Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Lynčování po česku: Spravedlnost, aneb rohlík a deset deka vlašáku. Nejen Dalík, Nečesaný, Kramný a Marešová. Zapomenutá poprava Otakara Tomana. Kdo je na řadě?

Lynčování po česku: Spravedlnost, aneb rohlík a deset deka vlašáku. Nejen Dalík, Nečesaný, Kramný a Marešová. Zapomenutá poprava Otakara Tomana. Kdo je na řadě?

4. 2. 2016

Tisk článku

Michal Fraiman připomíná, že v naší prokurátorské republice už mohou represívní složky státu nakládat s nejzákladnějšími právními principy jak se jim zlíbí a že vůbec nejde o spory teoretiků, ale o osud každého z nás

Kdo orá pole mé, šetří pluh můj, říká se u nás na Moravě. Byť je toto přísloví trošku o něčem jiném, stejně jsem vždycky rád, když práci, kterou je třeba vykonat, udělá někdo jiný. A upozornit na do očí bijící paralely v kauzách nepravomocně odsouzeného „vraha“ Petra Kramného a nepravomocně osvobozené „vražedkyně“ Věry Marešové, tak jak to nedávno ve svém článku učinil kolega Ondřej Höppner, skutečně nezbytné bylo.

pp

I já jsem měl v úmyslu opět připomenout, že žijeme v prapodivném státě, kde se nebezpečí nedůvodné trestní represe dávno netýká jen boháčů, kmotrů, „kontroverzních“ podnikatelů, parlamentních i komunálních politiků, neoblíbených úředníků, ale doslova každého z nás. Osudy dělníka Petra Kramného, zdravotní sestry Věry Marešové, ale i studenta Lukáše Nečesaného, či někdejšího vrcholového sportovce Otakara Tomana, budiž nám všem velkým varováním. I my můžeme jet na dovolenou, i v našem okolí může někdo zemřít, i my můžeme zajít do kadeřnictví.

Čtěte ZDE: Šokující srovnání dvou případů vražd - nevražd: Kramný versus Marešová. Tentýž soudní znalec. Náhoda? Kdo rozhoduje o vině. Žijeme v nebezpečném státě. Každý můžeme jít bručet bez důkazů. Ještě není dohráno

Čtěte ZDE: Případ polského "řidiče zabijáka": Mediální poprava opět předchází proces. Soudci, kteří hrají s médii divadlo pro veřejnost. Hledánií spravedlnosti, nebo popularity? Kde jsou práva obviněných?

Zapomenutý příběh

Zatímco jména Kramný, Marešová, Nečesaný čtenářům asi něco řeknou, příběh Otakara Tomana, na který jsem si v této spojitosti rovněž vzpomněl, je už asi bohužel zapomenut. Přesto, či snad právě proto si myslím, že stojí za to si jej právě teď a alespoň v Protiproudu připomenout. Jinde se o něm totiž dočtete jen těžko.

Eskamotérské kousky naší justice nejsou jen takzvané excesy. Ukazují, že je něco hluboce shnilého v našem represivním aparátu

I v tragickém případu Otakara Tomana totiž hraje hlavní roli fakt, že „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obžalovaného) znamená pro mnohé soudce cosi jako „rohlík a deset deka vlašáku“, jak jsem kdysi četl v jednom velmi vtipném odvolání.  A také soudní znalci, kteří sice nic nepotvrdili, ale rovněž nic nevyloučili. A rovněž svědectví o chování a povaze obžalovaného, která sice se skutkem samotným nemají vůbec žádnou spojitost, ale obžalovaný je s jejich pomocí vykreslen jako individuum, které by koneckonců vrahem být mohlo. Tak proč ho neodsoudit.

Stalo se to v prosinci 2009. Někdejší vítěz slavné Šestidenní, mistr Evropy a trojnásobný mistr republiky v motokrosu dožívá jako důchodce v rodných Štěchovicích v domku se svojí velmi starou maminkou. Volné chvíle věnuje své celoživotní lásce, motosportu, byť už jen formou dobrovolnické pomoci při závodech a výchově mladých závodníků. Většinu času mu však zabírá právě péče o maminku.

Mazaný vrah

Onoho osudného prosincového dne vypukne ve Štěchovickém domku požár. Po zavolání sousedů přijíždí Otakar Toman na místo tragédie, pokouší se matku vyprostit z plamenů, přičemž se sám popálí a zraní si oko. Nepodaří se. Stará nemohoucí žena umírá.

Dva roky na to vynese česká justice zdrcující verdikt. Otakar Toman, příjmově závislý na důchodu své matky a příspěvku na její péči, si podpálil vlastní dům nad hlavou, aby tak přišel o bydlení i zdroj příjmů, pak „zahrál“ výstup s fingovaným pokusem o záchranu nemohoucí ženy, „vychytrale“ se sám popálil a to vše proto, aby s vražedným úmyslem nechal svou matku uhořet. Protože s ní těžce vycházel. Deset let natvrdo.

Důkazy? Řetězec nepřímých důkazů, kterým je vyloučeno, aby to Toman neudělal. Nevěříte? Hledejte, najdete. Tento nesmyslný verdikt je vydán přesto, že přímo některé ze znaleckých posudků nevyloučily jiné možné příčiny požáru. Co Otakaru Tomanovi přitížilo? Po domě prý byly umístěny „akceleranty hoření“, což nasvědčuje záměru úmyslně založený požár „pojistit“.

A rovněž svědectví, že se se svojí starou maminkou lidově řečeno „vadil“. Naopak svědectví pečovatelky, která panu Tomanovi s péčí o maminku pomáhala dlouhodobě, a která tvrdila přesný opak, nebylo připuštěno.  Suma sumárum „je vyloučeno, aby to neudělal“, ergo je vrah.

pp

Čtěte ZDE: Klika policejních plukovníků a prokurátorů přebírá v naší zemi moc: Už nejde o kmotry, politiky či celebrity. Dveře policejních cel otevřou každému z nás. Jdou po krku zbytkům svobody

Čtěte ZDE: Nečesaný, Nečas a naondulovaná „spravedlnost“: Nedotknutelným dovoleno vše? Kolik lidí právě teď sedí neprávem? Nový zákon vezme poslední šanci. Docent Chocholoušek opět na scéně

Jak to máte doma vy?

A teď se prosím zamyslete. Máte v rodině, či blízkém okolí, někoho kdo v domácím prostředí pečuje o nemohoucího člověka, nebo jste to dokonce sami zažili? Kolikrát se vám stalo, že už to bylo s maminkou, tatínkem, dědečkem, babičkou prostě k nevydržení, neb „kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem“?  A kolik vašich sousedů by si před soudem ráno přisadilo, jak jste na toho starého člověka oškliví?

Máte-li dojem, že vy přece nemáte po domě poschovávané „akceleranty hoření“, projděte si prosím pečlivě na etiketách čistících a kosmetických prostředků jejich složení a vzpomeňte si, proč se ani malé spreje nemají odhazovat do ohně. To to potom bouchá.

A klidně v úvaze na téma „jak to máte doma vy“ můžeme pokračovat. Dejme tomu, že máte žáhu na nevěrnou manželku a rozhodnete se jí elegantně zbavit. Vyrazíte to sfouknout do země, kde vám za to, jako kupříkladu v Egyptě, hrozí trest smrti? A pustíte se do toho odizolovaným drátem od lampičky s nadějí na úspěch asi tak 10%, tudíž s již zmíněnou devadesátiprocentní jistotou šibenice?

O čistém svědomí soudců

Smutný příběh Otakara Tomana má však ještě smutnější pokračování. Závodníci, zvlášť ti kolem motorů, bývají docela tvrdí a bojují do poslední vteřiny. Otakar Toman od počátku trval na své nevinně a postupně vyčerpal všechny argumenty. Nedbalé ohledání místa činu, odpovídající faktu, že na místě samém úmyslnému založení požáru nic nenasvědčovalo. Posudky vycházející právě z tohoto nedbalého ohledání. Nad to bez jednoznačného vyznění. Zahnán do kouta, připomněl i onen „kupecký“ pohled: tedy že by spácháním onoho činu daleko více ztratil, než získal. Bez úspěchu.

V úterý 31. 7. 2012 byl Otakar Toman převezen do nemocnice s podezřením na infarkt. Nevyhnutelný nástup výkonu trestu za čin, který nespáchal, se blížil. Druhý den, 1. 8. 2012, se nechal svým synem z nemocnice odvést, navštívil svou milovanou vnučku a ještě toho dne spáchal sebevraždu. Jeho rodina to přijala s pochopením.

„Ten odchod jsem pochopil, protože jsem nerovný a nespravedlivý boj prožíval s ním a on po dvou letech degradace své cti už neměl sil. Táta odešel, jak byl zvyklý, jako vítěz. Vítěz nad českou justicí“, řekl na posledním rozloučení Tomanův syn Radek.

„Bude vám stačit moje rituální sebevražda?“, zeptá se o tři roky později v jedné z napjatých chvílí svého hrdelního procesu soudkyně Gillové obžalovaný Kramný.  Co by asi řekla, kdyby se k takovémuto zoufalému kroku odhodlal? Co třeba: „To je škoda, že to takhle vyřešil. Myslím, že to vzdal předčasně. Moje svědomí je ale čisté“. Přesně tato slova totiž vyřkl soudce - kat Stanislav Černecký, na adresu „unáhleného“ Otakara Tomana, po té, co „ve spise našel poznámku, že obžalovaný zemřel“. Tragédie celé rodiny Tomanových se smrskla do jednoho úředního záznamu.

Mám svůj názor na lidi, co mají potřebu hlasitě hovořit o čistotě svého svědomí. Zpravidla ho potřebují utěšit.

pp

Čtěte ZDE: Nečesaný, Nečas a naondulovaná „spravedlnost“: Nedotknutelným dovoleno vše? Kolik lidí právě teď sedí neprávem? Nový zákon vezme poslední šanci. Docent Chocholoušek opět na scéně

Nečesaný Nečesaný holičem

A v tuto chvíli přichází do našeho paralelního příběhu poněkud výstřední mladík Lukáš Nečesaný, jemuž příjmení nadělil snad sám škodolibý osud. V jeho prapodivné kauze napadené holické kadeřnice hraje totiž jednu z hlavních rolí fakt, že v onom kadeřnictví, kde k incidentu došlo, sice byl, což nijak nepopírá, ale „učesat“ ho postižená žena pro blížící se zavírací hodinu odmítla. Časový snímek podle Nečesaného verze sedí. V té policejní naopak nesedí vůbec nic. „Sedět“ však jde Nečesaný.

K verdiktu soud opět dospěl na základě nepřímých důkazů a i tentokrát se dá shrnout slovy: „Nemohl to být nikdo jiný“. A to přes fakt, že i evidentně zmanipulovaným vyšetřováním byla na místě činu, a to dokonce za nehty poškozené, zjištěna neidentifikovaná DNA, tudíž je zřejmé, že tam „někdo jiný byl“ a „někdo jiný to být mohl“. Ale jaképak „in dubio pro reo“. Byl problémový? Byl. Experimentoval s drogami? Experimentoval. Je vinen? Je.

Lukáši Nečesanému by se od soudce Černeckého jistě dostalo uznání. Při vyhlášení rozsudku mu sice trochu tekly nervy, ale „nevzdal to“ chlapec, neutekl, neoběsil se a poslušně nastoupil třináctiletý trest, z kterého si na Mírově „odkroutil“ dva a půl roku. Mimochodem, aby té ironie nebylo málo: dělal tam holiče.

Teprve pak si nejen výše zmíněných, ale i celé řady dalších nesrovnalostí všimne Nejvyšší soud a Lukáš Nečesaný nyní s napětím čeká na výsledek nového procesu. V tom ale nemá nic jisté. Omráčené kadeřnici se, zlí jazykové tvrdí, že po několika „poradách“ s původními vyšetřovateli, naprosto zázračně vrátila paměť a jako pachatele útoku označila, světe, div se, Lukáše Nečesaného.

Zrádný draslík

V kontrastu s mrtvým Otakarem Tomanem, za živa pohřbeným Petrem Kramným a nad propastí visícím Lukášem Nečesaným vypadá příběh „Sestry smrt“ Věry Marešové jako Erbenovsky laděná pohádka s dobrým koncem.

I tady toho od počátku mnoho nesedí, především způsob získání onoho korunního důkazu, tedy posmrtné rozbory krve. O to víc se paní Spravedlnost, stejně jako v případě Tomana, Nečesaného a Kramného, zaměřila na získávání drbů o osobě obžalovaného, z kterých je následně v potu tváře krvelačných prokurátorů, soudců a především „našich čtenářů“ konstruován údajný motiv. Stará matka, co leze na nervy. Málo peněz na marjánku. Náročná manželka. Otravní pacienti. Vrah, vrah, vrah, vražedkyně.

Přitom konkrétně v případě Věry Marešové byla spornost klíčového postupu známa daleko dříve. Vzpomeňme na poněkud zapomenutou epizodu z října loňského roku. Uznávaná lékařka a bývalá ministryně zdravotnictví Milada Emmerová se nechala slyšet, že prokazovat otravu draslíkem z rozboru krve mrtvého je přinejmenším zavádějící, neboť posmrtným rozkladem červených krvinek vzniká právě draslík a nelze tak prokázat, jaké množství bylo v krvi před smrtí a jaké po ní. Bývalá ministryně si za svým odborným názorem stála natolik, že pro potřeby obhajoby Marešové sepsala odborné vyjádření, zpochybňující znalecké posudky žalobce.

Soudce Robert Felzmann nejen, že této skutečnosti nevěnoval sebemenší pozornost, ale ještě Emmerové přes média vzkázal, ať si dá pozor, neboť její výroky jsou „na hranici křivého obvinění“ a „dost možná na žalobu“. Noviny poslušně přizvukovaly, jak je možné, že se nějaká politička míchá do naší nezávislé justice. Nejít o tak vážné věci, je až úsměvné, že Emmerová přitom zpochybnila právě ten posudek, který na samém konci hlavního líčení v kauze Marešová revizní znalec naprosto rozcupoval, díky čemuž byla „Sestra smrt“ (zatím nepravomocně) osvobozena. Zdá se, že soudce Felzmann je další adept na čestný titul Soudcovo čisté svědomí.    

pp

Čtěte ZDE: Neuvěřitelné zprávy z Tramtárie: Prokurátoři páchají bezpráví a lid jim za to vděčně platí. Teď jim předá i veškerou moc. Poctiví se přece nemusejí ničeho bát. Chvála totality

Přípustnost nepřímých důkazů

Netvrdím a nemohu tvrdit, že Otakar Toman nepodpálil dům své matky, že Lukáš Nečesaný nepřepadl holickou kadeřnici, že Petr Kramný nezavraždil svou manželku a dceru a že Věra Marešová nepomohla ze světa několika pacientům. Nebyl jsem u toho. Jenže já nejsem soud a je úplně jedno, co si myslím. Avšak chce-li soud tvrdit opak, musí existovat důkazy. A odpovědi na otázky kdo, co, kde, kdy, jak, čím a proč. To je základní říkanka kriminalistiky.

Mají-li být důkazy nepřímé pak nejen podle právní teorie, zdravého rozumu, ale například i podle názoru Ústavního soudu, nesmí řetězec nepřímých důkazů zároveň umožňovat žádnou jinou variantu, jak se děj mohl odehrát.

Pojďme si to projít: dům Otakara Tomana mohl vzplanout závadou na elektroinstalaci, jak to ostatně připustili soudní znalci a ony „akceleranty“ hoření mohly být prostředky běžně se vyskytující v každé domácnosti. Holickou kadeřnici mohl napadnout a okrást onen „neznámý“, se ztotožněním jehož DNA si policie nelámala hlavu. Žena a dcera Petra Kramného se mohly otrávit, jak k tomu ostatně původně došli egyptští vyšetřovatelé. Zejména zde je stanovisko soudu, který „nemá pochybnosti o tom, že poškozené obžalovaný nějak zavraždil“, tudíž zde neexistuje přesvědčivá odpověď na základní otázku jak, opravdu na pováženou.  A v případě Věry Marešové mohl draslík v krvi mrtvých pacientů skutečně vzniknout posmrtně, přirozenou cestou.

In dubio pro reo

A přesto tu máme „vraha“ Tomana, který očištění svého jména nikdy nedosáhne, nepravomocně osvobozeného „vraha“ Nečesaného, nepravomocně odsouzeného „vraha“ Kramného a nepravomocně osvobozenou „sestru smrt“ Marešovou.

Problém je i v tom, že, jak hezky napsal v jenom svém starším článku právě kolega Ondřej Höppner: člověk nemůže být soudem uznán „tak trochu“ vinen. Člověk je na základě důkazů buď vinen, nebo nevinen. Jsou-li tu pochybnosti, a nemůže být pochybnost o tom, že ve shora popsaných případech pochybnosti jsou, musí se rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Tedy in dubio pro reo, které opravdu nelze aplikovat stylem rohlík a deset deka vlašáku.

Čtěte ZDE: Spadla klec: Rozsudek nad Petrem Kramným je zvůle v přímém přenosu. Média jsou spokojená. Soud nehledal spravedlnost. Do žaláře bez důkazů. Žijeme v nebezpečném státě

Politováníhodná nedopatření

Stejně jako nedávno v případě Lukáše Nečesaného píše se v mainstreamu i nyní v případě Věry Marešové o výjimečném excesu. Politováníhodném nedopatření. O něčem, co se stává, jednou, maximálně dvakrát, třikrát, kolikrát vlastně za deset let, kteroužto hlášku šíleného filmového docenta Chocholouška jsem si už jednou vypůjčil.  

Podivné výtvory naší justice, které jsem vzpomenul, bohužel zdaleka nejsou výjimečné. Jejich výjimečnost spočívá v tom, že jde o případy expresivně řečeno hrdelní. Někdo zemřel a o životě dalšího člověka se v nich rozhoduje.

Rovněž jsou to případy široké veřejnosti blízké. Něco, co se může stát každému z nás. Bohužel celá řada dalších menších kauz a kauziček, zejména těch hospodářských a takzvaně „korupčních“ vzbuzuje stejně důvodné pochybnosti, jakkoli v nich „nejde o život“. A nemám výjimečně na mysli zvučná jména kmotrů. Zažil jsem případ naprosto „bezejmenného“ manažera naprosto bezvýznamné firmy odsouzeného na dva roky nepodmíněně za hlasování v představenstvu firmy, aniž by se onen nebožák prokazatelně onoho zasedání představenstva vůbec zúčastnil. Netřeba asi dodávat, že když se po vykonání půlky trestu za rok do firmy vracel, nebylo se vracet kam…

A když už jsme u těch kmotrů: obvinit majitele z „tunelování“ vlastní firmy, jak to sledujeme v představení zvaném „kauza Oleo Chemical“, to rovněž vyžaduje notnou dávku představivosti.

Těsně před odesláním článku do redakce vydaly agentury zprávu, že lobbista Marek Dalík byl nepravomocně odsouzen k pěti letům vězení nepodmíněně za napomáhání k trestnému činu přijetí úplatku. To jistě stojí za samostatnou úvahu, ale slova soudkyně Čeplové se sem na závěr budou docela hezky hodit. „Došli jsme k verzi pomoci při žádosti o úplatek“, vysvětlovala, proč nebyl Dalík uznán vinen trestným činem podvodu, pro který byl obžalován. Soud tedy nehledal spravedlnost. Soudkyně Čeplová podle těchto vlastních slov ani na vteřinu neuvažovala o tom, že by Dalík mohl být viny zproštěn. Když už se konečně podařilo dostat krále všech zloduchů před soud, musela se prostě jen najít „jiná verze“.

Kdo z nás je na řadě?

Můžete si říct, že nesedíte v žádném představenstvu, a tak vás nikdo nemůže stíhat za žádné hlasování. Nemáte žádnou firmu, na kterou dostal zálusk Andrej Babiš, tudíž vás kvůli ní nemůže nikdo soudit. Nejmenujete se ani Rittig, ani Dalík.

Ale jste si jistí, že u vás nemůže vypuknout požár, že nezajdete k holiči či jinam, kde někoho napadnou? Že nepojedete na dovolenou?

Eskamotérské kousky naší justice nejsou jen takzvané excesy. Ukazují, že je něco hluboce shnilého v našem represivním aparátu.

Přestaňme si konečně myslet, že nás se to netýká. 

Autor si dovoluje vyjádřit hlubokou účast s pozůstalými po panu Otakaru Tomanovi. Věřím, že připomenutí jeho jména a osudu nebude v daných souvislostech vnímáno jako samoúčelné zneužití jeho památky.

pp


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Británie na cestě ke svobodě: Prohrál Cameron, Brusel, Merkelová i Sobotka. Obluda však ještě žije. Lži kam se podíváš: průzkumy, trhy, sázkové kanceláře. Také v naší ulici bude jednou Svatojánská noc!

Británie na cestě ke svobodě: Prohrál Cameron, Brusel, Merkelová i Sobotka. Obluda však...

Střední Evropa: Potravinářské smetiště Západu? Náhražky a chemikálie vládnou supermarketům. Zdraví versus propaganda. Proč jsme se vzdali soběstačnosti? Staré chyby se budou těžko napravovat

Střední Evropa: Potravinářské smetiště Západu? Náhražky a chemikálie vládnou supermarketům....

REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky