Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU

Názory čtenářů

Každý z těchto dopisů lze samostatně na internetu sdílet prostřednictvím jeho adresy (získáte kliknutím na jeho nadpis, nebo použitím tlačítka „Poslat e-mailem“).

Pokud nechcete, aby Váš dopis mohli číst také ostatní, prosíme – výslovně to ve svém listu uveďte. Stejně tak v případě, že nechcete zveřejnit své jméno, napište značku, pod kterou jej v rubrice Názory čtenářů máme uvést. Titulky uvozující jednotlivé dopisy jsou redakční. Případné odpovědi členů redakce jsou vyznačeny tučným písmem.

Revoluční daňová „ojebávka“

Sobotka Babišovi vyčítá, že na daních „ojebal“ stát. Teď se ale on sám chystá nás všechny také „ojebat“.

ČSSD tomu říká revoluce v daních z příjmu lidí i firem. Hovoří o solidaritě bohatých s chudými. Hovoří o spravedlnosti, když jednu skupinu Čechů zatíží daněmi více a druhou méně. V podstatě navrhují komunistický systém, který bohatým bral a chudým dával. Jak to dopadlo, to z historie všichni dobře víme.

Pojďme si tedy říct, co tak revolučního ti spravedliví sociální demokraté, komunisté a odboráři národu slibují.

V první řadě je třeba z jejich slibů o výhodách zvyšování daní odfiltrovat pozitivní blábol o solidaritě a spravedlnosti, neboť se zvedáním jakýchkoli daní tyto pozitivní definice dobra nemají nic společného. Aby se dalo hovořit v pozitivních intencích, muselo by se jednat o snižování daní, nikoli zvyšování. Daň samotná se vyznačuje nedobrovolností, neúčelovostí a neekvivalentností, tzn. ukládá se jako jednostranná nedobrovolná povinnost bez nároku plátce na plnění ze strany vyhlašující autority.

Ve své podstatě chce levice trestat jednu skupinu obyvatelstva za to, že ve svém životě vlastním přičiněním (vzděláním, nadáním, pracovitostí) dosáhla vyššího životního standardu a ekonomického úspěchu.

Je to bezesporu Sobotkova radikálně demotivační revoluce, která v celé nahotě ukazuje jeho zoufalý pokus o záchranu klesajících stranických preferencí.

Aby důvěřivý obelhaný občan nepoznal pravou podstatu, na kterou zvyšování daní cílí, tedy zoufalou snahu udržet se u koryta, volí ČSSD taktiku mlžení a neuvěřitelných lží.

Kdo to kdy viděl, že by v době ekonomického růstu, který vzniká převážně rostoucí průmyslovou produkcí, byla tato oblast establishmentem potrestána progresivním zdaněním?! Toto opravdu může vymyslet jedině populistický levicový osel, který už neví, kudy kam.

Pro ty, kteří skočili Sobotkovi na špek a hodlají mu ve volbách zatleskat, musím připomenout základy ekonomických procesů. Ty znějí takto: daňový odvod, ať je jakýkoli, je pro každého z nás nákladem, který je, chtěj nechtěj, při tvorbě produktů i služeb vždy zakalkulován do nákladů. Takže myslet si, že nová daň postihne například podnikatele (zaměstnavatele), je kolosální nesmysl. Jakékoli zvýšení daně znamená zdražení všech oblastí, na které byla daň uvalena. Sobotka tak při svém lákání voličů těm samým lidem, tím samým voňavým špekem, současně mydlí i schody, neboť daňové znevýhodnění bohatých nakonec zaplatí všichni.

Jak to funguje:

  • Majiteli pekárny se zvýší daně, tím se mu sníží zisky, zvednou náklady, které se okamžitě odrazí v jeho ekonomické prosperitě, růstu a dále v ceně produktů. Zákazník to následně odnese automatickým zdražením pečiva.
  • Zvedneme daně bance a ona tento náklad zahrne do svých služeb a vy jej zaplatíte formou vyšších poplatků a úroků. V horším případě zahraniční matky bankám v Česku vysají zisky zvýšením jejich mezikorporátních služeb, čímž si vykompenzují vzniklé ztráty zvýšeného zdanění. Místo toho, aby Sobotka navrhl zřízení státní banky se statutem neziskovky, která by byla skutečnou protiváhou vydřidušským bankám, chce je zatížit vyššími daněmi.
  • Doktoři, o kterých vláda říká, že jim je třeba přidat, aby houfně neodcházeli do zahraničí za výrazně lepší mzdou, přijdou Sobotkovou progresivní daní cca o 4 tisíce měsíčně. Kde jsou poté řeči o nutnosti výrazného zvýšení platů doktorů, pane premiére? Progresivním zdaněním jejich platů je už teď silně motivujete k  hromadnému odchodu. Asi netušíte, že už teď u nás pracuje cca 5% doktorů ze zahraničí a pořád jich stovky, ne-li tisíce, chybí.

Zvýšení daní je vždy velkou brzdou ekonomiky, neboť se jedná o přesun financí z oblasti produkce do oblasti neefektivní spotřeby. Velké firmy tuto záležitost vyřeší tak, že svoji daňovou povinnost převedou do zemí s nízkými daněmi, kde nemají hloupé politiky tipu Sobotka, a bude vymalováno.

Daňové poradenství si už teď mne ruce, jak budou radit s optimalizací daňově uznatelných nákladů, aby se zisky nedostaly do nevýhodného pásma. Daňový systém, už tak dost složitý a nepřehledný, se tak stane ještě více komplikovaným a případy, kdy občan platí dan z daně, se stanou pravidlem.

Výsledkem těchto populistických lží bude nula. Občan na líbivých slibech nevydělá nic. Jenom se nechá současným premiérem „ojebat“ o svoji důvěru a hlas.

Ekonomická prosperita země dostane další ránu ve formě politických parazitů, kteří se zuby nehty drží svých politických a úřednických koryt.

To, o co by měli politici usilovat, je snižování byrokratické zátěže a ne ji vytvářet a nafukovat novým kontrolním hlášením, EET a Ministerstvem pravdy.

Před cca osmdesáti léty připadalo na jednoho úředníka 143 obyvatel. Dnes to jsou pouze 4. Podívejte se kolem sebe a zjistíte, že každý pátý občan je státním zaměstnancem.

Tato byrokratická množírna je hlavní příčinou špatného hospodaření našeho státu a ani současná vláda s tímto nejzávažnějším problémem neudělala nic.

Petr Havlíček

Ve stínu šibenic?

Při pohledu na obrázek krále Miroslava projíždějícího na koni českobudějovickým tržištěm na Piaristickém náměstí, si většina z nás určitě vybaví naši pravděpodobně nejsledovanější a nejoblíbenější zfilmovanou pohádku Pyšná princezna. Kdo by ji neznal. Za dobu, co se promítala v kinech ji podle Ústřední půjčovny filmů navštívilo přes deset a půl milionu diváků.

Nakolik byla ideově poplatná době svého vzniku, může každý posoudit sám. Možná by ale stálo za to, připomenout si několik časových souvislostí, zasadit dobu jejího vzniku do dějinného kontextu. Pohádka se natáčela v létě roku 1951, tedy doslova ve stínu komunistických šibenic. A od její premiéry v kinech uplyne letos 26. září již 65 let.

V té době byli již po zmanipulovaných procesech po smrti m.j. brigádní generál Heliodor Píka, podnáčelník hlavního štábu (popraven 21. 6. 1949, věznice Plzeň Bory), JUDr. Milada Horáková, bývalá poslankyně NS (popravena 27. 6. 1950, věznice Praha Pankrác), Záviš Kalandra, novinář (popraven 27. 6. 1950, věznice Praha Pankrác), JUDr. Oldřich Pecl, majitel dolu (popraven 27. 6. 1950, věznice Praha Pankrác). Další politické procesy byly v plném proudu nebo se teprve „rozjížděly“, někteří odsouzení již čekali na svou „poslední chvíli“ v celách smrti. Mezi ty, které to tragické martirium teprve čekalo, patřilo i jedenáct prominentních členů KSČ z tzv. Vedení protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. A mezi nimi byli i ti, kteří tu vraždící mašinérii pomáhali roztáčet, jako např. právě Rudolf Slánský, m.j. generální tajemník KSČ (popraven 3. 12. 1952, věznice Praha Pankrác), nebo ti, kteří se osobně účastnili brutálního vyšetřování, jako např. Bedřich Reicin (pro své metody přezdívaný krvavý Bedřich), náměstek ministra národní obrany (popraven 3. 12. 1952, věznice Praha Pankrác).

Tíživá atmosféra hrůzy a záměrně vyvolaného strachu tohoto zatím nejtemnějšího období našich poválečných dějin se na obsahu této rádoby „neideologické“ pohádky nemohla nepodepsat. A přesto se kritikům moc nelíbila. Byla prý málo socialistická!

Jak plynul čas, padesátá léta skončila a přišlo relativní uvolnění let šedesátých. Ne náhodou se jim v oblasti kultury říká „zlatá šedesátá“. Ta vyvrcholila tzv. „Pražským jarem“. S největší pravděpodobností marnou, ale přece jen určitou naději na zlepšení celkové situace u nás rozjezdily v srpnu 1968 pásy sovětských tanků. Politicky až neuvěřitelně naivní představitel „reformního“ křídla KSČ Alexander Dubček byl v dubnu 1969 ve funkci prvního tajemníka KSČ nahrazen Gustávem Husákem. Už „jen“ jako předseda Federálního shromáždění byl v srpnu 1969 ještě „použit“ k podpisu tzv. „pendrekového zákona“, který umožnil po 21. srpnu 1969 perzekuci demonstrantů. A tak začalo období tzv. „normalizace“ se všemi jeho, pro naše národy, tragickými důsledky. Politické čistky, vyhazování schopných lidí z práce a jejich nahrazování méně schopnými, ale politicky „spolehlivými“ kádry, pokřivení morálních hodnot, emigrace.

Po lednu 1977, po zveřejnění prvního prohlášení Charty 77, ještě „přituhlo“. Prostřednictvím „svých“ médií, jako Rudé právo, Československá televize a Československý rozhlas komunistická moc zuřila, na chartisty a jejich sympatizanty pořádala štvanice. Znovu se ve větší míře rozběhly politické procesy. Sice už se nemučilo a nepopravovalo jako v padesátých letech, ale i mnohaměsíční až několikaletý pobyt ve vězení za podvracení republiky, s patřičnou šikanou, ale i trýzněním politických vězňů v nápravných zařízeních, nebyl zrovna příjemným zpestřením již i tak šedivých dnů.

A přesto, že text tohoto dokumentu tehdejší režim pro jistotu nikde nezveřejnil, nebránilo mu to uspořádat v Národním divadle ostentativní „divadlo“, kde nutil umělce podepsat tzv. Antichartu. Obličeje našich předních umělců byly vážné a bledé stejně, jako když jejich starší kolegové před mnoha lety a na tomtéž symbolickém místě vyjadřovali loajalitu „Třetí říši“.

Ale až po listopadu 1989 se mělo postupně ukázat, jak nesourodé ideové a názorové proudy mezi „chartisty“ existovaly. Jak bylo pro řadu chartistů snazší bořit než tvořit. Jak si mnozí mysleli, že se křivdy začaly dít až na nich po srpnu’68. Jak si dozorci komunistických kriminálů, např. v Minkovicích, zchlazovali žáhu na méně známých odpůrcích režimu, když na těch prominentních jinde nemohli.

I přes mnohé problémy se devadesátá léta mohla zdát, alespoň z hlediska svobody projevu, téměř jako ráj na Zemi. Ale nic netrvá věčně. A tak se nad naší svobodou opět začínají stahovat temná mračna.

Unikátní transformace ekonomiky, při které se „za pochodu“ podařilo úspěšně privatizovat většinu státního majetku, logicky s sebou přinesla i živnou půdu pro různé „podnikavce“ – podnikatele, vznikla řada „privatizačních kauz“. Díky tomu mnozí zbohatli ne právě nejčistějším způsobem. Řada lidí to ale dodnes takto nepochopila a dochází k jejich odklonu od volby „tradičních“ stran. Nevidí nebo nechtějí vidět, že i přes všechny potíže a „dětské nemoci“, kterými jsme si po listopadu 1989 prošli, jsme se nikdy neměli tak dobře, jako právě nyní. Nechtějí pochopit, že žádná vláda na světě neumí zajistit všem lidem blahobyt, mají touhu pomstít se těm „zkorumpovaným lumpům“ – politikům, kteří připustili „rozkradení“ země. A tak naskakují na lep laciným a absurdním heslům o tom, že se stát dá řídit jako firma, že „všici kradnů“. Díky takovým „experimentům“, jako je například EET se nechávají poštvat proti sobě.

Někteří současní i bývalí politici, ale i někteří umělci, vědci, kněží - samozvané morální autority stupňují štvavou kampaň proti všem, kteří slušně a věcně, někdy ale i razantně upozorňují na nebezpečí, které nám v souvislosti se současnou migrační vlnou bezprostředně hrozí, ale varují nás i před jiným nebezpečím, jako je překrucování dějin, dezinterpretace současných událostí, omezování svobod apod.

A tak jsou napadáni prezidenti Miloš Zeman a Václav Klaus, kardinál Dominik Duka a všichni ti, kteří mají jiné názory než ti jediní spravedliví. Body sbírají také díky prázdným a falešným heslům boje proti korupci. Ochotnou pomoc logicky nacházejí u některých složek orgánů činných v trestním řízení. A to za pomoci velvyslanectví jedné zámořské velmoci. Jen tak se mohlo stát, že, bohužel i za vydatné vlastní „pomoci“ premiéra, se těmto složkám podařilo svrhnout celý kabinet.

V současné době sice máme vládu, vzešlou ještě z demokratický voleb, ale horizont, kde končí standardní pluralitní demokracie, by mohl být již na dohled.

Cílem nového odboru Ministerstva vnitra, iniciativy Evropské hodnoty (která v akreditovaných programech „przní“ naše středoškoláky), a dalších „zájmových“ uskupení, hnutí a sdružení, ale i samozvaných jediných spravedlivých jedinců je dezorientovat myšlení lidí, zanést do jejich myslí jiskřičky pochybností. Prostě je zblbnout, aby byli lépe manipulovatelní. A k tomu mají nezanedbatelné prostředky. Disponují operativní technikou, mají k dispozici Českou televizi, Český rozhlas, vlastní deníky. Jsou v přesile. Proti nim stojí „jen“ zdravý rozum.

Zatím asi „nejnevkusnější“ obvinění zaznělo v komentáři Luboše Dobrovského v týdeníku Dotyk na adresu Dominika Duky. Pan Dobrovský m.j. píše že, „Jejich občasné pozitivní programové úsilí jako straně křesťanské kazí svými hrubými a ničím nepodloženými výroky vůči jinověrcům hlava katolické církve, kardinál Dominik Duka, podporující nikoliv porozumění, jak by bylo lze u křesťana předpokládat, ale nenávist podobnou té, kterou vůči křesťanům svého času provokovali komunisté nebo vůči Židům nacisté.“

Na internetu existuje na stránce Pravdaláska monitoring seznam osob, které jsou „podezřelé“ z činů na hranici přestupků nebo trestných činů – rasisti, islamofobové, křesťanofobové, nacionalisti, neofašisti apod. Zatím sice není „oficiální“, ale pro některé odbory ministerstev,

pro některé státní zástupce, pro některé složky tajných služeb by se mohly snadno stát součástí těch oficiálních. Vždyť ani seznamy Gestapa nebo Státní bezpečnosti nespadly z nebe ze dne na den.

Je nepochybné, že pluralitní demokracie se spektrem různých názorových proudů, reprezentovaných politickými stranami, které ve volbách soutěží o přízeň voličů, je dosud nepřekonaný vrchol vyjádření svobodné vůle lidí. Je také nepochybné, že nejobjektivnější způsob, jak zjistit, co si lidé myslí, je zeptat se jich na to v referendu. Ale ani tyto vrcholné a doposud nepřekonané instituty svobodného projevu názorů nejsou bez chyby.

My, „obyčejní“ lidé nemáme často dostatek objektivních a pravdivých informací. Náš úsudek může být často ovlivněn běžnými lidskými vlastnostmi jako je netolerance, zloba, závist, nesnášenlivost, pomstychtivost, ale i krutost, sadismus apod.

Názorným příkladem je absolutní trest. V červnu 2016 bylo u nás podle výzkumu veřejného mínění pro znovuzavedení trestu smrti necelých 60 % lidí. A to i přesto, že je zřejmé, že v případě justičního omylu, který nelze nikdy vyloučit, je trest smrti definitivní a nevratný.

A to i přesto, že je historicky doložitelných mnoho případů zneužití tohoto represivního institutu k likvidaci nepohodlných politických odpůrců.

Josef Urválek, Ludmila Brožová-Polednová, ale i Rudolf Slánský, Bedřich Reicin a mnozí dalších by mohli vyprávět.

A nedělejme si iluze, že by se pro zneužití trestu smrti dnes nenašli „vhodní“ vyšetřovatelé, prokurátoři a soudci, že by se nenašli popravčí, kteří by „nepřátele lidu“ podrobili exekuci obzvlášť trýznivým způsobem, jako například Miladu Horákovou 27. června 1950 v Praze V Pankrácké věznici.

Nedělejme si iluze, že už je to za námi, že už se nic podobného nemůže opakovat.

Arnošt Lustig v jedné své úvaze o genocidě a holocaustu výstižně napsal:

„Není to za námi, je to v nás.“

A tak nekoketujme s jednoduchými řešeními problémů a nenechme se využít k odhlasování něčeho, co by se nám pak mohlo vymknout z rukou.

A protože se nad naší svobodou pomalu, nenápadně ale se vzrůstající intenzitou a rafinovaností opět stahují černá mračna, vzpomeňme si na dobu vzniku naší nejoblíbenější pohádky, na tehdejší utrpení našich spoluobčanů

a

Trubme na poplach!

Zdeněk Lanz

Přehřátá polívčička kotlíkové lobby?

V poslední době jsme si bohužel už tak nějak zvykli na to, že „naše“ vlády a parlamenty, myšleno české a bruselské, produkují řadu směrnic, zákonů a nařízení ve formě zmetků, které ztěžují práci kdejaké profesi a ztrpčují běžný život občanů. Nejinak je tomu i s revizemi kotlů.

Jedním ze současných „mistrovských“ kousků naší legislativy je totiž Zákona č. 201/2012 Sb. O ochraně ovzduší a jeho novela - Zákon č. 369/2016 Sb., především pak § 17, který stanoví povinnosti provozovatele stacionárního kotle.

V odstavci 1 písmeno e) tohoto zákona se uvádí, že je provozovatel povinen umožnit osobám pověřeným ministerstvem, obecním úřadem obce s rozšířenou působností a inspekci přístup ke stacionárnímu zdroji a jeho příslušenství, používaným palivům a surovinám a technologiím souvisejícím s provozem nebo zajištěním provozu stacionárního zdroje, za účelem kontroly dodržování povinností podle tohoto zákona. Ale až v letošní novele zákona došlo k zásadní změně, kdy byl vypuštěn původní odstavce 2, podle něhož se povinnost uvedená v odstavci 1 písmeno e) nevztahovala na provozovatele zdroje umístěného v rodinném domě, v bytě nebo ve stavbě pro rodinou rekreaci,… A nový odstavec 2 zní takto: Vznikne-li důvodné podezření, že provozovatel spalovacího stacionárního zdroje umístěného v rodinném domě, v bytě nebo ve stavbě pro rodinnou rekreaci, nejde-li o prostory užívané pro podnikatelskou činnost, porušil některou z povinností podle odstavce 1, avšak toto porušení nelze prokázat bez provedení kontroly spalovacího stacionárního zdroje, jeho příslušenství nebo používaných paliv, obecní úřad obce s rozšířenou působností provozovatele na tuto skutečnost písemně upozorní a poučí jej o povinnostech provozovatele spalovacího stacionárního zdroje stanovených v odstavci 1 a o následcích opakovaného důvodného podezření na jejich porušení v podobě provedení kontroly. Pokud opakovaně vznikne důvodné podezření, že tento provozovatel nadále nebo opětovně porušuje některou z povinností podle odstavce 1, je kontrolující oprávněn vstoupit do jeho obydlí za účelem kontroly dodržování povinností podle tohoto zákona. Vlastník nebo uživatel těchto prostor je povinen umožnit kontrolujícímu přístup ke spalovacímu stacionárnímu zdroji, jeho příslušenství a používaným palivům.

Tímto novým ustanovením došlo k bezprecedentnímu prolomení domovní svobody. „Výsada“ práva vstupu do obydlí osob měla být, podle mého názoru, ponechána pouze policii se soudním příkazem pro případ, že by obecní úřad měl důvodné podezření, že ve zmíněném objektu dochází při provozu topného zdroje opakovaně k porušování zákona.

Odstavec 1 písmeno h), který ukládá povinnost provádět jednou za dva kalendářní roky prostřednictvím osoby, která byla proškolena výrobcem spalovacího stacionárního zdroje a má od něj udělené oprávnění k jeho instalaci, provozu a údržbě (dále jen "odborně způsobilá osoba"), kontrolu technického stavu a provozu spalovacího stacionárního zdroje na pevná paliva o jmenovitém tepelném příkonu od 10 do 300 kW včetně, který slouží jako zdroj tepla pro teplovodní soustavu ústředního vytápění, a předkládat na vyžádání obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností doklad o provedení této kontroly vystavený odborně způsobilou osobou potvrzující, že stacionární zdroj je instalován, provozován a udržován v souladu s pokyny výrobce a tímto zákonem, zůstává, až na nepodstatný dodatek nezměněn.

Na první pohled logický argument, že jde o něco podobného, jako je technická prohlídka automobilů ale při podrobnějším zkoumání příliš neobstojí. Každý výrobce kotlů (je jich několik desítek) totiž školí „odborně způsobilé osoby“ právě jen pro kotle své značky. Tím se celý proces značně komplikuje. Asi jsou kotle složitější než automobily.

Zajímavé také je, že osoba, která chce u konkrétního výrobce získat odbornost pro provádění revizí, musí si u něho nakoupit náhradní díly za několik tisíc korun.

O tom, že se „něco zase nepovedlo“ svědčí např. už nadpis článku „Tisíce lidí nestihnou revizi kotle, ministr chystá úlevu“, který vyšel v Deníku 14. 12. 2016. Podle článku ministerstvo životního prostředí připravilo metodiku pro obce s rozšířenou působností, ve které instruuje úředníky, aby nedávali pokuty tomu, kdo se na revizi do konce tohoto kalendářního roku alespoň objedná. Lidé to prý nechali na poslední chvíli. ANO, velkorysost pana ministra Brabce je zdánlivě obdivuhodná. Asi si ale sám nevyzkoušel zjistit si oprávněnou osobu pro konkrétní kotel a zajistit si revize v zákonném termínu.

Ale zpět k zákonu O ochraně ovzduší. Já jsem se z něj např. jednoznačně nedozvěděl, zda musí být revize na krbová kamna s teplovodním výměníkem, kdy tzv. „do vody“ jde výrazně menší výkon než těch zákonných 10 kW. A stoprocentně mi to nevyjasnila ani opakovaná konzultace s příslušným revizním technikem a dvěma zkušenými topenáři.

A tak dále studuji zákon. Ale najít na internetu jeho úplné aktuální znění a pak mu ještě jednoznačně porozumět není právě jednoduché. A to je topení již od dob studií mým koníčkem.

Ale ten, kdo nechce dostat pokutu až 20 tisíc korun, měl by asi postupovat také tak.

Neznalost zákona totiž neomlouvá, i kdyby to byl totální zmetek!

Zdeněk Lanz

Procitání ve světle skandálů

Dobrý den pane Poledníku,

více takových článků jako "CIA chce zavirovat celý svět..."! Je zřejmé, že jsme ve finále. Zdá se, že letošek začal býti tím rokem, kdy budou novinářské žně. Nicméně již dnes některé informace jsou tak tvrdé, že lidé tomu neuvěří. Nechtějí slyšet, že byli tak hloupí, tak nevědomí, tak nevěřící, nechtějí připustit, že byli a jsou pouze zmanipulované stádo ovcí. Je těžké vysvětlovat pravdu, je těžké přesvědčit lidi, aby si vzali svou svobodu zpět.

Přeji hezký víkend.

Celestina Hedvik

Migrace a budoucnost EU

V médiích proběhla v minulých dnech zpráva, že z Afriky a Blízkého východu se připravuje na cestu do Evropy, resp. Evropské unie, cirka 6 miliónů lidí. Vzhledem k tomu s jakými potížemi se potýkají státy, které byly nejčastějším cílem migrantů v minulých dvou letech, je nade všechnu pochybnost zřejmé, že takovéto množství běženců, kteří by do EU dorazili v průběhu dvou až tří let, by současná EU nebyla schopna absorbovat bez silných sociálních a bezpečnostních otřesů.

I největšímu optimistovi a zastánci migrantů musí být zřejmé, že v případě další masivní migrační vlny, by se bezpečnostní riziko v zemích EU zvýšilo až na hranici udržitelnosti veřejného pořádku, (viz. již dnes některé oblasti Francie a Švédska) a sociální systémy zemí, kam migranti nejvíce směřují, by se dostaly do ohromných potíží a některé by zřejmě zcela zkolabovaly. Nemluvě o riziku zdravotním, které není až tak zmiňováno, ale které je, podle mého názoru, neméně nebezpečné. Nemoci, které mohou migranti z tropických oblastí zavléci do Evropy, mohou být pro většinu Evropanů fatální. 

Domnívám se, že čas dostat migraci pod kontrolu, již překročil dvanáctou hodinu. A pokud se lídři EU budou stále jen omezovat na fráze o nutnosti společného postupu a větší integrace, vyvolají pravý opak. Jednotlivé státy EU se, v pudu sebezáchovy, začnou starat každý sám o sebe. Občané k tomu prostě politiky donutí. Tak zanikne Schengen, který ale dnes již stejně v podstatě nefunguje, jelikož jeho vnější hranice se staly nekontrolovatelnými a představuje tak spíše bezpečnostní riziko než výhodu volného pohybu osob, (případ berlínského teroristy, který Schengenem projel lehce, bez jakékoli kontroly z Německa až do Itálie, je toho zářným příkladem).

Po zániku Schengenu se začne drolit i samotná EU. K vytvoření takového scénáře není potřeba příliš velké fantazie, současná situace v EU k němu směřuje. Nakonec i sám předseda Evropské komise J.C. Juncker již hovoří o dvourychlostní EU, čili faktickém rozdělení EU na státy, které se chtějí více integrovat a státy, které si chtějí zachovat ještě alespoň nějakou samostatnost. A pokud skutečně dojde k další nezvladatelné migrační vlně, tak rozklad EU již asi nikdo nezastaví. Bohužel, současní lídři EU nejsou schopni tuto situaci řešit a nebo hůře, sami ji z nějakého důvodu vyvolávají a podporují. 

Budoucnost si vytváříme sami a je jen na nás, jaká bude. Zatím ještě můžeme ledaco ovlivnit, za pár let možná již ne. 

Jan Souček

Plzeň 

1 ... 3 4 5 6 7 ... 72
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky