Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Améba v heroickém gestu: S komunisty se už nejen mluví, ale také bude vládnout. Malý krok pro ČSSD, velký skok pro politiku. Varování Velkému Andrejovi. Že by i u nás zasvitlo slunko naděje?

Améba v heroickém gestu: S komunisty se už nejen mluví, ale také bude vládnout. Malý krok pro ČSSD, velký skok pro politiku. Varování Velkému Andrejovi. Že by i u nás zasvitlo slunko naděje?

19. 2. 2017

Tisk článku

Petr Hájek komentuje obrat, který může mít nedozírný význam – a vidí v něm kromě jiného také první došplouchutí „trumpovské vlnky“ do našeho silně zatuchlého politického rybníka

ČSSD si již komunistickou stranu neoškliví a klidně s ní půjde do vlády. Oznámil to předseda sociálních demokratů Bohuslav Sobotka. A není prý ani nutno nějak formálně rušit (bohumínské) usnesení, které v polovině devadesátých let tuto chronickou anomálii našeho popřevratového politického systému způsobilo. Je prý po těch letech „vyhaslé“. Ještě nedávno si myslel opak.

Jde o první skutečně významný politický čin za téměř třicet let, kdy se tento divný člověk-améba pohybuje v české politice. Kdo by čekal takové hrdinství od muže, který od gymnázia nedělal nic jiného než potichu šplhal po stranickém žebříčku, až se dosoukal na post předsedy vlády.

Přežil všechno. A kromě skandální privatizace OKD a hornických bytů za hubičku Zdeňku Bakalovi (z nějž spolu s Václavem Havlem tak vyrobil miliardáře – pozadí dosud není vyšetřeno) se do politických dějin země ničím nezapsal. Až nyní. A rovnou taková rána. Čím to?

Potlesk – ale pro koho vlastně?

Chtělo by se proto nyní premiérovi vlády a předsedovi socialistů zatleskat. Jde totiž o důležitější věc, než se na první pohled jeví. Její důsledky budou převratné, protože vrátí po desetiletí trvající absurdní situaci v parlamentu a celé politice k relativně standardnímu obrazu. Je však otázkou, komu by ten potlesk měl patřit. Že by si něco takového Sobotka myslel (a vymyslel) je totiž vyloučeno.

Nemyslí si nikdy nic. Jednak ze zásady, jednak, že je tak intelektuálně ustrojen. Má na vše – podle situace – alespoň tři názory (vlevo, vpravo, uprostřed), což je jen jiné vyjádření téhož. Ostatně právě na tom postavil svou kariéru, která ho nakonec vynesla až na vrchol – a umožnila mu přežít vše a všechny, s nimiž na počátku devadesátých let začínal.

Připomeňme, že před pár týdny, po průšvihu v krajských volbách, stejně dramaticky a „hrdinně“ vystoupil se sebevražednou tezí: ČSSD se prý musí obrátit k mladým městským liberálním voličům (kteří ČSSD opovrhují). V té době byl ale ještě loutkou Jiřího Dienstbiera a celého ultralevičáckého stranického křidélka (Marksová, Patočka, Denník Referendum, Hate Free atd.). Vděčil mu, že ho po průšvihu v předchozích parlamentních volbách pomocí kavárny a ČT (tzv. Lánský puč) dosadil do vysněného premiérského křesla. A toužil být také radikál.

Jenže drtivá odezva z nitra strany ho z etudy na „ideově zaníceného“ neomarxistu rychle vzpamatovala – a vrátila do sobotkovského skleníku přežívající améby s výhodami a prebendami, o které může rychle přijít. Čeká ho přece volební sjezd. Obratem ruky se tedy svého zachránce zbavil. S vizáží hocha z nedělní školy začal „chlapsky“ používat vulgární výrazy, objevil kouzlo daňových výhrůžek kapitálu (bankám) a velkorysých slibů málo majetným, cikánům zase slíbil postavit obecní byty – zkrátka byl stále směšnější. Až teď. Gesto jak z antické tragédie.

Čtěte ZDE: Hory pracují k porodu: Na svět přijde směšná myš. Útok na Babiše je k smíchu i k pláči. Popravčí skončí na popravišti. Prokurátorská republika již zítra? Ani Miloš Zeman neví, co činí

Všechno jinak

Je nakonec lhostejné, kdo ho k tak zásadnímu obratu inspiroval či přiměl. Sobotka zůstane Sobotkou, i kdyby ho jeho velká protektorka Merkelová instalovala do trafiky za „prezidenta“ EU (což by se po polské amébě Tuskovi klidně mohlo přihodit). Hlavním přímluvcem byl určitě oslepující strach z rýsující se volební katastrofy v nerovném střetu s Andrejem Babišem. V tomto případě ovšem přinesl užitečné ovoce.

Skoro čtvrt století ignoruje tento stát při předstírání demokracie zhruba patnáct procent voličů, a činí z nich tak občany druhé kategorie. Komunistická strana přitom splňuje všechna zákonem předepsaná kritéria. Proto také navzdory odporným „komunistobijcům“ typu M. Štětiny (bývalý komunista aktuálně ve výkrmně statisíci eur v Evropském parlamentu za Kalouskovu TOP 09) nebyla nikdy zakázána. Do vlády však neměla šanci nahlédnout – i kvůli absurditám typu „bohumínské usnesení“.

Nejde ani o to, že skuteční bolševici – naší svobodě opravdu nebezpeční – jsou už dávno úplně jinde: přebarvení na zeleno či (v případě Dienstbierů a spol.) na oranžovo, nebo, skryti za „gottwaldovskou“ dýmkou Schwarzenbergů, jako praví internacionalisté pracují pro Brusel proti zájmům národním zájmům naší vlasti. To rozhodující je, že nyní bude mít levice možnost „sečíst“ hlasy, které jí voliči určí – a proměnit je v zákony (byť třeba šílené). Jenže právě to by mohlo někdy v daleké budoucnosti vést i ke vzkříšení neexistující autentické pravice.

Varování pro Agrofert

Ale má to i zcela aktuální důsledky. Až dosud hrálo Velkému Andrejovi vše do karet. Skandálně zaujatě na něj útočila mediální kavárna (ČT propojená s Bakalovými poskoky z Respektu a Hospodářských novin) – a vlastně všichni ostatní. To v jeho voličích upevňovalo pocity nespravedlnosti a zvyšovalo jejich odhodlání. Nepochybnost podzimního vítězství Agrofertu vedla navzdory tomu stejně tak všechny – od ODS až po komunisty – k tomu, že s Babišem potichu jednali.

Tímto se ale všechno mění. Poněkud nechutné (a o desetiprocentní zlomvaz) uplichtěné spojenectví lidovců a takzvaných Starostů a nezávislých (STAN) najednou přestává být něčím víc než bizarností. Šéf STANu Petr Gazdík (s tvářinkou pilného žáčka - tolik podobnou Sobotkově), se prostě nezbaví odéru Kalouskova kumpána – což bude smrtící.

To, co bylo nepodstatné v krajských volbách (a vzhledem ke katastrofální volební ne-účasti i mylných závěrů z nich učiněných), stane se ve volbách parlamentních koulí na noze překalkulovaných lidovců. STAN už není „žádaná nevěsta“, ale běžná poběhlice. Sobotkovou „legalizací“ se touto nevěstou stávají komunisté. Ihned si to samozřejmě uvědomili – a dali najevo, že jen tak na něco Sobotkovi nekývnou.

Samozřejmě to posiluje jejich voliče, kteří už zčásti rovněž začínali přebíhat k Babišovi. Teď vědí, že jejich hlasy (a zájmy) může strana, která téměř hrdinsky uhájila svůj původní název, reprezentovat i ve vládě. O mnohém mluví netradičně ukvapená Babišova reakce: Sobotka prý se spojí třeba s ďáblem, jen aby si udržel premiérský post. Od pomocného čerta vskutku nepříliš zvážený komentář.

Čtěte ZDE: Referendum pod zámkem: Sobotka, Babiš i Bělobrádek plní příkazy Velké Mutti a Bruselu. Okamura stoupá - Reflexu a spol. navzdory. Zastřelte Trumpa!, vybízejí média. Evropu obchází strašidlo demokracie

Podle německého vzoru?

Zdá se tedy, že i na naší ulici přece jen může zasvitnout slunce. Ne že by se tady rodil nějaký Trump. Babiš jím rozhodně není. Pouze přebírá některé jeho vnější znaky, používá je pro svou skvěle budovanou „imidž“. Uvnitř je ale představitelem toho nejohavnějšího establishmentu, jaký si lze představit: spojuje vzácně prvky předlistopadového bafuňáře s nelítostným mocenským cynismem rychlokvašeného miliardáře, jemuž zoufale trčí sláma z bot. 

Sobotkovo prohlášení o možné účasti komunistů ve vládě sociálních demokratů má význam, který zatím ani nedohlédneme. Mnohem víc, než jen symbolický. Překvapivé to však vlastně není. Také za naší západní hranicí již socialisté počítají s vládní účastí Zelených a Die Linke (Levice, přejmenovaná strana východoněmeckých komunistů). A tato „Levice“ – stejně tak jako naši komunisté – požaduje vystoupení Německa z NATO a má řadu dalších – Brusel děsících – politických požadavků. V tom jsou ti naši vlastně chabota.

Opatrný optimismus

A kdybychom Filipovy soudruhy chtěli srovnávat třeba s levicí francouzskou (Royalová a spol.), vyšli by nám z toho skoro jako pravičáci. Zatím. Nová situace je samozřejmě trochu změní. Větší prostor dostanou nepochybně radikálnější levičácké proudy, které v KSČM nepochybně jsou. Už proto, aby se od Sobotkových těžkopádně působících socialistů (ani ryba, ani rak, jeden zajímavý Foldyna či Chovanec to nezmění) podstatněji odlišili.

V Británii uhájil (navzdory pokusu o poslanecký puč po Brexitu) své místo předsedy Labour Party Jeremy Corbyn – šestašedesátiletý socialista jako bič. Pouze ohavnými zákulisními intrikami dosáhla Hillary Clintonová v primárkách vítězství nad pětasedmdesátiletým senátorem Bernie Sandersem. Pravděpodobně nejlevicovější kandidát na prezidenta v americké historii by byl nepochybně Donaldu Trumpovi mnohem těžším soupeřem než „plastová“ Clintonovic podvodnice.

Vrátí-li se prostě levice z „třetí cesty“, na kterou ji do neexistujícího politického „středu“ zavlekl především válečný zločinec (Irák) Tony Blair, je velká šance na znovuzrození politiky. Pravice toho zatím není schopna – jak přesvědčivě ukazuje souboj Donalda Trumpa s republikánským establishmentem Marxových dědiců – neokonů. Ale vznikne-li autentická levice – objeví se nakonec i stejně autentická pravice.

Sobotkovo „hrdinné“ gesto tomu konečně otevírá prostor také u nás. 


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Záhada jménem MH-17 pokračuje: Podivné kouřové stopy a horníci s trojnožkami. Jak může spadnout letadlo za dvacet vteřin? Co prodavači kulis nechtějí, abychom věděli?

Záhada jménem MH-17 pokračuje: Podivné kouřové stopy a horníci s trojnožkami. Jak může...

Na mizině: Spojené státy se rozpadají. Silnice, přehrady, mosty i vodovody na padrť. Největší hora dluhů v dějinách. Lež se stala normou. Pomůže Trump? Éra chlouby a obdivu je v nenávratnu

Na mizině: Spojené státy se rozpadají. Silnice, přehrady, mosty i vodovody na padrť. Největší...

REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky