Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Bývalý slovenský premiér: Nechtěli jsme zavléct naši zemi do NATO. Havel i Walesa se stali americkými agenty. Putin brání civilizační hodnoty. EU je v područí USA. Opět v disentu

Bývalý slovenský premiér: Nechtěli jsme zavléct naši zemi do NATO. Havel i Walesa se stali americkými agenty. Putin brání civilizační hodnoty. EU je v područí USA. Opět v disentu

23. 4. 2015

Michal Semín se krátce zamýšlí nad politickým životem slovenského vlastence Jána Čarnogurského a přináší překlad jeho rozhovoru pro Slovenské národné noviny, po jehož přečtení by se čeští lidovci – a nejen oni - měli zastydět.

Ján Čarnogurský patří mezi nejvýraznější slovenské politiky posledních desetiletí. Krátce po návratu z vězení, v němž si kroutil trest za vydávání samizdatových Bratislavských listů, se stal členem první nekomunistické federální vlády, jmenované Havlovým předchůdcem Gustávem Husákem. Od dubna 1991 do června 1992 byl předsedou slovenské vlády a v období let 1998 a 2002 působil jako ministr spravedlnosti.

Disident obou režimů

Mezi nejvýraznější vlastnosti tohoto slovenského katolíka a vlastence patřila a stále patří odvaha. Za normalizace pomáhal z pozice advokáta pronásledovaným odpůrcům režimu, za což byl z advokacie vyloučen. Svoje právnické služby však poskytoval – zdarma - i nadále. Nemalou dávku odvahy prokázal i během událostí, vedoucích ke vzniku Slovenské republiky (jakkoli za hladký průběh rozdělení Československa nesou největší zásluhu Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem), a to nejen v diskusích s českými vyjednavači, ale i ve vztahu k radikálním slovenským nacionalistům, jež tehdy dokázal udržet na uzdě. Výrazně tím napomohl k pozdějšímu utváření velmi dobrých vztahů, jež dnes mezi oběma našimi národy panují.

Politická stopka nejen za Husáka

Odvahu však Čarnogurský projevil i mnohokrát později. Vzpomeňme jen na mediální řev slovenských liberálů za to, že se účastnil pohřbu Gustáva Husáka, za jehož prezidentování byl paradoxně vězněn. Tehdy na Husákovu adresu pronesl slova uznání za to, že na sebe vzal nevděčnou úlohu vrchního normalizátora, aby tak zabránil horším scénářům, jež po debaklu utopie zvané Pražské jaro objektivně hrozily.

Odvahu projevuje Ján Čarnogurský i dnes, kdy se nebojí ukázat na pravého viníka občanské války na Ukrajině. Stejně jako za komunistů, i dnes je mu bližší pravda a čest než politická kariéra. Také proto nemohla být jeho snaha vrátit se do slovenské politiky přes Bratislavský hrad korunována úspěchem. Vzhledem k okolnostem, jež lze stručně shrnout do adresy Hviezdoslavovo náměstí 4, se slovenským prezidentem musel stát někdo, kdo neslovenským architektům slovenské mezinárodní politiky nebude stát v cestě.

Ján Čarnogurský, tak jako každý jiný člověk, také není bez limitů. Nikdy například zcela nepochopil, že být členem Evropské unie dnes automaticky znamená být vazalem Spojených států, respektive NATO, vůči nimž je po právu kritický.

Přes to všechno platí, že kdyby byli i jiní křesťanští demokrati z morálního a ideového hlediska alespoň natolik přesvědčiví, jako je Ján Čarnogurský, mohlo se nám všem dnes dýchat o něco lépe. Křesťanská demokracie na Slovensku je v politických troskách a v jiných evropských zemích je integrální součástí eurototality, jež je s křesťanským pohledem na svět v diametrálním rozporu. To samozřejmě platí i pro naše „křesťanskodemokratické“ lidovce, jak jsme o tom psali v pondělí.

Dejme proto slovo bývalému slovenskému premiérovi a ministru vnitra v otevřeném rozhovoru, který se v hlavních českých médiích pochopitelně nikdy nemůže objevit:

S vaším jménem se neodmyslitelně spojuje vznik KDH z doby před dvaceti pěti lety. Vzhledem k tomu, že se na Slovensku stále něco zpochybňuje, nemohu si odpustit otázku, zda se za zakladatele KDH opravdu považujete.

Ano, považuji se za něj. Stranu jsem pak založil spolu s dalšími signatáři 30. listopadu 1989.

Slovenská společnost tehdy nebyla připravena na změnu režimu. Vy jste byl od počátku při tzv. transformaci společnosti. Kdo byl režisérem porevolučního vývoje? Kdo tomuto procesu napomáhal?

Nesouhlasím s vámi, že slovenská společnost nebyla na změnu režimu připravena. Vždyť v Bratislavě byl zájem o rakouskou televizi, po celém Slovensku o nákupy v tuzexu či západní hudbu. Vzpomeňme však i na statisícové mariánské poutě po celém Slovensku dávno před změnou režimu. Konec konců i statisícové demonstrace v roce 1989 byly výrazem zájmu o změnu režimu.

Jedna věc je zájem o změnu režimu a věc druhá je připravenost vést společnost.

Vrátím se k otázce, kdo byl režisérem porevolučního vývoje. Základním režisérem byla prohra východního bloku ve studené válce. Tím se prosadil západní model uspořádání společnosti – minimálně v celé Evropě. Tehdy jsme si ještě mysleli, že to platí jen z hlediska politického či ekonomického, neboť z toho se vše podstatné odvíjelo. Na Slovensku žádný jediný režisér aktuálních vývojových procesů nebyl. V jednu chvíli se zdálo, že by jím mohlo být KDH, ale nebylo. A ani Mečiar to nebyl.

A proč to nebylo KDH, když se etablovalo jako první standardní politický subjekt?

Protože podpora KDH citelně poklesla. Nepodpořila nás ani Praha, která nás považovala za stranu katolickou. Podpořila nás však VPN.

A mělo KDH na to?

Myslím si, že mělo, ale protože žádný jasný režisér na Slovensku nebyl, proces se vyvíjel spíše živelně a to podle západních vzorů.

A Západ tomuto procesu pomáhal?

Pomáhal. Nelze mu to však zalívat, vždyť každý je přesvědčený o tom, že právě jeho model je ten nejlepší. Tím spíše, že to nyní tvrdil i Východ. Například k nám do KDH přicházeli poradci z nám podobných západních stran: z britské Konzervativní strany, z německých CDU a CSU, radili nám, jak organizovat volební kampaň. Vždyť my jsme vůbec nevěděli, jak na to.

Nelze zapomenout na váš výrok po odchodu z vedení KDH, že konečně budete svobodným člověkem. I přesto jste později kandidoval na funkci prezidenta Slovenska. Jak to jde dohromady?

Této otázce nerozumím.

Kandidaturou na prezidenta jste opět vstoupil do politiky.

A svobodný člověk snad nemůže kandidovat na prezidenta?

O to nejde. Neobával jste se však, že vstupem do politiky se opět stanete nesvobodným?

Ne. Kandidoval jsem jako nezávislý. Nevidím v tom žádný rozpor.

Vaše vyjádření vyznělo tak, že v politice není člověk svobodný.

Ne, ne, ne, takto to není. Politickou svobodu jsem chápal a chápu tak, že se na jedné straně musím přizpůsobit politickým metodám, současným slovníkem řečeno politickým technologiím, ale na druhé straně tak, že dává možnost něco měnit, účinněji na společnost působit. Takže to považuji za celkem dobře vyvážené. O funkci prezidenta jsem se ucházel proto, že jsem měl o ní svoje jasné představy.

A chtěl jste něco změnit?

Samozřejmě. Z těch, kteří kandidovali, jsem byl jediný, kdo měl zkušenost s bojem proti komunismu, z transformace, ze znalosti slovenského i mezinárodního prostředí a toto vše bych do politiky vnesl.

V průběhu svého působení ve vysoké politice jste projevoval odpor vůči možné orientaci Slovenska na Východ, jakkoli ve skutečnosti nebyla nikdy reálná. Byl jste naopak zastáncem integrace Slovenska do evropských a transatlantických struktur. Po odchodu z politiky jste se stal předsedou Slovensko-ruské společnosti a nepřehlédnutelným odpůrcem NATO. Jak byste tuto změnu veřejnosti vysvětlil?

Částečně vaší otázce nerozumím a částečně vaše otázka není správně položená. Pokud rovnou nechci říct, že není pravdivá. Nikdy jsem neprojevoval odpor vůči orientaci Slovenska na Východ, jakkoli jsem samozřejmě podporoval vstup Slovenska do EU. Nikdy jsem však nebyl stoupencem zapojení se do do euroatlantických struktur, tedy do NATO.

Ani když jste byl součástí vládní koalice?

Ani když jsem byl součástí vládní koalice. Například v roce 1996 nebo 1997 jsem v divadle West v diskusi, kterou vedl Sergej Chelemendik, řekl, že Slovensko by mělo být při zvažování vstupu do NATO zdrženlivé. To vyvolalo bouřlivou odezvu v novinách a zveřejnění výzvy, abych se vzdal funkce předsedy KDH. I za Mečiarových vlád jsem podpořil každé rozhodnutí jeho vlády, které bylo vůči Východu v ekonomickém, kulturním a podobném smyslu vstřícné.

Ale když přišel Mečiar z Moskvy a řekl, že přinesl sto tisíc pracovních míst, protože získal odbyt pro naši obuv, tak opozice i média se mu vysmály.

Já se mu neposmíval, i když jsem jeho prohlášení nevěřil.

Byl jste součástí opozice, která vždy spojovala Mečiara s hrozbou izolace kvůli orientaci na Východ.

Naopak. Už si nepomatuji přesně, o co šlo, ale myslím, že o zrušení vízového režimu s Ruskem, a já jsem za to Mečiarovu vládu pochválil. Stejně tak učinil zástupce SDL´. Rusové to pak prezentovali tak, Mečiarův krok má podporu z obou stran politického spektra. Jinak například v první Dzurindově vládě se o vstupu do NATO vůbec nediskutovalo.

A nediskutovalo se proto, že se to považovalo za samozřejmost?

Ne. Je to právě naopak. Okolo let 1995 a 1996 se ještě zvažovalo, že do NATO nevstoupíme. Vždyť na začátku revoluce Havel a další hovořili o tom, že je třeba zrušit všechny pakty a tedy i NATO.

No, to už je velmi dávno…

Máte pravdu, je to dávno. Když se Havel, v Polsku Walesa a další stali agenty Američanů, aby Clintonovi umožnili nedodržet slib, daný Gorbačovovi, že se NATO nerozšíří na Východ. Američané mohli potom říci, vždyť my je ani nechtěli, ti Východoevropané nás do toho sami tlačí. Proto jsem spolu s Edou Chmelárem zorganizoval podpisovou akci za referendum u vstupu do NATO. To bylo hned poté, co jsem odešel z vlády, tedy na podzim 2002.

Ale právě o to jde, že na integrační agendě Slovenska do EU a NATO stála celá opoziční politika Mečiarovy vlády i po roce 1998.

Ne však moje či KDH po dobu, co jsem byl jeho předsedou. I když KDH se proti vstupu Slovenska do NATO oficiálně nestavělo, takovou moc jsem v něm neměl. Proto jsem ani nelitoval toho, když jsem předsedou být přestal.

Před dvaceti pěti lety si většina našich občanů život ve svobodě idealizovala. Dnes se společnost musí mobilizovat, aby zachránila model zdravé rodiny. Jde tedy zjevně o absenci hodnot, a to nejen na Slovensku. Co se to vlastně děje?

Jsme objektem dalšího sociálního inženýrství. Za komunismu to sociální inženýrství spočívalo v úsilí zrušit soukromé vlastnictví, nastolit plánované hospodářství a v podstatě totalitní režim. Dnes jsme objektem působení jiného sociálního inženýrství – v prosazování genderové ideologie, totálního liberalismu, homosexuálních manželství a podobně.

Jste jediným slovenským členem Valdajského klubu. Zjednodušeně řečeno, jeho vznik před deseti lety souvisel s potřebou vytvořit platformu Putinovi. Jaká společnost se tam schází a jaký význam tomuto klubu přiznáváte?

V prvé řadě se nejedná o platformu na propagaci Putinovy politiky. Někteří členové Valdajského klubu, například Ariel Cohen z Heritage Foundation ve Spojených státech, píše vysloveně protiputinovské články. Nebo profesor historie na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem Michael Stürmer je pravidelným spolupracovníkem Die Welt, a ani on nepíše o Putinovi pochvalně. Rusové organizují Valdajský klub proto, aby se od autentických zahraničních osobností dozvěděli, jak na ně svět pohlíží a co jim vyčítá. Cením si členství ve Valdajském klubu, protože se tam setkávají lidé z celého světa. Většina účastníků je ze Západu, jsou tam však i Číňané, Japonci, Indové, Íránci, no prostě lidé, s kterými by se člověk jinak nesetkal.

Kdo vás tam pozval?

Rusové, bez jejich pozvání bych se účastnit nemohl. A Rusové zvou na základě toho, jak kvalifikovaný zájem o Rusko projevujete. Opakuji, že tento zájem nemusí být jen kladný, nemusí se jednat o sympatizanty Ruska. A protože patřím mezi ty, kdo se o Rusku vyjadřují kvalifikovaně, tak patřím mezi pozvané.

Co to pro vás osobně znamená? Putinova vystoupení jsou velmi zajímavá. Z jeho úst dokonce zaznělo, jak si Rusko váží tradičních civilizačních hodnot a že je to dnes už jen Rusko, jež je bere v ochranu.

To však neříká jen Putin. To je i názor mnoha Francouzů, zvláště z řad katolických aktivistů.

Putin má však prostředky k tomu, aby to prosadil. Ostatní je nemají.

Ano, rozmlouval jsem o tom s Putinem v roce 2013. A když došla řeč na ochranu křesťanů na Blízkém východě, řekl mi, že mají zprávy o tom, že islamisti napadají pravoslavné kláštery méně často, než kláštery katolické. A to proto, že pravoslavné kláštery má kdo bránit, že je tu někdo, kdo má vůli tyto teroristy potrestat. A v případě klášterů katolických nikdo takový není.

Vy se tedy s Putinem setkáváte osobně?

Samozřejmě, každý rok, neboť zasedání Valdajského klubu končí setkáním s Putinem. Letos mi poslal osobní vánoční a novoroční pozdrav.

Jak pohlížíte na jeho politiku?

V zásadě s ní souhlasím. Zeptejte se mne na něco, s čím by se souhlasit nemělo, a já vám na to odpovím.

Média jsou plná kritiky Putina zvláště v souvislosti s Ukrajinou.

A co je na ruské politice vůči Ukrajině kritizovatelné?

Řekněme zábor Krymu…

Krym je starobylé ruské území, který Chruščov daroval Ukrajině. Navíc na Krymu byly za posledních dvacet let dvě nebo tři referenda o tom, že Krym nechce být součástí Ukrajiny. A to již v době, kdy se rozpadal Sovětský svaz. Krymský parlament odhlasoval ústavu, jež de facto nastolovala svrchovanost Krymu - nejprve v rámci SSSR, ale potom i v rámci Ukrajiny. Toto rozhodnutí krymského parlamentu následně zrušil parlament v Kyjevě. Krym se začal domáhat nápravy, jakkoli požadavek na naprosté osamostatnění Krymu se objevil až tehdy, když došlo k protiústavnímu svržení vlády v Kyjevě a nastolení vlády nové. Vlády, jež okamžitě zrušila jazykový zákon o užívání ruštiny.

V posledních letech se zdá, jako by se svět zbláznil. Od bombardování Bělehradu vojsky NATO bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN pociťujeme v mezinárodní politice bezbřehost. Má to za následek válečné konflikty na severu Afriky, ale i jinde, včetně Ukrajiny. Existuje vůbec nějaká překážka, jež by zabránila světovému válečnému konfliktu?

Ano, pokud by se Spojené státy přestaly pokládat za jediný pól mezinárodních vztahů a ty se staly vícepolárními. A k tomu už mimochodem směřujeme, přičemž klíčovou úlohu zde mají dva státy: Čína a Rusko. Čína ekonomickou a Rusko vojenskou. Také by pomohlo, kdyby se Evropská unie dokázala vymanit z područí Spojených států.

Považujete to za reálné?

Co se Ruska a Číny týče, tak ano, pokud jde o EU, tak spíše ne.

Svět po roce 1989 přestal být bipolární. Sovětský svaz jakožto velmoc se zhroutil. O co v současnosti usiluje Rusko v čele s Putinem?

O mnohopolárnost světa a v rámci toho o to, aby Rusko nebylo zatlačené více na Východ.

Jak byste charakterizoval současný stav Slovenska?

Uvnitř Slovenska se formuje nová generace lídrů. Mám na mysli ty, kteří organizovali Národní pochod pro života v Košicích nebo referendum za rodinu. Jde o novou generaci v tom smyslu, že zatímco naše společenská činnost spočívala v samizdatech či svíčkové manifestaci za přítomnosti vodních děl, oni své akce organizují v podmínkách liberální svobody a mediálního nátlaku. Slovensko jako celek si vede vcelku dobře, vždyť co do rozvoje patříme mezi nejúspěšnější země EU. Mimochodem, i tato životaschopnost Slovenska svědčí o tom, že naše osamostatnění bylo správné. I v českých médiích je Slovensko prezentováno jako úspěšnější. Myslím si, že Slovensko projevuje dynamismus, který ani v Uhersku, ale ani v Československu nebylo možné takovým způsobem projevit. Měli bychom si více důvěřovat a udržet svoje historické a národní tradice. A udržovat kontakty jak na Západě, tak na Východě.

Jak hodnotíte postoj Matice slovenské při obhajování národních zájmů?

Matice slovenská zaplňuje mezeru co do metod obhajoby národních zájmů, jež obhajuje lidovým a přitom nikoli primitivním způsobem. Národní zájmy je třeba hájit na vrcholných setkáních šéfů států EU, při mezinárodních soudech a jinde, je však zapotřebí je obhajovat i uvnitř naší společnosti. Je dobře, že jsou lidé, kteří udržují slovenské tradice a zvyky a nestydí se za ně. Kteří vůči jiným národům nepociťují nepřátelství a velmi rádi si zazpívají maďarské, ruské či české písně. Pokud však odněkud přijde něco, co lze vnímat jako protislovenské, tak na to poměrně razantně reagují. Dlouho jsme neměli svůj stát a z Budapešti či z Prahy přicházely signály, že oni jsou lepší než my. Tak to už skončilo.

Zdroj.

PP


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Atentát na Donalda Trumpa ve stínu vraždy Jo Coxové: Útok pomatence, nebo příprava na &quote;Velký úder&quote;, který všechno změní? Co je to Říjnové překvapení a proč k němu dochází právě teď, kdy konečně o něco jde

Atentát na Donalda Trumpa ve stínu vraždy Jo Coxové: Útok pomatence, nebo příprava na...

Horor, který žijeme: Kanibalské hody Ústavního soudu. Zájem dítěte? Nezájem. Vládne deviantní soudcovská menšina. Na cestě k právům pro lidojedy a pedofily. Poplaveme - nebo nás sežerou

Horor, který žijeme: Kanibalské hody Ústavního soudu. Zájem dítěte? Nezájem. Vládne deviantní...

REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky