Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Jak rodit děti pro Velkého Bratra: Jsou domácí porody zločin, nebo nutnost? Jsme pokusné myši?

Jak rodit děti pro Velkého Bratra: Jsou domácí porody zločin, nebo nutnost? Jsme pokusné myši?

11. 8. 2014

Tisk článku

Erika Magdalena Peprná informuje o diskutabilním trendu, který v neustálé „mediální masáži“ nejen nastávajících maminek nemáme šanci zahlédnout

Festival Prague Pride, „zuřící“ právě momentálně v naší metropoli, opět zvýraznil téma adopce dětí homosexuály a lesbičkami. Ve všeobecném politicky korektním tartasu zaniká však téma patrně vůbec nejdůležitější – a tím je příchod dětí na svět. Přitom kampaň za „jediný správný porod“ jede dál s neméně drtivou silou, než doposud a stojí tedy za to si připomenout její obrysy i pravý původ.

Zločin zvaný porod

Před deseti dny médii proběhla zpráva, že porodní asistentka Ivana Königsmarková stane minimálně ještě jednou před soudem (a to rovnou tím nejvyšším), neboť státní zástupce hodlá tuto „nepřítelkyni socialistické práce“, která se provinila – jak se zatím zdá –  především nabízením alternativy k porodnickému „byznysu“, tvrdě pronásledovat. Další „skandálek“ způsobila žena, která málem vykrvácela při domácím porodu (toto krvácení by patrně nastalo i v nemocnici, lékaři by však mohli rychleji zasáhnout). „Verdikt“ mediální „poroty“? Domácí porody se nedoporučují, neboť jsou nebezpečné. Tečka.

Téměř hororově úsměvná je pak zmínka z momentální horké soudničky o tom, že matka ubila svého novorozence, poté co ho porodila doma. Celý problém si však zaslouží mnohem vážnější debatu – kterou nám samozřejmě „mainstream“ poskytnout nehodlá.

Jedním z nešťastných způsobů, kterým nás dnešní doba již od počátku odtrhává od nás samých a od přirozeného světa, je totiž podivná koncepce těhotenství a porodu jako čehosi „nepřirozeného a nebezpečného“, co se musí odehrávat v nemocničním prostředí a pod dohledem lékaře. Matce se tedy odnímá možnost rozhodovat nejen o sobě, ale i o dítěti, které podle tohoto názoru zjevně není a nikdy nebylo její.

To dítě je moje!

Dobrý špatný příklad tohoto přístupu v českém zdravotnictví dosvědčila jedna má kamarádka. Vyprávěla mi, jak se druhý den po bezproblémovém ambulantním porodu zdravého chlapečka dohadovala s ošetřující lékařkou na novorozeneckém, zda jí potomka vydá do domácí péče. Lékařka prohlásila, že ne, aniž uvedla jiný důvod, než že „si ho ještě nechá“. „Ale to je moje dítě!“ prohlásila dotyčná – na což lékařka v odpověď zůstala jen zírat. Zřejmě ji během dlouhé praxe tak „kontrarevoluční“ myšlenka ještě nikdy nenapadla.

Přitom je při použití zdravého selského rozumu zjevné, že o svém porodu a dítěti toho ví žena nejvíce sama. Jde o její tělo a její dítě. Každý porod je naprosto jedinečnou záležitostí a i ten přirozený, zdravý je nepochybně velmi křehkým procesem, který skutečně balancuje na hraně života a smrti. A to dokonce i (či právě) v případě, že má matka iluzi bezpečí, poskytovanou nemocničním prostředím.

(Mediální) prenatální masáž

Není třeba být militantním stoupencem ani toho, ani onoho přístupu. Nejdůležitější v každém případě je, aby se žena při porodu cítila dobře. Jako v případě jakékoli péče o vlastní zdraví je pro ni však třeba nejprve vnímat samu sebe a vlastní tělo – a pokusit se zjistit co nejvíce o stavu, v němž se nachází, i z dalších, racionálních zdrojů.

Jít do porodnice znamená automatické zvýšení šance, že se při porodu „něco stane“, jenže nejít do ní znamená vnitřně vyděšenou, byť odhodlanou, ženu, které se pravděpodobně rovněž „něco stane“ – protože porod řídí „strachžeroucí“ limbický systém.

Ovšem nejen těch oficiálních – mediálně podporovaných. Jak většina čtenářů Protiproudu tuší, většina informací, dostupných ze zdrojů „hlavního proudu“, je povětšině obchod se strachem, vytvořený na zakázku velkého průmyslu. Nejinak tomu je v případě porodu.

PP koláž

Čtěte ZDE: Je těhotenství nemoc? Vymřeme jako první v historii bez asistence lékařů? A co porod ve volné přírodě: Zločin?

Autopilot a nebezpečné procesy

Jinak bychom se jistě v médiích častěji dočkali například informace o tom, že je porod přirozeným procesem, který reguluje jedna z vývojově nejstarších a nejjednodušších částí našeho mozku – limbický systém. Jinými slovy onen „autopilot“, který reguluje dýchání, žvýkání, polykání či sexuální aktivitu. Limbický systém přitom pracuje „sám“ a „radit“ mu, jak má pracovat, lze mimo ovlivnění umělými hormony velmi těžko. A hlavně – není to většinou zapotřebí.

Pro ilustraci jeden příklad: Asi každý bude souhlasit, že stálá a preventivní lékařská asistence je nutná u náročného a nebezpečného procesu, který vyžaduje přesnou souhru několika větších i menších svalů a v případě selhání, při nedostatku školených osob v bezprostředním okolí, je pro pacienta fatální, neboť ten umírá zadušením. Jen v roce 2010 takto zemřelo čtyřiadvacet žen. Jenže – tady není řeč o porodu, ale o polykání tuhých soust potravy. Jinými slovy: nebezpečné může být cokoli.

Jak rodit po indiánsku - bez námahy

Rozhodně však lze limbickému systému jeho práci ztížit: jako v mnoha jiných případech platí, že komplikace mu působí především stres. Asi proto příliš nepřekvapí, že nejhladší porod proběhne u relaxované ženy, která je zcela sama či v okruhu svých blízkých.

Samozřejmě, že existují hororové popisy domácích porodů. Existují však i stohy hororových popisů nemocničních porodů – a ty mají v médiích evidentně „červenou“.

Rodily tak ženy po tisíce let, a rodí tak stále příslušnice takzvaně „primitivních“ národů po celém světě. Jak vysvětluje jeden z propagátorů přirozeného porodu, doktor čínské medicíny Chris Kresser: „Je důležité si povšimnout, že v tradičních společnostech, kde se žena během porodu izoluje od zbytku kmene, jsou výzkumníky popisovány jako záležitost, která probíhá až na výjimečné případy z pohledu přítomných osob téměř bez námahy.“

V některých kmenech rodila žena doma, za asistence porodní báby a blízkých žen z rodiny. Přítomnost otce, ani cizích lidí, nebyla dovolena. Ovšem někde šla praxe ještě dále: Indiánské ženy podle mnoha svědectví z 18. a 19. století odcházely do lesa, kde si předem připravily přístřešek, v němž pak rodily – ve stoje, kleku nebo dřepu, případně i během tance a přecházení, aby se tak dítěti i rodičce ulevilo či se porod urychlil. Během porodu si i zpívaly. Zotavit se jim pak většinou trvalo velmi krátce.

Jsme bílé myšky?

Výzkumy profesorky Niles Newtonové, která v šedesátých letech prováděla experimenty na myších, tuto zkušenost potvrzují. Již tehdy zjistila, že myší samičky rodí výrazně déle a komplikovaněji, pokud:

-       jsou v neznámém prostředí, kde jsou jiné vůně a zvuky, na něž nejsou zvyklé,

-       je s nimi během porodu hýbáno a násilně manipulováno,

-       jsou pozorovány přes průhledné sklo.

Což je pochopitelně přesně situace běžného „nemocničního“ porodu. Jak říká již zmiňovaný Chris Kresser: „Ačkoli lidé nejsou myši, mají zjevně během porodu stejné nároky na okolní podmínky, jako ostatní savci. Cokoli, co narušuje během porodu ženin pocit bezpečí a soukromí, porod komplikuje.“

Problém je samozřejmě v tom, že ženy, „masírované“ často lékaři, ale i partnerem a vlastní rodinou, se bojí být během své „těžké hodinky“ samy, nebo s dulou či porodní asistentkou. Nepřidají jim ani palcové titulky v novinách tom, že „dítě zemřelo po domácím porodu“.  Výsledkem je dvojitě slepá situace: Jít do porodnice znamená automatické zvýšení šance, že se při porodu „něco stane“, jenže nejít do ní znamená vnitřně vyděšenou, byť odhodlanou, ženu, které se pravděpodobně rovněž „něco stane“ – protože porod řídí „strachžeroucí“ limbický systém.

Protichůdné názory

Některé statistiky (například tato) tvrdí, že je bezpečnější rodit doma, než v nemocnici: „Analýza publikovaných výsledků celonárodních průzkumů i specifických studií ukazují konzistentně k závěru, že úmrtí při porodu je podstatně více v porodnicích, než v ordinacích praktických lékařů či doma, a to i pokud započítáme odchylku, způsobenou faktem, že porody v nemocnicích jsou obvykle vedeny z důvodů přítomnosti předem známých rizikových faktorů,“ psalo se ve studii, publikované v Británii ještě v „báječně normálních“ sedmdesátých letech minulého století. Britské zdravotnictví, pravda, není z nejlepších, přesto jde o zajímavá čísla.

Jiné statistiky – například ta, zmiňovaná v neskrývaně tendenčním článku Jiřího X. Doležala, který samozřejmě rodit nikdy nebude – tvrdí opak: tedy že zatímco při nemocničním porodu, vydávaném za „bezproblémovou“, kontrolovanou záležitost, zemře zhruba jedno dítě z tisíce, při domácím jsou to děti dvě.

PP koláž

Čtěte ZDE: Vědci opět objevili Ameriku: Pro zdraví našich potomků je důležitá „špína“! Bude se vyrábět zdravotně nezávadné bláto? Očkování „přirozené bacily“ nenahradí

Porod jako extáze 

Rozhodně by si však nastávající maminky měly přečíst kromě oficiální propagandy i popisy porodu, jako je ten, který podstoupila čtyřiadvacetiletá Sarah z Essexu: „Pro mě je porod stejně intimní záležitostí, jako sex,“ vysvětluje. „Člověk prostě nechce, aby někdo seděl metr od něj a koukal, jak to dělá.“ Sarah si tudíž zvolila rodit svého syna sama doma, přičemž její partner byl ve vedlejším pokoji. „Necítila jsem žádnou bolest,“ říká o svém zážitku. „Jen opravdu silný pocit, že mi pracují břišní svaly. Pak se objevila hlavička.“

Jako přípravu na tříhodinový porod si načetla vše, co mohla, a říká, že by instinktivně věděla, kdyby se něco pokazilo. „Když vycházel ven, najednou jsem nějak věděla, že má kolem krku pupeční šňůru. Natáhla jsem se a šňůru mu vyvlékla. Pak vylétl ven jak korkový špunt.“ Tvrdí, že když se dítě narodilo, smála se čirou radostí. Stále větší procento žen dnes řeší situaci jako ona.

Velký Bratr u kolébky

Samozřejmě, že existují hororové popisy domácích porodů. Existují však i stohy hororových popisů nemocničních porodů – a ty mají v médiích evidentně „červenou“. A už téměř vůbec se nemluví o tom, že domácí porod může být krásným zážitkem, který proběhne zcela bez problémů. Koneckonců je tím, co financuje média, hlavně strach – a také Velký Bratr, jinak zvaný Nový světový řád, který onen strach u svých pokusných „bílých myšek“ potřebuje. Ten samozřejmě nestojí o to, aby se děti jen tak, „mýrnyx týrnyx“ rodily rodičům doma a byly snad – považte – dokonce jejich.

Především však jde o problém, typický pro dnešní dobu, která se od skutečné lidské přirozenosti stále veseleji a duhověji odvrací.

PP


REKLAMA

Tagy článku

Doporučujeme

Co se hodí v předjaří: Jak souvisí dřevo s nevychovanými předškoláky? Očistu potřebujeme - ale ne tak, jak nám říkají. Se zanesenými játry až k Parkinsonovi a rakovině. Drastické &quote;detoxy&quote; a hladovky jsou nesmysl

Co se hodí v předjaří: Jak souvisí dřevo s nevychovanými předškoláky? Očistu potřebujeme...

Dvojí kvalita potravin: Tichá válka globální elity a jejích korporací. Na východě prodávají odpad a na západě kvalitu. Jsme druhořadé národy Evropy? Rasismus má mnoho podob

Dvojí kvalita potravin: Tichá válka globální elity a jejích korporací. Na východě prodávají...

REKLAMA

NEJČTENĚJŠÍ

Otázky po prvním kole: Kdo znal výsledky ještě, než volby skončily? Je Le Penová součástí podvodu &quote;bažin&quote;? Jakou komedii pro publikum sehrají v kole druhém? Napětí poroste dál. Hra o život jde do finále

Otázky po prvním kole: Kdo znal výsledky ještě, než volby skončily? Je Le Penová součástí...

REKLAMA
Facebook Protiproud.cz
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky