Černoch není osobou - Nenarozené dítě není osobou... Vlastník má svobodnou volbu černocha koupit, prodat nebo zabít - Matka má svobodnou volbu své dítě si ponechat nebo je zabít..... Odpůrci otroctví nesmějí nutit svou morálku majiteli nenarozeného dítěte....Otroctví je legální - Umělý potrat je legální." Toto jsou doslovné citáty z obou soudních rozhodnutí.

Wilkeovi uvádějí celou řadu programů a rádoby "studií", které kampaň za povolení potratů předcházely a následovaly také po ostudném soudním rozhodnutí. Nás nemůže nezaujmout informace autorů, že tuto rozsáhlou propagandu financovaly Fordova a Rockefellerova nadace. I malé dítě ví, že obě podnikatelské rodiny jsou díky svým financím nejvlivnějšími organizátory amerického zednářstva. Svobodní zednáři se nikdy netajili a netají svými úmysly dosáhnout na celém světě legalizace potratů, k tomu vynakládají obrovské finanční částky a prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu a Mezinárodní banky pro rozvoj bezohledným a surovým způsobem nutí méně vyvinuté země k uzákonění "regulace porodnosti", jinými slovy k legalizaci vražd nenarozených.

Uvedeme několik doslovných citátů z knihy Pierra Simona, velmistra pařížské Velké lóže, o potratech a principiálním stanovisku zednářstva k nim. Kniha vyšla roku 1979, zachycuje tedy názory zednářů nejnovější doby: "Řešení, které nám nabízí tradiční morálka, absolutně nevyhovuje. Opírá se totiž o překonanou ideu posvátnosti života od početí, což je pověrečné a fetišistické..... Konflikt mezi antikoncepcí a náboženskými hodnotami je nevyhnutelný..... Svobodná antikoncepce strhla hradbu tradičních fatalismů. Tím se otevírá prostor pro vybudování nové morálky..... Věřte mi, jen díky nám, díky našim zednářským bratrstvům mohly navzdory odporu zkostnatělých konzervativců projít v Americe i v Evropě zákony, povolující interrupce a plánované rodiny..... Není třeba dokazovat lví podíl zednářů na legalizaci potratů téměř ve všech vyspělých zemích světa. Uvedli jsme dostatek materiálu, kde se k tomu přiznávají. Z evropských zemí jsou potraty zakázány pouze v Polsku (výjimku tvoří pouze případy znásilnění, incestu a ohrožení života matky), v Portugalsku se dovolují pouze případy při komplikovaných zdravotních problémech matky, zcela jsou vyloučeny v Irské republice, v Lichtenštejnsku a na Maltě.

V poslední době se snaží též mnozí katolíci rozlišovat umělou antikoncepci (která mimochodem byla jednoznačně zakázána encyklikou Pavla VI. "Humanae vitae" z roku 1968) a potraty. Ozývá se neustálá kritika vůči učitelskému úřadu Církve, že mezi tím nedělá rozdíl a považuje obojí za jedno a totéž. Opět zednářská propaganda! Morálně to skutečně jedno a totéž je, neboť podle manželů Wilkeových, odborníků na slovo vzatých (jsou to gynekologové a sexuologové s dlouhou praxí), naprostá většina antikoncepčních prostředků může být zároveň i abortivních, neboť může zničit už počatý život. Pan Simon to velmi dobře ví. Ve své knize na jedné straně řadí interrupce k formám antikoncepce, na druhé straně zas vyzívá k nesměšování a rozlišování obou.

Pomocí Rockefellerových, Fordových a jiných finančních prostředků se zednáři zmocnili většiny nejvlivnějších masmédií, která dlouhá desetiletí chrlí do rotaček i éteru "vědecky podložené informace, že potrat je pouze lékařský zákrok jako vytržení zubu nebo operace slepého střeva. To, co nosí žena pod srdcem, není ještě zdaleka člověk, jen součást jejího těla. Proto si s ním může dělat co chce. Propotratové organizace, především ta největší z nich nazývající se "Planned Parenthood" (Společnost pro plánované rodičovství), mají kdykoliv přístup k nejvlivnějším masmédiím. Obránci nenarozeného života naproti tomu nejsou do těchto sdělovacích prostředků připuštěni. Na rozdíl od potratářů nedisponují žádnými finančními částkami od Rockefellerů nebo Fordů, aby si mohli založit své televizní či rozhlasové stanice a celostátní deníky. Proto jejich hlas téměř není slyšet. A pokud se uchylují k protestům, samozřejmě nenásilným, před potratovými klinikami, čeká je vyhazov z práce, vysoká pokuta nebo vězení. Karel Dachovský se pokusil zdokumentovat alespoň několik případů ve své knize "Sedm statečných bojovníků proti interrupcím v USA". Joan Bellová strávila za účast při násilných demonstracích a blokádách potratových klinik celkem 7 let ve vězení, kriminálu neušel newyorský světící biskup Paul Vaughan, který se rovněž připojil k demonstrantům proti interrupcím. Podobně se děje i v Evropě. Ve francouzském Grenoblu byl nedávno odsouzen do vězení opat benediktinského kláštera v Le Baroux Dom Gérard Calvet, který se na protest proti zločinným interrupcím nechal připoutat řetězy v sále, kde jsou děti vražděny. Obránci nenarozeného života jsou lživě obviňováni z vražd gynekologů, provádějících potraty. Stalo se několik těchto případů. Vždycky se jednalo o vyšinutého jedince, nikdy ne o člena proti potratového hnutí. Navíc je vážné podezření, že si to zorganizovali sami provozovatelé potratových klinik, aby zdiskreditovali odpůrce svých zločinů. Neschvalujeme a odsuzujeme tyto vraždy, i když se jedná o zabití vrahů, (jak jinak lze nazvat gynekologa provádějícího potraty?). Jestliže však masmédia roní krokodýlí slzy nad vraždou několika vraždících doktorů a naopak nadšeně tleskají vraždám 80 milionů lidských bytostí ročně, jak jinak to nazvat než pokrytectvím nejhoršího kalibru?

To všechno se děje ve jménu demokracie. Té demokracie, která se honosí svobodou přesvědčení, vyznání, slova, veřejného projevu, kritiky atd. Perzekuce odpůrců interrupcí je ve skutečnosti v USA a Francii nevybíravější a podstatně tvrdší než například byla "perzekuce" politických odpůrců Francova režimu ve Španělsku a Salazarova v Portugalsku. A to se jedná o státy, které si hrdě říkají "kolébky demokracie". Ne o žádnou demokracii se nejedná. Jde o nový typ diktatury, spočívající na tyranii ekonomické. Kdo se ovšem nenechá umlčet, zakusí tvrdou trestající ruku "demokratické" justice a spravedlnosti. K tomu samozřejmě Amnesty International a další organizace na obranu lidských práv mlčí. Věznění a šikanovaní ochránci nenarozeného života nejsou pro ně politickými, ale kriminálními případy.

Zednářská strategie samozřejmě spojuje legalizaci potratů s uvolněním pornografie a propagací sexu mimo manželství jakožto projevu "svobody". Jaké jsou plány zednářů v tomto směru, nás opět poučuje Pierre Simon naprosto otevřenými slovy: "Tradiční struktury společnosti jako rodina byly dosud drženy morálkou a odvoláním se na "civilizaci". To už je dnes neúnosné, přežilo se. Musíme hledat nové formy.....Je třeba rozbít těsný rámec, v němž jsou uzavřeny manželství a rodina. Chceme usilovat o to, aby manželství nebylo chápáno jako definitivní celoživotní svazek, ale jako časově omezená smlouva, dejme tomu na pět let. To musí najít své vyjádření také v právu. Forma manželství jakožto časově ohraničené smlouvy lépe odpovídá současným ekonomickým sociálním podmínkám.....

Zednářský časopis "New Age" a jiná jejich periodika plně podporovaly tzv. sexuální revoluci v USA a ve světě v 60. letech. To bylo naprosto v souladu se zednářskou etikou, jak ji odhaluje zlomek přísahy člena lóže tzv. "Mistra zednáře", zveřejněný Fisherem: ".....nebudu míti nelegální pohlavní styk s manželkou jiného Mistra zednáře, ani s jeho matkou, sestrou nebo dcerou. Nedopustím též, aby oni toto činili....." Zednář tedy nesmí mít poměr s příbuznými svého lóžového spolubratra. Jinak si může užívat sexu dle libosti, nemusí si dělat skrupule s věrností. Fischer se navíc pozastavuje nad formulací "nelegální" styk. Dospívá k tvrzení, že "legální" by byl takový styk tehdy, kdyby zednář nevěděl o příbuzenském vztahu své souložnice k jinému členu lóže.

Volnost sexu, kterou zednáři propagují a hlásají, musí samozřejmě najít své uplatnění i ve školní výchově a výuce. Proto bylo zapotřebí nejprve odstranit vliv Církve na školy. V Německu, Itálii a Francii došlo v průběhu 70. a 80. let minulého století k postátnění škol a odstranění veškerého vlivu Církve na jejich chod. Již jsme řekli, že vlády těchto zemí byly napojeny na zednářské lóže. Církev sice mohla zakládat své vlastní školy, "laická" forma, oproštěná od jakýchkoliv náboženských vlivů. Na tom se nic nezměnilo ani dnes. Dejme slovo pracovníkovi francouzského ministerstva školství Jeanu Madiranovi: "Veřejná škola ve Francii vznikla za účelem dechristianizace Francie. Tento záměr a cíl - to jsou historická fakta. Před sto lety existoval projekt "nástin". Ten se stal dnes skutečností: Francie byla dechristianizována."

Do státních škol, ovládaných v západních zemích zednáři, se v posledních desetiletích prosadila tzv. sexuální výchovu, o kterou usilují dr. Uzel a jeho spolupracovníci uplatnit také u nás, bohužel - ale bez překvapení - s úspěchem. Návrh projektu této výchovy z pera Antonína Brzika, funkcionáře KDU - ČSL (!) nenechává nikoho na pochybách, že se jedná opět o zednářský pokus znemravnění školní mládeže od nejútlejšího věku. Děti a dospívající jsou poučováni o antikoncepci a takřka všech technikách soulože, ale nikde ani slovo o tom, že sex patří pouze do manželství. Naopak se ještě ze zmíněného návrhu dovídáme, že ".....pokud jeden z takové dvojice nápadně snadno zvládá takovou předmanželskou sexuální abstinenci, měl by včas navštívit sexuologa, aby byla včas rozpoznána eventuální porucha sexuálního zdraví....." Urážlivěji a arogantněji vůči katolickým věřícím, kteří chtějí dodržovat morální principy, které ještě ne tak dávno byly pokládány za obecnou normu, to snad ani nejde říci. Kdo před manželstvím sexuálně nežije, protože je věrný katolickým zásadám, je prostě nemocný, zkrátka a dobře "cvok". Jestli toto se bude naše nastupující generace učit, jakou naději do ní můžeme vkládat? Brzkův návrh obsahuje i jiné "perličky" potrat "nelze zakázat", pornografie může být "zdrojem poučení a u některých jedinců i užitečným vzrušujícím podnětem", "když se dospívající rozhodne pro zahájení pohlavního života, musí se také předem rozhodnout, jakou bude užívat ochranu před nežádoucím těhotenstvím a pohlavními chorobami" atd.

Na západě už mají s touto "výchovou" své zkušenosti. Katolický německý rodinný časopis "Information FMG" uveřejňuje pravidelně dopisy zoufalých rodičů, katolíků i nekatolíků, kteří uvádějí, že jejich děti, vychovávané doma slušně v souladu s křesťanskými zásadami, přicházejí z hodin sexuální výchovy, kde jim byly promítány různé techniky soulože, orální či anální sex a další prasečiny, s nervovými šoky. Když se obracejí se stížnostmi na školské úřady, jsou často hrubě odbýváni. Ministr sociálních věcí spolkové země Porýní-Falcko dr. Galle se vyslovil pro ještě důslednější "erotizaci" mládeže ve školách a na protesty odpověděl: "ať si rodiče klidně řvou"! Názorná ukázka "demokracie" v praxi, když jde o narušení plánu zednářstva se společností.

Tato "výchova" je všemožně podporována západní televizní kulturou. Filmový kladný hrdina, který nežije sexuálně (samozřejmě mimo manželství) je prostě nonsensem, neexistuje. Promiskuita se stala v USA, Švédsku či Francii tak samozřejmým jevem, že přijdete-li někam služebně s mladou spolupracovnicí a ubytujete se v hotelu, dívají se na vás jako na blázny, když si objednáte svůj pokoj. AIDS je důsledkem tohoto hříšného způsobu života a zároveň Božím varováním. Přesto má dr. Uzel odvahu (drzost) v televizní Aréně tvrdit, že naopak co největší sexuální uvolněnost vede ke snižování výskytu AIDS. Podle této logiky se tedy tato smrtelná choroba šíří vzorným manželstvím a rodinným životem a nikoli promiskuitou. Monopoly vyrábějící kondomy a antikoncepční pilulky zakoušejí samozřejmě "zlaté období. Jejich propojení se zednářskými lóžemi je mimo pochybnost.

Posledním strašlivým důsledkem tohoto vývoje se stává euthanazie. Toto usmrcování starých a nemohoucích, tak zvaně "neproduktivních" lidí nacistickým režimem v Německu bylo předmětem obžaloby norimberského tribunálu proti hitlerovským mocipánům. Dnes, jak známo, Holandsko už uzákonilo tyto vraždy, v USA a ve Franncii se vede veliká kampaň za jejich legalizaci. A znovu vidíme svobodné zednáře v jejím čele. Orgán amerických zednářů "New Age" stále píše ve prospěch euthanazie, francouzský senátor a přední svobodný zednář H. Calliavet se vyjádřil takto: "My zednáři jsme se významně zasloužili o změnu sociologického obrazu Francie. Legalizovali jsme rozvody a potraty, odstranili jsme veškerou zákonnou diskriminaci homosexuálů, teď ještě nám zbývá poslední úkol: dosáhnout legalizace eutanazie."

Proti těmto satanským plánům, které se z velké části podařily, tu stojí katolická Církev. Zednářstvo si bylo dobře vědomo, že jen ona se může těmto záměrům postavit účinně a s úspěchem na odpor. Proto bylo třeba ji paralyzovat, neutralizovat. Jak? Tím, že se infiltruje do ní a její odpor zeslabí. Geniálně jednoduchá metoda.

7. Zednáři rozkládají katolickou Církev zevnitř

Roku 1846 se zjevila Panna Maria ve francouzském La Salette dvěma dětem: Melanii Calvatové a Maximu Giraudovi. Toto zjevení je Církví uznané, což nás opravňuje k tomu, abychom všechno, co zde bylo řečeno, brali naprosto vážně a přijímali jako pravdivé, jako autentický hlas Panny Marie, která coby starostlivá Matka chce své dítky varovat. Panna Maria zde jasně říká, že „ďábel pronikne až na nejvyšší místa v Církvi...“ a upozorňuje, že mnoho biskupů a kněží se mu zaprodá.

Roku 1910 zednářstvo vyvolalo revoluci v Portugalsku, svrhlo monarchii, zřídilo republiku a nastolilo tvrdé pronásledování Církve. Papež sv. Pius X. reagoval roku 1911 proti tomu encyklikou „Iamdudum“. V tomto ovzduší perzekuce se Panna Maria zjevila 13. května roku 1917 třem dětem: Lucii Santosové, Hyacintě a Francisovi Martovým ve Fatimě. Tam mimo jiné sdělila, že „Svatý Otec bude mnoho trpět“. Současně však říká, že Portugalsko si zachová pravou víru. Rok předtím se dětem zjevil anděl, který se představil jako „strážný anděl Portugalska“. Co mínila přesvatá Panna tím „zachováním pravé víry“? Kdyby chtěla říci, že Portugalsko neodpadne od Církve Kristovy, vyjádřila by to přesně a doslovně. Jestliže však použila uvedené formulace, vyplývá z ní logicky, že v samotné Církvi, uvnitř jí, bude pravá víra jednou problémem. Dnes se potvrzuje pravdivost slov Panny Marie. Portugalsko bylo uchráněno modernistického jedu, patrného ve většině zemí Západní Evropy. Biskupové nerevoltují proti Sv. Otci, kněží a laikové nevyvolávají podpisové akce za zrušení celibátu, na teologických učilištích se hlásá pravá nauka Církve a nikoliv modernistické bludy, zpovědnice jsou obleženy (v Holandsku, Švýcarsku a USA se většinou už vůbec nezpovídá, stačí prý generální absoluce). To všechno jsem poznal z vlastní zkušenosti návštěvy Portugalska.

I fatimské zjevení bylo Církví oficiálně uznáno. Pro jeho pravost a pravdivost svědčí mimo jiné i splněná proroctví, která Matka Boží vyslovila: předpověď druhé světové války, avizované tajemným světlem na obloze, předpověď rozšíření i pádu komunismu, když papež zasvětí Rusko Jejímu Neposkvrněnému Srdci a předpověď, že Portugalsko bude ušetřeno druhé světové války.

Zednáři se snažili zničit zjevení ve Fatimě v zárodku. Matka Boží udělala „čáru přes rozpočet“ ministru spravedlnosti Alfonsu Costovi, který ujišťoval, že katolické náboženství v Portugalsku bude zlikvidováno během dvou generací. 19. srpna 1917 členové zednářské lóže „Santarem“ se pokusili skácet strom, na němž se Panna Maria zjevila „Omylem“ vykáceli jiný. Policie 13. srpna zatkla děti - vizionáře a vyhrožovala jim, zednáři zapálili kapli, kterou tam zbožní venkované postavili, uspořádali dokonce noční procesí, při němž tam zpívali protináboženské písně atd. Všechno marné. Jejich pronásledování Církve a zpupná arogance moci skončila o deset let později nástupem generála Oscara Carmony do úřadu prezidenta a obdivuhodného muže víry a ctitele Matky Boží Fatimské Antonia Salazara do funkce předsedy vlády.

Samotná Panna Maria tedy ve zjevení La Salette a Fatimě předpovídá, že Církev bude ohrožena náporem bludů a rozkladných proudů zevnitř. S tím koresponduje i vnitřní hlas Matky Boží, který slyší v Itálii v současné době Don Gobbi.

To všechno je dnes realitou. O tom, že jde o dílo svobodných zednářů, máme velmi důležitého svědka. Je jím sv. Maksymilian Kolbe. Tento mučedník blíženské lásky v koncentračním táboře Osvětim by mohl být poprávu nazván „protizednářským světcem“. V roce 1917, který byl rokem fatimského zjevení a současně rokem nástupu bolševiků k moci v Rusku, byl svědkem hlučné demonstrace zednářů před chrámem sv. Petra. Sv. Maksymilian ve svém článku z roku 1939 popisuje, jak tenkrát zednáři pochodovali pod černými prapory s vyobrazením satana, který drtí svoji nohou sv. archanděla Michaela. „Čísi rouhavé ruce se opovážily napsat taková hesla jako „Satan bude vládnout ve Vatikáně a papež mu bude dělat poslíčka“. To nejsou skupiny psychopatů, ale konkrétní postoj, metoda a plán činnosti, vycházející ze zednářské zásady, jež zní: Nič každou nauku o Bohu a zvláště katolickou... Tak píše sv. Maksymilián Kolbe a pokračuje: Katolicismus může být zničen ne logickými argumenty, ale morálním rozkladem zevnitř. Zednáři nešetří žádými prostředky, aby pronikli v ovčím rouše do lůna Církve sv. a odtud ji rozložili...

Ne nadarmo se stal sv. Maksymilián terčem útoků ze strany zednářstva i po své smrti. V situaci, kdy svět slušných lidí, který si zachoval smysl pro to, co je to blíženecká láska a oběť vlastního života pro druhého, se skláněl před sv. Maksymiliánem s úctou, plivaly komunistické časopisy v Polsku a zednářské ve Francii po světě, že prý byl „antisemitou“ a „polským šovinistou“. Prý takto psal v časopise „Rycerz Niepokalanej“ (Rytíř Neposkvrněné), který vydával a redigoval. Pravda je taková, že světec pranýřoval pouze bezohlednost židovských podnikatelů vůči chudým Polákům. Kolbeho „antisemitismus“ byl takový, že jeho klášter v Niepokalanowě hned na začátku války otevřel své dveře zejména židovským uprchlíkům, což byl hlavní důvod jeho zatčení nacistickým gestapem a odvlečení do koncentračního tábora.

Právě zednářská demonstrace v Římě přivedla sv. Maksymiliána k rozhodnutí založit „Rytířstvo Neposkvrněné“ (Militia Immaculatae), které se má modlit také za obrácení zednářů. Zároveň světec v časopise „Rycerz... neustále odhaloval zednářskou lstivost, s níž se snažili proniknout do nitra Církve jako kněží a řeholníci, aby v teorii i v praxi katolickou nauku rozmělnili a zředili.

Hlavní nápor v tomto směru podnikli po druhé světové válce. Velký papež Pius XII. pokračoval v linii sv. Pia X. a nekompromisně odhaloval všechny pokusy modernistů zvrátit pravou katolickou nauku. Tak roku 1950 v encyklice „Humani generis“ odsuzuje evoluční teorii o původu člověka z opice (Darwin), umělou antikoncepci, racionalistické výklady Písma sv. apod.

Stoupenci modernismu, odsouzeného už sv. Piem X., však ve své snaze nepolevila. Hlavní argumentací a zbraní se jim stala nauka francouzského jezuity Pierra Teilharda de Chardin. Tento kněz, mystik a přírodovědec-panteolog v jedné osobě náleží k jedněm z nejkontroverznějších postav katolicismu 20. století. Jeho nauka, snažící se sloučit Darwinovu vývojovou teorii s Písmem sv. a katolickou vírou nedošla uznání u církevních autorit a byla několikrát odsouzena, naposledy monitem Sv. oficia z roku 1962, tedy za pontifikátu koncilového papeže „aggiornamenta“ Jana XXIII., který nepochybně musel k něčemu takovému dát souhlas, jinak by Sv. oficium toto monitum nemohlo vydat. S odstupem času se čím dál zřejměji ukazuje, že církevní autorita měla naprostou pravdu.

Kolem Teilharda bylo svedeno mnoho polemik. Jeho velkými zastánci byli teologové Yves Congar, Henri de Lubac a Karl Rahner, jeho odpůrci Hans Urs von Balthasar a proslulí folozofové Jacques Maritian a Etienne Gilson. Teilhardova nauka byla považována za „novou teologii“ na niž se odvolávali všichni hlasatelé pokoncilového aggiornamenta.

U Teilharda tvoří kostru jeho myšlenek „kosmický Kristus“ nazývaný bodem Omega. K němu dospívá člověk vývojem podle Darwinovy teorie, věčná spása znamená ponoření člověkova vědomí do obecného podvědomí „nadlidství“ Bůh sám tímto vývojem prochází jakoby skryt uvnitř. Teilhardova teorie je tedy panteistická. O tom dostatečně přesvědčuje jeho „Chuť žít“, pokud někdo nezná jeho „Velkou mši nad světem“.

Není třeba zdůrazňovat, že takové učení je s katolickou pravdou neslučitelné. Tyto Teilhardovi úlety by bylo možno tolerovat, kdyby byl svými stoupenci chápán jako básník, mystik a vizionář. Církev v minulosti byla vždycky vůči takovým shovívavější (např. k Mistru Eckhartovi), pokud oni sami chápali své představy jako čistě subjektivní a s možností omylu. Teilhard zasluhuje uznání pro odvahu svých vizí. Není pochyb, že byl člověkem s hlubokým smyslem pro nadpřirozeno a že hluboce prožíval svůj vztah k Ježíši Kristu. Teilharda nepovažují za skutečného odborníka a vědce ani paleontologové, jeho údajný „spojovací článek mezi opicí a člověkem“ zvaný „sinantropus“ se ukázal jako falešný.

Teilhard je v každém případě rozporuplnou osobností. Na jedné straně je nutno ocenit jeho poslušnost, když mu řádový představení zakázali publikovat, na druhé straně však nutno konstatovat, že byl svobodným zednářem, což nesvědčí o jeho katolickém smýšlení a přivodilo mu exkomunikaci latae sententiae. Na jedné straně byl mužem modlitby a mystických zážitků, na druhé straně jeho povaha prozrazovala známky smutku a zatrpklosti, jeho teorie však je plná supermanství a titanismu, člověk, až dospěje ke „Kosmickému Kristu“, k bodu Omega, se stane sám Bohem. V tomto systému chybí jakékoliv místo pro hřích, lidskou slabost, omezenost a utpení. To všechno je u Teilharda chápáno, pokud se o tom vůbec zmiňuje, pouze jako“nutný odpad“ velkolepého tvořivého procesu člověka směrem k Božství.

Objektivně je ovšem nutno přiznat, že Teilhardovi spisy a články, pokud byly nazírány jen jako vize a symbolické obraty, pomohly některým duším ke konverzi. Takovým se stal kupříkladu Jezuita Ignace Lepp, autor vynikající knihy „Psychoanalýzy soudobého ateismu“. Bohužel stoupenci Teilhardových teorií je nechtěli přijmout jako takové, ani sám Teilhard. Chtěli, aby toto bylo akceptováno jako nová filozofie a teologie, jež prý odpovídá moderní době a je schopna nahradit údajně „zastaralou“ teologii tomistickou, které prý je poplatný Vatikán.

Teilhardovo členství v zednářské lóži v USA dosvědčuje jeho řádový spolubratr John Courtney Murray, americký teologický radikál, jeden z tzv. „periti“ (poradci, experti) II. Vatikánského koncilu a význačný spoluautor koncilové deklarace o náboženské svobodě „Dignitatis Humanae“. Murray sám se ještě před koncilem netajil svým členstvím v zednářské lóži a v tisku napadal Řím a papeže za jejich protizednářský postoj. Nadšeně hlásal „spolupráci katolíků a zednářů“ a vyzýval kněze i laiky ke vstupu do lóží.

Murray nebyl jediný mezi jezuity, kteří se ještě před koncilem stali členy zednářské lóže. Krátce po druhé světové válce jezuita Joseph Bertheloot horlivě agitoval v USA a ve Francii pro vstup jezuitů k zednářům. Není žádnou náhodou, že se jednalo právě o Tovaryšstvo Ježíšovo. Tento řád byl vždycky avantgardou katolicismu, proto bylo nutno rozložit nejprve jej a učinit z něj hlasatele modernismu. V USA bohužel desítky jezuitů v té době vstupovali k zednářům, a to ostentativně „na protest“ proti prý „zastaralému“ a „zkostnatělému“ stanovisku Říma. To se dělo s tichou podporou některých vlivných hiearchů, kteří dotyčné chránili před uplatněním důsledků exkomunikace latae sententie. Věc došla tak daleko, že oficiální orgán amerických jezuitů „America“ ve druhé polovině 40. a počátkem 50. let se otevřeně zapojil do verbování řeholníků Tovaryšstva, jakož i světských kněží a věřících do lóží.

Teilhard v té době žil v Americe a náležel k těm kněžím Tovaryšstva, kteří podlehli kampani a vstoupili do lóže. Máme-li věřit zprávám některých periodik, existuje prý korespondence mezi Teilhardem a velmistrem jeho lóže, z níž vyplývá přímo úkol, který mu zednářstvo zadává: vypracovat novou teologii, která zasadí „zdrcující ránu vládnoucí teologii římské a smíří náboženství s pokrokem, poznatky vědy a moderní společností. Za pravost těchto „instrukcí“ nemůžeme samozřejmě ručit, nicméně nemáme nejmenšího důvodu pochybovat o Teilhardově členství v zednářské lóži, jak o něm vypovídá Murray. Odpovídá to duchu, který tehdy převládal mezi americkými jezuity.

Teilhardismus ovlivnil celou západní teologii ještě před Druhým vatikánským koncilem. Jak jsme ukázali, nejednalo se o nic spontánního co by vytrysklo z potřeb Církve, co by bylo „znamením doby“, jak je často interpretováno, nýbrž o zednářskou infiltraci do Církve. Všechen předkoncilní, koncilní a pokoncilní modernismus není něčím přirozeným a normálním, nýbrž umělým výtvorem zednářstva za účelem vnitřní destrukce katolicismu. Teilhardova sporná nauka, spojující hodnotné prvky s temnými, nesrozumitelnými partijemi a vyslovenými bludy, uměle zpopularizovaná sdělovacími prostředky, vedla ke vzniku teologických herezí, které se rozjely „plnou parou“ po koncilu přímo v lůně Církve. Teilhard byl zednář, byl jím i pozdější „peritus“ koncilu Murray a mnozí další. Zavírat oči před infiltrací zednářstva do Církve v šedesátých i pozdějších letech, před naplněním předpovědí Panny Marie z La Salette a Fatimy, jakož i obav sv. Maksymiliána Kolbeho, by bylo buď naivitou nebo svévolným ignorantstvím.

Pozornosti v tomto ohledu si zasloužil Druhý vatikánský koncil, který proběhl v letech 1962-5. Není nejmenších pochyb o jeho pravosti a právoplatnosti. Byl řádně svolán řádným papežem, není tudíž o čem diskutovat. To ovšem neznamená, že jeho závěry je třeba přijímat nekriticky. Co se netýká bezprostředně víry a mravů, není chráněn před omyly nebo i záměrnými manipulacemi.

Papež Jan Pavel XXIII. nezamýšlel svolat dogmatický koncil na způsob Tridentského nebo Prvního vatikánského. Jeho záměrem byl čistě pastorální koncil, který by reagoval na potřeby Církve v rychle se rozvíjející moderní společnosti. Takový úmysl nepochybně zasluhoval uznání, tuto potřebu si uvědomovala celá řada Církvi oddaných osob. Zvlášť aktuální se jevila problematika, jak využít vědy a techniky v oblasti masmédií pro hlásání Evangelia, pro zvěstování katolických pravd. To si uvědomoval už v minulém století sv. Don Bosco, později sv. Maksymilián Kollbe. Oba se stali apoštoly sdělovacích prostředků. Obáváme se, že někteří z mužů koncilu se asi na věčnosti těžko zodpovídají za to, že nejmodernější masmédia (televize, rozhlas, video) ponechali zcela v rukou zednářů a nepokusili se prosadit tady vliv katolické Církve. Druhý vatikánský koncil by udělal podstatně lépe a stal se opravdovým požehnáním, kdyby jeho účastníci důkladně promysleli otázku, jak proniknout alespoň částečně do těchto nejmodernějších masmédií, ovládajících miliony a miliardy, jak kupříkladu „pokrýt“ všechny kontinenty i zapadlé ostrovy v oceánech sítí katolických rozhlasových a televizních vysílačů atd. To byl problém číslo jedna, který měl být řešen na Druhém vatikánském koncilu. Tak ho vnímal i zesnulý kardinál Tomášek, který měl o tom v Brně na podzim roku 1969 přednášku. Stěžoval si, že tomuto tématu, které bylo chápáno jako „oddychové“(!), byl věnován pouze sedmistránkový dekret „Inter mirifica“, obsahující jenom obecná ustanovení bez konkrétních propozic. Pastorační charakter koncilu by si ale vyžadoval podle kardinála Tomáška právě tomu věnovat maximální pozornost, stejně tak jako myšlence misie a evangelizace, apoštolátu kněží a laiků, kněžských a řeholních povolání apod. Tyto v pravém významu pastorační otázky byly na koncilu doslova odbyty Misiím je věnován dvacetistránkový dekret „Ad gentes“, řeholnímu životu desetistránkový dekret „Perfectae caritatis“, kněžské formaci dvacetistránkový dekret „Optatam totius“ a dvacetistránkový „Presbyterorum ordinis“ Zato naprosto „nepastoračním“ otázkám filozoficko-sociologicko-politickým, které už byly dávno vyřešeny jasným stanoviskem magisteria, věnoval koncil podstatně více času. Svědčí o tom konstituce o Církvi v dnešním světě „Gaudium et spes“, mylně nazývaná „pastorační“, ačkoliv se pastoračními otázkami vůbec nezabývá. Ta má celkem přes šedesát stran textu. Jedenáct stran je věnováno dekretu o ekumenismu „Unitas redintegratio“.

Koncil, ačkoliv zdůrazňoval svůj pastorální charakter, přesto vydal dvě dogmatické konstituce: o Církvi „Lumen gentium“ a o Božím zjevení „Dei verbum“. Obě hlásají pravou katolickou nauku, jsou prakticky souborem toho, co bylo v minulosti „ex cathedra“ k těmto tématům řečeno. Obvzlášť cenná je konstituce „Lumen gentium“, o níž nynější papež Jan Pavel II. ve své inaugurační řeči prohlásil, že by „neměla chybět v rukou žádného kněze“ a že „každý by ji měl vzít pevně do dlaní“. Skutečně novým a cenným podnětem je také dekret o apoštolátu laiků „Apostolicam actuositatem“, který vymezuje laikátu jeho pravé a odpovědné místo v Církvi. Laik je hlasatelem radostné zvěsti o spáse mimo posvátný prostor chrámu, v rovině rodinné, pracovní, občanské a politické. Tento koncilový dokument navazuje v podstatě na encykliku Pia XI. „Urbi arcano“ o Katolické akci, ozývají se tam i myšlenky zakladatele Opus Dei bl. Josémarii Escrivy de Balaguera.

Skutečně zavádějící a nešťastnou je však konstituce o Církvi v dnešním světě „Gaudium et spes“. Jistě, obsahuje dobrých devadesát procent Pravdivého, co lze s dobrým svědomím podepsat. Jenže těch zbývajících deset procent otáčí kormidlo dosavadní orientace Církve směrem, který je zcela protichůdný tomu, jaký vytyčili po staletých zkušenostech velcí papežové poslední doby. Hned v úvodní části se píše o sociálních, psychologických, morálních i náboženských změnách v dnešním světě, ale ani slovo o tom, že se jedná o změny k horšímu, že jde o důsledky odpadu od Boha a Jeho pravé víry. Hříchu je věnováno pouze 20 řádků v 1. kapitole. Téměř tři strany jsou věnovány problematice ateismu, který je rozebírán z pohledu psychologicko-sociologického, ale ani slovo o tom, že už v 17. století slavný biskup Bossuet napsal: „Nikdo se nestal nevěřícím, aby před tím nebyl hříšníkem“. Nikde se nedočteme ve zmíněné konstituci, že prvním a podstatným důvodem, proč se někdo rozhodne odmítnout Boha a stát se ateistou, je lidský hřích, neochota přijmout Boží přikázání a skoncovat s životem v nepřátelství s Pánem všech věcí. Zato se tam dozvíme, že „ateismus se rodí buď z vášnivého protestu proti zlu ve světě nebo z nesprávného připisování některým lidským dobrům znamení absolutna, takže tyto jsou považovány za Boha..... Tím vlastně autoři konstituce akceptují argumentaci ateistů typu „kdyby byl Bůh, nedopustil by války...“, ačkoliv poukaz na svobodnou vůli a možnost člověka rozhodnout se pro zlo je dostatečným protiargumentem. Připisování „některým lidským dobrům znamení absolutna“ je potom objektivně hřích což konstituce zcela opomíjí.

Na jiném místě se v konstituci říká: „Církev, i když zcela ateismus odmítá, upřimně vyznává, že všichni lidé, věřící i nevěřící, jsou povinni přispívat k výstavbě tohoto světa, v němž společně žijí. To se nemůže dít bez upřimného a rozvážného dialogu. Církev proto vyslovuje své politování nad diskriminací věřících i nevěřících, kterou nespravedlivě uplatňují někteří státní představitelé, kteří neuznávají základní práva lidské osoby...“ Katolík, který prožil komunistické pronásledování s jeho kriminály, kádrovými posudky a vyhazovy z práce, se musí cítit do hlouby duše bolestně zasažen těmito slovy. V šedesátých letech, kdy koncil probíhal, trpěli v dobré čtvrtině světa, ovládané bolševickými ateisty, katolíci pro své přesvědčení. Autoři konstituce toto jejich utrpení kladou na stejnou roveň s utrpením ateistů ve státě ovládaném věřícím prostě nikde ve světě v té době nebylo a ani dnes není. Na celém světě měli ateisté ve 20. století (a mají dosud) možnost hlásat svou nevěru a pohrdání Bohem bez rizika ztráty zaměstnání nebo dokonce vězení. Vyjímku tvoří pouze do sebe uzavřený svět islámu, který ateisty netoleruje, nicméně psychologické podmínky v těchto státech de facto ani neumožňují v Boha nevěřit. Historická skutečnost je mimo jakoukoliv diskusi prostě taková, že od Velké francouzské revoluce probíhalo pronásledování pouze jedním směrem: ze strany ateistů (nebo deistů) vůči věřícím, nikdy ne naopak. Katolík tedy musí uvedený citát z konstituce „Gaudium et spes“ rozhořčeně odmítnout jako nepravdivý a pro mučedníky komunistického režimu z důvodu víry přímo urážlivý.

V konstituci je řečeno mnoho slov o úctě k lidské osobě, o péči Církve o chudé, potřebné a o solidaritě se všemi, kdo jakkoliv trpí. To je samozřejmě chválihodné a v souladu s Evangeliem, ale postrádá jedno podstatné: péči o spásu nesmrtelné duše člověka jako hlavní poslání Církve. Též se tam praví: „Církev uznává všechno, co je v dnešním společenském dynamismu dobré: především evoluci k jednotě a proces zdravé socializace....“. Autoři konstituce museli moc dobře vědět, že jimi vychvalovaná „evoluce k jednotě“ není vývojem (evolucí) k jednotě v pravé víře Kristově, ale naopak vývojem směrem pryč od křesťanství. A „zdravá socializace“? Všichni papežové už od Řehoře XVI. považovali soukromý majetek za nedotknutelný a základ zdravého hospodářského vývoje, toto potvrdil i papež koncilu Jan XXIII. v encyklice „Mater et magistra“ z roku 1961. Tvrzení konstituce „Gaudium.....“ je tedy v rozporu s naukou Církve.

Ve výčtu elementárních popření toho, co Církev vždycky učila, bychom mohli v textu „Gaudium et spes“ pokračovat. Všimněme si ale dalších sporných dokumentů koncilu. Tak deklarace o náboženské svobodě „Dignitatis humanae“ argumentuje Písmem sv. a příkladem Krista a apoštolů, že nikde nesmí být k jakékoliv víře přisuzován státním či jiným násilím. Velmi pateticky vyzývá státy k respektování náboženské svobody kohokoliv a katolíky k tomu, aby se zasazovali také pro náboženskou svobodu i těch, s nimiž nesouhlasí. Nic proti tomu, Církev od prvopočátku své existence trvala na tom, že víra se nesmí šířit násilím a pokud došlo ve středověku k upalování kacířů, je nutno to odsoudit jako protikřesťanský postup právě tak jako vraždění katolíků heretiky. Jenže v deklaraci chybí jediné rozlišující slovo, jestli opravdu všem lze poskytnout svobodu. Řehoř XVI. odsoudil roku 1832 v encyklice „Mirari vos“ jako „perverzní“ tu zásadu, že je třeba všem poskytnout svobodu svědomí. Papež Řehoř neodmítá svobodu pro evangelíky či anglikány, pouze se staví proti liberálnímu principu, že „všem“ je třeba dát svobodu. Ústavy moderních demokracií právě na tomto pojetí „všem“ staví svůj princip svobody svědomí a náboženství. Jestliže „všem“, tak zajisté i satanistickým sektám, které mají ve svém rituálu sexuální zvrácenosti a vedou své vyznavače k tomu, aby denně vykonali minimálně deset zlých skutků, dále třeba okultním společnostem, jež přivádějí své členy k sebevraždě jako před patnácti lety v Guajaně americká sekta Jima Jonese nebo tzv. scientologická církev, jenž popírá Boha a pomocí drog a nebezpečných manipulací s lidskou psychikou chce člověku vštípit přesvědčení, že on je Bohem. Největší slabinou deklarace o náboženské svobodě je to, že se fakticky ztotožňuje s liberálním pojetím svobody svědomí a zcela ignoruje pojetí katolické, které je odlišné. Katolická Církev samozřejmě považuje za přirozené a dobré, aby ve státě uspořádaném podle její sociální nauky měli pravoslavní, protestanté, židé, mohamedáni či budhisté, pokud tam žijí, své chrámy, synagogy či mešity ke konání bohoslužeb, aby měli také své školy a možnosti svobodného uplatnění v zaměstnání podle dosažené kvalifikace, aniž by byli jakkoliv diskriminováni. Dále pokládá za prospěšné, aby ani ateistům nebylo bráněno žít podle svého přesvědčení a aby oni měli stejná práva a povinnosti jako věřící. Ani státní zákonodárství však nemůže jasně neprohlásit, co je pravda a co blud. Práva člověka a jeho svoboda je jedna stránka věci, pravda a blud druhá. V koncilní deklaraci o náboženské svobodě zcela postrádáme jedinou větičku o tom, že pravda je v katolické Církvi. „Dignitatis humanae“ považuje fakticky za ideál liberální laický stát bez jakéhokoliv vztahu k náboženství, tolerující úplně všechno. Nauka papežů od Řehoře XVI. až po Pia XII. naproti tomu tvrdí, že ideálem je takové státní zřízení, které jasně vytyčuje, co je pravda a co blud, i když svobodu nekatolíků plně respektuje. Svoboda má ale svá omezení, která nejlépe charakterizoval ekvádorský prezident García Moreno, oběť zednářského atentátu roku 1875, slovy: „Svobodu všem, jenom ne zlým. Jenom ne těm, kteří neznají sebekázně, protože by svobody zneužili ke zkáze své i jiných.“ Proto stát, uspořádaný podle katolické sociální nauky, nemůže tolerovat satanistické sekty nebo takové „náboženské“ či jiné organizace, které hlásají a praktikují jinou morálku než katolickou. Jestliže v otázce víry je tolerance nejen možná, nýbrž i nutná, v morálce nikoliv. Morálka odpovídající katolické nauce je totiž univerzální morálkou slušných lidí, dědictvím křesťanské civilizace, kterou praktikují v hojné míře i slušní nekatolíci. Proto není žádným způsobem útokem proti svobodě svědomí, když takto organizovaný stát nepřipustí, aby zákony byly s touto morálkou v rozporu. Proto jsou nepřijatelné potraty, které i mnozí nekatolíci prohlašují za vraždu, hlásání rasové nebo třídní nenávisti, propagace sexu mimo manželství, pornografie, sadismus v televizi atd. Tady se nelze ohánět „svobodou svědomí“ neboť jde o mnohem vyšší hodnoty. Koneckonců svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Deklaraci „Dignitatis humanae“ nelze tedy nazvat jinak než kapitulací katolické sociální nauky před liberálním pojetím laického státu. To nepřekvapuje, když si dáme do souvislosti fakt, že klíčovým autorem této deklarace byl americký zednář a „peritus“ koncilu Murray.

Dalším předmětem naší kritiky se musí nutně stát dekret o ekumenismu „Unitatis redintegratio“. Není to sám fakt, že se jedná o myšlenku ekumenismu, o to, že vina na rozdělení neleží jenom na zakladatelích reformace, ale také na tehdejších představitelích katolicismu, z nichž mnozí svým pohoršujícím a nekřesťanským životem poskytli reformátorům vhodné argumenty a proto je třeba intenzivně pracovat na obou stranách ve prospěch jednoty, nýbrž pro to, že tento dekret opět opomíjí to podstatné. Tím je nezměnitelná skutečnost, že pravda je v katolické Církvi. Jde o pravdu, kterou si ona nevymyslela, nýbrž, která ji byla zjevena samotným Pánem a předána k opatrování. Proto nemůže být ani řeči o změně nauky v těchto bodech, které se rozcházejí s protestantským učením, což nikterak nemusí být na závadu přístupu lásky, ohleduplnosti, taktu a spolupráce tam, kde se jedná o obranu křesťanských hodnot proti náporu ateismu. O tom se v dekretu nikde nedočteme. Nedozvíme se odtud ani další nutnou informaci, že ekumenické rozhovory lze vést pouze s těmi protestanty, kteří věří v Nejsvětější Trojici, přijímají Ježíše Krista jako Syna Božího, uznávají jeho panenské zrození, vykupitelskou smrt na kříži, zázraky a Zmrtvýchvstání. To se v textu dekretu prostě předpokládá automaticky. Jenže ono to tak automaticky zdaleka není. Evangelické církve byly v 19. a 20. století zasaženy vlnou racionalistické kritiky Písma sv. Cožpak nebyli větší odpůrci Kristových zázraků a popírači jeho panenského zrození i Zmrtvýchvstání Strauss, Semmler, Harnack a Bultmann protestantskými pastory? Strauss a Bultmann dokonce popřeli samotnou historickou existenci Ježíše Krista, aniž měli kvůli tomu potíže se svojí církevní vrchností. Přednášeli na teologických fakultách a vychovali v tomto duchu mnoho protestantských pastorů, kteří jsou de facto nevěrci. Teologický dialog s takovými by byl nebezpečným sebeklamem.

Je těžké uvěřit, že autoři dekretu o tom nevěděli. Spíše záměrně vědět nechtěli. To opět nepřekvapuje, neboť spoluautorem tohoto dekretu byl „peritus“ koncilu Hans Küng, švýcarský teolog, který se dostal později do principiálního konfliktu s učitelským úřadem Církve (jeho příslušnost k zednářské lóži je neprokázaná, nicméně dá se předpokládat), dále potom francouzský dominikán Georges Cottier, svobodný zenář, který se chlubil, že prý „zednářské heslo - volnost - rovnost - bratrství -“ se stalo oficiálním programem Církve, což dokumentují koncilové dokumenty o náboženské svobodě a ekumenismu....“.

Murray a Cottier, kteří se významně podíleli na sepsání dvou koncilových dokumentů, se netajili svou příslušností k zednářství, naopak ji ostentativně zdůrazňovali. Nebyli v tomto směru mezi poradci přítomnými na Druhém vatikánském koncilu jedinými. Lze uvést třeba americké jezuity Abbota (vydavatele dokumentů II. Vatikánského koncilu v angličtině), Currana (v osmdesátých letech zbaveného kanonické mise pro výuku na církevních učilištích kvůli nauce o sexu a potratech) aj. Ti všichni náleželi k lóžím nižšího stupně zasvěcení, neboť nepotřebovali svou příslušnost k zednářství skrývat. Zarážející však musí být toto: Proč nebyla vůči nim uplatněna exkomunikace podle kanonického práva, když jejich členství v lóži bylo všeobecně známo a oni se jím chlubili? A ještě závažnější: Proč dokonce navzdory své automatické exkomunikaci byli zváni do Říma na koncil jako poradci? Není to absurdní?

Někdo z vysoké hierarchie musel nad nimi držet ochrannou ruku a církevní tresty neuplatnit. Tentýž někdo z vysoké hierarchie musel mít eminentní zájem, aby právě oni, členové zednářské lóže, fungovali na koncilu jako poradci. Logicky tedy: onen někdo z vysoké hierarchie musel sám být svobodným zednářem, samozřejmě nikoliv na nízkém, neutajeném stupni zasvěcení, ale na vyšším, tajném. Ano, i mezi biskupy na II. Vatikánském koncilu museli být svobodní zednáři, a to na nejvyšším stupni, proto jejich členství v lóžích zůstalo a zůstává dodnes tajemstvím. Jedno je ale jisté: Určitě nelze zednáře hledat mezi preláty pravověrného smýšlení, mezi vzácnými a svatými osobnostmi jakými byli kardinál Ottaviani, kardinál Felici, kardinál Siri, kardinál Wyszyňski, kardinál Spellman apod. Spíše je třeba považovat za infiltrované zednářstvím tzv. koncilové progresisty z řad amerického, holandského, francouzského a německého episkopátu. Není pochopitelně možno na žádného ukázat prstem, nelze spolehlivě prohlásit, kdo z tzv. „pokrokových“ biskupů na koncilu, kterým světová masmédia dělala hlučnou reklamu, byl zednářem a kdo jenom nevědomky a bona Fide pracoval v jejich intencích, proto se zdržíme v tomto směru všech dohadů. Nicméně není na škodu uvést informaci Fisherovu, že z amerických prelátů a účastníků koncilu kardinál Richard Cushing z Bostonu, kardinál John Cody z Chicaga, biskupové Leo Pursley ze South Bendu a Robert Joyce z Burlingtonu velmi často promlouvali na zednářských shromážděních, byli zednářskými masmédii velebeni jako „přátelé zednářů“ a zváni na nejrůznější zednářské akce v rámci „dialogu“.

Jediným skutečným odhaleným zednářem mezi biskupy na koncilu byl pozdější tvůrce liturgické reformy a vysoký vatikánský úředník Annibale Bugnini. Holandský dominikán Piet van der Poeg vydal loni studii pod titulem „Nová nebo stará mše?“ V ní uvádí celou historii tzv. liturgické reformy. Otcové koncilu odhlasovali konstituci o liturgii „Sacrosanctus concilium“, která je velmi dobrá. Nikde nehovoří o nutnosti zásadních změn, trvá na zachování latiny jakožto liturgického jazyka, přimlouvá se pouze za rozšíření práv národních jazyků „ve čteních a poučeních, v některých modlitbách a zpěvech.....“. Toto bylo v podstatě realizováno prozatimní liturgickou reformou roku 1965. Papež Pavel VI. pověřil Bugniniho přípravou nového misálu sv. Pia V. a latinské ordinárium. Bugnini získal papežovu důvěru v takovém stupni, že ten předložený misál vůbec nečetl a roku 1969 ihned podepsal, nepředpokládal, že by Bugnini měl drzost zcela ignorovat jeho instrukce. Krátce nato vyšlo najevo, že Bugnini už dlouhá léta náleží k jedné římské zednářské lóži vysokého stupně zasvěcení, když se jeden z jejich členů z osobních důvodů s ní rozešel a pomstil se vydáním seznamu bratří masmédiím. Důkaz takového kalibru, že Bugnini se ani nepoukoušel o dementi. Pavel VI. ututlal celou záležitost tím, že Bugniniho v tichosti odeslal do Iránu jako internuncia, nicméně na novém Ordo missae tkvěl jeho podpis. To se již nedalo vrátit zpět.

Arcibiskup Bugnini sestavil novou liturgii se šesti protestantskými pastory. Jeho záměrem bylo přizpůsobit bohoslužbu protestantům a odstranit z ní všechno, s čím protestanté nesouhlasí. Tak z orací na svátek sv. Roberta Bellarmina a sv. Petra Canisia musela být vypuštěna každá zmíňka o tom, že bojovali proti bludným naukám, z orací o světcích byly vynechány prakticky všude zmíňky o zázracích, neboť protestanté je neuznávají. Podstatně méně se hovoří o Panně Marii, na svátek Panny Marie Lurdské 11. února se účastník mše sv. z orace vůbec nedozví, že nějaké zjevení Matky Boží v Lurdech slavíme a že Církev je o jeho pravosti přesvědčena. Bugniniho úprava neustupuje pouze protestantům, ale též např. židům, když na Velký pátek ze slavných přímluv vypadla dřívější prosba, aby židé přijali Krista jako Mesiáše a byla nahrazena formulací „ať žijí podle svého vyznání.....“. Z mnoha orací zmizel také pojem hřích, rovněž tak se nikde nevyskytuje termín nesmrtelná duše, ačkoliv v oracích starého ritu se o ní v průběhu liturgického roku hovořilo celkem 36 krát.

Nová liturgie, i když sestavená svobodným zednářem, je samozřejmě platná. Konsekrační slova jsou zachována, texty rovněž tak neobsahují nic vysloveně bludného, v tom byli Bugnini a jeho komplici opatrní. Neštěstí a nebezpečí nové liturgie tkví ve vágních formulacích, snesoucích dvojí výklad, což u formulací starého ritu nebylo, rovněž tak v tom, že mnohé čistě katolické pravdy na rozdíl od starého misálu teď už při mši svaté nezazní a věřící na ně mohou postupně zapomenout. Proto, pokud a kde je to možné, se budeme zúčastňovat raději mše svaté starého ritu sv. Pia V. Protože však tuto možnost má jen hrstečka věřících, musíme přijímat novou liturgii Pavla VI. jako nezbytnost a snažit se tím hlouběji a intenzivněji prožívat přítomnost Kristovu v Eucharistii navzdory faktu, že mnohé liturgické texty nás od této pravdy spíše odvádějí než aby nás k ní přiváděly.

Přijde doba, kdy církevní historikové budou II. Vatikánský koncil hodnotit jako nešťastnou epizodu v dějinách Církve podobně jako dnes hodnotí koncil basilejský a V. Lateránský. „Po ovoci poznáte je.....“, praví Spasitel. Jaké je ovoce koncilu? Na teologických učilištích se začaly lavinovitě učit kardinální bludy. Hráz proti modernismu, vybudovaná velkými papeži Piem IX., Lvem XIII. a sv. Piem X., byla protržena. Teologové se předháněli v úsilí být co nejheretičtější: Edward Schillebeeck v Holandsku popřel rozdíl mezi knězem a laikem a mezi konsekrovanou a nekonsekrovanou hostií, Hans Küng podle Ariova vzoru popřel Kristovo božství a Jeho soupodstatnost s Otcem, Eugen Drewermann prohlásil za nesmysly Jeho panenské zrození, zázraky a Zmrtvýchvstání. Teologové vypověděli poslušnost učitelskému úřadu Církve, kněží biskupům, biskupové papeži. Slovutní páni profesoři teologických učilišť Norbert Greinacher v Německu a Charles Cirran v USA (svobodný zednář, srvn. výše) obviňují papeže Jana Pavla II. z tyranie a despotismu, poněvadž trvá na neslučitelnosti potratu, umělé antikoncepce a mimomanželského sexu s katolickou morálkou a odmítá kněžské svěcení pro ženy i zrušení celibátu pro pátery. Kostely se začaly od šedesátých let v zemích nejvíce zasažených teologickým modernismem rychle vyprazdňovat, neboť nová liturgie, častokrát dokonce svévolně upravená místním farářem podle vlastního gusta, ztratila příchuť nadpřirozena a slavnosti a stala se schůzovním shromážděním jako v každé jiné světské sféře. Kostel přestal poskytovat lidem to, s čím se ve světě nesetkali.: tajemství odjinud, příležitosti odpoutat se od světských starostí a kontakt s nebeským královstvím, které je zcela jiné než pozemské. Proč by tam tedy chodili? Podle oficiálních statistik navštěvovalo v Holandsku pravidelně každou neděli ještě začátkem šedesátých let téměř třicet procent občanů katolické bohoslužby, dnes to není ani deset procent. V Belgii ještě v sedmdesátých letech chodilo pravidelně na nedělní mši sv. padesát procent obyvatelstva, dnes je to pouhých dvacet procent. Ve Francii za éry prezidenta de Gaullea činil tento počet necelých dvacet procent, dnes pouhých pět procent. Tytéž údaje vykazují Německo, Rakousko, Švýcarsko a USA. Ruku v ruce s tímto jevem jde také úbytek kněžských a řeholních povolání. Ta nedosahují ani polovičky stavu v šedesátých letech. Semináře zejí prázdnotou, kostely rovněž, v Holandsku dokonce museli někteří biskupové jisté chrámy odprodat světským organizacím, protože kněz v neděli sloužil jenom sám pro sebe, ačkoliv ještě před třiceti lety byl tento Boží dům plný. Zajímavé přitom je, že v zemích, kde Církev byla modernismem podstatně méně nakažena, k žádnému úbytku věřících v kostele nedochází, stejně tak i počet semináristů a kandidátů řeholních noviciátů se drží zhruba na stejné výši. Jmenovat je možno Polsko, Irsko, Portugalsko, Španělsko, Maltu a Itálii.

V době Druhého vatikánského koncilu tvrdili mnozí žurnalisté i mužové Církve, že koncilové „aggiornamento“, čímž rozuměli teologický modernismus, podbízení se tomuto světu a přijetí liberální ideologie, pomůže mnoha hledajícím ke konverzi a zaplní kostely. Opak se stal pravdou. Kostely se naopak začaly vyprazdňovat. Nebuďme naivní. Přesně o to zednářům šlo. Nikoliv o usnadnění cesty do Církve mnoha hledajícím (i když mezi stoupenci teologického modernismu je jistě celá řada těch, kdo takto upřímně smýšlejí a stávají se tak obětmi zednářské manipulace), ale o zničení víry u poctivých a věrných katolíků, rafinovaným rozmělněním zjevené pravdy, ztotožněním katolického pohledu na problémy světa s liberální ideologií a vypreparováním z liturgie všeho, co opravdově povznáší a odpoutává od čistě přízemních zájmů.

To všechno bylo předpovězeno, tento scénář se plní. Domníváme se, že více důkazů o zednářské infiltraci do Církve po druhé světové válce, která triumfovala na Druhém vatikánském koncilu, již není zapotřebí.

Zbývá ještě dotknout se záležitosti koncilových a pokoncilových papežů. Kolem toho je spousta nejasností. Zednářská a také komunistická propaganda obklopily svatozáří Jana XXIII., jehož postavili do protikladu údajně „konzervativnímu“ Piovi XII. Jan XXIII. byl prý papežem dialogu a lásky, což prý představuje novotu ve srovnání s jeho zkostnatělými a více doktrinérskými předchůdci. Takové klišé o Janu XXIII. v povědomí světové veřejnosti zakořenilo, což svádí k tomu, abychom papeže Jana, který svolal Druhý vatikánský koncil, činili zodpovědným za následké zmatky.

To je ovšem naprosto scestné. Nesmíme se nechat zmást zednářskou lstí. Fakta jsou taková, že papež Jan XXIII. do důsledků pokračoval v linii svého předchůdce Pia XII. Již před svojí volbou byl znám mezi italskými biskupy jako konzervativec v tom nejlepším slova smyslu, proto se také těšil plné podpoře Pia XII. Hned po svém nástupu do úřadu 1958 vydal encykliku „Ad Petri cathedram“, která svým antikomunismem navazuje na „Divini redemptoris“ Pia XI., proto též vyvolala veliké rozhořčení komunistických států. Roku 1961 publikuje další encykliku „Mater et magistra“, jež aktualizuje sociální nauku Církve přesně v intencích encykliky Lva XIII. „Rerum novarum“ z roku 1891. Za pontifikátu Jana XXIII. byly provedeny skutečně radikální kroky proti neomodernistům. Již jsme se zmínili o odsouzení Teilhardovy nauky roku 1962, za nekatolické názory se museli zodpovídat v Římě také Karl Rahner, Yves Congar, Henri de Lubac atd. Jan XXIII. také zakázal francouzským dělnickým kněžím práci v továrnách, neboť se oprávněně obával ohrožení jejich kněžské identity. Také není náhodou, že kardinála Alfreda Ottavianiho, vykřičeného zednářskými masmédii jako nejhoršího konzervativce a dogmatika, jmenoval právě Jan XXIII. prefektem Sv. oficia (dnes Kongregace pro nauku víry) a předsedou přípravné teologické komise Druhého vatikánského koncilu. Tentýž papež také nechtěl ani slyšet o národním jazyku v liturgii a striktně trval na latině.

Jan XXIII. se musí v hrobě obracet nad výsledky koncilu, který svolal o němž měl zcela jiné představy. Jeho „aggiornamento“ znamenalo v doslovném překladu „zdnešnění“, to znamená hlásání Krista a pravé nauky Církve dnešním, to jest moderním způsobem s použitím nejnovějších objevů vědy a techniky. Nikdy mu nepřišlo na mysl, že by nauka měla být nějak „zdnešněna“, to jest přizpůsobena liberální ideologii.

Jan XXIII. se dožil pouze první fáze koncilu, konkrétně diskuze na téma Boží zjevení na podzim roku 1962, z čehož vzešla dogmatická konstituce Dei verbum. V červnu téhož roku před svou smrtí stačil ještě vydat encykliku „Pacem in terris“, v níž bohužel opouští tradiční antikomunismus katolické Církve. Současně též činí v té době některá prohlášení k mezinárodní situaci, která vyhovují komunistům, na což se mu dostalo pochvaly v jejich tisku. Proč tato epizoda, je zahaleno tajemnstvím. Přesto Jan XXIII. zůstává velkým papežem, jehož nutno hodnotit kladně.Svědčí o tom i jeho Duchovní deník, který odhaluje vpravdě ušlechtilý charakter a hluboký duchovní život. Jan XXIII., občanským jménem Angelo Giuseppe Roncali, vynikal jako jeho předchůdce sv. Pius X. podmaňující dobrotou srdce a štědrostí.

Odpovědnost za to, že koncil se vydal špatným směrem nenese on, nýbrž jeho nástupce Pavel VI., občanským jménem Giovanni Battista Montini. Tento dlouholetý vatikánský diplomat spoléhal patrně na toto umění více než na Ježíše Krista. Papež Pius XII. mu nedůvěřoval, oddálil jej od práce v kurii a neudělil mu ani kardinálský klobouk.

Montini byl jistě zbožný prelát mravně bezúhonného života, ale příliš kompromisnický a podléhající vnějším vlivům. Není náhodou, že krátce před jeho volbou se jedna římská lóže vyjádřila takto: „My nepotřebujeme na rozdíl od minulosti papeže, který by svým životem dával veřejné pohoršení jako Alexander VI., ale takového, který by nedokázal odolat vnějším vlivům, který podlehne výhružkám ministrů jako Klement XIV.“

Ganganeli (občanské jméno Klementa XIV., který zrušil jezuitský řád) a Montini mají hodně společného. Pavel VI. stejně jako Klement XIV. byl papežem, jehož zednáři v té době potřebovali. Pravověrní biskupové na koncilu v čele s kardinály Felicim a Ottavianim byli hluboce zklamáni a zaskočeni, když papež Pavel se nepostavil na jejich stranu ve sporu o tzv. XIII. schéma, v podstatě náčrt konstituce „Gaudium et spes“ o jehož odstranění z pořadu jednání usilovali. Pavel VI. svým postojem ovlivnil nerozhodné biskupy, kteří nakonec hlasovali pro tento nejvýš sporný a zavádějící text. Totéž se opakovalo v případě návrhu rezoluce odsuzující komunismus jako zločiný systém, který předložil italský biskup Carli. Opět to byl papež, který svým distancem od tohoto záměru způsobil, že mnozí méně rozhodní Otcové koncilu hlasovali proti a tím znemožnili přijetí této tolik potřebné rezoluce.

Výsledků se Pavel VI. dočkal sám. Rozvratem v Církvi, který následoval, byl nepříjemně zaskočen. Prohlásil tehdy, že „kouř satanův pronikl až pod kopuli sv. Petra“. Zapoměl jen dodat, že on sám tomu vydatně pomohl. Pro svůj nerozhodný, opatrný a vyčkávací postoj si vysloužil přezdívku „Hamlet ve Vatikáně“.

Tím ovšem neříkáme, že neučinil i celou řadu pozitivních a požehnaných kroků. Mezi ně patří na prvném místě roku 1968 encyklika „Humanae vitae“, kde brání tradiční katolickou nauku o početí proti pokusům o její revizi, za což se mu dostalo pokřiku modernistických kruhů, že prý „vrací Církev zpět do doby Pia XII.“ O rok později zveřejnil své „Vyznání víry“ proti šířícím se bludům, zejména v nauce o Eucharistii. Veřejně napomíná morálního teologa Bernharda Häringa z Německa, který ve své nauce o svědomí nerozlišoval mezi svědomím mylným a správným. Nicméně ke konkrétním krokům přistoupeno nebylo. Teologové hlásající bludné nauky nebyli voláni k zodpovědnosti, dokonce ani pověstný Hans Küng, který přes veškerou kritiku ze strany samotného papeže zůstal v Tübingenu na teologické fakultě, aniž mu kdokoliv odňal kanonickou misi. Pavel VI. skloňoval ve všech pádech slovo „dialog“ jak o tom svědčí už jeho nástupní Encyklika „Ecclesiam suam“. Pokoncilní neomodernisté neustále volali po dialogu uvnitř Církve. Pavel VI. neměl odvahy a síly upozornit, že dialog je samozřejmě nutno vést, ale nikoli ve věcech víry a mravů.

Zvlášť bolestně jsme nesli Pavlovu tzv. východní politiku, tj. ve vztahu k Církvi v komunistických státech. Papež Pavel v rámci kompromisů se zločinnou bolševiskou mocí přistoupil nakonec na její požadavky a jmenoval do vedoucích funkcí a na biskupské stolce lidi, kteří se těšili přízni režimu. Svatí biskupové, kteří trpěli pro svoji věrnost Kristu a Církvi, byli odstraňováni na vedlejší kolej, případně donucováni k rezignaci. U nás pražský arcibiskup kardinál Josef Beran roku 1965 se až v letadle do Říma, kam odjížděl ze své internace pro kardinálský klobouk, dozvěděl, že už se do vlasti nevrátí, že se Vatikán s pražskou vládou na tom dohodli. Pod nátlakem byl donucen k rezignaci roku 1974 hrdina Církve v Maďarsku kardinál József Mindszénthy, jenž si na to ve svém vídeňském exilu potom trpce stěžoval sdělovacím prostředkům. Maďarské biskupské stolce byly obsazeny preláty povolnými komunistickému režimu, z kněžského semináře „Hungaricum“ v Římě byli vykázáni emigranti a nahrazeni lidmi, které jmenovali maďarští biskupové, potažmo maďarská komunistická vláda. V naší zemi došlo k nominaci čtyř biskupů roku 1973, z nichž dva byli prominenty kolaborantské organizace „Pacem in terris“ (olomoucký Vrána a banskobystrický Feranec). Papež Pavel ve svém kompromisu šel až tak daleko, že odmítl přijmout na osobní audienci arcibiskupa z vietnamského Saigonu (dnes Ho Či-minu) Ngo dinh Thuea, známého svým zásadovým antikomunismem, který po obsazení jihu země komunisty musel uprchnout.

Ústupnost Pavla VI. jak vůči komunistům, tak vůči zednářům způsobila, že zednáři nakonec pronikli do Vatikánu. To není dohad, ale závažná informace osoby nejpovolanější - kanadského kuriálního kardinála Edouarda Gagnona, který poskytl roku 1991 rozhovor zástupcům Fatimského apoštolátu o těchto záležitostech. Kardinál výslovně říká, že právě za pontifikátu Pavla VI. pronikli zednáři do Vatikánu až do blízkosti Sv. Otce. Gagnonoalu ve službách kardinála Legera jako odborník na kanonické právo. Mnohokrát jsem se musel obracet do Říma s prosbou o stažení exkomunikace z lidí, kteří kradli svaté hostie ze svatostánků, protože byli členy zednářské lóže a měli to přikázáno, neboť zednáři potřebovali konsekrované hostie pro černé mše.....“ Dále kardinál Gagnon říká, že „zednářství už není pokládáno za něco protináboženského a mnoho duchovních je v lóžích.....“. Gagnon byl zdrcen, s jakou samozřejmostí se vyřizují kladně záležitosti o stažení exkomunikace z členů zednářských lóží, kteří se účastní černých mší a vylupují pro ně svatostánky. Konstatuje: „Zednářství je reálnou silou, která se stává čím dál tím mohutnější, neboť se o ní nemluví.“

Pavel VI. zemřel v srpnu roku 1978, jeho nástupce Jan Pavel I. byl v úřadě pouhý jeden měsíc, po němž za záhadných okolností náhle zemřel. Pitva nebyla povolena. Rychlá smrt tohoto papeže je velmi nápadná a poskytuje dostatek pochybností o tom, zda byla přirozená. Novináři přinesli mnoho senzačních dedukcí. Ponechme je stranou a dejme slovo opět kardinálu Gagnonovi: „Dostal jsem od nynějšího Sv. Otce Jana Pavla II. počátkem osmdesátých let delikátní úkol zjistit, kdo z prominentních členů kurie je v lóži a také jak to bylo s úmrtím Jana Pavla I. Všechno bylo tajné, nicméně se mi podařilo zjistit otřesné skutečnosti, které vám nemohu sdělit, neboť jsem vázán mlčením. Konečná zpráva pro papeže byla už hotova. Než jsem ji ale mohl papeži doručit, vloupal se někdo do mé pracovny a odnesl všechny dokumenty“. O smrti Jana Pavla I. Gagnon říká pouze toto: „Tento papež měl na zednářství v Církvi a některé vysoko postavené osoby stejný názor jako já. Byl velkým odpůrcem zednářství a chtěl kurii vyčistit. O zednářství jednou řekl doslova: „Je to síla zla. Musíme mít odvahu postavit se proti její podvratné činnosti.....“ Dejte si s tím do souvislosti, že jeden italský biskup, který opakoval po Janu Pavlu I., že zednářství je zlo, ihned nato dostal telefonát z vlivných kruhů Vatikánu a uslyšel: „Musíš okamžitě přestat bojovat proti zednářství!“

Nástupcem Jana Pavla I. se stal muž jiného než italského původu nynější Sv. Otec Jan Pavel II. Po 450 letech tak zasedl opět na stolici sv. Petra. Pontifikát Jana Pavla II. je naprosto netradiční, originální a také hrdinský. To je třeba říci navzdory faktu, že některé počiny tohoto papeže zasluhují kritiku, především roku 1986 tzv. mírová konference světových náboženství v Assisi, kde byla katolická Církev prezentována jako jedno z mnoha náboženských společenství světa. Ústupky liberálnímu duchu se dají vystopovat i v jeho některých encyklikách, například „Redemptor hominis“ zdůrazňuje důstojnost a velikost člověka díky Kristovu vykoupení, ale nerozlišuje důstojnost člověka v posvěcující milosti od důstojnosti člověka ve stavu smrtelného hříchu.

Jan Pavel II., občanským jménem Karol Wojtyla, původně arcibiskup z polského Krakowa, měl po svém nástupu do úřadu tři možnosti:

a) Plně podpořit rozkladné tendence v Církvi a pracovat na jejím přetvoření v beztvaré a bezzubé náboženské aspolečenství;

b) Uplatnit do všech důsledků exkomunikace a suspenze a způsobit tak, že katolická Církev nebude čítat 800 milionů duší, ale třeba jeen 50 milionů, neboť značná část katolíků toto nepřijme, protože je sama v zajetí bludů;

c) Pokusit se o jakýsi kompromis s duchem tohoto světa, který pronikl do Církve a snažit se předev ším bránit jeho rozšíření. Jan Pavel II. zvolil bod c).

Byli bychom samozřejmě raději, kdyby volil bod b), ale posuzovat jeho důvody nejsme oprávněni, protože je neznáme. Navíc uvážíme-li, že svobodní zednáři jsou v těsné papežově blízkosti, je i jeho svoboda přijímat informace a rozhodovat přinejmenším značně omezena.

To všechno by si měli uvědomit nekompromisní kritikové Sv. Otce z konzervativních pozic. Jistě, výše uvedené skutečnosti zasluhují kritiku, ale vyslovenou v oddanosti a podpoře. Jestliže časopis „Trident“ nazývá opakovaně Jana Pavla II. „největším heretikem všech dob“, slouží tím jedině zednářům.

Panna Maria řekla ve Fatimě, že „Svatý Otec bude mnoho trpět.....“. Utrpení tohoto papeže je nepochybně větší než jeho předchůdců, zvláště když vidí strašlivou spoušť v Církvi. Matka Boží se zjevila v japonské Akitě (Církví uznané zjevení) roku 1973 a řekla mimo jiné: „Činnost satana pronikne až do nitra Církve. Kardinálové povstanou proti kardinálům, biskupové proti biskupům. Kněží, kteří mne ctí, budou v opovržení a napadáni svými spolubratry, kostely a oltáře budou zpustošeny. Církev bude plná těch, kteří přijímají kompromisy, satan bude vykonávat nátlak na mnoho kněží a posvěcených osob, aby opustili službu Pánu.....

Nikde v mariánských zjeveních se nevyskytuje jediná kritika papeže, naopak všude výzva, abychom se semkli kolem něho. Jan Pavel II. potřebuje naši podporu a oddanost. Věříme, že církevní historici jej budou hodnotit jako jednoho z největších papežů tohoto století a snad i vůbec celých církevních dějin. Dokázat totiž po kompromistické politice Pavla VI. provést v prostředí plném zednářů (ve Vatikáně údajně existují čtyři zednářské lóže) radikální obrat a zaujmout vůči komunistickému světu nesmlouvavé stanovisko s pranýřováním pronásledovaných a útlaku věřících, což přispělo nakonec k rozkladu tohoto satanského systému, si zasluhuje uznání. Jeho obrana nenarozeného života a pohlavní čistoty je přímo hrdinská, častokrát se zdá, jako by tento prorok zůstal s pár věrnými zcela osamocen á la Jonáš či Jeremiáš. To všechno Sv. Otec podniká ve stavu ohrožení, neboť musí mít neustále na paměti osud svého předchůdce Jana Pavla I., krom toho sám se stal obětí atentátu, z něhož vyvázl dle vlastních slov zázrakem na přímluvu Panny Marie. Denně se proti němu objevují hrubé útoky v masmédiích, bohužel velmi často i tak zvaně katolických, které ho líčí jako diktátora-netvora, jenž mocenským násilím vnucuje své názory Církvi. Jan Pavel II. zpřísnil kritéria pro výuku na teologických učilištích, Küng, Drewermann a Curran byli zbaveni kanonické mise, dva poslední dokonce z kněžství suspendováni. Není toho mnoho, čeho bylo na úseku vnitrocírkevní kázně a pravověrnosti dosaženo, ale díky alespoň za tohle. Velikou oporu získal nynější papež v prefektu Kongregace, pro nauku víry kardinálu Josephu Ratzingerovi, který je s ním stených názorů. Zvlásť vděčni mohou být Sv. Otci mariánští ctitelé, neboť málokterý papež v dějinách dával takovým způsobem najevo svoji mariánskou orientaci. U Jana Pavla II. je to cenné zvlášť proto, poněvadž mariánská úcta je modernisty chápána jako překážka ekumenismu.

Na rozdíl od Pavla VI. se obrací Jan Pavel II. proti liberální ideologii laického státu, což dokumentuje na úseku zápasu proti potratům v Messoriho rozhovorech s ním pod názvem „Překročit práh naděje“ říká: „Legalizace přerušení těhotenství není nic jiného než povolení, vydané dospělým člověkem podle přijatého zákona, zbavit života nenarozeného člověka, který se není schopen hájit..... Tato otázka bývá často prezentována jako právo ženy na svobodnou volbu vůči životu, který v ní už existuje a který nosí pod srdcem. Žena by podle něj měla mít právo rozhodnout se, jestli počatému dítěti život ponechá nebo vezme. Každému je zřejmé, že tato alternativa je jen zdánlivá. Nelze mluvit o právu volby, když se jedná o jasné morální zlo, které se jednoznačně vztahuje k přikázání „Nezabiješ!“ V encyklice „Evangelium vitae“ jde Sv. Otec ještě dál: „.....Zákony, které opravňují k přímému usmrcení nevinných lidských bytostí potratem a euthanázií jsou v naprostém a neslučitelném rozporu s nedotknutelným právem na život, které je vlastní všem lidem, a popírají tedy rovnost všech před zákonem..... Zákony, jež povolují a podporují potrat a euthanázii, se radikálně staví nejen proti dobru jedince, nýbrž i proti společnému dobru a postrádají tedy zcela právní platnost.....civilní zákon, který opravňuje k prováděí potratu nebo euthanázie, právě proto přestává být opravdovým a mravně závazným civilním zákonem. Potrat a euthanázie jsou tedy zločiny a žádný lidský zákon si nemůže dělat nárok na jejich legalizaci. Zákony tohoto druhu nejenže nevytvářejí žádný závazek ve svědomí, nýbrž vyvolávají spíše vážnou a zřetelnou povinnost vzepřít se jim..... Je to síla a odvaha toho, kdo je ochoten jít i do vězení nebo být zabit.....“

To jsou jasná a odvážná slova. Liberální potrefená husa také ihned zakejhala, u nás konkrétně v pořadu „Sedm dní“ televize NOVA liberální filozof Václav Bělohradský, žijící v Itálii, který nazval tuto papežovu encykliku „totalitním spiknutím proti demokracii“.

Současnou nezáviděníhodnou situaci Církve nevidí zajisté nikdo lépe než Sv. Otec. Jestliže přesto přeze všechno dokáže ještě dát svému pontifinkátu ráz opravdového křesťanského optimismu a naděje, potom to jenom odhaluje jeho úžasnou sílu a hloubku víry, zakotvenou v Kristu a Marii. Ne, není důvodu k šíření pesimismu a beznaděje, i když je Církev prolezlá zednářstvím. „Brány pekelné ji nepřemohou.....“, říká Spasitel. Církev překonala ariánský blud ve 4. s toletí, kdy si sv. Hilarius z Poitiers povzdechl: „Celý svět zaskvílel, že je ariánský.“ Přežila nejen pronásledování, ale i infiltrace zhoubnými naukami nepřátel. Přečká a překoná i zednářskou infiltraci. Navzdory že jí nechybí dnes právě tak, jako nechtěli nikdy předtím v Církvi světci. Kdo by v této souvislosti nevzpomenul na Matku Terezu z Kalkaty!!! K ní se plným právem řadí opat z Le Baroux Gérard Calvet, jemuž hrozí vězení za protest proti potratům, rověž tak biskup Paul Vaughan a Joan Bellová, jmenovat je nutno také moderní mučednici svaté čistoty z Brasílie z osmdesátých let - studentku medicíny Isabellu Cristinu Camposovouc aj. Samozřejmě nelze zapomenout na tisíce a miliony mučedníků komunistického pronásledování. Ti všichni jsou zárukou, že rozhodující slovo v Církvi vždycky měl, má a bude mít Duch svatý nikoliv zednáři. I když zednáři zmanipulovali II. Vatikánský koncil, přece jen se jim nepodařilo zlikvidovat vanutí Ducha, které je přítomno na každém shromáždění tohoto druhu. Katolík oddaný Církvi tady jasně oddělí zrno od plev a rozpozzná jako pozitivní a požehnaný důraz koncilu na Písmo svaté, na iniciativu a duchovní život laikátu a na lásku a solidaritu, kterou máme prokazovat všem lidem bez rozdílu, zejména trpícím a neštastným. O Církev nemějme obavy! Ta nebude přemožena. S touto radostnou jistotou víry však není v žádném rozporu správné pojmenování problému a nazvání věcí pravýmmi jmény. Když hoří dům, je falešným optimismem volat „nehoří.....“, skutečý optimismus vyplává z konstatování „hoří, ale my požár uhasíme.....“. Proto i my cítíme jako povinnost ve svědomí na základě faktů a informací, které máme, konstatovat, že zednáři skutečně jsou i na nejvyšších místech v Církvi. Že to není žádná maličkost, nad níž se dá mávnout rukou, dosvědčue Fisher, který uvádí, že i při obřadech vyšších stupňů zednářského zasvěcení leží na stole lebka ozdobená papežskou tiarou. Velmistr lóže přistupuje, vbodává do ní dýku a kandidát zvolá: „Pryč s šarlatánstvím! Pryč se zločinem!“ To se děje teď v těchto letech. Bylo by sebeklamem se domnívat, že zednářství změnilo svou nenávist k Církvi a úmysl ji zlikvidovat, jak hlásají někteří duchovní. Ostatně nynější Sv. Otec jasné slovo řekl a katolík, který se jím bude řídit, nemá nejmenšího důvodu propadat beznaději a pesimismu, naopak radostné jistotě, že Církev Kristova překoná i tuto zkoušku jako překonala mnoho jiných.

8. New Age je nejnovější stádium zednářství

"New Age" znamená v překladu "nový věk". Jde o náboženské hnutí, které se objevilo na Západě roku 1975. V poštovních schránkách počestných občanů se začaly objevovat letáky, kde mimo jiné stálo: "Připojte se k milionům lidí, kteří sledují stejný cíl: sjednotit se, uvažovat, jednat společně, aby vznikla nová budoucnost. mějte kladný vztah ke světu....

Iniciátoři této nauky poukazují na potíže současného světa, přelidnění, ekologické problémy, sociální nerovnosti severní a jižní polokoule, frustrace milionů lidí. řešení může přinést jen nové náboženství, které bude syntézou všech dosavadních: křesťanství, židovství, hinduistické filosofie, budhismu, konfucianismu, islámu, ano i černošského animismu v Africe. New Age proto vítá a podporuje, když se představitelé těchto náboženství scházejí na mírových či jiných akcích (např. roku 1986 v Assisi).

Velký znalec této problematiky belgický kardinál Godfried Daneels píše: "New Age lze obtížně definovat. Není náboženstvím, ale je náboženský, není to filosofie, i když je vizí člověka a světa a klíčem k jejich výkladu, není to věda, ale dovolává se "vědeckých" názorů, i když je hledá ve hvězdách. New Age je mlhovina obsahující tajné nauky a okultismus, mýtické a magické myšlenky o tajemství života, trochu z křesťanství, to vše smícháno s názory, které pocházejí z astrofyziky...

Stejně tajemný jako definice je i jeho vznik. Kořeny sahají až do minulého století, do roku 1875, kdy ruská kněžna Helena Petrovna Blavatská, jinak svobodná zednářka, založila v New Yorku teosofickou společnost. Pan Petr Dokládal, který se už léta zabývá touto problematikou , o tom říká: "Jedna ze základních nauk teosofie praví, že všechna náboženství obsahují společné pravdy. Proto je hnutí New Age jakousi syntézou východních náboženství, gnoseologie (smyslového poznání), spiritismu, jehož podstata spočívá v tajných (esoterických ) naukách. Své místo zde nacházejí všechny formy okultismu, jasnovidectví, astrologie, jóga, převtělování, germánský mysticismus a panteistické představy. V tomto novém světovém řádu je místo pro vše - s vyjímkou křesťanského Boha. Jeho místo zaujímá Lucifer - Světlonoš, který má být uctíván jako Bůh."

To všechno je pilířem také svobodného zednářství, jak jsme ukázali v předcházejících kapitolách. Novinkou je zde důrazný akcent na astrologii a novou psychologii. Kněžna Blavatská vyčetla z hvězd, že prý kolem roku 2000 vstoupí Slunce do nového souhvězdí, do znamení Vodnáře. Tím údajně skončí dosavadní znamení Ryby, což je symbol Krista (ichthys - ryba, podle tohoto znamení se poznávali prvotní křesťané). Křesťanství definitivně pomine a jeho místo zastoupí nový světový řád, nové "náboženství", jež prý bude syntézou všech dosavadních. Nová psychologie založená na poznatcích Freuda a Junga prý dává člověku samotnému možnost proniknout až k podstatě Božství. Bůh je nejhlubší částí nás samotných, my sami jsme Bůh. Ježíš Kristus jako vtělený Boží Syn, z Panny narozený, Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý Spasitel nemá v tomto systému absoutně žádné místo. Alice Baileyová v knize "Kristův návrat", považované za jednu z hlavních spisů New Age, tvrdí, že prý Kristus je jen idea, souhrn vibrací, která se vtěluje v různých zjeveních: Budha, Zarathustra, Ježíš, Mani, Mohamed atd. New Age se považuje za jakési nadnáboženství, povznesené nad všechna dogmata, autority a svaté knihy. Ekumenizmus chápe jako synkretizmus. Svým vyznavačům a stoupencům nezakazuje být v kterékoliv církvi a náboženské společnosti, dokonce mohou být i ve více církvích najednou, jen když usilují o konečné sjednocení všech. Hlavní zásadou New Age se stalo tvrzení, že "pravda je to, co vám prospívá".

Až do roku 1975 působilo New Age v utajení mezi zednářskými lóžemi. Od tohoto roku vystupuje z ilegality a musí každého nezaujatého člověka konsternovat svými rozpory. Na jedné straně nešetří krásnými hesly o míru, bratrství, lásce a pokroku, přičemž navazuje na hnutí hipies v šedesátých letech v USA, na druhé straně se však netají svým uctíváním satana. Jeho název považuje jen za jiné pojmenování nejvyšší bytosti, zjevující se a působící v nejrůznějších podobách, je to "Lucifer, světlonoš". Proto ve jménu New Age založil v USA Charles Manson satanskou sektu, která má na svědomí brutální vraždu Sharon Tate. Jedna z hvězd New Age David Spangler v jednom ze svých spisů uvádí: "Lucifer působí v každém z nás, aby nás uvedl do stavu dokonalosti. Jestliže vstupujeme do nové epochy, do věku dokonalosti lidstva, pak každý z nás určitým způsobem dosáhne bodu, který nazívám luciferskou iniciací - to jest zasvěcení se Luciferovi. Je to zvláštní vstupvní brána, kterou musí každý jedinec projít, aby pocítil přítomnost jeho světla a dosáhl jeho dokonalosti....." Protestantka Basilea Schlingová uvádí také, že programem New Age volá po "očistných" akcích k odstranění všech, kdo prý nesouhlasí s humanitními cíli hnutí. Jaké jsou tyto "humanitní" cíle? Především celosvětové zavedení mezinárodnho úvěrového systému a všesvětově platné povinnosti vojenské služby k zajištění "světového míru". Všechnno má být postupně podřízeno univerzální vládě světa. Co však zní nejstrašlivěji - New Age požaduje celosvětově plánování rodičovství, zejména u populačně progresivních národů, omezování svobody rodičů a porušování intimity rodinného života. Dále žádá celosvětové uzákonění interrupcí, umělého oplodnění, genetických manipulací a eutanazie.

Pod vlivem New Age se nachází mnoho světových organizací: OSN, UNESCO, Rockfellerova a Fordova nadace aj. Tajemné prsty New Age je možno vidět i za mezinárodními konferencemi, kde se tvrdě prosazuje snaha o to, aby potraty, tzv. regulace porodnosti a eutanázie byly uzákoněny ve všech státech světa - dokladem jsou nedávné konference v Káhiře a Pekingu. K hnutí New Age se veřejně hlásí i současný prezident USA Bill Clinton. New Age vyšlo ze zednářství a jeho program je rozpracováván v zednářských lóžích. Obojí je úzce propleteno. Důkazem je to, že oficiání orgán amerického zednářstva se nazývá "New Age" a od roku 1975 je současně orgánem nejen zednářů, nýbrž i tohoto hnutí.

New Agwe působí prostřednictvím různých sekt, které se k jeho programu hlásí. Někteří vypadají neškodně, propagují jen jógu a tzv. makrobiotickou stravu, jiné však jsou neskrývaně satanské. Součástí jejich působení jsou i psychické manipulace pomocí drog a rockové hudby. Člověk se stává předmětem manipulace druhých a tím bytostí nesvobodnou, lehce ovladatelnou, pouhým kolečkem ve stroji, ačkoliv NewAge mu slibuje zbožštění, vštěpuje falešnou ideu, že on sám se může stát bohem. Z ideologie New Age se opět ozývá nietscheovský a nacistický nadčlověk, superman, který nepotřebuje pomoc odjinud, neboť si se vším poradí sám. Přitom se právě on stává nakonec, aniž si je toho vědom, pouhým číslem, zbaveným své lidské důstojnosti jakožto osoba stvořená k Božímu obrazu. V systému New Age jsou odsouvány do pozadí bolest a utrpení, lidé slabí, handycapovaní, postižení či nevyléčitelně nemocní zde nemají své místo, proto jsou ospravedlnitelné potraty a eutanázie.

Tato falešná a svůdná utopie, obsahující jak nacistické (nadčlověk, titán), tak komunistické (nový věk, ráj na zemi) prvky, má být - a z části už je - prosazována násilím. Co jiného mají znamenat tyto tzv. "očistné" akce o nichž jsme hovořili výše? Co jiného je teror proti odpůrcům interrupcí, jak jsme psali v VI. kapitole? Program New Age není ničím jiným než konečnou realizací dávného zednářského plánu na likvidaci katolické Církve a křesťanství jako takového a nastolní satanova celosvětového království pod rouškou "humanity", ve skutečnosti tvrdé diktatury maskované vládou tzv. nadlidské inteligence? Tomuto cíli má sloužit i postupné sjednocování světových náboženství, v jehož procesu se výlučnost Kristova Božství a Vykoupení "utopí" v posláních a misích jiných mužů a proroků, až zanikne zcela. Proto Sv. Otec Jan Pavel II. pozvedl svůj varovný hlas proti New Age a prohlásil ho za nesmiřitelný s křesťanstvím. To by mělo být pro každého katolíka závazné.

pp


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Petr Hájek: Vlídná past (1987)

Petr Hájek: Vlídná past (1987)

Petr Hájek: Svět je na rozvod (1990)

Petr Hájek: Svět je na rozvod (1990)

REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky