Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Krevní dlužník Erdogan: Kdo škrtl zápalkou mezi EU a Tureckem? Za vším hledej peníze. Výprodej opilého Jelcina. Rothschildova rošáda. Také Putin hraje šachy - a ještě stihne péci dort. Hluboké kořeny souvislostí

Krevní dlužník Erdogan: Kdo škrtl zápalkou mezi EU a Tureckem? Za vším hledej peníze. Výprodej opilého Jelcina. Rothschildova rošáda. Také Putin hraje šachy - a ještě stihne péci dort. Hluboké kořeny souvislostí

18. 3. 2017

Tisk článku

Redakce Protiproud přináší zasvěcenou ruskou analýzu k pozadí výbuchu konfliktu mezi Nizozemím a Tureckem, jenž ani zdaleka není tím, čím se zdá být

Vztahy mezi Tureckem a Nizozemskem se zhoršily do krajnosti. Ani v minulosti nebyly kdovíjaké, ale dnes jsou na pokraji rozvratu. Bude zajímavé zjistit, jaké jsou skutečné důvody pro rozkol vztahů mezi Tureckem a Evropskou unií...

Jsou skutečné příčiny rozkolu vztahů mezi Tureckem a Nizozemím opravdu takové, jak se nám je snaží prezentovat sdělovací prostředky? Je kamenem úrazu neochota nizozemských úřadů vyhovět žádostem turecké strany? Je to ještě trochu jinak. Jde o řetěz událostí, které naznačují, že skutečné důvody jsou ukryté mnohem hlouběji.

Turecké protesty

Podezření začínají po výrocích vůdce Strany svobody Geerta Wilderse, který vyzval tureckou ministryni pro záležitosti rodiny Fatmu Betül Sayanovou Kayaovou: „Odejdi, nikdy se nevracej a vezmi s sebou z Holandska všechny své turecké fanatiky.“ Fanatiky? Už jste někdy slyšeli o „tureckých fanaticích“ v Holandsku? No, nic moc, tak si najděme na internetu něco o „tureckých protestech v Nizozemí.“

Především je zajímavá historie problému. Jak se ukáže, „vševědoucí Google“ na toto téma poskytuje desítky odkazů z minulých let. Ale nejživější ilustrace k turecko-holandským vztahům byla zveřejněna ve formě karikatury dne 25. 4. 2016, v níž je „hlavní postava“ docela rozpoznatelná.

Zvláštní pozornost si zaslouží články o tureckých protestech proti vztyčení pomníku v Nizozemsku na památku arménské genocidy, kterou turecké úřady neuznávají a označují ji jako výmysl. Na podkladě poznání, že „třenice“ mezi oběma zeměmi se objevují několikrát do roka, můžeme konstatovat, že turecko-nizozemské vztahy připomínají třaskavý plyn – směs vodíku a kyslíku, kde „roznětkou“ se ukazuje tentýž památník arménské genocidy v holandském městě Almelo.

Čtěte ZDE: Nevídané: ruská a turecká armáda bojují v Sýrii bok po boku. Stáli za silvestrovským terorem v Istanbulu západní agenti? Mistrovská partie ruské diplomacie. Opatrný optimismus

Kdo škrtl zápalkou

Jádrem takovýchto závažných mezinárodních sporů jsou zpravidla peníze. Proto si položme otázku: O jaké peníze tady jde? Odpověď leží přímo na „povrchu“.

Podle údajů ruské Federální celní služby činil v roce 2014 mezinárodní obchod mezi Ruskem a Nizozemím 73,2 miliard dolarů. (Pro srovnání s Čínou ve stejném roce to bylo přibližně 35 miliard dolarů). Poměrně velké peníze. Takže je o co se opřít - ale co s tím má společného Turecko? To chce malý úvod.

Poslední „přeformátování“ světové ekonomiky začalo bezprostředně po pádu Berlínské zdi. Obrovské, ale ne vždy účinné, ekonomické vazby „přináležející“ k Sovětskému svazu prodali nebo propili Gorbačov s Jelcinem a tyto vazby byly uchváceny Západem. Odtud pramení plné pochopení skutečné zrady vládnoucích elit SSSR a Ruska v 90. letech.

Pochopitelně mnohé z těchto vztahů bylo levnější ukončit, než v nich pokračovat. Ale například Čína se svým ekonomickým potenciálem totéž neudělala, jen jej prostě „přesměrovala“ do nových ekonomických příležitostí. Se zeměmi, které neměly peníze, se mohl Sovětský svaz a Rusko dohodnout na restrukturalizaci dluhu a platby „v naturáliích“ – v nerostných surovinách nebo v zemědělských produktech, třeba Kuba platila cukrem.

Ale podívejme se, kolik miliard dolarů dluhu bylo odepsáno za Gorbačova, Jelcina a Putina. Ano, za Putina také, ale obyvatelům se to vysvětlilo tím, že tyto země měly stále co nabídnout. Můžeme se jen dohadovat, kolik dostali na „provizích“ zkorumpovaní úředníci.

Ovšem to je jen jedna strana mince. Druhá strana ukazuje, že za Putina se ruská zahraniční politika stala velmi efektivní, i proto šel Putin zřejmě záměrně do takových ztrát, neboť tito úředníci sloužili Putinovi jako dokonalé krytí! Bylo nutné „ukolébat“ Západ a neumožnit mu, aby pochopil a odhalil všechny skryté okolnosti do doby nezbytného zesílení Ruska.

Jeho síla se projevila teprve v Sýrii a to nikoliv ihned. Takže Putin hrál o čas. Skrytost mu umožnila tajit mnohoznačnou geopolitickou hru do okamžiku jejího odhalení.

Velká šachová partie

Teprve 7. 10. 2015, když se nebe nad Kaspickým mořem rozzářilo salvami „Kalibrů“, si Západ uvědomil, že Rusko, považované za téměř zničené, jako Fénix povstalo z popela. A pro další posouzení mezinárodní situace potřebujeme znát také kontext rusko-tureckých vztahů.

7. 10. 2015 svět hovořil o ruských řízených střelách. Západ byl v šoku, ale kdo se zmítal v opravdu hlubokém rozčarování, byl turecký vůdce Erdogan, který měl v úmyslu ve vztahu k Sýrii vést vlastní politiku. Po salvě „Kalibrů“ se všechny jeho naděje na rozdělení Sýrie a zisk obrovského území přes noc zhroutily. A kromě toho jasně pochopil, že se svět nenávratně změnil a na Blízkém východě se náhle zjevil nový silný partner – Rusko.

Erdogan se pod ochranou NATO pokusil dát najevo své zahraničněpolitické ambice tradičně orientálním teatrálním způsobem – sestřelením ruského letadla. Ale několika šachovými Putinovými tahy se během roku 2016 situace pro Erdogana změnila v hrozbu kolapsu Turecka. A když se stalo zřejmým, že Západ mu nepřijde na pomoc, pro sultána nastal čas, aby se omluvil za usmrceného ruského pilota.

Až po několika měsících Erdogan omluvu konečně vyjádřil. Do té doby byl považován za spolehlivého partnera Západu, ale nyní byl v tak mimořádném postavení, že Západ mohl jen bezmocně přihlížet radikální změně tureckého politického kurzu. Jediný způsob, jak mohl na Erdoganovu „zradu“ reagovat, byl vojenský převrat. Ale na toto spiknutí již „čekaly“ ruské zvláštní služby.

V důsledku toho byl pokus o svržení Erdogana neúspěšný a v zemi následovaly represe. Pokus o převrat byl zmařen především přispěním ruských tajných služeb. Těm se na poslední chvíli podařilo zachránit sultána před smrtí - a od té chvíle je Erdogan „krevním dlužníkem“ prezidenta Ruska. Abychom to docenili, musíme porozumět významu „krevního dluhu“ v západním tureckém kaganátu. To má totiž hlavní a nepopiratelný vliv na současnou tureckou zahraniční politiku vůči Rusku.

Čtěte ZDE: Putin s Erdoganem vracejí úder: Západ naříká nad tureckým mlékem, které sám rozlil. Prozrazená zbrojařka ISILu kandiduje na americkou prezidentku. Hrátky s krymským ohněm v prachárně se nás velmi týkají

Krevní dlužník a finanční otázka

V současném světě geopolitiku řídí geoekonomika. Je v pozadí většiny mezinárodních konfliktů. Státy a jejich elity mají snahu převzít kontrolu nad finančními a obchodními toky, ropovody a plynovody, největšími aglomeracemi a nalézt nové trhy pro odbyt svých výrobků.

V sázce je všechno, rasovou a etnickou nesnášenlivostí počínaje a obviněním z mezinárodního terorismu konče. Jde o hru bez pravidel. Vyhrává ten, kdo je schopen předvídat situace na roky dopředu a rozložit je na časové ose. Z tohoto důvodu se nám mnohé kroky držitelů moci mohou zdát v aktuální situaci nesmyslné. Názorně to pochopíme při pohledu na mapu Evropy. Všimněme si vzájemné polohy Británie a Nizozemska.

Velká Británie svojí polohou jako by „zamyká“ projíždějícím lodím volný přístup do největšího přístavu v Evropě – Rotterdamu. A bylo by divné, pokud by nekontrolovala tyto mohutné transportní toky. Nelze vůbec pochybovat o tom, že stále drží „prst na tepu“ této ekonomické tepny jako v minulosti.

Připomeňme, že blokáda Suezského kanálu ovládaného Rothschildy v roce 1956 vedla k silnému rozvoji Rotterdamu jako hlavního mezinárodního přístavu. Je jasné, že Rothschildové prostě museli v této partii zahrát rošádu.

Pokud budeme zkoumat daný úhel pohledu, pak se stanou zřejmé i důvody, pro které se mnohé euroasijské státy nechtějí smířit s tím, že obrat zboží s Evropou probíhá výhradně v několika málo západních přístavec, z nichž Rotterdam je největší. Ve srovnání s ostatními přístavy ve "starého světa" zcela bezkonkurenčně.

Nyní obraťme pozornost na geostrategický „projekt“ nazývaný "Trojúder Vladimíra Putina". Politika Putinova Ruska totiž vedla k získání kontroly nad Bosporskou úžinou. Tím, že si Rusko zabezpečilo volnou plavbu z Černého moře do Středozemí, dostalo fakticky pod relativní kontrolu celou jižní Evropu.

Emancipace

Rusko má v jižní Evropě velké rozvojové plány. V rámci "Tureckého proudu" se chystá plynovodem proniknout do jižní Evropy, kde se Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko „derou“ za ruským plynem. To pro to, že Německo, které je dnes centrem „rozvodu“ plynu z Ruska, jim dodává plyn na „zbytkovém principu“ a kromě toho s vlastní obchodní marží. Pokud by se tyto země napojily na ruské energovody přímo, jejich závislost na Německu by se značně oslabila, což by opět posílilo tendence k rozpadu EU.

Kromě dodávek plynu z Ruska bude Moskva brzy nabízet jižní Evropě plyn a ropu z Blízkého východu (především ze Sýrie, a v budoucnu pravděpodobně i z Libye, ale v zásadě z celého blízkovýchodního regionu). Je zřejmé, že tím se energeticko-ekonomická hegemonie Německa v jižní Evropě zhroutí. A nezapomínejme, že jižní Evropu vedle výše jmenovaných tradičních západních zemí tvoří také „měkký podbříšek“ – Balkán. Tentýž Balkán, který býval spojencem Sovětského svazu, než byl v 90. letech Gorbačovem a Jelcinem nepochopitelně ponechán vlastnímu osudu - tedy euro-americké expanzi.

Po těchto postupných krocích při zajišťování dodávek energie do Evropy z jihu, následuje logické pokračování a přirozený strategický důsledek – mocný rozvoj přístavů na pobřeží Turecka i Řecka. A víme, co se stalo s „baltskými tygry“ (Estonsko, Lotyšsko, Litva) v podobné situaci. Jednoduše s prominutím zdechli. Namísto jejich kdysi lukrativních přístavů nyní dominuje mohutná ruská přístavní infrastruktura – Usť-Luga. (Nachází se v ústí řeky Lugy poblíž Lužské zátoky, která je součástí Finského zálivu, a leží asi 110 km západně od Petrohradu – pozn. překl.).

Čtěte ZDE: Pokrytecké lkaní Západu: Strůjce nezdařeného puče musíme ochránit. Erdogan prokázal: Jsem silný vůdce a islám je jen jeden. Turci mají demokracii, my ji ztrácíme. Lekce pro myslící

Poslední hřebík do rakve?

Ale co Turecko a výše zmíněný holandsko-turecký konflikt? Je to jednoduché – "rozvod" Evropy a Turecka bude posledním hřebíkem do rakve. Rozvoj přístavní infrastruktury na jihu Evropy překonávající tu rotterdamskou, neguje roli Nizozemska a tím i Velké Británie v obchodní výměně celého evropského kontinentu.

Zároveň to Rusku zvýší nákladní tranzit do jeho černomořských přístavů, které se nyní navíc rozšířily o Krym. Odměnou za volnou plavbu přes Bospor a Dardanely obdrží Turecko svoji třešničku na obrovském Putinově dortu: Spolu s výstavbou plynovodu a překladištěm zboží na tureckém území může Erdogan získat vliv na omezené prosazování jeho zájmů na Blízkém východě, kde má Moskva neustále starosti se zadržováním Íránu a jeho neústupné a relativně nezávislé politiky.

Vše bude záviset na dalším vývoji rusko-tureckých vztahů především pokud jde o nepřiměřené turecké nároky na Blízký východ. Některé z těchto nároků jsou opodstatněné, jiné musejí být tvrdě kontrolovány - také přes tureckou závislost na ruské energii. Což ještě dále zvýrazňuje opodstatněnost ruské vojenské přítomností v černomořsko-atlantském bazénu.

Geopolitická rovnováha na Blízkém východě se posunuje ve prospěch Ruska. Konečným výsledkem všech těchto událostí v rozehrané šachové partii bude v jednu chvíli nepochybně i silný úder proti dolaru a euru. Poslední nizozemsko-turecký konflikt je tedy jen čepičkou na špičce ledovce souvislostí, k nimž se eurounijní Titanic plnou parou přibližuje.

Zdroj. 


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Svaté Bělohoří: Utopie, návrat ke komunismu, nebo společenství nového typu? Na půdu nesahat! Gubernátor jde za svým cílem - a jeho region vzkvétá. Duchovní rozměr jako stavební kámen - Západu navzdory

Svaté Bělohoří: Utopie, návrat ke komunismu, nebo společenství nového typu? Na půdu nesahat!...

Bitva ve Virginii: Probouzí SA-Antifa novou hrozbu? Sice náckové, ale naši. Hra na demokracii skončila. Levicové guerilly legálně terorizují Západ. Kdo chce občanskou válku? Vraždami bělochů ke světlým zítřkům

Bitva ve Virginii: Probouzí SA-Antifa novou hrozbu? Sice náckové, ale naši. Hra na demokracii...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

Geniální Andrej Babiš: Sedm jednou ranou! Spolčení hlupců pražské kavárny jásá předčasně. Padají do jámy, kterou mu vykopali. Bradáčová funguje jak namazaný stroj. V banku partie pokeru jsme bohužel i my

Geniální Andrej Babiš: Sedm jednou ranou! Spolčení hlupců pražské kavárny jásá předčasně....

REKLAMA
REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky