Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Velké následky malých příčin: Sklizeň bouře po setbě větru. Chtějí Svobodní svobodu? O léčbě nemoci, na kterou západní medicína rezignovala

Velké následky malých příčin: Sklizeň bouře po setbě větru. Chtějí Svobodní svobodu? O léčbě nemoci, na kterou západní medicína rezignovala

19. 1. 2014

Tisk článku

Petr Hájek se znovu vrací k dopisům, které vznítily víc než jen vášnivou diskusi nad tématy překvapivě stále autenticky živými

Moji milí přátelé Tea Party Protiproudu, člověk míní, život mění. Před týdnem jsem na tomto místě předpokládal, že naše další setkání nad dopisy už bude opět „standardní“ tematický mix, vycházející z Vašich názorů na různé články, které Vás v uplynulém týdnu na PP zaujaly.

 pp

V redakční i mé soukromé poště však tak jednoznačně dominovaly reakce na minulou Tea Party, že bych pokládal přinejmenším za neslušné tento fakt ignorovat. Děkuji každému, kdo se zúčastnil této diskuse – jedné z největších, jaká se v Protiproudu za poslední dobu odehrála – a před některými obsáhlými příspěvky-esejemi smekám klobouk. Pro ty, kdo nevědí, oč jde:

Čtěte ZDE: Překvapivé poselství vůdců Svobodných: O národu a barvě vlajky nad Pražským hradem. Nesnesitelná lehkost povrchnosti. A v čem se mýlil Thomas Jefferson?

Řadě z Vás jsem se zprvu pokoušel odpovídat individuálně, ale pak jsem to vzdal. Jednak bych asi celý týden nedělal nic jiného, protože mnozí mi kladli spousty otázek, které by při poctivém přístupu vyžadovaly rovněž rozsáhlé odpovědi-eseje, jednak se mnohé dopisy staly doslova vyznáním. Uvědomil jsem si, že jsme se tak trochu nezamýšleně společně dotkli řady závažných témat, která visí ve vzduchu. A že to s námi vůbec není tak špatné, jak někdy v depresích z dění v naší zemi soudíme.

Pokusil jsem se vybrat dopisy jako zástupce určitých skupin, čímž samozřejmě nutně pomíjím některé „nezařaditelné“. Budou-li mít jejich pisatelé trpělivost, pokusím se jim postupně alespoň stručně odpovídat jednotlivě. Doufám však, že mnohé z otázek nepřímo objasní následující řádky. Samozřejmě mě potěšilo, že zdaleka největší „skupinu“ tvořily stručné vzkazy s poděkováním a vyjádřením souhlasu a podpory. Ty však „nevděčně“ vynechám, ač jsou mi velkým povzbuzením. Chci za ně alespoň ještě jednou velmi poděkovat.

A ještě něco: Poněkud neprozřetelně jsem také zmínil potřebnost přednášek na mnohé nejasnosti a otázky. Děkuji za řadu nabídek, ale opravdu nejsem aktuálně s to jim vyhovět. Souhlasím, že „není nad živou diskusi z očí do očí“ a v dohledném budoucnu cosi takového vskutku plánuji – a nejen v Praze. Momentálně to však opravdu není v mých silách, ale Váš zájem registruji a pokusím se mu postupně vyjít vstříc.


Vážený pane Hájku,

se zájmem jsem si přečetl diskusi mezi Vámi, panem Dandou a panem Pajonkem.

Myslím, že vyjasnění si postojů, názorových shod a rozporů je velmi důležitým předpokladem smysluplné diskuse a případně i spolupráce v obraně proti tomu, co nás společně trápí. A že je toho čím dál víc... Dovolte mi proto požádat Vás o komentář k následujícím dvěma poznámkám, které k Vašemu textu mám:

1) Tomáš Pajonk ve svém článku, na který reagujete, napsal: "Oba body kritiky se mě snaží ... vykreslit jako ... homosexuálům fandícího člověka"

Vy jste mu odpověděl: "Ptáte se, zda jako politik a „homosexuálům fandící člověk“, můžete hájit zájmy „konzervativně smýšlejících lidí“."

Když ale někdo napíše: "kritici se mě snaží vykreslit", tak to přece neznamená, že se k tomu opravdu hlásí. Je to přesně naopak. Nezlobte se, ale v tomhle případě jste zcela převrátil realitu. Proč?

2) Na tom, co znamenají termíny pravice a levice bohužel nepanuje shoda. Já (a nejsem sám) ten definiční rozdíl vidím v míře etatismu. Odpor k státním regulacím (omezením i podporám) a pochopení, že jde o ztrátu svobody, to je pravice. Levice naproti tomu regulace zavádí nebo obhajuje. Státní podpora rodin (ať už je myšlena jakkoliv bohulibě, ať už je správná a žádoucí, nebo naopak) je - při tomto pojetí - levicová myšlenková představa. A vůbec to nemyslím zle!

Uznávám ovšem, že existují i jiné výklady pojmů pravice a levice. Vy ty pojmy zjevně chápete jinak. Mohu vědět jak? Chcete-li o někom psát, že se jako pravičák jen tváří, ale ve skutečnosti je levičák, tak byste se k tomu konkrétnímu pojmovému výkladu měl přihlásit a měl byste ho vysvětlit. Zvláště pak, když Pajonkovi vyčítáte "jeho „svobodný“ přístupem k pojmům".

Koho Vy považujete za pravičáka? Jistě ne jen sebe. Jistě s Vámi každý pravičák nemusí souhlasit ve všem. Jakou názorovou shodu s Vámi musí mít a v čem se od Vás může lišit, aby "ještě" patřil k pravici?

Předem Vám děkuji za reakci a srdečně Vás zdravím. Opožděně i přeji všechno nejlepší v novém roce.

S úctou

Matouš Novák


Vážený pane Nováku,

také Vám upřímné přání všeho nejlepšího. Jako přesvědčený příznivec „smysluplné diskuse a případně i spolupráce v obraně proti tomu, co nás společně trápí“, Vám  nemohu než dát zapravdu, že je toho čím dál víc. Že se toho na nás valí odevšad jako z otevřených stavidel. Právě proto musíme mít nejprve alespoň v obrysech jasno, o čem hovoříme. Takže k Vašim otázkám:

1) Nechci se příliš vracet k panu Pajonkovi. Vím, že napsal další text, který nemíním komentovat – nejen proto, že by to bylo až příliš snadné. Především proto, že diskuse vznikla jako jeho reakce na náš článek. Tím jsem cítil právo i motivaci ke svému vyjádření. Především však – pan Pajonk je politik, já nikoli. Reagoval jsem tedy jako občan, který se obrací na domnělého reprezentanta jistého typu mně blízkých zájmů, jimž se obecně říká pravicové. A pokoušel jsem se vysvětlit, že je se svými postoji může stěží reprezentovat. Že, možná nevědomky, reprezentuje ve skutečnosti zájmy jiné.

Citujete tvrzení pana Pajonka, že se jej kritici snaží vykreslit jako homosexuálům fandícího člověka a namítáte: „Když ale někdo napíše: "kritici se mě snaží vykreslit", tak to přece neznamená, že se k tomu opravdu hlásí. Je to přesně naopak.“ Klidně by mohlo být. Pokud se však pan Pajonk otevřeně angažuje za „práva“ této minority uzavírat manželství – jak jinak tomu rozumět? Kolik jsou dvě a dvě? Pokud se shodneme na odpovědi „čtyři“, pak sotva obhájíte svou výtku. Jistěže jsem tím nemyslel, že je pan místopředseda v nějakém „fanklubu“. Slovo „fandící“ použil ovšem on sám. Nemyslím tedy, že jeho postoj překrucuji.

2) Druhá otázka je ovšem podstatnější. Pojmy pravice a levice jsou totiž opravdu – též usilovnou snahou a prací médií i politiků – už natolik rozmlžené, že nejen Vy si nejste jist, co je co a kdo je kdo. Říkáte: „...definiční rozdíl vidím v míře etatismu. Odpor k státním regulacím (omezením i podporám) a pochopení, že jde o ztrátu svobody, to je pravice. Levice naproti tomu regulace zavádí nebo obhajuje.“

Pokud by tomu bylo tak, jak říkáte, bylo by všechno snadné. Ale ono je to složitější. Etatismus (zjednodušeně primární role státu, nikoli občana) – je pouze součástí charakteristiky pravice. To bychom pak mohli tvrdit, že Gorbačovova „glasnosť“ směřovala do prava. Nebo že marxismem odkojení američtí „neokoni“ či Cameronovi „zelení konzervativci“ jsou alespoň teoreticky pravičáci jako řemen. Etatismus, z francouzského l’état = stát, je sám o sobě jenom nálepka.

Pravice stát přece uznává. Pokládá jej dokonce za nezbytný. Za jediný možný prostor, v němž lze uplatnit a bránit například právě občanské svobody. Netvrdí, že rodina je důležitější než stát, ale ví, že je jeho základní jednotkou. A že právě proto existuje veřejný zájem manželství mezi mužem a ženou, kolébkou budoucí existence národa, podporovat – a současně střežit její výsostně soukromý charakter, zvláště pokud jde o výchovu dětí.

Každá norma (zákon), na níž se většinově shodnou svobodně zvolení zástupci veřejnosti, je z podstaty omezením či podporou nějaké části občanů. Nejde však jen o „míru“ regulací. O tu také , ale ne JEN. Na prvním místě jde o to, CO je předmětem státní regulace. Zda například míří k revolučnímu popření tradičních, generacemi předků ověřených hodnot (typicky sňatky homosexuálů), nebo k jejich uchování. A tak dále.

Pravici prostě na prvním místě charakterizuje konzervativní přístup ke zděděným hodnotám (nadosobní mravní řád), k individuálním občanským svobodám v tomto řádu zakotveným a k odpovědnosti (chcete-li solidaritě) vůči jednotlivcům i národnímu celku. Bez toho stát přestává být státem, ale stává se anarchií, nebo vězením pro dlužníky.

Pro pravici, zjednodušeně řečeno, „svět je dost“. Není třeba ho revolučně měnit podle aktuálních „pokrokových“ idejí levičáckých „vizí“, ať přicházejí odkudkoli. Jednou z nich je právě i libertariánství, které sice křičí „Svoboda!“, ale myslí tím revoluci (například absurdní „sňatky“ homosexuálů). Všechny revoluce moderní doby, Velkou francouzskou počínajíce, ničily svět ve jménu svobody. Jakákoli revoluce je vždycky levičácká.


Vážený pane Machu,
 
děkuji za Váš e-mail, ale nejsem nadále příznivcem strany Svobodných a nebudu Svobodné volit.
 
Souhlasím sice nadále s Vašimi ekonomickými názory, rád čtu Vaše články a boj Svobodných za vystoupení České republiky z Evropské unie je mi sympatický, nicméně:
 
Postoje Svobodných k obecně etickým problémům současné doby vyjádřené místopředsedou strany panem Pajonkem či panem Noskem považuji za pro slušného člověka nepřijatelné. Prosazování agendy homosexualismu, či dokonce stavění "svazků tří nebo čtyř lidí" na úroveň manželství jsou typické snahy současné neomarxistické ideologie a vyjádření Svobodných v této věci vidím v lepším případě jako projev lidské nezralosti, v horším případě jako podporu snah o zničení tradiční civilizace a vybudování Nového světového řádu.
 
Zcela se ztotožňuji s názorem pana Petra Hájka na Protiproudu:

http://protiproud.parlamentnilisty.cz/stopy/dilo/diskuse/776-prekvapive-poselstvi-vudcu-svobodnych-o-narodu-a-barve-vlajky-nad-prazskym-hradem-nesnesitelna-lehkost-povrchnosti-a-v-cem-se-mylil-thomas-jefferson.htm
 
Považujte prosím tuto mou odpověď za otevřený dopis.
 
S přátelským pozdravem
 
Ctirad Bednář


Podobné dopisy vytvořily v naší poště také samostatnou kategorii. Vybral jsem ten od pana Bednáře proto, že je otevřený – tedy nikoli jen mně adresovaný – a dal mi jej pouze na vědomí.

Dávám ho proto na vědomí také Vám, vážený pane Nováku, jako dle mého názoru typické vyjádření člověka, který si nepotřebuje zdůvodňovat svou pravicovost, protože je pravičák. Ani v nejmenším netoužím po tom, aby podobně jednali další členové Svobodných. Je snad zbytečné říkat, že otevřením této diskuse jsem o něco takového samozřejmě neusiloval a nezamýšlel to. Pokud však někomu posloužila k ujasnění politického postoje, je to určitě dobře pro obě strany.

A co říci Vám a ostatním podobným pisatelům, vážený pane Bednáři ? No – že je to bída, no. A že spolu s Vámi budu hledat a podporovat jak umím cokoli, co by mi na naší zdevastované politické scéně umožnilo nalézt reprezentanta zájmů skutečné pravice. Zatím jej nevidím.

Jako „obyčejný“ signatář Manifestu D.O.S.T., jeden z tisíce, bych asi klidně volil toto uskupení, kdyby bylo politickou stranou. Jenže není. Zato odpor Svobodných k „D.O.S.T.“ je mi stále více srozumitelný. Nejde myslím jen o to, že se tím Svobodní chtějí demonstrativně zařadit do politického mainstreamu, aby je akceptovala (z definice levičácká) média hlavního proudu. To by sice bylo nemravné, ale z taktického i strategického hlediska pochopitelné – i když zbytečné (viz. osud ODS). Jenže ono je to hlubší, ideové.


Zdravím Vás z Uherského Hradiště!

Čtu Vaše články a zaujal mě i  ten z 12.1.2014 o Svobodných a místopředsedovi Pajonkovi.

Jsem signatář D.O.S.T. a byl jsem i členem Svobodných od založení strany do konce r. 2012.  Vstoupil jsem tam jako bývalý člen ODS, který SSO považoval za  klausovskou stranu.

Byl jsem normální člen, ne moc aktivní, protože tomu návalu mocichtivých a nadšených členů ze začátku jsem nechtěl a nemohl konkurovat. Pak po první vlně jsme zbyli ve zlínském kraji 2 nebo 3 a já "musel být předsedou" zlínského kraje SSO. Uvítal jsem, když v prvním pololetí 2012 začali vstupovat do SSO další lidé, z nich část byli i studenti a mladí do 30 let. Z nich vyčníval aktivní a sympatický Pajonk, který pak byl na jaře 2012 dovolen za dalšího místopředsedu SSO.

Před prázdninami 2012 jsem avizoval, že po volbách v září 2012 resignuji, a ať se zvolí nový předseda kraje - myslel jsem na Pajonka, který byl velmi aktivní.  Podnikám a neměl jsem čas ani chuť se více angažovat v  politice - do Prahy na celostátní porady jsem třeba někdy ani nejel....

Při neformálních debatách s Pajonkem jsem zjistil, že odmítá presidenta Klause a jeho postoje, za Ladislava Jakla, pro kterého Svobodní sháněli 50 tisíc podpisů jako pro kandidáta na presidenta, se odmítá angažovat a celkově jeho postoje by se asi lépe hodily pro stranu TOP 09 nebo Zelené...

Po volbách 2012 jsem já i ostatní místopředsedové zlínského kraje SSO obdržel od Pajonka mail, v kterém navrhoval distancovat se od Akce D.O.S.T atd.  Hned jsem mu napsal, že k ničemu takovému nemá mandát, že za Svobodné zlínského kraje nemůže mluvit, a pokud chce dávat nějaké vyhlášení, tak ať to dělá jen svým jménem. O to jsem byl překvapenější, když jsem tentýž večer zjistil, že ten svůj výtvor přece jen vydává za stanovisko Zlínských svobodných na nějakých stránkách.  Napsal jsem mu, ať to ihned změní, že to je jen jeho stanovisko.

Dostali jsme se do kontroverze, která vyvrcholila na schůzi po volbách, kde jsem resignoval, zvolen byl za předsedu kraje jediný kandidát Pajonk, a kde se poté snažili někteří Pajonkovi studentíci prosadit odsouzení postoje stanoviska D.O.S.T k pochodu homosexuálů za celou zlínskou SSO - došlo i na "fašisty" atd. ...  Na hlasování nakonec ani nedošlo, ale byl jsem z těchto "libertariánů", jak se označovali, pěkně znechucen.

Doufal jsem v podporu předsedy SSO Macha, kterému jsem o sporu u nás napsal - byl ale po celou dobu informován od Pajonka a mně odmítl byť jen slovně zaujmout nějaký postoj. Od jeho asistenta jsem jen dostával maily o tom, jak jsou lidi v DOSTu hrozní - v tomto duchu.

Přiznám se, že jsem neměl chuť se hádat na schůzích s nějakými studentíky, když i předseda Mach se odmítl vyjádřit k věci – a na rok 2013 jsem se zaregistroval jen jako příznivec. A tento rok už nejsem ani ten. 

Tolik k mé zkušenosti z SSO, která se vztahuje k Vašemu článku.

Zdravím Vás a přeji hodně zdraví

Pavel Machálek


Vážený a milý pane Machálku,

především děkuji za otevřená slova a opětuji pozdravy. Platí pro Vás něco podobného jako pro pana Bednáře. Jste prostě pravičák, a proto to nebudete mít nikdy lehké. Znám řadu jiných drobných či středních podnikatelů, kteří se rozhodli podobně jako Vy. Zatímco někteří „superpodnikatelé“ v této době naopak do politiky směřují. Právě proto, že jejich motivy nemají s ideovou orientací samozřejmě co dělat. Se zájmy – jejich – ovšem ANO.

Je samozřejmě výsostným právem (a odpovědností) každé politické strany – zvláště jejího vedení – volit si podle svých schopností metody politického soupeření – i své představitele. Váš dopis jsem si dovolil použít kromě jiného právě kvůli tomuto zásadnímu motivu: „Jsem signatář D.O.S.T. a byl jsem i členem Svobodných od založení strany do konce r. 2012. Vstoupil jsem tam jako bývalý člen ODS, který SSO považoval za  klausovskou stranu.“

Ačkoli sám jsem v žádné straně nikdy nebyl (tuším své limity), kolem politiky a politiků se dosti blízko pohybuji vlastně celou dobu po převratu. Znám – či spíše znával jsem – poměrně dlouho i Petra Macha a byl jsem také poblíž vzniku SSO. Musím říci, že jeho „moderní“ postoje a výroky k Václavu Klausovi (poté, co opustil prezidentskou funkci) mě opakovaně zděsily. Bez VK by neexistoval ani politik Petr Mach, ani SSO. A protože jsem „old fashion“ střihu, vnímám ctnost zvanou loajalita jako jednu z hlavních charakteristik charakteru. To je vše, co k tomu takto v krátkosti mám.


Dobrý den pane Hájku,

Asi nejsem sám, komu se líbilo pojetí Vaší poslední Tea party, kde jste rozebíral myšlenky a postoje některých představitelů Svobodných.

Musím se přiznat, že velmi sympatizuji s libertariánskými postoji. V době mých studií jsem ve volném čase četl Misese, Hayeka, Rothbarda, či Josefa Šímu. V posledních volbách jsem volil Svobodné (Hlavu vzhůru jsem nepovažoval za důvěryhodné seskupení). Svoboda je pro mě vším, axiomem, o kterém se nediskutuje (jak píše Hayek ve skvělé knize Právo, zákonodárství a svoboda).

Na druhou stranu vaše argumentace mi otevírá oči a v současné době u mě dochází k jakémusi posunu směrem ke „konzervatismu“. Na myšlence, že je u politické strany důležitá ona „ideová kotva“ stručně řečeno „něco bude“. Nejsem věřící člověk, avšak díky Protiproudu se začínám více zajímat o podstatu a smysl křesťanství. Kdo ví, třeba v sobě víru v Boha dokáži objevit.

Podle mého názoru by se měly u „ideální“ politické strany hledat průsečíky libertariánství (ekonomické svobody) a onoho vyššího principu (křesťanství).

Rád bych ale přešel k hlavnímu důvodu, proč Vám dnes píši. Na gymnáziu jsem v posledním ročníku navštěvoval maturitní seminář z psychologie, který vedl bývalý ministr práce ve vládách Klause a Tošovského (S.V.). Učil nás, že homosexualita je nemoc a dá se léčit. Od té doby jsem o tom mnohokrát přemýšlel. Co si o tomhle myslíte vy? Vím, že rozlišujete homosexualitu a homosexualismus, zajímá mě ale ona homosexualita. Kde myslíte, že se v člověku bere? Je to výchovou? Působením společnosti?

Děkuji Vám za odpověď,

T.S.


Milý T.S.,

začnu od konce. Homosexualita je bezpochyby odchylka od normálu, čili deviace. Jako taková byla proto až donedávna oficiálně pokládána za nemoc. A nemocí nadále zůstává – bez ohledu na to, že ji „pokroková věda“ z oficiálního seznamu z politických důvodů vyřadila. Brzy to může udělat třeba s pedofilií – a ty pokusy jsou už nastartovány – a přesto ani na podstatě této nemoci se nic nezmění. Naopak se zanedlouho může na oficiálním seznamu chorob objevit třeba „úchylka pravičáctví“. Není to tak nadsazené, jak se možná zdá.

Každá nemoc je léčitelná – i neléčitelná. Západní medicína pro nemoci, s nimž si neví rady, vynalezla nic nevysvětlující popis „chronické“. Homosexualita není výjimkou. Je to prostě případ od případu. Známe mnohé „slavné“ případy „vyléčených“ homosexuálů, dokonce i známých homosexualistických aktivistů. Jsou takoví, kteří se svou chorobou osaměle trápí a nikdo jim nepodá pomocnou ruku. A jsou i ti, kteří jsou na svou deviaci „hrdí“ a pochodují v obscénních průvodech polonazí ulicemi.

Příčin této nemoci je mnoho, existuje o tom obsáhlá „odborná“ i umělecká literatura. Nejpřesnější mi však přijde definice Benedikta XVI: Jde o chorobu duše. A tedy také o velkou zkoušku a příležitost – jako ostatně u každé vážnější nemoci: Obstát, nebo podlehnout? A není náhodou, že „homosexuální politická móda“ nabádá zkoušené a pokoušené k podlehnutí a oslavuje s nimi „coming out“. Ale to už hovoříme o homosexualismu, což je výsostně politické téma, jak dokládá i naše diskuse.

Jste zjevně vzdělaný, přemýšlivý – a pravděpodobně vzhledem ke mně i mladý – „muž na cestě“. Odvážím si proto nejen v této souvislosti „mentorsky“ zapochybovat pouze o jediné Vaší větě: „Svoboda je pro mě vším, axiomem, o kterém se nediskutuje.“

O svobodě je totiž právě dnes nutno velmi diskutovat. Mnohé jsem řekl již výše a nechci se opakovat, jsem však přesvědčen, že pro lidi jako jste Vy, je libertariánství jen nutnou „přestupní stanicí“ k vážnému a odpovědnému postoji vůči člověku, životu, a společnosti. K přijetí Toho, jenž je na počátku i na konci jako pravda a cesta, a proto ponechává člověku úplnou svobodu volby.

Svoboda sama o sobě je bezcenný krám, kterým se intelektuálně pohodlní sobečtí lidé bez srdce a rozumu nemotorně ohánějí a mlátí druhé po hlavách. Nic samo o sobě totiž neexistuje. Všechno má svůj původ, příčinu. Až k Příčině příčin.

V tomto smyslu je právě lidská svoboda součástí fascinujícího Řádu, jehož jsme součástí. Jako opak svévole. Jako dar, jako záblesk absolutního v našem relativním světě. Jako místo časného osobního rozhodování o věčném: Ano ano, ne ne.

Bylo to tak vždy a bude až do konce, navzdory všem okázalým patetickým revolucím. Milý T.S., nevěřte revolucionářům.

Požehnanou neděli a celý následující týden, skvělí přátelé Tea Party Protiproudu!

pp


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Volby jako ruská ruleta: Někdo určitě nepřežije. Poláci o život alespoň bojují. Maďaři je nezradí, my klidně. Báječní lidovečtí Jidášové. Hermanův Posselt, Bělobrádkův Herman. Zbývá jen Babiš a komunisté?

Volby jako ruská ruleta: Někdo určitě nepřežije. Poláci o život alespoň bojují. Maďaři...

Rodí se Malorusko: Utopie, nebo kreativní řešení občanské války? Nástupnický stát na troskách bývalé Ukrajiny. Západ zatím potřebuje drancovat rozvrácenou zemi. Vrátí se Malá Rus ke své matce? Spojené státy vznikly podobnou cestou

Rodí se Malorusko: Utopie, nebo kreativní řešení občanské války? Nástupnický stát na troskách...

REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky